Charakter jako složka osobnosti

6. prosince 2008 v 11:13 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
,,Poznávejte lidi po skutcích, jako dobrota stromu má známa býti po ovoci, ale nikoliv po listí, ani po kůře, ani po výšce" (Jan Hus)

Charakter považujeme za složku, součást, psychiky a osobnosti.
Vlastnosti charakteru se navenek projevují relativně stálým adekvátním nebo nežádoucím chováním k vnějšímu světu, zvláště sociálnímu, k hodnotám, k práci i k sobě samému.
Projevy charakterových vlastností v chování, jednání (skutcích) i v prožívání lze hodnotit podle určitých hledisek (např. pedagogických, estetických atd.) a vyjadřovat je v pojmech povahových rysů jako je pravdomluvnost, klamavost, píle, lenivost, poctivost, čestnost, nespolehlivost, společenskost, adaptivnost (situační přizpůsobivost) nebo expresivnost (ryzost). Ekvivalentem pojmu charakter je pojem povaha.

Pojem charakter má v psychologii osobnosti širší význam než v běžné řeči. V lidovém pojetí se spojuje slovo charakter s kladnými morálními vlastnostmi a se svědomím člověka, které řídí jeho chování. Bezcharakterní je pak ten, kdo má záporné morální vlastnosti, neadekvátní úroveň svědomí a sociálně nežádoucí chování.
Ryze psychologické pojetí je však širší (není tak výlučně spjato s kladným etickým hodnocením).
Někdy se dokonce pojem charakter ztotožňuje s pojmem osobnost (persona).
První zmínky o charakteru se objevují v Theofrastovi ve 3. stol. př. n. l. Charakter původně
znamenal pečeť, ražení mincí (charassein (řec.) = vyrýt, vytisknout), přeneseně výrazný znak, podle kterého lze něco rozeznat.
V našem pojetí rozumíme charakterem povahové jádro osobnosti a soubor kladných i záporných individuálních zvláštností, které jsou pro člověka příznačné a vtiskují ráz celému jeho chování. Tyto vlastnosti vyjadřují chování a vztah člověka k sobě samému, ke společnosti, k práci, vystihují i zvláštnosti jeho vůle. Když je dostatečně známe, můžeme s určitou pravděpodobností předvídat chování člověka. Každá charakterová vlastnost je totiž vždy tendencí vykonat za určitých podmínek určitý čin, skutek. Hodnota člověka je určována tím, k jakým lidským vztahům tíhne, jaké vztahy k lidem si chce a je schopen osvojit.
Charakter (tj. především zaměřenost člověka) je do značné míry získaný, na jeho vytváření mají největší vliv procesy učení v širším slova smyslu, výchova, rodina, škola, společnost, později i sebevýchova a autoregulace. Charakter se projevuje a utváří ve způsobu a stylu či slohu života.
Charakter můžeme do jisté míry definovat také jako tendenci chovat se, reagovat určitým způsobem v dané situaci.
Projevuje se a utváří v činnosti. Je to upevněná, internalizovaná a individuální soustava motivů a hodnot. Člověk bývá takový, jaké jsou jeho vůdčí motivy, vůdčí linie, vůdčí potřeby a jeho hodnotový systém. Charakter úzce souvisí se světovým názorem člověka a podmiňuje jeho chování. Silný charakter má vyhraněný vztah k významným hodnotám osobním i morálním.
Charakter se výrazně projevuje v cílech člověka a ve způsobech dosahování těchto cílů.
V odborné psychologické, sociologické a pedagogické literatuře se zdůrazňuje význam altruistické, pozitivně prosociálně orientované osobnosti. Adekvátně pozitivně a prosociálně orientovaná komunikace, interakce a adaptace je považována za cestu k úspěchu v pracovní činnosti, socializaci i humanizaci osobnosti a za základ duševní vyrovnanosti.
Doporučuje se tolerovat odlišné povahové rysy a odlišný způsob myšlení a jednání ostatních osob i spolupracovníků. Klade se důraz na pěstování vlastní dobré sebedůvěry a posilování sebevědomí ostatních lidí.
V dospělosti je důležitá je zde schopnost a dovednost sebeřízení, sebevýchovy, autopersuaze, t.j. adekvátního a žádoucího přesvědčování, ovlivňování a poučování sebe sama.
K charakteru patří nejen volní a emocionální zvláštnosti, ale i zvláštnosti intelektuální (např. myšlenková důslednost, přesnost). Ve většině jazyků existuje mnoho synonymních výrazů pro charakterové vlastnosti. Zdrojových (základních) vlastností je však mnohem menší počet. Jsou předmětem výzkumu faktorových analytiků osobnosti.

Charakterové rysy člověka ve vztahu k jiným lidem
O kvalitě vztahů k jiným lidem rozhoduje osobní morálka (altruismus nebo egoismus člověka a smysl pro dobro a zlo a spravedlnost).
Altruistický, nesobecký, přátelský a laskavý (afiliantní) člověk bere za své morální normy a chová se podle nich.
Egoista - sobec se nestará o mínění a poškozování druhých, pokud je v rozporu s jeho sobeckými zájmy.
Důležité je také posouzení tzv. sociální inteligence či sociální citlivosti, sociálního taktu, resp. sociální hostility (nepřátelství).
Patří sem i ascendentní (dominantní) tendence osobnosti, tzn. trvalý sklon vést ostatní, nebo submisivní tendence osobnosti (trvalý sklon být veden) a míra sociální angažovanosti člověka. Hodně sociálně angažovaný člověk se rád ke všemu vyjadřuje, ke všemu zaujímá postoje, pohotově ke všemu mluví a vyjadřuje na vše své názory. Mívá poměrně často mocenské, autokratické až diktátorské sklony. Jiné vlastnosti mají lidé rezervovaní či podezíraví.
Ve vztahu k nadřízeným zaznamenáváme především míru disciplinovanosti či nedisciplinovanosti, míru agresivity, míru frustrační tolerance (snášenlivosti vůči zátěžovým situacím), taktnost, uctivost, odstup, míru otevřenosti či uzavřenosti, míru stylizace chování, míru potřeby komunikace s nadřízenými.
Posuzujeme zvlášť, jaké má člověk postoje k mužům, jaké k ženám, k vrstevníkům, ke starším či k mladším, k jednotlivým spolupracovníkům, ke spolužákům apod. Sledujeme rovněž charakterové rysy typické jednak pro individuum, jednak pro skupinu, kterou zastupuje.
Popis charakterových vlastností člověka ve vztahu k ostatním lidem by měl postihnout především i míru expanzivity (prosazování sebe sama, rozpínavosti), družnosti nebo samotářství, popularitu, míru snášenlivosti nebo konfliktogennosti ve skupině.
Zajímá nás také míra adaptivity, přetvářky. Přetvářka bývá typická pro dospělé osoby, malé děti bývají spontánní, bezprostřední. expresivní. Některé osoby mají dokonce více masek.
Nositel Nobelovy ceny z roku 1934, italský dramatik, prozaik a literární kritik
Luigi Pirandello (1867 - 1936) hovoří o člověku jako o
bytosti dvou tváří:
jedna je určena jemu samotnému,
druhá ostatním.
Člověka do značné míry charakterizuje také úcta k životu, ke všem živým tvorům, a jeho sociabilita a úroveň jeho osobitosti, individuálnosti a kreativity.
Je pozoruhodné, že málo sociabilní osoby posuzují nesociabilitu shovívavěji než osoby sociabilní.
Mnozí lidé mají tendenci znehodnocovat (alespoň slovy) vše čím je někdo nebo něco přesahuje.

Charakterové rysy člověka ve vztahu k sobě samému
Aby byl člověk v dnešním složitém světě hodnot spokojen, musí mít pocit, že v tomto světě nezaniká, že se neztrácí sobě ani lidem, že něco znamená, že jeho existence má svůj smysl, svoji důležitost, svoji hodnotu.
Sebehodnocení je jakýmsi centrem, jádrem osobnosti člověka. Člověk si úroveň sebehodnocení střeží. Jestliže z jakéhokoli důvodu tato úroveň klesá, usiluje o její vyrovnání. Každý člověk přitom nalézá zdroj své sebedůvěry v něčem jiném. Souvisí to s jeho systémem životních hodnot. Hodnotí-li nejvýše vzhled, bude čerpat svou sebeúctu hlavně ze své upravenosti, líbivosti; hodnotí-li nejvýš práci, bude mít těžisko sebedůvěry především v pracovních výsledcích a úspěších; hodnotí-li snahu pomáhat ostatním, tedy činit dobro, bude mít těžisko sebehodnocení v oblasti mravní.
Sebeuvědomění a sebehodnocení může být tedy v jednotlivých oblastech egostruktury odlišné. Jiné může být v oblasti kognitivního já, jiné v oblasti somatického a výrazového já, jiné v oblasti charakterového (morálního) já. Je možno rozlišovat i profesní já (profesionální sebecit) a ekonomické já.
Sebehodnocení může být buď zdravé, zvýšené nebo snížené a může během života každého člověka projít proměnami. Je to jeden z nejcitlivějších a nejdynamičtějších rysů osobnosti.
Závady a poruchy sebehodnocení pravidelně komplikují přiměřenou sociální adaptaci jedince. Zatím co prožívání pocitů nedostačivosti až méněcennosti přináší spíše jen subjektivní nesnáze a utrpení lidem, kteří jsou jimi postiženi, nepřiměřeně zvýšené sebevědomí bývá zdrojem problémů a konfliktů mezi jedincem a jeho sociálním prostředím. Je proto velice potřebné snažit se pomoci lidem, zejména mladým, k adekvátnímu sebepoznání spojenému se zdravým sebevědomím.
Projevy jednotlivých typů sebehodnocení a různých kompenzačních mechanismů jsou přitom závislé na celé struktuře osobnosti člověka a na situacích, ve kterých se ocitá.
Z hlediska prožívání vlastní hodnoty lze stanovit čtyři stadia vývoje
osobnosti. První tři jsou heteronomní, poslední (čtvrté) je autonomní.
První stadium je nejjednodušší a je charakterizováno potřebou odlišit se od ostatních. Je to touha vyprostit se ze společenské nicoty. Lidský jedinec touží, aby byl vnímán a jakýmsi způsobem odlišen (např. účesem, oděvem, způsobem mluvy).
Druhé stadium se vyznačuje tím, že člověk touží po přijatelném veřejném mínění o sobě a sám se stará, aby toto mínění bylo co nejlepší ("co by tomu řekli lidé, jak bych před lidmi vypadal"). Mínění jiných o sobě také přijímá a bere je za skutečné. V tomto stadiu jedinci vystačí zdání.
Ve třetím stadiu jedinec prožívá jako hlavní hodnotu čest. Čest je vždy kolektivní a vždy relativní. Existuje mnoho rozdílů a odstínů cti. Je jich tolik, kolik je společenských skupin. Mluví se o cti rodu, o cti rasy, národa, třídy, kasty, profese, stavu atd. Každá se opírá o jakýsi kult specifických vlastností. Čest se rozvíjí tam, kde je nějaké společenství organizované, disciplinované, anebo má tradici. Čest společenské skupiny patří jedinci, její lesk padá i na něj a on se pokládá za lepšího než jiní.
Ve čtvrtém stadiu má jedinec tzv. autonomní "já". Prožívá svou hodnotu jako vnitřní a hluboké přesvědčení o její skutečnosti. Tato skutečnost je jeho osobní a privátní vlastností. Soud o vlastní hodnotě je neodvislý od jakéhokoliv mínění. Takto prožívaná hodnota je oceněním "vlastního morálního bytí". Jiný názor velmi často není s to změnit vlastní soud, který má jedinec o sobě samém. Takto pojatý pocit hodnoty nazýváme pocitem osobní důstojnosti. Tento pocit má v lidském životě velký význam. Vede člověka k tomu, že jedná na základě určitých relativně pevných zásad a principů.
Někdy však je přesvědčený i o pravdivosti, správnosti, významnosti, důležitosti, závažnosti a platnosti (relevantnosti) všech svých názorů, postojů, vztahů, úsudků a rozhodnutí, a to i chybných. Takové extrémní přesvědčení bývá právem považováno za projev, příznak (symptom) abnormálně zvýšeného sebevědomí, závady či poruchy psychiky a osobnosti.

Charakterové rysy ve vztahu člověka k práci a mimo práci, jejich závady a poruchy
Posouzení charakteru by bylo neúplné, kdybychom pominuli vztah člověka k pracovní činnosti. Patří sem: pracovitost, ale i způsob práce: důkladnost, přesnost, dochvilnost, rychlost, pečlivost, soustavnost, pořádkumilovnost, umění organizovat práci, iniciativnost, tvořivost, nebo opaky těchto vlastností: lajdáctví, povalečství, nepřesnost, nepečlivost, nepořádek, pomalost, nedbalost, nedostatek iniciativy, neschopnost organizovat práci. Důležité je i to, v jakém druhu práce nachází člověk zálibu, zda jde o práci fyzickou, duševní, o práci s lidmi, se zvířaty, s věcmi, o práci ve skupině nebo o samotě.
Zajímavou typologizaci vztahů člověka k práci vypracoval americký psycholog Douglas Murray Mc Gregor (1906-1964).
Rozeznává ve vztahu k práci lidi typu X (vnějškově direktivně motivovatelné) a typu Y (motivované zevnitř své osobnosti).
Člověk typu X práci v podstatě nemá v oblibě a snaží se, aby se jí vyhnul. Odmítá také převzít zodpovědnost.
Lidé typu Y mají pocit zodpovědnosti. Jsou rádi, když je vedení považuje za spolupracovníky. Jsou sami ze sebe motivováni, aby dobře pracovali. Jsou schopni sebekontroly. Je však žádoucí diskutovat s nimi před konečným rozhodnutím. Kladně reagují na indirektivní vedení participativního (partnerského) typu. Nesnášejí ze strany vedení manipulativní řídicí operace.
O dynamice výkonnosti a průběhu činnosti člověka rozhoduje také různá míra fyzické, duševní a emocionální unavitelnosti, která je individuální, závislá na věku, konstituci, neurotypu, zdravotním stavu i aktuální kondici.
Pro posouzení charakteru jsou důležité i aktivity mimopracovní, ve volném času a vztah člověka k dalším živým tvorům, penězům a věcem.

Volní rysy charakteru
Volní vlastnosti spoluvytvářejí jádro charakteru a jeho "akční sílu". Záleží na vůli, která je spolu s myšlením vyšší vrstvou osobnosti, do jaké míry člověka ovládají pudy, potřeby, nálady, afekty. Záleží také na vůli, na rozumových schopnostech a svědomí, jakým směrem člověk zaměří své jednání. Mezi základní vlastnosti vůle patří cílevědomost, zásadovost, rozhodnost, samostatnost a vytrvalost při realizaci rozhodnutí. Tyto vlastnosti se posilují nebo rozvolňují životní praxí, empirií. Pro silnou vůli jsou typické uvědomělé motivy chování.
Kvalita charakteru tkví v tom, jak je člověk schopen vůlí zorganizovat a zharmonizovat svůj vnitřní život a dovést svoje jednání k cíli. Chceme-li člověka a jeho osobnost dobře poznat a pochopit, musíme zjistit o co vlastně ve svém životě hlavně usiluje, jaké má životní cíle a jak cílevědomě a vytrvale jich dosahuje.
Cílevědomost
Pod pojmem volní jednání rozumíme záměrnou činnost směřující k dosažení vědomě stanovených cílů. Pro volní jednání je charakteristická právě existence vědomého cíle a uvědomění prostředků, jejichž pomocí lze cíle dosáhnout. Nemá-li člověk přesně stanovené cíle, klesá jeho výkonnost.
Podle typu plánování hlavních, dílčích a vedlejších cílů můžeme rozlišit podle českého psychologa Vladimíra Tardyho (1906-1987) tyto vlastnosti vůle :
Lehkomyslnost, tj. neuvážení následků, důsledků jednání.
Ukvapenost, tj. impulzivní, zkratkovitý přechod od motivu k jednání.
Opatrnost, tj. plánování s ohledem na možné špatné, záporné následky.
Odvaha, tj. rozhodování přes vědomí nebezpečí.
Troufalost, jsou-li špatné následky pravděpodobné a jednání není nutné.
Organizovanost, tj. plánovitost, soustavnost, pořádnost v promýšlení postupu činnosti.
Všechny charakterové vlastnosti mohou mít vedle své kladné hodnoty také ve větší či menší míře hodnotu zápornou. Uveďme si příklad: velkorysost je kontrastní k malichernosti, ale velkorysý člověk se musí varovat tendence k povrchnosti. Důkladnost je kontrastní k povrchnosti, ale důkladný člověk se musí varovat tendence k malichernosti.
Charakter plní funkci sebeřízení, autoregulace. Řídí člověka a jeho činnost "zevnitř", což je vyšší typ regulace než řízení zvenčí, pod vnější kontrolou.
Přínosem ke studiu problematiky charakteru je (1900 - 1991)
rozlišení pěti typů charakteru, podle amerických psychologů Roberta F. Pecka (1919-2002) a Roberta J. Havighursta (1900-1991) (viz foto), které tvoří vzestupnou vývojovou škálu psychologické a morální zralosti:
1. amorální (bez svědomí);
2. účelově zaměřený(egocentrický);
3. konformní (socializovaný);
4. s iracionálním svědomím (Freudovo rigidní superego);
5. racionálně altruistický (přihlíží též k situaci).
Typy charakteru jsou často smíšené (např. konformně účelově amorální).
Bezcharakterní osobě chybí ryzost a pravdivost ve výrazových projevech (expresivita), její přizpůsobování se (konformita, adaptivita) a sebeprosazování jsou často pokleslé a vnitřně nevyhraněné (ambivalentní). Mnoho činů vykonaných bezcharakterní osobou závisí spíše na vnějších okolnostech, momentální situaci a sugescích ze sociálního okolí než na osobě samotné.
Charakterní osoba má vyhraněný vztah i způsob chování k okolí, je ryzí, upřímná (expresivní) a dovede přiměřeně prosazovat svoje názory a rozhodnutí (je asertivní).
Pro výchovu charakteru je je žádoucí opírat se o křesťanskou taxonomii základních nectností (hříchů) a ctností.
Mezi kardinální křesťanské nectnosti (hříchy) patří :
pýcha (superbia),
lakomství (avaritia),
závist (invidia),
zhýralost (luxuria).
nestřídmost (gula),
zlost, hněv (ira),
lenost (acedia).
Mezi hlavní křesťanské ctnosti patří:
skromnost (pokora),
štědrost,
přejícnost,
mírumilovnost,
cudnost,
střídmost,
činorodost.

Doporučená literatura:
KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002.
VACEK, P. Rozvoj morálního vědomí žáků. Praha: Portál, 2008.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama