Pozornost a její závady a poruchy

6. prosince 2008 v 9:19 | Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek,CSc.
Nepozornost je vždy pozornost k něčemu jinému (Edward Lee Thorndike).

Pozornost je zaměřenost vědomí na určitý podnět, objekt, děj či cíl.
Může být bezděčná (neúmyslná) nebo záměrná (mající cílevědomý, výběrový charakter).
Zaměřenost vědomí je způsobována vnitřními faktory (např. zájmy, potřebami, ideály) i faktory vnějšími (zejména silou působícího podnětu).

Základními vlastnostmi pozornosti jsou:
Koncentrace (soustředění) - schopnost a dovednost zaměřit se na jednotlivý jev a vyloučit vše, co s tímto jevem přímo nesouvisí.
Kapacita (rozsah) - určuje se podle toho, kolik jevů dovedeme současně postřehnout ve velmi krátkém časovém úseku.
Tenacita - schopnost a dovednost obírat se po dlouhou dobu jedním předmětem (koncentace v čase).
Vigilita (čilost) - jasnost vědomí, schopnost přecházet od jednoho předmětu k druhému a orientovat se v místě, čase a situaci.
Selektivita - schopnost vybrat si ze shluku jevů vždy jen jev určitého druhu - barvy, tvaru apod.
Distribuce - schopnost pozorovat několik jevů současně.
Oscilace - střídavé oslabování a opětné oživování pozornosti.
Stabilita - opak oscilace, schopnost zabývat se jedním předmětem stejnoměrně po delší dobu.
Podmínkou efektivní orientace v místě, čase a situaci i kontroly průběhu prožívání a jednání je lucidita, tj. jasnost, bdělost a ostrost vědomí. Hyperlucidita může být na překážku tam, kde je podmínkou optimální činnosti automatizace dovedností. Nadměrná kontrola vědomí někdy ruší spontánní, přirozený průběh aktivity, např. ve sportu, při jízdě autem apod.
Mezi lidmi jsou zřetelné interindividuální rozdíly v šíři pole (úžině) vědomí. Úzké pole vědomí souvisí spíše s detailním (analytickým) způsobem vnímání, kdežto široké pole vědomí je spjato s globálním poznávacím (kognitivním) stylem. Lidé s úzkým polem vědomí mívají méně pohotovou a chudší nabídku představ, než lidé se širokým polem vědomí. Záleží ovšem i na temperamentu a dalších složkách osobnosti.

Psychologickou diagnostikou pozornosti
se vedle pozorování a rozhovoru zabývá např. Bourdonův test pozornosti, který upravil J. Ch. Raiskup a také J. Kuruc, J. Senka a M. Čečer .
Využíván je i Koncentračně - výkonový test (KVT) vyvinutý původně D. Abelsem a upravený J. Velkoborským.
Také brněnský psycholog M. Kučera sestavil Test koncentrace pozornosti (TKP).
Závady a poruchy pozornosti
Hyperprosexie je výrazně zvýšená pozornost věnovaná jednomu problému či předmětu nebo ději.
Hypoprosexie je výrazně snížená pozornost ve všech jejich složkách.
Aprosexie je úplná neschopnost soustředit se, např.v důsledku fyzického a psychického vyčerpání.
Tyto poruchy souvisejí se stavem sensoria (vědomí), tj. schopnosti vnímat a poznávat vzájemné vztahy mezi vlastní osobou a životním prostředím. V praxi se místo termínu vědomí často používá pojmu časoprostorová orientace, osobní orientace, situační orientace, místní orientace. Úroveň těchto orientací však může pouze zprostředkovaně informovat o stavu vědomí.
Poruchy vědomí se projevují např. kolapsem (mdlobou), což je krátká a úplná ztráta vědomí, nebo osobní dezorientací (člověk si např. nemůže vzpomenout na vlastní jméno, neví, kdy se narodil atp.), místní dezorientací (člověk neví, kde bydlí apod.), situační dezorientací (člověk neví, jakou má právě roli ve svém prostředí), časovou dezorientací (člověk neví, jaké je právě datum). U všech typů dezorientace člověk není schopen opravit chyby přes nápomoc, jde o případy afázie a agnozie.
V běžném životě se často setkáváme se špatnou koncentrací (soustředěním) a špatnou distribucí (rozdělováním) pozornosti, což se projevuje roztržitostí. Roztržitost se vyskytuje např. v rozčilení, u zastřeného vědomí, u somnolence (chorobné dřímoty), u narkolepsie (neodolatelných záchvatů spánku), v deliriu (obluzeném vědomí, ztrátě orientace provázené zmateností), u obnubilací (mrákotných stavů, ve kterých si postižený počíná jako v hypnóze), u depersonalizace (lehkých poruch vědomí, při nichž vlastní osoba připadá postiženému cizí).
Někdy rozlišujeme roztržitost zdánlivou ("profesorskou") a skutečnou. Zdánlivě roztržitý člověk je natolik zaujatý jednou věcí, že nemůže věnovat pozornost věci jiné. Skutečně roztržitý člověk není schopen soustředit se na cokoliv.
Častou poruchou pozornosti je absence bezděčné pozornosti.
Jednotlivé závady a poruchy mohou být buď jen mírné a přechodné (tj. dificility) nebo může jít o středně těžké nebo i těžké poruchy.
Pozornost a mozkové dysfunkce (LDE, LMD, ADHD, ADD, cerebrální dysfunkce)
Původně se u nás v šedesátých letech 20. století hovořilo o LDE - lehké dětské encefalopatii, později o LMD - lehké mozkové dysfunkci. V USA v přibližně stejnou dobu jako u nás LDE popsali syndrom cerebrální dysfunkce.
Nyní se tyto potíže diagnostikují jako nazývají ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder) - porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou nebo jen ADD (Attention Deficit Disorder) - porucha pozornosti bez hyperaktivity. Může mít jak trvalejší, tak jen situační, dočasný ráz - je-li podmíněna pouze psychogenně. Toto postižení nemusí mít samo o sobě žádné důsledky pro tělesné zdraví, často se však promítá do duševního vývoje, a tedy i chování dítěte a je pak zdrojem řady výchovných a výukových komplikací.
Mezi typické příznaky ADHD, resp. LMD patří např. to, že:
- dítě je velmi živé a pohyblivé až neklidné, hyperaktivní;
- nedovede klidně sedět, vrtí se, vybíhá z místa;
- často mění náladu bez zjevné příčiny;
- rádo běhá venku, hraje s oblibou pohybové hry;
- už v kojeneckém věku bylo nápadně živé;
- mluví bez vyzvání, skáče druhým do hovoru;
- jedná zbrkle, bez rozmyšlení;
- nedokáže uspokojivě spolupracovat;
- pohybuje se překotně, naráží do předmětů, padá;
- je impulzivní a emočně dráždivé;
- udělá chybu, protože si věc předem nerozmyslí;
- má percepční vady;
- nevydrží dlouho u jedné hry (činnosti, práce);
- nedovede se ovládnout (přes napomenutí);
- je nepozorné, stále je něco rozptyluje;
- má poruchy (deficit) pozornosti;
- stále se zabývá vedlejšími věcmi;
- potřebuje stále někoho kolem sebe;
- nedovede adekvátně věku řešit nové situace;
- brzy se unaví;
- chodí často na toaletu;
- mezi dětmi je divoké, pokouší je;
- s dětmi mívá spory;
- pláče bez zjevné příčiny;
- je méně obratné v tělocviku;
- má poruchy prostorové orientace;
- má potíže v psaní a kreslení;
- má vady řeči;- nápadně se střídají dny, kdy se mu vše daří, a dny, kdy je nezvladatelné a má samý neúspěch;
- nedovede se soustředit na vyučování;
- vykřikuje během vyučování;
- chová se bez náležitého odstupu;
- při výuce se zabývá vedlejšími činnostmi;
- dopouští se drobných kázeňských přestupků;
- mívá často drobné i větší úrazy.
Nutno si ovšem uvědomit, že uvedený výčet obtíží dětí s lehkou mozkovou dysfunkcí je pouze základní a orientační. Vyskytují se i lehčí formy, málo i zcela odlišné (např. u jiného, méně častého typu lehké mozkové dysfunkce je v popředí spíše pomalost, pasivita, neprůbojnost atd.).
Přitom jde vždy o tzv. prvotní vývojové zvláštnosti, které ve své podstatě nejsou důsledkem závad ve výchově a nemůže za ně tedy nejen dítě, ale ani jeho rodina. Není však samozřejmě pochyb o tom, že nevhodné vedení dítěte v rodině (totéž platí i pro výchovný a výukový přístup ve škole) může uvedené zvláštnosti výrazně zhoršovat, popřípadě vést k nástavbovým poruchám chování, nebo i ke vzniku a vývoji neurózy.
Školní výkony dítěte s lehkou mozkovou dysfunkcí (bez ohledu na celkovou úroveň jeho nadání) jsou tedy jeho zvláštnostmi nepříznivě ovlivněny a ztěžují i jeho celkové školní přizpůsobení. V důsledku své poruchy žije dítě ve zvláštních ztížených podmínkách; chceme-li mu nějak pomoci, musíme je především objektivně a realisticky pochopit a za odborného vedení upravit jeho životní a pracovní podmínky tak, aby se v nich mohlo chovat, pokud možno, "normálně" a dosahovat podle svých schopností přiměřené pracovní výkonnosti. Tato zvýšená péče není žádnou nespravedlností vůči spolužákům dítěte. Naopak! Nespravedlivé je zde úplné rovnostářství, neboť vnitřní (psychické) podmínky, za kterých se vyvíjí dítě postižené, jsou mnohem těžší než podmínky, ve kterých vyrůstá dítě zcela normální. Tresty, výčitky, posměšky a vynucené sliby zde nepomohou, neboť náprava není jen věcí vůle dítěte, ale věcí taktického výchovného postupu, realizovaného za odborného vedení. Bylo by chybou vypořádat se s problematikou takového dítěte tak, že je necháme prostě opakovat třídu. Každý učitel by si měl dát osobní závazek - usilovat (v součinnosti s rodiči a odbornou institucí) o udržení takového dítěte ve třídě (samozřejmě vyjma těch závažných případů, kdy je třeba dítě navrhnout k přeřazení do specializované třídy pro děti s LMD nebo do třídy pro děti dyslektické).
K usnadnění tohoto náročného úkolu zde uvádíme několik zásad, které se při školní práci s takto postiženými dětmi podle českého profesora psychologie Zdeňka Matějčka (1922-2004) osvědčují:
Je třeba mít pochopení pro ty zvláštnosti, které jsou ve své podstatě příznaky LMD či drobného mozkového poškození a vést dítě k tomu, aby se s nimi naučilo co nejlépe zacházet. Nejlepší zbraní v rukou vychovatele je zde trpělivost (v doslovném významu tohoto slova), klid a optimistický výhled do budoucna. Je vysoce škodlivé, zaujme-li vychovatel předem - bez znalosti podstaty věci - k dítěti negativní postoje, které pak není chopen změnit.
Je třeba nešetřit příliš povzbuzením, pochvalou, oceněním, a to nejen za dobré výsledky, ale především za dobrou snahu! Dítě musí poznat, že mu učitel rozumí a že na jeho pomoc může spoléhat.
Nedopustit, aby se dítě naučilo něčemu špatně! Na tom, co si jednou osvojilo, totiž velmi silně ulpívá a těžko si osvojuje nový pracovní postup.
Málo a často! Těmto dětem vyhovuje spíše učení "nárazového typu" než soustavné zatěžování pozornosti. I při školní práci je třeba jim dovolit častější přestávky k odpočinku (asi tak po 20 - 30 minutách), úkoly rychleji střídat a využívat různých příležitostí k procvičování a opakování látky.
Odpočinkem je pohybové uvolnění! Nenutíme dítě do úplného klidu, dovolíme mu popřípadě při práci klečet nebo stát či jinak měnit polohu. Umístíme je ve třídě ovšem tak, aby nerušilo ostatní děti (totéž platí i pro jeho chování o přestávkách, nenutíme je, aby v těchto mezidobích sedělo klidně v lavici). Pracujeme s ním, pokud možno, za maximálního soustředění! Při písemných pracích je dobře, když učitel u dítěte stojí nebo je má aspoň dobře v dohledu (pro tento účel je možno např. dítě přesadit na potřebnou dobu do první lavice). V přítomnosti učitele má dítě cítit účastnou sympatii a podporu před zabíháním a zbytečnými chybami, ke kterým je vede jeho překotnost a nedostatek sebekontroly. Zkoušení a práce, které mají vliv na klasifikaci, by se měly dít jen za dobrého soustředění a dobré spolupráce dítěte, a to jen v první polovině vyučovací doby a na počátku jednotlivých vyučovacích hodin. Podle možností bývá někdy vhodné provést takovou zkoušku i individuálně.
Je nutno vyloučit, pokud možno, všechny vedlejší rušivé podněty! Dítě má sedět samo nebo jen s velmi klidným spolužákem. V jeho zorném poli nemá být nic, co by je mohlo rozptylovat, a v jeho dosahu nic, s čím by si mohlo hrát.
Je třeba využít maximálně zájmu dítěte! Zájem silně povzbuzuje pozornost, která bývá nejslabším místem těchto dětí. Doporučujeme vyjít vstříc jejich osobních zájmům i v učebním programu, a protože nelze všechny tyto děti umístit do specializovaných tříd, tedy někdy i za hranice osnov. Doporučujeme rovněž seznamovat se s příslušnými speciálními učebními pomůckami a speciálními učebními postupy.
Je třeba nepřipustit, aby vznikal pocit méněcennosti při stále opakovaných neúspěších v soutěži s jinými dětmi, ani pocit výjimečnosti při zvláštním vedení, které mu učitel poskytuje.
Jeho výkony hodnotit spravedlivě! To znamená s ohledem na jeho možnosti, a nikoliv s ohledem na běžnou normu stanovenou pro zcela zdravé děti. Zvláště grafické projevy je třeba hodnotit shovívavě. I školní klasifikace má v těchto případech léčebný smysl. Pozor na vady čtení a psaní - nemusí být vždy důsledkem prostého celkového nedostatku rozumového nadání.
Při vedení těchto dětí ve škole je nutná úzká a pravidelná spolupráce učitele s rodiči! Snažte se je vést k realistickému chápání dítěte - především k uvědomění, že zde nejde o prosté závady chování, jejichž podstata tkví jednoduše ve výchovných nedostatcích v rodině či ve škole. Doporučujeme projednávat s nimi některá výchovná opatření, vést je k větší vyrovnanosti a neposilovat v nich zbytečnými výtkami případné (často nevědomé) pocity viny, které pak nakonec vedou k výchovně negativnímu postoji vůči dítěti (odmítavému či ambivalentnímu), nebo naopak k postoji příliš ochranářskému.
Důležitý je kontakt s příslušnou odbornou institucí! Doporučujeme konzultovat s ní závažné problémy a otázky, které při vedení dítěte vyvstávají, např. závažná kázeňská opatření, klasifikaci v případě dílčích nedostatků v nadání, později volbu povolání atd.
Práce s těmito dětmi není nijak snadná, ale tam, kde škola a rodina podle výše uvedených zásad a při odborném vedení úzce spolupracují, se většinou podaří obtíže postupně odstranit nebo alespoň zmírnit natolik, že již nebrání normálnímu vzdělávacímu procesu. A to je jistě největší pomoc, kterou mohou školští pracovníci dětem poskytnout.
Monograficky se problematikou dětí s nedostatkem pozornosti a hyperaktivitou zabýval např. Gordon Serfontain (1999), dětský neurolog v dětské nemocnici v Sydney. Uvedl, že zmíněné poruchy se vyskytují až u 20% chlapecké a 8% dívčí populace. Neklidné děti spotřebovávají mnohem více výchovné energie svých rodičů i ostatních vychovatelů, kteří by proto měli mít k dispozici pomoc příbuzných a kvalitní a kompetentní odborný servis, a to nejenom poradenský, ale i speciálně pedagogický, reedukační a terapeutický.
Za určitých okolností lze ADHD, resp, LMD nebo psychomotorickou instabilitu označit podle Mezinárodní klasifikace nemocí (10. revize) za hyperkinetickou poruchu - F 90, která může být specifická pro domov nebo pro školní třídu.
Podmínkou je, že kombinace vybraných příznaků musí přetrvávat nejméně šest měsíců a jsou takového stupně, že jsou maladaptivní a v rozporu s úrovní vývoje dítěte. Porucha se objevuje před sedmým rokem věku, ne později a patří mezi poruchy chování a emocí.
Hyperkinetické porucha se projevuje výraznou nepozorností, hyperaktivitu a neklidem, přičemž tyto způsoby chování jsou pervazivní (všepronikající) ve všech situacích, jsou trvalé a nejsou způsobeny jinými poruchami, jako je např. autismus nebo afektivní poruchy. Pokud jde o nepozornost, musí alespoň šest z následujících příznaků přetrvávat nejméně 6 měsíců a jsou takového stupně, který je maladaptivní a v rozporu s úrovní vývoje dítěte:
dítě není schopno věnovat plnou pozornost detailům nebo dělá chyby z nepozornosti ve školních úlohách,
při práci nebo jiných aktivitách;
často není schopno udržet pozornost při úkolech nebo hře;
často se zdá, že neposlouchá, co se mu říká;
často není schopno sledovat instrukce nebo dokončit školní úlohu,
běžné pracovní povinnosti nebo úkoly na pracovišti (nikoliv pro opoziční chování nebo neschopnost pochopit instrukce);
často má potíže s organizováním úkolů a aktivit;
často se vyhýbá úkolům, kteří vyžadují volní úsilí nebo je má velice nerado;
často ztrácí věci, které potřebuje pro určité úkoly nebo aktivity, jako jsou např. školní potřeby, tužky, knihy, hračky nebo nářadí; dá se rozptýlit vnějšími podněty; je často během denních aktivit zapomnětlivé.
Pokud jde o hyperaktivitu musí přetrvávat nejméně šest měsíců alespoň tři z následujících příznaků, a jsou takového stupně, který je maladaptivní a v rozporu s úrovní vývoje dítěte:
dítě často neklidně pohybuje rukama nebo nohama, nebo se vrtí na židli; vstává ze židle ve třídě nebo v jiných situacích, kde se očekává, že bude sedět;
často nadměrně pobíhá nebo si stoupá v situacích, kdy je to nevhodné (u adolescentů nebo dospělých mohou být přítomny pocity neklidu);
často je při hraní nadměrně hlučné nebo má potíže zabývat se ve volném čase tichou činností;
trvale projevuje příliš vysokou motorickou aktivitu, která se podstatně nepřizpůsobuje sociálnímu kontextu nebo společenským požadavkům.
Pokud jde o impulzivitu, alespoň jeden z níže uvedených příznaků přetrvává nejméně po dobu šesti měsíců, a to do takové míry, která je v rozporu s vývojovou úrovní dítěte:
dítě často vyhrkne odpovědi na otázky, které ještě nebyly dokončeny;
dítě často není schopno čekat ve frontě nebo čekat, až na něho přijde řada ve hře nebo ve skupinových situacích;
často přerušuje nebo se vnucuje jiným lidem (např. skáče do řeči při konverzaci jiných nebo se plete jiným do hry);
často příliš mluví bez ohledu na sociální zábrany.
Pokud jde o pervazivitu, musí být kriteria splněna ve více než jedné situaci, např. kombinace nepozornosti a hyperaktivity by měla být přítomna jak doma, tak i ve škole, nebo jak ve škole, tak i jinde, kde je dítě sledováno, např. na klinice, v ambulanci či poradně.

Doporučená literatura:
KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama