Motivace chování a prožívání

6. prosince 2008 v 11:33 | Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek,CSc.

Pravou moudrostí je nepokažený úsudek o věcech, abychom považovali každou věc za takovou jaká je, abychom se nehonili za něčím bezcenným jako za cenným, nebo abychom neodhazovali věci cenné jako by byly bezcenné, abychom nehaněli co zasluhuje chvály a nechválili co zasluhuje hany (J. A. Komenský).


Motivační analýzu chování a prožívání provádíme ptáme-li se, proč se určitý člověk nějakým způsobem chová, co asi prožívá, ptáme se vlastně po motivech, po příčinách jeho specifického a energetizovaného chování a prožívání.
Při motivačním rozboru musíme mít na mysli, že může být rozpor mezi skutečnými a deklarovanými motivy a že existují nejen motivy, o nichž člověk může vypovídat - tedy uvědomělé, vědomé, ale i neuvědomělé, nevědomé motivy a také motivy maskované, utajované, kamuflované (např. potřeba někoho dehonestovat, ponížit, někomu se pomstít.

Člověk dokáže někdy předstírat motivy, které nemá, nebo skrývat motivy morálně v dané společnosti nežádoucí.
U jednotlivých lidí se jejich hlavní motiv či stimul, hlavní hnací síla liší.
Bývá označována jako nervus rerum ( doslova ,,nerv věcí").
Mezi motivy patří: zájmy, afekty, hodnoty, ideály, potřeby a pudy.
Pozoruhodné je třídění motivů na vnitřní, intrinsické a vnější, extrinsické.
Mezi intrinsické motivy práce patří např. uspokojení z úspěšného výkonu.
Mezi extrinsické motivy práce patří např. potřeba peněz.
Na motivy působí incentivy (pobídky). Jsou to vnější podmínky zaměřenosti.
Mohou být nižší (biologické a hmotné) i vyšší (kulturní, duchovní).
Synonymně se užívá rovněž pojmu stimuly a motivátory (vnější prostředky motivace). Jsou to často odměny a tresty. Incentivy a stimuly podněcují již existující motivy k takovému chování, které vede k uspokojení potřeb.
Motivy vycházející z nitra člověka (podvědomí) se nazývají impulzy.
Potřeby, zájmy, hodnoty, ideály, postoje, vztahy a tendence všeho druhu se v psychologii nazývají motivy neboli pohnutky, protože jsou příčinami jednání.
Je jen zdánlivým paradoxem, že i nečinnost má své motivační pozadí, např. strach před obtížemi nebo potřebu odpočinku. Motivy jsou všechny síly, které přímo či nepřímo uvádějí naše chování do pohybu - proto bývají také nazývány rysy dynamickými či tendencemi. Pojem tendence zahrnuje směrový moment - vždy jde o zaměření k něčemu; pojem dynamický rys zahrnuje silový moment - např. intenzitu potřeby. Všechny motivy nejsou vědomé. Týká se to např. některých složitých instinktivních a emočních reakcí, majících svoji výraznou podmíněně reflexní komponentu, která se neuvědomuje vždy plně a jasně. Reálné "vědomí" je jednotou uvědomovaného a neuvědomovaného. Motivace je tedy komplexní, složitá. Představa jediného působícího motivu je nereálnou abstrakcí. Motivy způsobují stav určitého vnitřního napětí, neklidu, který člověka determinuje.
Motivace má funkce direktivní (směřování k uvědomovanému nebo i k neuvědomovanému cíli), energetizující (každý otiv má nějakou sílu, intenzitu) a perzistentní (udržování motivace až do dosažení cíle).
Každá lidská činnost je nějak motivována, ať už za ní stojí jakékoliv potřeby nebo zájmy. Uspokojení potřeb vlastně znamená redukci, uvolnění motivačního napětí.
Jednání je obvykle zapříčiněno více motivy. Všechny motivy mají určitý cíl, určitý směr, intenzitu, trvalost a míru variability vzhledem k zaměřenosti na cílový objekt.
Každý motiv má kvalitativní a kvantitativní charakteristiku (sílu motivace lze měřit překážkou, kterou je jedinec schopen překonat pro dosažení možného cíle). Primární tendence živočichů jsou "chutě" (apetence) a "averze". Apetence jsou (často) cyklické. Hlavní lidské averze jsou strach (vede k vyhýbání se zdrojům strachu) a bojovnost (vede k útoku).
Za velmi důležitou vlastnost člověka se považuje jeho motivační šíře, tj. možnost aktivizovat a realizovat motivy. Každý člověk má svůj motivační horizont, v jehož šíři na něho lze působit.
Motivační programy řeší otázku, jak by měl řídící systém v konkrétních případech nakládat s jednotlivými organizačními odměnami, jimiž jsou např. společenské postavení, peníze, uznání, symboly postavení, pracovní režim a situační hodnoty.
Operováním s organizačními odměnami všech typů se současně působí nejenom na daného pracovníka, ale i na jeho spolupracovníky. Udělením individuální odměny či trestu vytváří vedoucí pracovník situaci aktivního sociálního učení pro celou pracovní skupinu.
Úspěch pracovní motivace (výkon) je závislý především na schopnostech člověka a na jeho pracovních vlastnostech. Motivy práce se u jednotlivých lidí liší jak po stránce kvalitativní, tak po stránce kvantitativní.
Vztah k práci je motivován hlavně těmito faktory:
pracovní jistotou, že pracovník má stálé povolání, že ve své práci bude moci pokračovat;
příležitostí k pracovnímu postupu, povýšení;
vedením;
mzdou ;
vnitřním charakterem práce, tvořivostí, pestrostí, odpovědností, jednoduchostí ;
bezprostředním nadřízeným;
společenskými aspekty pracovní činnosti (úroveň spolupráce, porozumění, přátelství, hrdost na členství ve skupině );
komunikací (informace o smyslu plánů i úkolů);
pracovními podmínkami (pracovní dobou);
požitky (dovolená, důchodové a nemocenské zabezpečení aj.);
možností odborného růstu.
Dobře motivovaný pracovník často pracuje více, než je jeho povinností, nedá se odradit snesitelnými těžkostmi a překážkami, má lepší systém vlastní kontroly práce i pracovní výsledky, práce jej těší.
Nedostatečně motivovaný, resp. demotivovaný zaměstnanec pracuje často pouze pod přímým dohledem nadřízených, je nesvědomitý, povrchní, nestálý. Příčina nedostatečné motivace může být v nesprávné volbě povolání (odtud plyne důležitost poradenství pro volbu povolání), v různých konfliktových situacích, v málo objektivním hodnocení pracovníků a ve mzdové nivelizaci.
Zájem je charakterizován jak kladným citovým hodnocením určité skutečnosti, tak snahou ji poznat a konat činnosti s ní spojené. V zájmech se odráží základní zaměření osobnosti člověka a jeho dřímající schopnosti. Ze zájmu mohou vznikat i sklony (tj. zaměření konat určité činnosti).
Josef Stavěl (1901-1986) rozlišuje deset zájmových směrů:
1. poznávací,
2. estetický,
3. sociální,
4. o přírodu,
5. obchodní,
6. technický,
7. rukodělný,
8. o hmotný materiál,
9. výtvarný,
10. sportovní.
Zájmy a koníčky úzce souvisejí s hodnotovým systémem člověka. Zájmy jsou vlastně také hodnoty, které uspokojují určitou potřebu člověka.
Hlubší než zájem je láska k něčemu, která se obvykle vyvíjí až od dospívání, kdy je člověk schopen již také nadšení pro něco. Zájmy přitom musíme odlišovat od přání a zvlášť důkladně musíme zjišťovat, zda přání a zájmy člověka nejsou v rozporu s jeho schopnostmi a zda jsou jednotlivé zájmy v souladu nebo v protikladu.
U zájmů můžeme rozlišit:
- šíři nebo jednostrannost;
- aktivitu nebo pasivitu;
- sílu nebo slabost;
- hloubku nebo povrchnost;
- stálost nebo přelétavost zájmů - dospělý člověk mívá stálejší zájmy, u dítěte naopak je charakteristická přelétavost, nestálost, proměnlivost zájmů;
- jejich hodnotu.
Zájmy, které mají převážně rekreační charakter, označujeme jako koníčky.
Můžeme mluvit o různých zájmových orientacích.
Ty mohou převážně směřovat na sebe sama (vzhled, oblečení, úspěch),
k předmětnému světu (zájmy technické, obchodní, rukodělné, umělecké)
nebo do oblasti společenské (řídící pracovníci, lékaři, personalisté, psychologové, právníci, pedagogové - všechny profese, u nichž stojí v popředí práce s člověkem),
nebo může jít o orientaci na svět idejí a tvorby (filozofové, ideologové, teoretici).
Zájem je velmi důležitý faktor, který podmiňuje úspěch v práci. Nicméně z pouhého zájmu nevyplývá ještě nutně úspěšnost.
Zájmy jsou často náplní volného času. Tři základní funkce volného času jsou: relaxace, zábava a rozvoj osobnosti.
Hodnotové orientace
Člověk v životě neustále hodnotí, co je dobré, prospěšné, mravné, a co je špatné, nežádoucí. Věc, člověka nebo ideu, která je někomu drahá, potřebná, nebo na níž lpí, cíl, kterého chce dosáhnout, nazýváme hodnotou. Různí lidé mají rozličné hierarchie hodnot podle toho, které hodnoty staví do popředí a které pro ně mají pouze okrajový význam. Přijaté hodnoty souvisejí s emocemi i s vyššími city.
Hodnotou se mohou stát sociálně uznávané předměty a ideje (hodnoty morální, estetické), ale i to, co společnost jako žádoucí neuznává (např. alkohol). Jako ideály se někdy označují morálně uznávané hodnoty. Sem patří i politické, filozofické a ideologické postoje. Hodnoty a ideály jsou důležitými motivy našeho chování, protože určují do značné míry stanoviska, která jednotlivec zaujímá k tomu, co se kolem něho děje.
Osobní hierarchie hodnot je zčásti stálá a částečně se mění.
Hodnotový systém a stav sebehodnocení bývá označován za jádro struktury osobnosti.
Vznik i změny hierarchie hodnot závisejí na řadě činitelů (věk, inteligence, vzdělání, výchova, profese, rodina, společenské zařazení).
Pro každou činnost je příznačná hodnotová orientace a v ní zahrnutý cíl. Cílem může být např. nová znalost, dovednosti, postoje, ale i zisk či majetek.
Hodnotové orientace je možno podle základních směrů rozlišovat na autotelické, heterotelické a hypertelické.
Autotelické hodnoty zdůrazňují vlastní "já" (z řeckého autos - sám, telos - cíl, účel),
heterotelické hodnoty směřují k druhým (z řeckého heteros = druhý)
a hypertelické jsou zaměřené na nadosobní cíle, na ideály (z řeckého hyper = nad).
Podrobnější třídění hodnot je na hodnoty:
ideové: pravda, svoboda, vlast, náboženská víra, užitečnost společnosti, dobrá politická situace ve státě, dobrá politická situace ve světě;
pracovní : v oblasti rukodělné, technické, umělecké, vědecké, obchodní, managementu atp.
sociálně emoční: osobní emoční zázemí, jádrová rodina, prožitek lásky, sourozenci, partner či manžel, vlastní rodina, děti, soukromí, rodiče, přátelé, dobré rodinné vztahy, soulad mezi příbuznými, soulad v pracovní skupině, dobré mezilidské vztahy, uspokojivá sociální komunikace, společenská zábava a rekreace;
zájmově činnostní: vzdělanost, zejména ve svém oboru, práce, studium, četba, umělecká činnost, cestování, koníčky a záliby, sport;
osobně ambiční: úspěch, vzestupná pracovní kariéra, vedoucí místo, uplatnění ve společnosti, oblíbenost, společenské postavení, vlivnost, sláva, úcta, respekt, všeobecný přehled, kulturní přehled, ekonomický přehled;
materiální: byt, bytové zařízení, elegantní oblečení a obutí, auto, chata, starožitnosti, peníze, soulad vlastní osoby s módními trendy, celkové materiální a finanční zajištění i do budoucnosti;
tělesné: výhodný vzhled, jídlo, pití, zdraví, pohodlí, pohlavní život.
Často citovanou klasififikací hodnot podle jejich funkce je klasifikace amerického psychologa polského původu
Miltona Rokeache (1918-1988).
Rozlišuje dvě základní kategorie hodnot, které označuje za ,,dva základní hodnotové systémy jedince",
a to hodnoty instrumentální (instrumental values) a hodnoty cílové (terminal values).

Cílové hodnoty ovlivňující a usměrňující chování osob:
  1. pohodlný život (prosperující život);
  2. vzrušující život (aktivní život);
  3. pocit, že bylo něčeho dosaženo (trvalý příspěvek);
  4. svět v míru (bez válek nebo konfliktů);
  5. rovnost (bratrství, stejné šance pro každého);
  6. jistota pro rodinu (starat se o své milované);
  7. svoboda (nezávislost, svoboda rozhodování);
  8. štěstí (spokojenost);
  9. vnitřní harmonie (soulad se sebou samým);
  10. zralá láska (duchovně-sexuální důvěrnost);
  11. národní jistota (jistota před útoky);
  12. příjemnost (příjemný, slastiplný život);
  13. spasení (k věčnému životu);
  14. sebeúcta (respekt sobě samému);
  15. společenské uznání (respekt, obdiv);
  16. pravé přátelství (úzké kamarádství);
  17. moudrost (hluboké porozumění životu).
Instrumentální hodnoty usnadňující dosahování cílových hodnot:
1. ambice (píle, aspirace);
2. tolerance(otevřenost);
3. kompetence (schopnost, účinnost);
4. radost (veselost);
5. čistota (pořádkumilovnost);
6. odvaha (stát za přesvědšením);
7. shovívavost (být připraven jiným promíjet);
8. pomoc (starat se o blaho druhých);
9. čestnost (upřímnost, pravdivost);
10. fantazie (smělost, tvořivost);
11. nezávislost (soběstačnost, sebedůvěra);
12. intelekt (inteligence, reflexivnost);
13. logičnost (konzistentnost, racionalita);
14. láska (něžnost, oddanost);
15. poslušnost (vědomí povinnosti, respekt);
16. zdvořilost (dobré vychování);
17. odpovědnost (spolehlivost);
18. ovládání se (zdrženlivost, disciplinovanost).

Životní strategie můžeme třídit na primárně:
materiální (orientované na hmotnou, ekonomickou a finanční stránku života);
výkonové (orientované na vysoký pracovní výkon, často až workoholický);
poziční a statusové (orientované na vzdělání, autokultivaci a společenské postavení).
Cílem výchovy je dosáhnout primární dominantní hodnotové orientace na morálně pozitivní a duchovní hodnoty.
Jde o proces axiologizace osobnosti, tj. formování správných hodnotových orientací, jako je dobro, pravda, láska, čestnost, vstřícnost, spravedlnost, tolerance.
Hodnotové orientace charakterizuje německý vývojový psycholog Hans Thomae (1915-2001) technikami, jimiž se snaží jedinec svou existenci uplatnit, vystupňovat, popř. rozšířit.
Techniky uplatnění existence jsou:
výkon (vytvoření objektivního přírůstku hodnoty);
přizpůsobení (kompromis mezi útočnou reakcí a úzkostí);
bezohledné sebeprosazování;
vyhýbání se dané situaci;
zlehčování nezdaru;
tvoření iluzí.
Techniky prožitku existence:
práce v okruhu předem daném;
lehké přizpůsobování;
bezohledné prosazování působící prožitek;
hravý styk s lidmi a se světem;
opozice pro pouhý požitek z opozice;
obrácení člověka ke světu a k člověku;
slepé podřízení osudu.
Techniky stupňování existence:
vytvoření díla;
utváření sebe;
získávání moci;
opozice a boj;
obětavost a pomoc druhým;
prohloubené obrácení se k Bohu a ke světu.
Techniky rozšířené existence:
vytváření díla pro uznání kvality;
přizpůsobení;
zdůraznění vnější formy;
koketerie, lichocení, svádění;
uspokojení a štěstí z úspěchů druhých lidí.
Ve vztahu k nadosobním hodnotám připomeňme alespoň vztah k věcem a k penězům, který může být charakterizován štědrostí nebo marnotratností až bezohledností.
V současné společnosti se pro posedlou starost o prostředky často zapomíná na cíle. Lidé se všemožně snaží vydělat peníze - prostředek k získání příjemných věcí - a "radost ze života se ztrácí" (americký psycholog německého a židovského původu Erich Fromm /1900-1980/).
Velmi hodnotná a vnitřně mimořádně bohatá je kultivovaná osobnost "tvůrce",
který přistupuje osobitě jak k vytváření hodnot,
tak ke tvořivé komunikaci mezi lidmi a usiluje o estetické a etické sebevyjádření ve světě idejí.
Hledání pravdy a lidská solidarita patří mezi nejvyšší lidské ideály.
Podnětné je i rozlišení lidí podle jejich vztahu k hodnotám. Jde např. o typy:
rozvratníka,
konzumenta
a tvůrce, které popsala N. I. Rejnvaldová (podle Vladimíra Smékala, 2002)
Osobnost rozvratníka je vývojově nejméně zralá.
Připomíná typ rudimentární osobnosti podle známého významného slovenského experimentálního psychologa Damiána Kováče.
Jde o člověka, kterému jde bezohledně o osobní zisk, ať již v oblasti majetku (krádeže),
lidských vztahů (oponent ze zásady, pomlouvač a intrikán) či idejí (lhář, cynik, sofista).
Vyšší typ je u Kováče typ přizpůsobivý a nejvyšší je typ kultivovaný.
Nejvíce je asi v populaci zastoupen více či méně adaptovaný typ konzumenta, který se nemusí orientovat jen na shromažďování věcí a materiálních hodnot, ale může konzumovat i lidské vztahy (např. v nevybíravých partnerských dobrodružstvích či ubíjení času tlacháním). I "hltoun" příběhů a kulturních hodnot a idejí je jen spotřebitelem, jemuž jde v nejlepším případě o to, aby platil za znalce.
Zdá se, že typologické rozlišování lidí podle převahy a kvality jejich orientace na věci, lidi a ideje je nosné.
Určitý směr myšlení, cítění a jednání člověka určují také jeho postoje.
Postoj je stanovisko, které člověk zaujal. Projevuje se připraveností plnit určité úkoly a cíle. Postoj, v němž převládá představa o něčem, se nazývá názor, postoj, v němž převládá racionální složka, je smýšlení, iracionální složka převládá u víry.
Potřebou nazýváme pociťovaný, resp. prožívaný nedostatek nebo nadbytek něčeho. Potřeby jsou nejdůležitějším druhem motivů. Potřeba je provázena prožitkem a vnitřním duševním napětím, které nás vede k určitému chování, jehož cílem je uspokojení potřeby. Tím dojde i k redukci, resp. vymizení tohoto duševního napětí. Ihned se ovšem objeví nová potřeba s novým napětím. Neuspokojení potřeby nazýváme frustrací nebo deprivací. Dlouhodobá frustrace potřeb má téměř vždy nepříznivé důsledky pro duševní rovnováhu a u dětí i pro jejich duševní vývoj. Své potřeby si člověk nemusí přesně uvědomovat.
Nejběžnější je dělení potřeb na materiální a kulturní, na potřeby biologické a sociálně psychologické, resp. na potřeby základní a vyšší. Každý člověk má určitou strukturu potřeb. Tato struktura je složitý dynamický celek. Na jeho vývoj má vliv např. věk, pohlaví, vzdělání, výchova, povolání, rodinný stav, životní standard.
Potřeby biologické (potřeba spánku, potravy, dýchání, vyměšování, sexuální potřeba atd.) jsou vrozené. Tyto potřeby má člověk společné s živočichy, nicméně je zde zásadní rozdíl, protože u člověka jsou všechny tyto původně zcela biologické potřeby značně socializovány a zušlechtěny.
Uspokojování základních potřeb nestačí samo zajistit zdravý vývoj osobnosti člověka.
Teorie psychické deprivace poukázala na fakt, že i když dítě dostane jíst, pít, je oblečeno, v teple a v hygienických podmínkách (ale nic víc), přesto se vyvíjí neuspokojivě.
Potřeby sociálně-psychologické jsou do jisté míry získané (např. potřeba citového vyžití, sebeuplatnění, senzorické stimulace, sociálního kontaktu, prožívání a poznávání).
Potřeba citového vyžití (lásky, afiliace) se projevuje jako touha být v bezpečí, být chráněn, mít se kam uchýlit, mít "citový přístav", mít sociální odezvu. Pro malé dítě je to matka, pro dospělého manželský druh. Zvláště důležité je uspokojení této potřeby v raném dětství, kdy se vytvářejí základy osobnosti. Stav dlouhodobého citového strádání, který nazýváme emoční deprivací, má závažné negativní důsledky na celý psychický vývoj jedince. Bývá příčinou hypersenzitivity nebo hyposenzitivity. Proto je zdůrazňováno "emoční zakotvení" jako předpoklad zdravého vývoje osobnosti, především tzv. normosenzitivity.
Potřeba sebeuplatnění je velmi silná a významná lidská potřeba. Projevuje se snahou po dosažení pracovních, společenských a životních úspěchů, touhou po uznání a obdivu druhých lidí. Podle Adlerovy tzv. individuální psychologie je touha po sebeuplatnění, resp. touha po moci, dominantní, nejhlubší pohnutkou veškerého chování člověka. Souvisí s ní potřeba sebeúcty, sebeutváření a seberealizace, potřeba prestiže, dobré pověsti, úspěchu.
Potřeba sebeuplatnění se uspokojuje také vlastněním finančních prostředků, zisků a určitých předmětů, např. auta, domu atp. Toto vlastnictví představuje nonverbální komunikaci, je symbolem úspěšnosti a zdrojem prestiže.
Na pracovišti může dojít někdy k nedostatečnému uspokojování potřeby sebeuplatnění necitlivým přístupem k pracovním, odborným i osobním aspiracím určitého pracovníka. Obecně převládá mínění, že tzv. hmotná zainteresovanost, tedy výše výdělku, je nejdůležitějším nebo výlučným faktorem pracovní motivace a pracovní spokojenosti. Práce však není jen potřebou vydělávat, nýbrž je i zdrojem uspokojení dalších potřeb, často ještě významnějších, např. potřeby sebeuplatnění, seberealizace a tvůrčí aktivity. To platí tím více, čím je profese složitější a náročnější na kvalifikaci a speciální schopnosti pracovníka.
Potřeba sociálního kontaktu, společenského styku se projevuje touhou po společnosti, po chvílích lidské vzájemnosti, komunikace, družnosti, po možnosti s někým si pohovořit, být někomu nablízku. Patří sem i potřeba nechat se vést osobami s pozicí, mocí a autoritou. Delší absolutní osamění vede u lidí k vážným duševním poruchám.
Potřeba prožívat, resp. užívat, je vlastně potřebou zábavy, zážitků a dojmů, potřebou uvolnění nahromaděného napětí, třeba z pracovní činnosti. Malou schopnost relaxovat, odpočívat a rekreovat se zjišťujeme u některých typů neurotiků a u workoholiků.
Potřeba poznávat se projevuje hladem po vědění, touhou po rozšíření duševního obzoru. Někdy bývá nazývána kognitivní či intelektuální potřebou. Souvisí úzce s celkovou úrovní inteligence. Je to potřeba učit se a vzdělávat se. S potřebou poznávat se pojí také potřeba manipulace, hry, experimentování a pracovní činnosti.
Ve společenském chování lidí hrají značnou úlohu také tzv. skryté potřeby. Patří sem např. potřeba sexuálního vyžití, která má u jednotlivých osob různou kvantitu. Mezi skryté potřeby patří i odchylné a úchylné potřeby, jako je např. exhibicionismus, masochismus.
Čím vyšší je kulturní úroveň a vzdělanost lidí, tím více vystupují do popředí jejich psychosociální potřeby.
Strádání v oblasti uspokojování potřeb nazýváme deprivací (sociální, emocionální, kognitivní apod.).
Sociální determinace a autoregulace psychiky může za příznivých okolností vést ke kultivaci způsobů uspokojování biologických potřeb a ke vzniku specificky lidských potřeb (např. krásna, tvoření).
Pokud jde o vznik nových potřeb, je pozoruhodné, že děti je často přejímají z rodinného prostředí, stejně jako způsob jejich uspokojování.
Často je citovaná hierarchie potřeb podle amerického psychologa Abrahama Harolda Maslowa (1908 - 1970), který jakoby sestavil lidské potřeby do pyramidy od břicha k hlavě. M. Gándhí napsal že ,, hladovějícímu se zjevuje Bůh v podobě jídla." Maslow dal fyziologické potřeby, hlad, žízeň, sex, spánek apod., zejména potřebu být nasycen do základny, tj. do prvního stupně pyramidy potřeb. Další, druhý stupeň pyramidy zaujímá potřeba mít své místo (tj. potřeba ochrany, bezpečí a jistoty, řádu, pravidelnosti, rytmu), třetí stupeň zaujímá potřeba někam patřit (potřeba sdružování, náklonnosti, přátelství, identifikace, lásky), čtvrtý stupeň zaujímá potřeba dosáhnout uznání (potřeba ocenění, úspěchu, prestiže) a konečně nejvyšší stupeň je potřeba seberealizace (sebeaktualizační potřeby). Pokud nejsou alespoň do jisté míry uspokojeny potřeby nižší, nedochází k uspokojení potřeb vyšších.
Pocit celkové životní spokojenosti či nespokojenosti člověka je ovlivněn jeho expektacemi (očekáváními), aspiracemi (přáními) a realitou. Rozdíl mezi realitou a aspiracemi (tím, co člověk chce), rozdíl mezi jeho osobními materiálními podmínkami a tím, co mají druzí, má největší vliv na jeho spokojenost či nespokojenost (míru jeho zklamání).
U většiny lidí nároky rostou v souvislosti s ekonomickým vzestupem dané společnosti. Lidem nestačí pouze to, co skutečně potřebují ke své existenci, nestačí jim uspokojit základní bazální životní, subsistenční potřeby. Lidé se stále sociálně komparují, porovnávají s ostatními. Srovnávají se také s tím, co oni sami měli v minulosti (je o tzv. historickou komparaci).
Pud je vrozená a dědičně naprogramovaná tendence organismu chovat se určitým způsobem,aby bylo dosaženo uspokojení potřeby. Je to vrozené nutkání, vnitřní tlak, vrozená hnací síla vyvěrající ze základních potřeb člověka (např. hlad, žízeň, sex). Tvoří jednu z nejhlubších vrstev psychiky a osobnosti.

Psychologická diagnostika motivace: zájmů, hodnot, potřeb i pudů
Poznávání zájmů lze realizovat různými semiprojekčními (resp. semiprojektivními)
katalogovými dotazníky zájmů, které obsahují široký seznam titulů knih z pevně stanovených oborů. Dotazovaná osoba např. označí knihy o které má zájem a o které nemá zájem, resp. které by si vypůjčila či koupila nebo ani nevypůjčila ani nekoupila.
Důležité jsou také odpovědi na tyto otázky:
- Máte nějakého koníčka? Jakého?
- Co děláte nejraději ve volném čase?
- Kdyby Vám někdo mohl vyplnit jakékoliv tři přání, co byste si vybral?
Důležité pro poznání pracovních zájmů jsou jejich seznamy. Zkoumaná osoba má sestavit jejich pořadí
(např. od 1 do 15). Seznam může obsahovat: řízení a vedení lidí, rukodělnou činnost, práci na strojích a přístrojích, kreslení, rýsování, malování, výpočty, práci v přírodě, vyměřování, tvoření, provozování hudby, modelování, administrativa, ošetřování, péče o malé děti, práci o samotě, práci s ostatními lidmi, kontrolování, plánování, opravování a údržba strojů nebo přístrojů, opravy televizorů, počítačů, telefonů, nákup a prodej, elektrické nebo vodárenské či plynové instalace, modelování.
Poznání mimopracovních zájmů také pomáhají odhalit jejich seznamy, které zkoumaná osoba seřadí podle důležitosti pro její osobu: sport, příroda, turistika, politika, zahrádkaření, umění, historie, hrady a zámky, jazyky, přátelská setkání, tanec, bary, vinné sklepy, hudba, malířství, móda, technika, výchova dětí a komunikace s nimi, dobrodružná, riskantní či adrenalinová činnost, kulinářská činnost, studijní činnost, cestování v tuzemsku nebo v zahraničí, moře, hory, krásná literatura, společenské kontakty.
Chceme-li člověka a jeho osobnost dobře poznat a pochopit, musíme zjistit, oč vlastně ve svém
životě usiluje. Existují již také škály pro hodnocení dominantních zájmů, postojů a hodnot osobnosti.
Jednou z nich je Study of Values G. W. Allporta, P. E. Vernona a G. Lindzeye.
Testy hodnot často zachycují rozličné zájmové a hodnotové oblasti, např. hypertelické či ideové, heterotelické, sociálně emoční, zájmově činnostní, autotelické, osobně ambiózní, materiální, tělesné .
Slovenský psycholog Ján Vonkomer sestavil Dotazník Ho-Po-Mo na zjišťování hodnotových orientací, postojů k hodnotám a motivace výkonu. Pojem postoj chápe trojsložkově (složka emotivní, kognitivní a konativní). Hodnotové orientace chápe jako strategickou rovinu zaměřenosti a rozhodování člověka. Postoje k hodnotám podle něho určují rovinu operační, která předchází konkrétní činnosti a motivační prostředky jsou podnětmi v taktické rovině. Vonkomer vnímá v regulaci chování a jednání hierarchii v pořadí: hodnotová orientace, postoje k hodnotám a motivační prostředky. Geneze těchto struktur je však opačná, obrácená. Prvotně působí motivační prostředky, postupně vznikají postoje a jejich další kvalitou ve vývoji jsou hodnotové orientace. Zde je evidentní vztah se socializačním procesem.
Existují také různé inventáře vztahů k novému a změně. Obsahují otázky typu:
Skrývají pro vás staré věci tajemství?
Je lepší koupit novou věc, než používat starou?
Pokud to lze, pokoušíte se staré poškozené, ale ještě funkční věci opravovat, abyste se s nimi nemusil ještě nebo vůbec nikdy ,, rozloučit"?
yto testy diferencují lidi na konzervativní, tradicionální a modernistické typy.
Pro diagnostiku potřeb lze využívat metodu pozorování, rozhovoru, projekčních testů a dotazníků.
Existuje mnoho různých inventářů potřeb člověka. Např. Inventář potřeb Mariána Hrabovského a Anny Hrabovské, který autoři označují za semiprojektivní metodiku. Obsahuje čtyřicet položek reprezentujících např. tyto potřeby: úspěch, domov, nasycení (potrava), emocionální blízkost a kontakt, pevný charakter, dodržování oficiálních norem, láska, empatie, autonomie, konformizmus, estetické prožívání, silná osobnost, bezpečí a jistota, relaxace, sex, tělesná krása, pořádek, zdraví, tvořivost.
Často užívanou jednoduchou metodou na zjišťování potřeb a hodnotové orientace (hlavně u dětí) je metoda tří přání, která pomáhá odhalovat autotelické (zaměřené na sebe sama), heterotelické (zaměřené i na ostatní lidi) i hypertelické (nadosobní) hodnotové zaměření.
Zajímavou informaci o hodnotách, které člověka motivují někdy poskytuje životní motto (heslo) člověka.
Existuje ovšem množství mnohem složitějších a podrobnějších testů a dotazníků na zjišťování hodnotového systému.
Testy hodnot často zachycují rozličné zájmové a hodnotové oblasti, např. hypertelické či ideové, heterotelické, sociálně emoční, zájmově činnostní, autotelické, osobně ambiózní, materiální, tělesné.
Existují také různé inventáře vztahů k novému a změně. Obsahují otázky typu:
Skrývají pro vás staré věci tajemství? Je lepší koupit novou věc, než používat starou?
Pokud to lze, pokoušíte se staré poškozené, ale ještě funkční věci opravovat, abyste se s nimi nemusil ještě nebo vůbec nikdy ,, rozloučit"?
Tyto testy diferencují lidi na konzervativní, tradicionální a modernistické typy.
Existuje řada dotazníků zjišťujících teoretické a praktické zájmy. Dotazníky praktických zájmů bývají modifikací původního testu F. Baumgartenové-Tramerové (1888 - 1971), který se nazýval Knihy o povolání a Dotazník zájmů o praktické činnosti, který sestavil slovenský psycholog Martin Jurčo (1926 - 1983). Počet okruhů zájmového zaměření podle Jurča (lidé, umění, technika, živé organismy) bývá rozšířen např. až na čtrnáct okruhů podle základní volby oborů profesní činnosti na konci povinné školní docházky.
Dotazníky teoretických zájmů bývají zase modifikací Brněnského katalogu knih pro středoškoláky s tím, že v některých těchto dotaznících nejsou jednotlivé zařazené názvy knih, učebnic a příruček vykonstruované, ale odpovídají reálným názvům.
Po malých úpravách a doplnění (např. o práci s počítačem) by bylo možno tento dotazník používat i středoškoláky. Průběžná modernizace těchto dotazníků v souvislosti s novými obory lidského studia a práce je také nutná.
Mezi dobře využitelné dotazníky zájmů patří dotazník S. S. Prišpuna. Jeho přílohou je seznam povolání, ze kterých si má mladý člověk vybrat ty (ne více než tři), ve kterých by chtěl pracovat nebo pokračovat ve studiu. Jsou zde uvedena povolání na nižší, středoškolské a vysokoškolské úrovni.
Širší využití než pro diagnostiku zájmů mají různé dotazníky pro školu (pro třídního učitele) a pro rodiče žáků, které sestavila např. Marta Klímová a Zuzana Maydlová. Obdobných variantních dotazníků pro školu, rodinu i zájemce o poradu u nichž však jejich autor již
není znám, je v poradenské praxi využíváno veliké množství. Některé byly sestaveny a používány již Ústředním psychotechnickým ústavem v Praze 1, Celetná ulice 20 a Ústavem lidské práce Praha II, Sedmihradská 9.
Psychologická diagnostika pudů člověka byla rozpracována švýcarským psychologem maďarského původu Leopoldem Szondim (1893 - 1979). Jeho test byl vydán pod názvem Experimentální diagnostika pudů v roce 1947. Jde v podstatě o výběr z fotografií 48 osob v šesti sériích. Zkoumaná osoba má říci, které obličeje se jí zdají nejvíce a nejméně sympatické. Fotografie přitom obsahují obličeje jednotlivců, u nichž se vyskytovaly zřetelné poruchy pudové stránky jejich psychiky (např. šlo o sadisty, hysteriky, paranoidní osobnosti, maniaky).

Doporučená literatura:
KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002.
SMÉKAL, V. Pozvání do psychologie osobnosti. Brno, 2002.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 uk uk | E-mail | Web | 18. listopadu 2014 v 4:07 | Reagovat

Hello!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama