Paměť a její závady a poruchy

6. prosince 2008 v 9:26 | Prof. PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Požadovat. aby si někdo zapamatoval vše. co četl, je jako žádat, aby v sobě nosil to, co kdy snědl. Z tohoto žil tělesně a z onoho duševně a stal se prostřednictvím toho, čím je.
(Artur Schopenhauer).

Paměť je schopnost a dovednost organismu uchovávat minulé informace.
Základní fáze procesu pamatování jsou:
- převod (vštípivost) přijímaných informací do mozkové tkáně,
- podržení (retence) informací v příslušné podobě v mozku,
- vybavení (reprodukce) těchto informací při další činnosti.

Vštípivost (impregnace) je schopnost ukládací. Procesy, které proběhly v mozkové kůře, zanechávají po sobě více nebo méně trvalé "stopy". Jedná se o zapamatování. I bezděčné zapamatování má za normálních okolností výběrový ráz. Je určeno vztahem subjektu k okolí. Záměrné zapamatování je složitá rozumová činnost, podřízená úkolu zapamatovat si. Úkolový charakter zapamatování velmi zvyšuje jeho produktivnost. Při vštěpování se tvoří analyticko-syntetické struktury, nejde o pouhý pasivní proces. Každá nová vědomost se buď zařazuje do již vytvořené struktury vědomostí, nebo se vytvoří nová tvůrčí struktura. Vštípení rozsáhlé látky je samozřejmě obtížnější než vštípení informace malého rozsahu. Významný odborník na problematiku paměti, jíž se zabýval i výzkumně byl H. Ebbinghaus (1850 - 1909), který při zkoumání paměti užíval smyslu prostých slabik.
Schopnost udržení vštípeného v paměti - retence - překlenuje časový odstup mezi vštípením a vybavením (reprodukcí), udává úroveň pamatování. Je tedy pro paměť nejcharakterističtější. Ze schopnosti retence se ještě vyčleňuje konzervační schopnost paměti. Uchování se posiluje používáním a občasným vybavováním (na to by neměli zapomínat zejména starší lidé). Podobně jako pozornost vykazuje i paměť selektivní aktivitu.
Schopnost reprodukce je určována zaměřením činnosti, které paměť slouží. Je ovlivněna emocionálním stavem, trémou a dalšími činiteli. Z běžné zkušenosti je známo, že afekt (např. rozčilení) ztěžuje vybavování. Retence může být úplná a správná, avšak pamatované nelze přechodně vybavit. Při reprodukci se můžeme opírat o asociační zákonitosti, podle dotyku, tj. současnosti, podle následnosti, číselné řady, podle příčiny.
Vedle aktivního vybavování existuje druhá, jednodušší a vývojově dřívější forma reprodukce, a to znovupoznání. Při vnímání objektu, se kterým jsme již dříve měli zkušenost, máme více či méně určitý pocit známosti.
Typy paměti rozlišujeme buď podle toho, zda si člověk pamatuje lépe slova (typ slovně logický) či věci a obrazy, schémata, nákresy (typ názorně obrazný - performační), nebo podle analyzátoru, jehož prostřednictvím si nejlépe pamatuje (typ zrakový, sluchový, hmatový, typ pohybový, typ smíšený). Nosné je rozlišování paměti verbální a noverbální. Nonverbální paměť obsahuje např. některé minulé příjemné i nepříjemné zážitky lidského organismu.
Také v dané době prožívaná emoce má vliv na zapamatování. Uvažuje se i o tzv. paměti emoční či citové (např. při vzpomínce na neštěstí znovu prožíváme strach).
Další třídění je z časového hlediska na paměť ultrakrátkou (okamžitou či ,,senzorickou"), krátkodobou a dlouhodobou.
Krátkodobá paměť je také nazývaná pamětí operativní či pracovní.
Dlouhodobá paměť se dále dělí na explicitní tj.deklarativní,vědomou,
zahrnující procesy, které jsou k dispozici vědomému myšlení (např. fakta, což je sémantická explicitní paměť a události, což je epizodická explicitní paměť), a na paměť implicitní, tj.nedeklarativní, nevědomou, zahrnující procesy, které jsou v podstatě prelinguální (např.motorické dovednosti).
Biologové rozpracovávají problematiku vnitřní paměti imunologické, díky níž se organismus dokáže úspěšně bránit některým infekčním zárodkům, se kterými se již dříve setkal. Umožňuje také očkování proti nakažlivým chorobám.Rozlišujeme také vnitřní paměť genetickou, která zabezpečuje např. stálost tělesných forem živých tvorů, stálost jejich fyziologických pochodů a je podkladem instinktivního chování živočichů a paměť vnější, tedy to, co lidé udělali, vymysleli, vytvořili (chrámy, knihy, teorie, předměty atd.). Interiorizace části vnější paměti je součástí osobnostního rozvoje. Jsou lidé s vysokým memory (pamětním) kvocientem a s nízkým memory kvocientem. Tento kvocient nemusí být v těsné korelaci s inteligenčním kvocientem. Podle toho, do jaké míry se zapojují do zapamatování myšlenkové pochody, rozlišujeme paměť mechanickou a logickou. Často se uvádí, že si člověk zapamatuje 10 % z toho, co četl, 30 % z toho, co viděl, 20 % z toho, co slyšel a 50 % z toho, co současně viděl a slyšel. Asi 70 % lidí dává přednost zrakovému vnímání a podstatně méně jich vnímá především akusticky. Zapamatování je úzce vázáno na motivaci člověka. Obsahy se záporným citovým nábojem se přitom zapomínají více než obsahy s kladným citovým nábojem. Neutrální obsahy se zapomínají nejvíce. Zapomínání lze znázornit exponenciálou, která se nikdy nedostane až k nule.
Kapacita krátkodobé paměti bývá vyjádřena číslem 7. V průměru si zapamatujeme sedmimístné číslo, z velkého počtu slov sedm atp. Jen nevelká část vstupních informací se dostává do tzv. dlouhodobé paměti. Jde např. o informace, k jejichž zapamatování došlo častým opakováním, např. v procesu učení a výchovy. Do dlouhodobé paměti se dostávají i podněty, které sice působily např. pouze zlomek vteřiny, ale vyvolaly silnou emoci (afekt). Čím je emocionální význam informace větší, tím déle trvá aktivace nervového systému.
Metapaměť je úroveň schopnosti a dovednosti adekvátně posoudit kapacitu, funkci a možnosti vlastní paměti.
Informace, které si člověk pamatuje, můžeme třídi na hlavní (kardinální), středové (centrální), vedlejší (sekundární), okrajové (málo významné) a nadbytečné (redundantní).Někteří lidé tyto informace od sebe nedovedou dobře diferencovat a nezřídka je zaměňují.
V současné době se rozpracovává již zmíněná teorie epizodické a sémantické paměti.
Epizodická paměť se soustřeďuje na události a ukládá je podle prostorově časových hledisek.
Sémantická paměť se týká verbálních symbolů, pojmů, vztahů mezi pojmy, významů slov.

Závady a poruchy paměti
Amnézie je porucha či ztráta deklarativní paměti (absence vzpomínky na určitý časový úsek). Hypermnézie je zvýšení pamětních schopností, hypomnézie je snížení výkonu paměti (např. zapomínání při únavě). Paramnézie jsou vzpomínkové klamy a konfabulace jsou smyšlenky. Zapomínání (vyhasínání spojů) je poplatné několika podmínkám. První je časový interval zapomínání (po delším čase zapomeneme více než po kratším). Druhá je druh, typ osvojené látky (smysluplná látka se pamatuje déle než látka bez logiky), třetí je metoda (látka, které jsme porozuměli a měla vztah k našim zkušenostem, se pamatuje déle). Čtvrtá podmínka se týká počtu opakování. Další jsou subjektivní činitelé, věk učícího se, jeho vlastnosti, motivace a zvláštní okolnosti (např. silně afektivní situace, onemocnění apod.).
Pokles výkonnosti paměti bývá projevem únavy, vyčerpání, neurotičnosti, organického postižení mozku, např. arteriosklerotickými změnami (ARS cerebri) u osob vyššího věku.
Staří lidé si pamatují co prožívali před mnoha lety, ale méně si pamatují události čerstvého data, např. z posledního dne. Jejich ,,novopaměť" je poškozena.
Zapomínání.
Americký profesor psychologie Daniel Lawrence Schacter (nar. 1952) ve své knize Sedm hříchů paměti : Jak si pamatujeme a zapomínáme. Vydání první. Praha a Litomyšl : Ladislav Horáček - Paseka, 2003. 272 s. popisuje zapomínání jako "pomíjivost paměti v toku času" .
Hans Ebbinghaus stanovil takzvanou křivku zapomínání, která ukazuje inverzní exponenciální vztah mezi zapamatovanými informacemi a časem. Z ní vyplývá, že krátce (např. za několik hodin) poté, co si nějaký soubor informací vštípíme do paměti, zapomeneme značnou část informací velmi rychle, ale poté se rychlost zapomínání zpomaluje.
Roztržitost bývá zapříčiněna nízkou pozorností při vštěpování i při vybavování informace. Roztržitost se týká zapomínání na věci (např. zapomenutí zda člověk zamknul dveře od svého bytu). Je také úzce spjata s pamětí prospektivní (pamětí týkající se budoucnosti).
K paměťovému bloku dochází, když si člověk snaží vzpomenout na určitou věc, uvědomuje si, že ji zná, ale informace mu je ve vybavování nepřístupná. Pojem zahrnuje například syndrom "mám to na jazyku". Ve vybavení slova mohou například překážet slova, která znějí podobně či mají podobný význam.
Výskyt paměťového bloku také záleží na typu informace, na kterou si snažíme vzpomenout. Jména si například vybavujeme hůře než většinu jiných informací.
K záměně dochází, když si člověk dokáže správně vzpomenout na informaci, nedokáže ji však správně přiřadit k jejímu zdroji. Například když se člověk pravidelně setkává s určitou skupinou lidí a pokusí se popsat jedno určité setkání, může do své zprávy omylem vsunout události, které se staly na dřívějším či pozdějším setkání stejné skupiny.
Sugestibilita se týká pozměnění informací uložených v paměti 
pod vnějším sugestivním vlivem.
Zkreslování se týká našich stereotypů, hodnot, znalostí a citů. Člověk, který je momentálně v pohodě, bude hodnotit události ze svého života kladněji, než kdyby byl v situaci somatické, psychické nebo sociální nepohody.
Přetrvávání je pravý opak zapomínání. Při zapomínání se nám z mysli informace vytrácí, zatímco při přetrvávání se nedokážeme informací zbavit. Častou formou přetrvávání je například, když se člověku v mysli neustále přehrává nějaká znělka nebo věta.
Jednotlivé závady a poruchy mohou být buď jen mírné a přechodné (tj. dificility) nebo může jít o středně těžké nebo i těžké poruchy.

Odborná psychologická diagnostika paměti
Odbornou diagnostikou paměti se zabývají psychologové. Využívají přitom vedle pozorování a rozhovoru např. R. Meiliho test vizuální paměti, původní D. Wechslerovu škálu paměti a WMS - III a R (Wechsler Memory Scale).
Mezi klasické neuropsychologické diagnostické metody pro tuto oblast patří Bentonův vizuální retenční test (BVRT), který identifikuje vizuální paměť a pozornost, zrakovou percepci a vizuokonstrukční schopnosti a dovednosti. České vydání v roce 1992 upravil český neuropsycholog Marek Preiss, který modifikoval také anglosaskou neuropsychologickou diagnostickou metodu CVT (California Verbal Learning Test), Kalifornský test verbálního učení, který má v češtině oficiální název Paměťový test učení a byl vydán Psychodiagnostikou v Bratislavě.

Měří kapacitu krátkodobé a dlouhodobé verbální paměti, křivku učení, zachycuje poruchy představ a další poruchy vybavování. Je vhodný pro diagnostiku organického oslabení CNS, poruch učení, demence, pozorování následků úrazů hlavy, diferenciální diagnostiku organické vs. funkční poruchy paměti. Tato příručka obsahuje celou řadu výsledků různých diagnostických skupin u americké a české populace.
Použití: individuální, pro děti od 9 do 14 let a pro dospělé
Čas potřebný k administraci: cca 10 min.
Součásti testu: Příručka, Záznamní arch - děti, dospělí
Složení PK: 1 PŘ, 200 ZA/děti, 200 ZA/dosp.
Složení S: 150 ZA/děti, 150 ZA/dosp.


Arsenál psychologických dignostických metod se neustále rozšiřuje. Speciální diagnostické psychologické testové metody by však měli aplikovat a vyhodnocovat pouze kvalifikovaní odborní psychologové.

Doporučená literatura:
KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM.


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama