Duševní zdraví, normalita a patologie

6. prosince 2008 v 9:06 | Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek,CSc.
,,Je to terapeutovo bytí samo, které pomáhá uzdravovat více než jakákoliv jiná činnost. V tichu projevované účasti klient sám začíná kapku po kapce opět zakoušet, že je přijímán takový, jaký skutečně je." ( T.Yeomans)

Duševní zdraví znamená pohodu a nepřítomnost symptomů poruch, které by mohly záporně ovlivňovat duševní výkonnost, emoční stabilitou, prožívání nebo klid mysli.
Duševně zdravá osoba se navíc podílí na udržování a znovuutváření zdravého a kultivovaného psychosociálního prostředí.

Psychologie se snaží přispět k teorii normální, zdravé, dobře přizpůsobené osobnosti, a to jak v biosystému a sociosystému, tak ve vlastním psychosystému.
Jde o to, aby člověk mohl co nejvíce uplatnit své předpoklady ve smyslu "dobrého života",
aby se stal
se psychologicky svobodnou, osobnostně zralou,
optimální, plně fungující osobou,
tvořivým jedincem.
Tak se o to snažil americký psycholog a psychoretapeut, spoluzakladatel humanistické psychologie a rozumějící, na klienta zaměřené psychoterapie a edukace Carl Rogers (1902-1987)-viz foto.
Za normální osobnost obvykle považujeme osobnost:
autoregulovanou, která má adekvátní sebehodnocení, sebecit a sebedůvěru, a to postránce kvalitativní i kvantitativní a je schopna řešit své problémy převážně sama,
dobře přizpůsobenou ustáleným společenským kritériím a jednající v jejich rámci,
individualizovanou dispozičně i zkušenostmi získanými vzorci chování,
integrovanou, tj. takovou, jejíž všechny složky fungují v koordinaci s jinými a která má adekvátní pocit životního smyslu.
Normalitu osobnosti posuzujeme podle relativní přiměřenosti jejího jednání v současnosti a dohledné budoucnosti.
Slovo relativní užíváme, abychom odlišili normální osobnost od ideální (dokonalé) osobnosti. Normální osobnost totiž může výjimečně udělat něco neočekávaného, nevhodného, nepřiměřeného, nedomyšleného.
Pojem normální, normalita (ve smyslu souhlasu s normou) může mít význam individuální, statistický, funkční, sociokulturní, mediální nebo arbitrální (normativní) , nebo se tyto významy mohou kombinovat.
Individuální normalita znamená
subjektivní pojetí normy, které je ovlivněno psychickými a somatickými vlastnostmi jedince a jeho genetikou i empirickými zkušenostmi.
Statistická normalita určuje umístění jedince v populaci vzhledem ke kvantitativně měřenému průměru (např. ve zkoušce inteligence může mít člověk vzhledem k průměru výkon nadprůměrný nebo podprůměrný, defektní). Často se uvádí i tolerance možného rozptylu od centrální tendence. Tak např. pásma úrovně inteligence se opírají o výpočet směrodatné odchylky (sigma), tj. míry variability (rozptylu). Směrodatná odchylka se vypočítává jako druhá odmocnina průměrného čtverce odchylek pozorování od jejich průměru. Průměr plus minus dvě a více směrodatné odchylky už znamená anormalitu nebo nadnormalitu.
Funkční normalita je určována vzhledem k plnění funkce určitého systému, vzhledem ke stavu optimální činnosti, stavu vnitřní rovnováhy, ke které je třeba se stále přiblížovat.
Sociokulturní norma považuje za normální to, co je v dané společnosti a kultuře a v souvislosti s tradicí obvyklé, běžné. Sociální normy jsou determinovány většinovým názorem ve společnosti.
Mediální norma je dána tím, co je opakovaně a často i atraktivní a idealizovanou formou v medii prezentováno jako standardní záležitost.
Arbitrální
(normativní) normalita
je předem dohodnutá na základě racionálního úsudku odborníků.
Jedinec normální a dobře sociálně přizpůsobený chce např. přijímat odpovědnost přiměřenou jeho věku a jeho postavení.
Usiluje o to, stát se aktivní či tvůrčí osobností.
Je duševně odolný, psychicky zdatný.
Ochotně se zúčastní zaměstnání, prací přiměřených jeho věku.
Budoucnost do jisté míry preferuje před přítomností a minulostí.
Dobrovolně akceptuje zkušenosti a přijímá životní roli nebo pozici a to i tehdy, když mu nevyhovuje.
Ujímá se problémů, které je třeba řešit, a nehledá způsoby, jak se jim vyhnout.
Dokáže činit rozhodnutí při minimu obav, nejistot, nerozhodnosti, proseb o radu a jiných forem úniku před rozhodnutím.
Bere lidi takové, jací jsou, kalkuluje s jejich reálnými vlastnostmi, i když neodpovídají jeho přáním a představám.
Nachází uspokojení v reálné životní aktivitě, a ne ve snění.
Využívá své schopnosti myslet k plánování aktivity, a ne k vyhýbání se či úniku od aktivity.
Učí se ze svých neúspěchů, nesnaží se je ospravedlňovat (racionalizovat).
Nezveličuje své úspěchy, ani je negeneralizuje, nepřehání.
Dokáže říci "ne" v situacích, jež jsou pro něho dlouhodobě škodlivé, i když by mu "ano" krátkodobě mohlo přinést uspokojení.
Dokáže říci "ano" v situacích, které jsou pozitivní (kladné), i když mohou pro něho být dočasně nepříjemné.
Dokáže jednat na obranu svých práv a snaží se přiměřeně bránit, děje-li se mu křivda.
Projevuje přiměřeně a otevřeně své city, sympatie a dokazuje je činy.
Dokáže se vyrovnat s nepříjemnostmi, bolestí a emočními frustracemi, jestliže odstranění jejich příčin není v jeho moci.
Je asertivni (umí se zdravě prosadit).
Umí přistoupit na kompromis směřující k překonání obtíží, které se vyskytnou.
Dokáže soustředit všechnu energii na dosažení vytyčeného cíle.
Vhodně (podle dané situace) používá buď aktivně obranné nebo i ústupově obranné strategie.
Přátelství s normálním a dobře přizpůsobivým člověkem má velký facilitační vliv na rozvoj normality i adaptability osobnosti a na pohodu psychickou i sociální a tím i na zdraví člověka.
Každý člověk má svou individuální adaptační kapacitu, což je míra a úroveň schopnosti a dovednosti řešit a zvládat problémy, konflikty, stresy , frustrace a náročné životní situace. U lidí s poruchami přizpůsobivosti je tato adaptační kapacita často menší a labilní.
Poruchy přizpůsobení jsou stavy subjektivních obtíží a poruch emotivity, které jsou obvykle na překážku optimálního společenského kontaktu a výkonu (zejména pracovního). Vyvíjí se v období adaptace na významnou životní změnu (např. rozvod, úmrtí v rodině) nebo na stresovou životní událost (např. ztráta vedoucí pozice v práci).
V MKN 10 se poruchy přizpůsobení (adaptace) dále třídí takto:
F 43.20 krátká depresivní reakce
F 43.21 prodloužená depresivní reakce
F 43.22 smíšeně úzkostná a depresivní reakce
F 43.23 s probíhajícími poruchami emotivity
F 43.25 se smíšenými poruchami emotivity a chování
Vedle běžné normality se často v psychologii, patopsychologii a psychopatologii používá pojem
,, širší norma". Jde o takové dificilní projevy chování a prožívání, které sice nejsou obvyklé, ale nejsou ještě ani patologické.
Anormalita, patologie osobnosti však již znamená odchylku od psychologické, sociální, pedagogické a jiné normy přesahující její rozpětí.
Mezi anormality můžeme zařadit např. meurotické poruchy, poruchy chování a poruchy osobnosti, mentální retardace apod.
Specifické místo náleží syndromu vyhoření (burnoutu)
Syndrom vyhoření (burnout)jako skupina příznaků je asi stejně starý jako sama lidská práce, nicméně jako odborný termín pochází patrně až z roku 1974 od amerického psychologa německého a židovského původu Herberta J. Freudenbergera (1927-1999), který pracoval v pomáhajících profesích provozujících i paliativní péči. Pozoroval tam a popsal v článku Staff Burnout v časopisu Journal of Social Issues v roce 1974 syndrom vyhoření.
Syndrom vyhoření je např. v USA uznáván jako nemoc z povolání.
Do syndromu vyhoření patří celá řada projevů: z oblasti emocí (závada, porucha či ztráta dobré základní životní nálady, sklíčenost, popudlivost), postojů a mezilidských vztahů (snížená ochota nadále pracovat s lidmi, časté konflikty s lidmi, stažení se do soukromí).
Syndrom vyhoření se projevuje také v oblasti v tělesné - člověk se snadno unaví, cítí se vyčerpaný, časté jsou potíže se spánkem.
Nejčastěji se s vyhořením setkají právě ti, kdo pracují s lidmi (např. lékaři, zdravotní sestry, učitelé, psychologové, právníci, policisté, telefonní operátoři a další).
U syndromu vyhoření jde o plynulý, postupný a dlouhodobý proces, v němž lze rozpoznat zhruba tyto fáze:
počáteční nadšení,
vystřízlivění,
frustrace,
apatie a
rozvinutý syndrom.
Každý člověk je ovšem jedinečný, takže projevy se mohou případ od případu lehce lišit.
Na v zniku syndromu vyhoření se podílí celá osobnosti člověka, takže je třeba zrevidovat si své přednosti a rezervy, dále plány, ambice, možnosti i žebříček hodnot. Rozvinutý burnout syndrom patří do odborné péče psychologa, případně psychiatra. Pomoci může dlouhá dovolená a změna místa nebo profese.
Pomáhají zdravé a pohodové vztahy s druhými lidmi, dobrá organizace práce, umění strávit příjemně svůj volný čas a také např. schopnost říkat "ne".
Burnout ve zdravotnictví vzniká často i proto, že zdravotníci často chápou úmrtí onkologického pacienta jako vlastní neúspěch, a to zejména, jedná-li se o několik úmrtí během nedlouhého období.
Vyhoření se týká zejména oblasti práce a je typické citovým a mentálním vyčerpáním. Často jde o důsledek dlouhodobého stresu a týká se nejvíce lidí, kteří pracují v tzv. pomáhajících profesích s jinými lidmi. Od deprese nebo prosté únavy se syndrom vyhoření liší hlavně tím, že se vztahuje výhradně na krizovou profesní oblast a jeho součástí jsou pochybnosti o smyslu vlastní pracovní činnosti.
Vyhoření je syndrom a syndrom je skupina příznaků. Patří sem tedy celá řada projevů: z oblasti emocí (sklíčenost, popudlivost, bezmocnost), postojů (nechuť, cynismus, zapomínání, nesoustředěnost) a mezilidských vztahů (snížená ochota pracovat s lidmi, stažení se, soukromé konflikty). Syndrom vyhoření se projevuje také v oblasti v tělesné - časté jsou potíže se spánkem, člověk se snadno unaví, může mít vysoký krevní tlak.
Nejčastěji se s vyhořením setkají ti, kdo pracují s lidmi - příkladně lékaři, zdravotní sestry, učitelé, psychologové, právníci, policisté, telefonní operátoři a další. Nevýhodou je přílišné počáteční nadšení do práce, perfekcionismus, workoholismus, málo přátel, neschopnost odmítat další a další úkoly a špatná organizace času.
Při vyhoření jde o plynulý, postupný a dlouhodobý proces, v němž lze rozpoznat zhruba tyto fáze: počáteční nadšení, vystřízlivění, frustrace, apatie a rozvinutý syndrom. Každý člověk je ovšem jedinečný, takže projevy se mohou případ od případu lehce lišit.
Na v zniku syndromu vyhoření se podílí celá osobnosti člověka, takže je třeba zrevidovat si své přednosti a rezervy, dále plány, ambice, možnosti i žebříček hodnot. Rozvinutý burnout patří do odborné péče psychologa, případně psychiatra (zejména přidruží-li se silnější deprese nebo sebevražedné myšlenky. Pomoci může dlouhá dovolená a změna místa nebo profese.
Pomohou zdravé a četné vztahy s druhými lidmi, dobrá organizace práce, umění strávit příjemně svůj volný čas a také např. schopnost říkat "ne".
Většinou se uvádí 3-5 fází syndromu vyhoření, např.:
1. Počáteční nadšení - Bývá uváděno i jako předfáze. Začínající pracovník srší elánem, má velká (a nerealistická) očekávání. Dobrovolně pracuje přesčas, práce ho zcela naplňuje, identifikuje se se svou profesí a tak zanedbává volnočasové aktivity. člověk pracuje co nejlépe, snaží se, přesto mívá pocit, že požadavkům není možné dostát a jeho snaha není dostatečně ohodnocena, tato fáze představuje jakési podhoubí pro vznik syndromu vyhoření.
2. Vystřízlivění a stagnace - Počáteční nadšení opadá, dotyčný se ve své profesi už trochu zorientoval a zjistil, že má svá omezení a že ne všechny ideály půjdou naplnit. Už mívá někdy pocit, že něco nestíhá, jeho práce začíná ztrácet systém.Rovněž se už začíná ohlížet i po jiných, než jen pracovních věcech - bere v potaz osobní potřeby, koníčky.
3. Frustrace - Pracovníka začínají zajímat otázky efektivity a smyslu vlastní práce, protože se opakovaně setkal s nespolupracujícími klienty, technickými a byrokratickými překážkami. Mohou se vyskytnout spory s nadřízenými i počínající emocionální a fyzické potíže. Vyskytují se symptomy neurózy (např. anxiozita) spolu s pocitem, že jedinec stále musí něco dělat, přičemž výsledkem je chaotické jednání.
4. Apatie - Stadium apatie přichází po dlouhodobější frustraci, když na frustrující situace nemá dotyčný vliv (ať už domněle nebo objektivně). Mnozí lidé se potýkají s tzv. HH-syndromem charakterizovaném bezmocností a beznadějí ("HH" z angl. helplessness & hopelessness). Pocit, že "něco uděláno být musí", mizí a nahrazuje ho opačný pocit - že se nemusí nic; pouhá přítomnost druhých lidí jedince dráždí, přidružuje se ztráta veškerého nadšení a zájmu, převládá únava, zklamání a vyčerpání. Pracovník vnímá své povolání jen jako zdroj obživy, dělá pouze to, co musí, a odmítá jakékoli novinky, rozhovory se spolupracovníky i žádosti o práci přesčas. Klienty se často cítí obtěžován.
5. Rozvinutý syndrom, plné vyhoření - Jako poslední nastává období emocionálního vyčerpání, depersonalizace (pocit ztráty sebe, vnímání sebe jen jako kolečka ve stroji atp.), pocitu ztráty smyslu a vůbec všech možných projevů syndromu vyhoření popsaných na jiných místech tohoto webu. V poslední fázi se vyskytují tyto příznaky:
únava a pokles výkonu,
deprese a úzkosti,
závady a poruchy paměti a soustředění,
závady a poruchy spánku,
tělesné potíže (např. gastrointestinálního traktu, dýchací soustavy, sexuality, kardiovaskulárního systému),nespokojenost, dysforie,neschopnost uvolnit se,
tendence k návyku na psychoaktivní látky (alkohol, tabák, drogy),snížení sebedůvěry a poruchy v interpersonálních vztazích.
Samotné vyhoření je výsledek dlouhého pozvolného procesu.
U člověka postiženého vyšším stupněm syndromu vyhoření se vyskytuje ztráta činorodosti a poslání, pocity zklamání, hořkosti při hodnocení minulosti. Jedinec ztrácí zájem o svou práci i o osobní rozvoj, spokojuje se s každodenním stereotypem, snaží se pouze přežít, "nemít problémy", je emočně "oploštělý", dochází k redukci tvořivosti, iniciativy a spontaneity, převažují negativní pocity od hostility po depresi, přidružují se i somatické závady a poruchy.
Prevence a léčení burnoutu
Primární prevence zabraňuje vzniku onemocnění či poruchy vyloučením škodlivých činitelů ještě ve stádiu plného zdraví (např. otužováním). Existuje několik zásad, které pomáhají při předcházení syndromu vyhoření. Jsou to zejména dobré mezilidské a přátelské vztahy. Častý a kvalitní kontakt s přáteli může velmi často syndromu vyhoření zabránit nebo je alespoň redukovat či zmírnit.
Protektivními faktory ve vztahu k vyhaslosti se zabýval M.Kupka (2008)
chování typu B,
dostatečná asertivita,
umět relaxovat a znát jak,
umění nedostat se pod časový tlak, vhodná organizace času,
pracovní autonomie,
pestrost a proměnlivost práce,
odolnost jakožto osobnostní nastavení ve smyslu - hardiness, sense of coherence,
resilience - pocit dostatku vlastních schopností a dovedností zvládat situace,
víra ve vlastní schopnosti, doverdnosti a sebeuplatnění,
interní lokalizace kontroly,
dispoziční optimismus,
příjemný tok či proud zážitků, který se dostavuje na základě přiměřených
požadavků v poměru k možnostem jedince a silného, euforicky laděného zaujetí pro
věc,
sociální opora,
pocit adekvátního společenského a ekonomického uznání a hodnocení,
pocit osobní pohody, životní spokojenost, pozitivní emoce a štěstí.
Názory na výskyt vyhaslosti z hlediska intersexuálních rozdílů nejsou jednotné. Zvláště
v 80. letech ve 20. století byl přijímán názor, že burnout syndrom se častěji rozvine u žen.
Někdy byl udáván počet až dvojnásobně vyšší. V dalších studiích se objevují již poněkud
vyrovnanější výsledky. Tyto nesrovnalosti byly pravděpodobně zapříčiněny demografickými
parametry populačních vzorků, řada výzkumů byla prováděna na typicky ženských
profesních skupinách - zdravotní sestry, učitelky, sociální pracovnice.
Poslední výzkumy ukazují tranzitorní povahu vyhaslosti a také značnou přilnavost ke
konkrétním situačním podmínkám - odblokování stresorů, které zapříčiňují vyhoření, vede
k rychlému poklesu ukazatelů vyhaslosti, po návratu do původních situačních podmínek
však následuje i návrat k původnímu stavu. Některými výzkumy bylo zjištěno, že po dovolené
v délce čtrnácti dnů se ukazatele vyhaslosti částečně obnovují již po třech dnech
v zaměstnání. Po třech týdnech v zaměstnání, pokud nedošlo ke změně podmínek jeho
vykonávání, se již ukazatele vyhaslosti dostávají na stejnou úroveň, jako tomu bylo před
dovolenou (Rowe, 1997).
Primordiální prevence znamená
nástup primární prevence ve vztahu k prostředí, životnímu stylu a takovému chování a prožívání, které pravděpodobně povede ke snížení rizika onemocnění nebo závad a poruch chování a osobnosti.
Sekundární prevence má zabránit rozvoji a postupu choroby, která už vznikla. Předpokládá ovšem rozpoznání, správnou diagnózu choroby v časném stádiu.
Sekundární prevenci může poskytnout i zaměstnavatel, který si velice dobře uvědomuje nebezpečí syndromu vyhoření a pořádá proto pro své zaměstnance nejrůznější semináře a workshopy právě se zaměřením na tématiku burnout syndromu.
Zaměstnavatel rovněž může přistoupit k určitým opatřením, jako například snížení požadavků na pracujícího a vytvoření nerivalitního prostředí na pracovišti. Dalšími kroky může být změna pracovní pozice či nové vymezení pracovních povinností.
Důležitým prvkem v boji proti syndromu vyhoření je kvalitní odpočinek, relaxace a pravidelný pohyb. Odpočinkem rozumíme činnost, která se naprosto liší od činností vykonávaných v práci.
Terciární prevence se zaměřuje na následky onemocnění nebo poruchy, která se již rozvinula. Má tyto následky napravit nebo alespoň zabránit jejich zhoršování.
Kvartérní prevence znamená identifikování a předcházení důsledkům progredujícíh a nevyléčitelných chorob a poruch, relativní optimalizaci zbytkových funkcí a kvality života.
Také dodržování principů a zásad mravnosti se považuje za základ prevence i terapie některých poruch a onemocnění. Lidé by měli splňovat požadavek morální kompetentnosti, kterou lze definovat jako schopnost dospět v různých sociálních situacích k morálním úsudkům a rozhodnutím a konat, jednat ve shodě s těmito rozhodnutími.
Za hlavní faktory předcházení vyhaslosti můžeme podle Martina Kupky považovat tyto tři skupiny okolností"
1. nalezení smysluplné pracovní činnosti;
2. získání a převzetí profesionální autonomie a opory;
3. vytváření přirozeného vztahu k práci (poznání přínosu, jenž práce přináší
člověku a člověk práci) a dalším životním aktivitám.
Faktory, které moderují vliv psychosociálního stresu na zdraví
člověka, moderují i možný vznik vyhaslosti. Klíč k ovlivnění škodlivosti psychosociálního
stresu se stále častěji hledá na úrovni osobnosti jedince. Zde více než jinde platí heslo
sofistů, že měrou všech věcí je pouze člověk. Výše byla popsána řada charakteristik, které
mohou mírnit nebo naopak podporovat škodlivý účinek stresu pro zdraví člověka.
Osobnostní koncept nezdolnosti (ať už v pojetí Antonovského nebo Kobasové či
Wernerové) má vliv protektivní. Zatímco negativní afektivita ve vztahu k vyhaslosti je
daleko více facilitující (Kupka, 2008).
Psychoterapie poruch a chorob včetně syndromu vyhaslosti může být v podstatě racionální, sugestivní, abreaktivní, tréninková nebo kombinovaná, individuální nebo skupinová.
Racionální psychoterapie se zabývá adekvátním a pro klienta srozumitelným výkladem podstaty a příčin jeho potíží a doporučením mentálně hygienických opatření a postupů. Může být obohacena o dlouhodobé regulační či psychagogické vedení ke správnému životnímu a pracovnímu stylu (včetně stravování a relaxace) a k adekvátnímu systému hodnot. Má blízko k edukaci, k výchově a vzdělávání.
Sugestivní psychoterapie se zabývá jednorázovými či systematickými terapeutickými sugescemi, které je možno aplikovat buď přímo v hypnóze, nebo u méně hypnabilních jedinců i v situaci pouhého bdělého raportu. Někteří klienti reagují lépe na autoritativní ,,otcovskou" sugesci, jiní zase na permisivnější ,, mateřskou" sugesci doprovázenou sociální oporou.
Abreaktivní psychoterapie využívá k navození abreakce různých psychofarmak, které navozují stav mezi bděním a spánkem. Existují i inhalační narkotika.
Tréninková psychoterapie má ráz behaviorálních technik. Jde např. o systematické desensibilizační cvičení za stále zhoršovaných averzivních podmínek. Redukují se postupně chorobné postoje a reakce klientů.
Aplikují se zásady na posílení vůle. Klienti se učí hledět vstříc překážkám, nesklánět se a neklesat před nimi. Zvyšují si svalový tonus, učí se chodit vzpřímeně, hrdě. Využívá se i autogenního tréninku.
Kombinovaná psychoterapie je ordinována podle uvážení příslušného psychoterapeuta. Kombinuje se např. racionální psychoterapie s relaxačními postupy (využívají se i různé diskety), individuální psychoterapie se skupinovou. Eklekticko-syntetická koncepce psychoterapeutů je uznávána jako možná. Jinou psychoterapii vyžadují lidé s funkčními poruchami mozkové činnosti (např. neurotici), jinou lidé s organickými a geneticky podmíněnými poruchami mozkové činnosti.
Každý člověk je v průběhu života stále nucen usilovat o integritu, jednotu, celistvost, neporušenost své osobnosti tím, že se přizpůsobuje nejrůznějším náročným životním situacím, vnějšímu prostředí i svému vnitřnímu světu.
Někdy se rozlišuje přizpůsobení, adaptace pasivní neboli akomodace, kdy se člověk převážně přizpůsobuje vnějšímu prostředí sám, a přizpůsobení aktivní neboli asimilace, při níž člověk do jisté míry přizpůsobuje prostředí sobě samému.
Důležitá je i pomoc ze strany zaměstnavatele, který může přistoupit k určitým opatřením, jako například snížení požadavků na pracujícího a vytvoření nerivalitního prostředí na pracovišti. Dalšími kroky může být změna pracovní pozice či nové vymezení pracovních povinností.
Syndrom vyhoření se projevuje v několika rovinách.
Mezi psychické a sociální příznaky patří hlavně nechuť a lhostejnost k práci, ztráta nadšení a pracovního nasazení, potíže se soustředěním a koncentrací pozornosti. Nežádoucí je pak agresivita a popudlivost vůči okolí. Důležitým příznakem je pocit nedoceněnosti odvedené práce a dehonestace ze strany nadřízených. Příznaky syndromu vyhoření jsou emocionální změny, jako například cynický přístup ke klientům, chladný vztah ke kolegům a emocionální problémy v osobním životě.
Martin Kupka (2008) uvádí pozoruhodný seznam psychických, sociálních a tělesných příznaků syndromu vyhoření.
Dominuje pocit, že dlouhé a namáhavé úsilí o něco již trvá nadměrně dlouho a
efektivita tohoto snažení je v porovnání s vynaloženou námahou nepatrná.
Pocit celkového duševního vyčerpání, především vyčerpání emoční, vyčerpání
v kognitivní oblasti, výrazný pokles až ztráta motivace.
Únava bývá popisována expresivními výrazy ("jsem úplně na dně", "mám toho až
po krk"), což je v rozporu s celkovým utlumením a oploštěním emocionality.
Pokles celkové aktivity, redukuje se spontaneita, kreativita, iniciativa.
Depresivní ladění, bezvýchodnost a beznaděj, tíživě je prožívána marnost
vynaloženého úsilí.
Objevuje se přesvědčení o vlastní postradatelnosti a bezcennosti, jež někdy hraničí
až s mikromanickými bludy.
Projevy negativismu, cynismu, hostility ve vztahu k osobám, jež jsou součástí
profesionální práce s lidmi (pacienti, klienti) a jejich vnímání jako objektů -
dehumanizovaná percepce.
Pokles až naprostá ztráta zájmu o témata související s profesí, často také
negativní hodnocení instituce, v niž byla profese až dosud vykonávána.
Sebelítost, intenzivní prožitek nedostatku uznání.
Iritabilita, někdy též selektivní interpersonální senzitivita.
Redukce činností na rutinní postupy, užívání stereotypních frází a klišé.
Celkový útlum sociability, nezájem o hodnocení ze strany druhých osob.
Výrazná tendence redukovat kontakt s klienty, často i s kolegy a všemi osobami,
mající vztah k profesi.
Zjevná nechuť k vykonávané profesi a všemu, co s ní souvisí (plán práce,
zpracování výsledků).
Nízká empatie, většinou u osob s původně vysokou mírou empatie.
Postupné narůstání konfliktů, většinou ne jejich aktivním vyvoláváním, ale spíše
v důsledku nezájmu, lhostejnosti a sociální apatie ve vztahu k okolí.
Syndrom vyhoření se dostavuje jako reakce na převážně pracovní stres.
Nepříjemné jsou tělesné příznaky, které se vyznačují například, ztrátou chuti k jídlu, zvýšenou náchylností k nemocem, svalovým napětím a dokonce i vzestupem krevního tlaku. Patří sem také:
Apatie, ochablost, celková únava organismu.
Rychlá unavitelnost, která se dostavuje po krátkých etapách relativního zotavení.
Vegetativní obtíže - bolesti u srdce, změny srdeční frekvence, potíže se zažíváním,
dýchací obtíže (pocity nemožnosti se dostatečně nadechnout).
Nespecifikované bolesti hlavy.
Poruchy krevního tlaku.
Poruchy spánku.
Přetrvávající celková tenze.
Zvyšování rizika rozvoje závislostí jakéhokoli druhu.
Tak jako u jiných poruch je i u syndromu vyhoření velice důležité začít s léčbou co nejdříve. Nejjednodušší je bojovat s vyhořením už ve fázi stagnace. Bohužel jde však o plíživý proces, a proto si mnoho lidí ani neuvědomí, že se blíží nějaké nebezpečí. Pokud tedy problém dospěje až do konečné fáze vyhoření, je nejefektivnější svěřit se do péče psychologů či psychiatrů. Úspěchy jsou pozorovány u kognitivně-behaviorální terapie a logoterapie. Zvolený postup však závisí především na domluvě mezi terapeutem a postiženým jedincem. Terapie se pak zaobírá především otázkami zdravého životního stylu, posílení mezilidských vztahů a získání realističtějšího postoje k zaměstnání.
Důležitým prvkem v boji proti syndromu vyhoření je odpočinek, relaxace a pravidelný pohyb. Odpočinkem rozumíme činnost, která se naprosto liší od činností vykonávaných v práci.
V pracovním kolektivu jde o nastolení pohodového prostředí. V neposlední řadě je také možno provést několik drobných změn prostředí na pracovišti. Například zabezpečení zdravého prostředí, dostatečného osvětlení, přijatelné teploty v místnosti dokážou také někdy v boji proti syndromu vyhoření pomoci.

Diagnostika zdravotního stavu a výkonnosti člověka využívá např.:
Performance Status Index (PSI) významného amerického klinického onkologa Davida A. Karnofského (1914-1969):
100% Normální stav pacienta, neprojevují se žádné obtíže.
90% Normální výkonnost pacienta, minimální projevy choroby.
80% Normální výkonnost pacienta, avšak s vypětím, drobné příznaky nemoci.
70% Omezená výkonnost pacienta, samoobslužnost zachována, práce neschopnost pacienta.
60% Omezená výkonnost pacienta, ten však občas potřebuje cizí pomoc.
50% Omezená výkonnost pacienta, ten není trvale upoután na lůžko, potřebuje však ošetřovatelskou a lékařskou péči.
40% Pacient je trvale upoután na lůžko, potřebuje nutně lékařskou odbornou péči.
30% Pacient je vážně nemocen, nutná je odborná péče a podpůrná léčba, hospitalizace je u něho indikována.
20% Pacient je velmi těžce nemocen, je u něho nutná hospitalizace, odborná péče a aktivní podpůrná léčba.
10% Pacient je moribundní (pomalu umírá), nemoc rychle pokračuje a léčení nezaznamenává účinné zlepšení (nepomáhá).
0% Pacient zemřel.

Doporučená literatura:
KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama