Prosinec 2008

PŘEDSTAVIVOST A OBRAZOTVORNOST ČLOVĚKA

6. prosince 2008 v 9:23 | Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek, CSc.
Pravým znakem inteligence nejsou vědomosti, ale představivost
(Albert Einstein).
Obrazotvornost rozhoduje o všem, je původcem krásy, spravedlnosti a štěstí, tedy všeho, čeho si svět cení (Blaise Pascal).
Člověk užívá své fantazie (obrazotvornosti) k uspokojování svých ve skutečnosti nesplněných přání (Sigmund Freud).



PŘEDSTAVIVOST se týká vzpomínání a vybavování dříve vnímaných paměťových představ .

OBRAZOTVORNOST (FANTAZIE) znamená schopnost a dovednost vytváření obrazů (obrazivost), imajinací, fantasm a představ před tím vědomě nikdy nevnímaných.

Vzpomínková představa je vybavený obraz předmětu nebo jevu na základě dříve vnímané skutečnosti uchované v paměti. Je to psychický proces mentální reprezentace dřívějších vjemů.
Poměrně často se vzpomínkové představy třídí např. na zrakové (vizuální), sluchové (auditivní), pohybové (motorické), prostorové, hmatové (taktilní), čichové (olfaktorické), chuťové (gustatorické). Některé představy mohou být pro člověka dominantní.
Představy úzce souvisejí s pamatováním. Ovlivňují vnímání, poskytují materiál pro vytváření obrazů předtím nikdy nevnímaných, tj. imaginace, obrazotvornosti či fantazie, pro tvoření pojmů, vyvolávají určité city apod.

Mimořádnou důležitost pro mnoho učebních a pracovních činností zaujímá plošná a prostorová představivost člověka.
Prostorovou představivost tvoří soubor duševních vlastností a procesů, kde je integrovaná zraková paměť, vnímání prostoru a polohy v něm, schopnost a dovednost operace se zrakovými přestavami (např. zrcadlení, posunutí, rotace obrazu či předmětu). Zahrnuje také schopnost a dovednost porovnávání délek, ploch a objemů, rozpoznávání geometrických útvarů, matematické schopnosti a dovednosti. Kvalitu a kvantitu prostorové představivosti ovlivňují individuální vlastnosti vnímání, myšlení, rozumových schopností a dovedností, tvořivosti, ale i emotivita, motivace, stimulovanost
a globální zaměřenění osobnosti. Výkonnost momentální prostorové představivosti může negativně ovlivnit také méně příznivý aktuální psychosomatický stav člověka.

Jsou popisovány tzv. ,,asociační zákony" usnaďnující vybavování představ. Jsou to např. :
dotyk, styčnost (kontiguita) v prostoru,
dotyk (kontiguita) v čase,
podobnost,
kontrast,
novost (aktuální představy se vybavují snadněji),
častost (často se opakující představy se vybavují lépe),
živost (to nás silně emočně zaujalo se vybavuje snadněji).

Fantazijní představa se od vzpomínkové (pamětní) představy liší tím, že je inovační, novější, ovlivněna a mixovaná nápadem, tvořivostí. Zkušenost zde vždy není rozhodující. Fantazijní představa mívá inovačně rekonstruční i konstrukční ráz.

Český psycholog Josef Viewegh ( 1928-2003) označil za primární funkci fantazie schopnost jedince ,,emancipovat se " od objektivní reality tím, že vytvoří zvláštní prožitkové fantazijní struktury, které realitu mohou přesahovat, přetvořit ji v intencích vlastních cílů a záměrů.

Někteří lidé (např. tzv. hraniční osobnosti) považují své subjektivní představy a osobní přesvědčení o světě dokonce za nadřazenější vjemům a za směrodatnější a důležitější než realitu. Jejich představy dokonce vytěsňují reálné a objektivní vjemy, které jsou s představami v rozporu.

Na jedné straně může fantazie svými subjektivními přístupy zkreslovat informace a realitu, na druhé straně může být zdrojem kreativity (fantazie tvůrčí, konstrukční). Zvláštním druhem fantazie je vize a lucidní snění.

Vize je určitá představa, či obraz v mysli týkající se budoucnosti, toho kam směřujeme, co bychom chtěli vytvořit, cílů kterých bychom chtěli dosáhnout.Vize znamená představu toho co by v budoucnosti mělo být. Vizi můžeme jinými slovy popsat jako ideální stav něčeho příštího, budoucího (např. rozvoje pracoviště ve kterém člověk pracuje).

Lucidní snění je částečně bdělé, vědomé, uvědomělé a vůlí parciálně ovlivnitelné pozitivní nebo i negativní snění např. o vlastní budoucnosti.

Ve srovnání s vjemy bývají často imaginace a představy:
- méně jasné (např. představy barev předmětů jsou matné);
- méně zřetelné (např. představa kytice je nepřesná v porovnání s vjemem kytice);
- úryvkovité, fragmentární - odrážejí obyčejně jen nápadné vlastnosti předmětů, kdežto detaily jim chybějí;
- nestálé (vnímat můžeme určitý předmět i několik hodin, avšak trvání představy můžeme počítat jen na vteřiny);
- chybí jim přesvědčení o skutečnosti (představíme-li si např. dům, víme, že jde jen o představu a ne o vjem domu).
Tyto vlastnosti představ platí obecně pro většinu lidí.
Ve výjimečných případech však se např. u některých dětí i dospělých (např. umělců) může představa velmi blížit vjemu (tzv. eidetická vloha).

Představy pamětní i fantazijní mají velmi důležitou úlohu při regulaci činnosti, chování a prožívání.
Obrazotvornost, imaginaci je možno třídit na různé druhy.
Uvádíme třídění imaginace podle francouzského psychologa Th. Ribota ( 1839-1916):

1. Plastická, materiální (podobá se skutečnosti).
2. Difluující se (rozbíhající se, odklánějící se od reality).
3. Mystická (její obsah má spirituálně symbolický ráz).
4. Vědecká (domyšlení a dopracování nápadů, konstrukcí, kreací).
5. Praktická a mechanická (mající v obsah u fyzické předměty a objekty)
6. Komercionální (aplikovatelná v obchodních procesech).
7. Utopická, zaměřená na vize budoucnosti, na to, co by mělo být.
K tomuto řídění by bylo možné ještě přidat další typy imaginace, např.: uměleckou výtvarrnou, hudební, pohybovou, matematickou (geometrickou), technickou.

Představivost a obrazotvornost, a to žádoucí i nežádoucí mohou být také navozeny, podníceny i z vnějška, a to více i či méně manipulací, heterosugestivně, zejména osobami na nichž je člověk nějak závislý nebo kterých si váží, vůči kterým pociťuje úctu.
Nežádoucí a riskantní je sugestibilně, bez kritické racionální analýzy akceptovat (přijímat) různé fikce, smyšlenky, klamy, výmysly, negativní a škodlivé sugesce, které nemají oporu ve skutečnosti, ale pouze ve fantazii sugestora, tj. člověka, který je často manipulativně vnucuje svému okolí, a to velmi intenzivně a opakovaně než dosáhne svého cíle: ovlivnit chování a prožívání druhého člověka podle svých přání.

V životě člověka má velký význam (např. psychoterapeutický a sebeřídící) schopnost a dovednost pozitivních autosugescí ( žádoucího ovlivnění chování a prožívání sebe sama) zaměřených např. na redukci osobních fobií (chorobných strachů), anxiozit (úzkostí), perseverací a obsesí (vtíravých a ulpívavých představ či myšlenek, nežádoucích a racionálně řádně nezdůvodněných) a kompulzí (nutkavých tendencí k určitému často společensky nežádoucímu chování či jednání). Může jít o tzv. obsedantně kompulzivní závadu či poruchu, ale tuto diagnózu může kompetentně stanovit pouze psychiatr nebo klinický psycholog.
Ovlivňování vlastní osobnosti (včetně biologických dějů organismu) navozováním určitých obrazů se nazývá vizualizace. Je významná např. v oblastech, které zkoumá psychoimunologie. Např. vizualizace úspěšného zápasu vlastních bílých krvinek s mikroby a viry (včetně onkovirů) může v některých případech pravděpodobně vést ke zlepšení zdravotního stavu.

Představivost a obrazotvornost jsou nezbytné pro úspěšnost v mnoha povoláních. Zvlášť cenná je kreativní (tvůrčí) a rekonstruční představivost a obrazotvornost, což je tvorba adekvátních obrazných představ dosud nevnímaných předmětů nebo jevů na základě jejich verbálního popisu nebo plánku, nákresu, schematu.

Představivost, ať již plošnou, prostorovou nebo i fantazijní lze stimulovat a rozvíjet (zejména u dětí a senorů a senorek) např.
didaktickými hrami s různými stavebnicemi, origami (skládání rozličných motivů z papíru), hlavolamy na principu puzzle (tangram), s panoramaty, s indiánskými mozaikami.

Diagnostika představivosti a obrazotvornosti

Vedle pozorování a rozhovoru se používá analýza spontánních produktů a výtvorů:
- jde např. spontánní kresby, malby, básně či jinou literární činnost, různé výrobky (vzniklé např. v rámci zájmové činnosti nebo při arteterapii), i vlastní písmo (rukopis);
- hodnotné jsou dopisy, deníky a jiné osobní dokumenty;
- v dětské psychodiagnostice jde nejčastěji o analýzu tematické kresby, u starších dětí a adolescentů spíše o písemné projevy.
V psychologickém kariérním poradenství se používají různé testy např. technického nadání (Benneth Mechanical Complex Figure),ale i hudebního, pohybového a jiného nadání.
Jde často o testy, jejichž kompetentní adekvátní analýza a interpretace vyřadují odbornou psychologickou kvalifikaci, zkušenost a praxi.
Klasickou je zde neuropsychologická Reyova - Osterriethova komplexní figura.
Tuto neuropsychologickou diagnostickou metodu sestavil v roce 1941
švýcarský psycholog André Rey a v roce 1944 ji standardizoval Paul Alexandre Osterrieth.
Metoda má zkrátku RPCF (Rey-Osterrieth Complex Figure Test).
Představivost a intelektové schopnosti a dovednosti psychologové často zkoumají pomocí metody sestavování obrazců či předložených vzorů z kostek podle amerického psychologa Samuela Calmina Kohse.
Úroveň plošné a prostorové představivosti zkoumají psychologové také např. pomocí dvou subtestů psychologické diagnostické metody Test struktury intelektu /TSI) podle německého psychologa Rudolfa Amtheuera.


Speciální psychologické testové metody jsou dobrou diagnostickou pomůckou pouze tehdy, jsou-li aplikované, vyhodnocené a interpretované vysokoškolsky kvalifikovaným a zkušeným odborným psychologem. Je zde analogie mezi speciálními psychologickými metodami a metodami lékařskými. Lékaři tyto metody aplikují, vyhodnocují a interpretují odborně, detailně a v souvislostech. Laici v tomto směru nemají ani dostatečnou teoretickou, poznatkovou ani dovednostní a zkušenostní průpravu.

Literatura

KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002.
544 stran. ISBN 80-214-2203-3.

POZORNOST ĆLOVĚKA

6. prosince 2008 v 9:19 | Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek,CSc.
Nepozornost je vždy pozornost k něčemu jinému
(Edward Lee Thorndike).

Pokud jde o úspěch v životě a v práci i o naše zdraví, hraje naše pozornost překvapivě velkou roli.
POZORNOST je zaměřenost osobního vědomí na určitý podnět, objekt, děj či cíl.
Může být bezděčná (neúmyslná) nebo záměrná (mající cílevědomý, výběrový charakter).
Zaměřenost vědomí je způsobována vnitřními faktory (např. zájmy, potřebami, ideály) i faktory vnějšími (zejména silou působícího podnětu).
Náhlé změny zaměřenosti vědomí, náhlé změny pozornostní dominanty (způsobené např. afektivním prožitkem) bývají často příčinou různých chyb v práci i v běžném životě, nedorozumění, konfliktů, ale i úrazů a dopravních havárií.
Pokud jde o o úspěch člověka v životě i v práci a o zdraví jedince, hraje pozornost překvapivě velkou roli.

Základními vlastnostmi pozornosti jsou:

Koncentrace (soustředění) - schopnost a dovednost zaměřit se na jednotlivý jev a vyloučit vše, co s tímto jevem přímo nesouvisí.
Kapacita (rozsah) - určuje se podle toho, kolik jevů dovedeme současně postřehnout ve velmi krátkém časovém úseku.
Tenacita - schopnost a dovednost obírat se po dlouhou dobu jedním předmětem (koncentace v čase).
Vigilita (čilost) - jasnost vědomí, schopnost přecházet od jednoho předmětu k druhému a orientovat se v místě, čase a situaci.
Selektivita - schopnost vybrat si ze shluku jevů vždy jen jev určitého druhu - barvy, tvaru apod.
Distribuce - schopnost pozorovat několik jevů současně.
Oscilace - střídavé oslabování a opětné oživování pozornosti.
Stabilita - opak oscilace, schopnost zabývat se jedním předmětem stejnoměrně po delší dobu.
Podmínkou efektivní orientace v místě, čase a situaci i kontroly průběhu prožívání a jednání je lucidita, tj. jasnost, bdělost a ostrost vědomí. Hyperlucidita může být na překážku tam, kde je podmínkou optimální činnosti automatizace dovedností. Nadměrná kontrola vědomí někdy ruší spontánní, přirozený průběh aktivity, např. ve sportu, při jízdě autem apod.
Mezi lidmi jsou zřetelné interindividuální rozdíly v šíři pole (úžině) vědomí. Úzké pole vědomí souvisí spíše s detailním (analytickým) způsobem vnímání, kdežto široké pole vědomí je spjato s globálním poznávacím (kognitivním) stylem. Lidé s úzkým polem vědomí mívají méně pohotovou a chudší nabídku představ, než lidé se širokým polem vědomí. Záleží ovšem i na temperamentu a dalších složkách osobnosti.
Stimulovat a rozvíjet pozornost lze tzv. didaktickými hrami.
Individuální i skupinové (společenské) psychologické a didaktické hry jsou obdobou spontánních a přirozených činností, které podněcují formou hry nejen myšlení a jeho dovednosti, ale i rozvoj vnímání, představování, fantazii, paměť, plošnou a prostorovou představivost a řeč, čtení, psaní, kreslení i počítání.
Často se při aplikaci vývojově psychologických a edukativních didaktických her např. ve stimulačních skupinách či kurzech pro děti (např. ve školských poradnách) využívají i různé didaktické pomůcky, např. skutečné předměty (např. přírodniny, preparáty, vycpávky), modely, obrazy, kresby, fotografie, zvukové pomůcky, zrakové pomůcky a dotykové pomůcky i literární a hudební i filmové pomůcky.

Psychologickou diagnostikou pozornosti
se vedle pozorování a rozhovoru zabývá např. Bourdonův test pozornosti, který upravil J. Ch. Raiskup a také J. Kuruc, J. Senka a M. Čečer .
Využíván je i Koncentračně - výkonový test (KVT) vyvinutý původně D. Abelsem a upravený J. Velkoborským.
Také brněnský psycholog M. Kučera sestavil Test koncentrace pozornosti (TKP).
Oblíbenou metodou identifikující úroveň pozornosti je tzv. číselný čtverec.
Nové modifikace a inovace testů pozornosti se stále vytvářejí.
V pracovnách psychologů se odborně využívají standardizované testy pozornosti zejména u uchazečů o povolání, v nichž je dobrá pozornost mimořádně důležitá (např. u řidičů a osob pracujících s nebezpečnými stroji).
Výsledky nestandardizovaných (orientačních) testů pozornosti (těch je poměrně hodně) je třeba hodnotit s velkou opatrností.

Závady a poruchy pozornosti

Hyperprosexie je výrazně zvýšená pozornost věnovaná jednomu problému či předmětu nebo ději.

Hypoprosexie je výrazně snížená pozornost ve všech jejich složkách.

Aprosexie je úplná neschopnost soustředit se, např.v důsledku fyzického a psychického vyčerpání.

Častou poruchou pozornosti je absence bezděčné pozornosti.

Tyto poruchy souvisejí se stavem sensoria (vědomí), tj. schopnosti vnímat a poznávat vzájemné vztahy mezi vlastní osobou a životním prostředím.

V praxi se místo termínu vědomí často používá pojmu časoprostorová orientace, osobní orientace, situační orientace, místní orientace. Úroveň těchto orientací však může pouze zprostředkovaně informovat o stavu vědomí.

Závady a poruchy vědomí

Poruchy vědomí se projevují např. kolapsem (mdlobou), což je krátká a úplná ztráta vědomí, nebo osobní dezorientací (člověk si např. nemůže vzpomenout na vlastní jméno, neví, kdy se narodil atp.), místní dezorientací (člověk neví, kde bydlí apod.), situační dezorientací (člověk neví, jakou má právě roli ve svém prostředí), časovou dezorientací (člověk neví, jaké je právě datum). U všech typů dezorientace člověk není schopen opravit chyby přes nápomoc, jde o případy afázie a agnozie.

V běžném životě se často setkáváme se špatnou koncentrací (soustředěním) a špatnou distribucí (rozdělováním) pozornosti, což se projevuje roztržitostí.
Roztržitost se vyskytuje např. v rozčilení, u zastřeného vědomí, u somnolence (chorobné dřímoty), u narkolepsie (neodolatelných záchvatů spánku), v deliriu (obluzeném vědomí, ztrátě orientace provázené zmateností), u obnubilací (mrákotných stavů, ve kterých si postižený počíná jako v hypnóze), u depersonalizace (lehkých poruch vědomí, při nichž vlastní osoba připadá postiženému cizí).
Někdy rozlišujeme roztržitost zdánlivou ("profesorskou") a skutečnou. Zdánlivě roztržitý člověk je natolik zaujatý jednou věcí, že nemůže věnovat pozornost věci jiné. Skutečně roztržitý člověk není schopen soustředit se na cokoliv.

Jednotlivé závady a poruchy mohou být buď jen mírné a přechodné (tj. dificility) nebo může jít o středně těžké nebo i těžké poruchy.

Pozornost a mozkové dysfunkce (LDE, LMD, ADHD, ADD, cerebrální dysfunkce)

Původně se u nás v šedesátých letech 20. století hovořilo o LDE - lehké dětské encefalopatii, později o LMD - lehké mozkové dysfunkci. V USA v přibližně stejnou dobu jako u nás LDE popsali syndrom cerebrální dysfunkce.
Nyní se tyto potíže diagnostikují jako nazývají ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder) - porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou nebo jen ADD (Attention Deficit Disorder) - porucha pozornosti bez hyperaktivity. Může mít jak trvalejší, tak jen situační, dočasný ráz - je-li podmíněna pouze psychogenně. Toto postižení nemusí mít samo o sobě žádné důsledky pro tělesné zdraví, často se však promítá do duševního vývoje, a tedy i chování dítěte a je pak zdrojem řady výchovných a výukových komplikací.

Mezi typické příznaky ADHD, resp. LMD patří např. to, že:

- dítě je velmi živé a pohyblivé až neklidné, hyperaktivní;
- nedovede klidně sedět, vrtí se, vybíhá z místa;
- často mění náladu bez zjevné příčiny;
- rádo běhá venku, hraje s oblibou pohybové hry;
- už v kojeneckém věku bylo nápadně živé;
- mluví bez vyzvání, skáče druhým do hovoru;
- jedná zbrkle, bez rozmyšlení;
- nedokáže uspokojivě spolupracovat;
- pohybuje se překotně, naráží do předmětů, padá;
- je impulzivní a emočně dráždivé;
- udělá chybu, protože si věc předem nerozmyslí;
- má percepční vady;
- nevydrží dlouho u jedné hry (činnosti, práce);
- nedovede se ovládnout (přes napomenutí);
- je nepozorné, stále je něco rozptyluje;
- má poruchy (deficit) pozornosti;
- stále se zabývá vedlejšími věcmi;
- potřebuje stále někoho kolem sebe;
- nedovede adekvátně věku řešit nové situace;
- brzy se unaví;
- chodí často na toaletu;
- mezi dětmi je divoké, pokouší je;
- s dětmi mívá spory;
- pláče bez zjevné příčiny;
- je méně obratné v tělocviku;
- má poruchy prostorové orientace;
- má potíže v psaní a kreslení;
- má vady řeči;- nápadně se střídají dny, kdy se mu vše daří, a dny, kdy je nezvladatelné a má samý neúspěch;
- nedovede se soustředit na vyučování;
- vykřikuje během vyučování;
- chová se bez náležitého odstupu;
- při výuce se zabývá vedlejšími činnostmi;
- dopouští se drobných kázeňských přestupků;
- mívá často drobné i větší úrazy.

Nutno si ovšem uvědomit, že uvedený výčet obtíží dětí s lehkou mozkovou dysfunkcí je pouze základní a orientační. Vyskytují se i lehčí formy, málo i zcela odlišné (např. u jiného, méně častého typu lehké mozkové dysfunkce je v popředí spíše pomalost, pasivita, neprůbojnost atd.).
Přitom jde vždy o tzv. prvotní vývojové zvláštnosti, které ve své podstatě nejsou důsledkem závad ve výchově a nemůže za ně tedy nejen dítě, ale ani jeho rodina. Není však samozřejmě pochyb o tom, že nevhodné vedení dítěte v rodině (totéž platí i pro výchovný a výukový přístup ve škole) může uvedené zvláštnosti výrazně zhoršovat, popřípadě vést k nástavbovým poruchám chování, nebo i ke vzniku a vývoji neurózy.
Školní výkony dítěte s lehkou mozkovou dysfunkcí (bez ohledu na celkovou úroveň jeho nadání) jsou tedy jeho zvláštnostmi nepříznivě ovlivněny a ztěžují i jeho celkové školní přizpůsobení. V důsledku své poruchy žije dítě ve zvláštních ztížených podmínkách; chceme-li mu nějak pomoci, musíme je především objektivně a realisticky pochopit a za odborného vedení upravit jeho životní a pracovní podmínky tak, aby se v nich mohlo chovat, pokud možno, "normálně" a dosahovat podle svých schopností přiměřené pracovní výkonnosti. Tato zvýšená péče není žádnou nespravedlností vůči spolužákům dítěte. Naopak! Nespravedlivé je zde úplné rovnostářství, neboť vnitřní (psychické) podmínky, za kterých se vyvíjí dítě postižené, jsou mnohem těžší než podmínky, ve kterých vyrůstá dítě zcela normální. Tresty, výčitky, posměšky a vynucené sliby zde nepomohou, neboť náprava není jen věcí vůle dítěte, ale věcí taktického výchovného postupu, realizovaného za odborného vedení. Bylo by chybou vypořádat se s problematikou takového dítěte tak, že je necháme prostě opakovat třídu. Každý učitel by si měl dát osobní závazek - usilovat (v součinnosti s rodiči a odbornou institucí) o udržení takového dítěte ve třídě (samozřejmě vyjma těch závažných případů, kdy je třeba dítě navrhnout k přeřazení do specializované třídy pro děti s LMD nebo do třídy pro děti dyslektické).

K usnadnění tohoto náročného úkolu zde uvádíme několik zásad, které se při školní práci s takto postiženými dětmi podle českého profesora psychologie Zdeňka Matějčka (1922-2004) osvědčují:
Je třeba mít pochopení pro ty zvláštnosti, které jsou ve své podstatě příznaky LMD či drobného mozkového poškození a vést dítě k tomu, aby se s nimi naučilo co nejlépe zacházet. Nejlepší zbraní v rukou vychovatele je zde trpělivost (v doslovném významu tohoto slova), klid a optimistický výhled do budoucna. Je vysoce škodlivé, zaujme-li vychovatel předem - bez znalosti podstaty věci - k dítěti negativní postoje, které pak není chopen změnit.
Je třeba nešetřit příliš povzbuzením, pochvalou, oceněním, a to nejen za dobré výsledky, ale především za dobrou snahu! Dítě musí poznat, že mu učitel rozumí a že na jeho pomoc může spoléhat.
Nedopustit, aby se dítě naučilo něčemu špatně! Na tom, co si jednou osvojilo, totiž velmi silně ulpívá a těžko si osvojuje nový pracovní postup.
Málo a často! Těmto dětem vyhovuje spíše učení "nárazového typu" než soustavné zatěžování pozornosti. I při školní práci je třeba jim dovolit častější přestávky k odpočinku (asi tak po 20 - 30 minutách), úkoly rychleji střídat a využívat různých příležitostí k procvičování a opakování látky.
Odpočinkem je pohybové uvolnění! Nenutíme dítě do úplného klidu, dovolíme mu popřípadě při práci klečet nebo stát či jinak měnit polohu. Umístíme je ve třídě ovšem tak, aby nerušilo ostatní děti (totéž platí i pro jeho chování o přestávkách, nenutíme je, aby v těchto mezidobích sedělo klidně v lavici). Pracujeme s ním, pokud možno, za maximálního soustředění! Při písemných pracích je dobře, když učitel u dítěte stojí nebo je má aspoň dobře v dohledu (pro tento účel je možno např. dítě přesadit na potřebnou dobu do první lavice). V přítomnosti učitele má dítě cítit účastnou sympatii a podporu před zabíháním a zbytečnými chybami, ke kterým je vede jeho překotnost a nedostatek sebekontroly. Zkoušení a práce, které mají vliv na klasifikaci, by se měly dít jen za dobrého soustředění a dobré spolupráce dítěte, a to jen v první polovině vyučovací doby a na počátku jednotlivých vyučovacích hodin. Podle možností bývá někdy vhodné provést takovou zkoušku i individuálně.
Je nutno vyloučit, pokud možno, všechny vedlejší rušivé podněty! Dítě má sedět samo nebo jen s velmi klidným spolužákem. V jeho zorném poli nemá být nic, co by je mohlo rozptylovat, a v jeho dosahu nic, s čím by si mohlo hrát.
Je třeba využít maximálně zájmu dítěte! Zájem silně povzbuzuje pozornost, která bývá nejslabším místem těchto dětí. Doporučujeme vyjít vstříc jejich osobních zájmům i v učebním programu, a protože nelze všechny tyto děti umístit do specializovaných tříd, tedy někdy i za hranice osnov. Doporučujeme rovněž seznamovat se s příslušnými speciálními učebními pomůckami a speciálními učebními postupy.
Je třeba nepřipustit, aby vznikal pocit méněcennosti při stále opakovaných neúspěších v soutěži s jinými dětmi, ani pocit výjimečnosti při zvláštním vedení, které mu učitel poskytuje.
Jeho výkony hodnotit spravedlivě! To znamená s ohledem na jeho možnosti, a nikoliv s ohledem na běžnou normu stanovenou pro zcela zdravé děti. Zvláště grafické projevy je třeba hodnotit shovívavě. I školní klasifikace má v těchto případech léčebný smysl. Pozor na vady čtení a psaní - nemusí být vždy důsledkem prostého celkového nedostatku rozumového nadání.
Při vedení těchto dětí ve škole je nutná úzká a pravidelná spolupráce učitele s rodiči! Snažte se je vést k realistickému chápání dítěte - především k uvědomění, že zde nejde o prosté závady chování, jejichž podstata tkví jednoduše ve výchovných nedostatcích v rodině či ve škole. Doporučujeme projednávat s nimi některá výchovná opatření, vést je k větší vyrovnanosti a neposilovat v nich zbytečnými výtkami případné (často nevědomé) pocity viny, které pak nakonec vedou k výchovně negativnímu postoji vůči dítěti (odmítavému či ambivalentnímu), nebo naopak k postoji příliš ochranářskému.
Důležitý je kontakt s příslušnou odbornou institucí! Doporučujeme konzultovat s ní závažné problémy a otázky, které při vedení dítěte vyvstávají, např. závažná kázeňská opatření, klasifikaci v případě dílčích nedostatků v nadání, později volbu povolání atd.
Práce s těmito dětmi není nijak snadná, ale tam, kde škola a rodina podle výše uvedených zásad a při odborném vedení úzce spolupracují, se většinou podaří obtíže postupně odstranit nebo alespoň zmírnit natolik, že již nebrání normálnímu vzdělávacímu procesu. A to je jistě největší pomoc, kterou mohou školští pracovníci dětem poskytnout.
Monograficky se problematikou dětí s nedostatkem pozornosti a hyperaktivitou zabýval např. Gordon Serfontain (1999), dětský neurolog v dětské nemocnici v Sydney. Uvedl, že zmíněné poruchy se vyskytují až u 20% chlapecké a 8% dívčí populace. Neklidné děti spotřebovávají mnohem více výchovné energie svých rodičů i ostatních vychovatelů, kteří by proto měli mít k dispozici pomoc příbuzných a kvalitní a kompetentní odborný servis, a to nejenom poradenský, ale i speciálně pedagogický, reedukační a terapeutický.

Za určitých okolností lze ADHD, resp, LMD nebo psychomotorickou instabilitu označit podle Mezinárodní klasifikace nemocí (10. revize) za hyperkinetickou poruchu - F 90, která může být specifická pro domov nebo pro školní třídu.
Podmínkou je, že kombinace vybraných příznaků musí přetrvávat nejméně šest měsíců a jsou takového stupně, že jsou maladaptivní a v rozporu s úrovní vývoje dítěte. Porucha se objevuje před sedmým rokem věku, ne později a patří mezi poruchy chování a emocí.
Hyperkinetické porucha se projevuje výraznou nepozorností, hyperaktivitu a neklidem, přičemž tyto způsoby chování jsou pervazivní (všepronikající) ve všech situacích, jsou trvalé a nejsou způsobeny jinými poruchami, jako je např. autismus nebo afektivní poruchy. Pokud jde o nepozornost, musí alespoň šest z následujících příznaků přetrvávat nejméně 6 měsíců a jsou takového stupně, který je maladaptivní a v rozporu s úrovní vývoje dítěte:
dítě není schopno věnovat plnou pozornost detailům nebo dělá chyby z nepozornosti ve školních úlohách,
při práci nebo jiných aktivitách;
často není schopno udržet pozornost při úkolech nebo hře;
často se zdá, že neposlouchá, co se mu říká;
často není schopno sledovat instrukce nebo dokončit školní úlohu,
běžné pracovní povinnosti nebo úkoly na pracovišti (nikoliv pro opoziční chování nebo neschopnost pochopit instrukce);
často má potíže s organizováním úkolů a aktivit;
často se vyhýbá úkolům, kteří vyžadují volní úsilí nebo je má velice nerado;
často ztrácí věci, které potřebuje pro určité úkoly nebo aktivity, jako jsou např. školní potřeby, tužky, knihy, hračky nebo nářadí; dá se rozptýlit vnějšími podněty; je často během denních aktivit zapomnětlivé.
Pokud jde o hyperaktivitu musí přetrvávat nejméně šest měsíců alespoň tři z následujících příznaků, a jsou takového stupně, který je maladaptivní a v rozporu s úrovní vývoje dítěte:
dítě často neklidně pohybuje rukama nebo nohama, nebo se vrtí na židli; vstává ze židle ve třídě nebo v jiných situacích, kde se očekává, že bude sedět;
často nadměrně pobíhá nebo si stoupá v situacích, kdy je to nevhodné (u adolescentů nebo dospělých mohou být přítomny pocity neklidu);
často je při hraní nadměrně hlučné nebo má potíže zabývat se ve volném čase tichou činností;
trvale projevuje příliš vysokou motorickou aktivitu, která se podstatně nepřizpůsobuje sociálnímu kontextu nebo společenským požadavkům.
Pokud jde o impulzivitu, alespoň jeden z níže uvedených příznaků přetrvává nejméně po dobu šesti měsíců, a to do takové míry, která je v rozporu s vývojovou úrovní dítěte:
dítě často vyhrkne odpovědi na otázky, které ještě nebyly dokončeny;
dítě často není schopno čekat ve frontě nebo čekat, až na něho přijde řada ve hře nebo ve skupinových situacích;
často přerušuje nebo se vnucuje jiným lidem (např. skáče do řeči při konverzaci jiných nebo se plete jiným do hry);
často příliš mluví bez ohledu na sociální zábrany.
Pokud jde o pervazivitu, musí být kriteria splněna ve více než jedné situaci, např. kombinace nepozornosti a hyperaktivity by měla být přítomna jak doma, tak i ve škole, nebo jak ve škole, tak i jinde, kde je dítě sledováno, např. na klinice, v ambulanci či poradně.

Literatura

ČERNÁ, M. Lehká mozková dysfunkce. Praha: Karolinum, 1999.
224 stran. ISBN 80-7184-880-8.

KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002.
544 stran. ISBN 80-214-2203-3.

VĚDOMÍ ČLOVĚKA

6. prosince 2008 v 9:16 | Prof. PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.


Člověk je myslící vědomí (G.W. Hegel).

Uvědomte si, že vaše vnímání světa je odrazem stavu vašeho vědomí (E.Tolle).

Vědomí je zcela základní součástí naší existence. Neexistuje nic, co bychom neznali důvěrněji, ale zároveň jde o nejzáhadnější fenomen v celém vesmíru (David Chalmers).


Vědomí ve filozofii je často charakterizováno velmi šíroce a obecně např. jako celá psychika, duševno, duše, mysl.
V jednotlivých vědách o člověku je vědomí charakterizováno úžeji a konkrétněji, např. jako:
stav v němž si člověk uvědomuje sám sebe, své okolí, danou situaci, své duševní jevy, činnosti, projevy, procesy a stavy.

Vědomí je arousal a vigilita (bdělost), stav úrovně vnímání, myšlení, prožívání a pozornosti, je to vlastně určitá hladina aktivace a pohotovosti duševní reaktivity na podněty.
V normálním vědomí člověk adekvátně vnímá a uvědomuje si sebe sama a ze své svobodné vůle reaguje na různé podněty z vnitřního i vnějšího prostředí, poznává, monitoruje a promýšlí je, vyhodnocuje a interpretuje a reaguje na ně a ukládá si je jako engramy, tj paměťové stopy.
Úroveň jasnosti vědomí se označuje jako lucidita.
Hyperlucidita je maximální a pro některé jednoduché a automatizované aktivity až nadměrná jasnost a ostrost vědomí.
Kapacita vědomí je dána jeho rozsahem.
Uroveň vlastního sebeuvědomování, vědomí vlastního somatopsychického já je idiognóze (autopsychická orientace).
Allopsychické vědomí je dáno úrovní orientace v čase, místě a v situaci.

Během dne se více či méně úroveń, kvalita, kvantita a jasnost vědomí během různých činností a jednání, a také pod vlivem různých emočních a afektivních tenzí, stresů, únavy a vyčerpání člověka mění.

Ne všechny podněty si však člověk uvědomuje plně. Některé podněty jsou navíc vytěsňovány
do podvědomí a nevědomí (např. tíživé emoční zážitky), ale mají přesto vliv na prožívání i chování a jednání člověka.
V kolektivním nevědomí jsou obsaženy také archetypy, což jsou jakési instinkty, dědičně či vrozeně dané dispozice a vzorce pro prožívání a chování se a jednání určitým způsobem.

Podvědomě vnímané podněty mohou tvořit tzv. ,,šestý smysl".

Zvýšený arousal je nadměrná ,,nabuzenost", zvýšená aktivace, vzrušenost až agresivita, podrážděnost, nespavost.

Snížený arousal je útlum, ospalost, snížená aktivační úroveň.

Úroveň vědomí lze hodnotit podle tzv. orientace člověka osobou, místem, časem, danou situací.


Závady a poruchy vědomí

Poruchy vědomí se projevují např. kolapsem (mdlobou), což jsou krátká ztráty vědomí, nebo komatem, což je velmi vážná, těžká a často dlouhá ztráta vědomí.

Mezi závady a poruchy vědomí patří také:

osobní dezorientace jako porucha idiognóze (člověk si např. nemůže vzpomenout na vlastní jméno, neví, kdy se narodil atp.),

místní a prostorová dezorientace (člověk neví, kde bydlí, kde právě je apod.),

situační dezorientace (člověk neví, jakou má právě pozici a roli v daném prostředí),

časová dezorientace (člověk neví, jaké je právě datum, kolik je hodin).

U dezorientace člověk není schopen opravit chyby přes nápomoc, jde o případy afázie a agnózie.

Závady a poruchy vědomí mohou být kvantitativní (krátkodobé a dlouhodobé) nebo kvalitativní.

Mohou být zapříčiněny i drogami a alkoholem.


Kvantitativní poruchy vědomí jsou např.:

somnolence - snížená bdělost, ospalost, chorobná dřímota;
kolaps

sopor - středně těžká forma bezvědomí;

synkopa - krátká mdloba, krátkodobá ztráta vědomí;




Kvalitativní poruchy vědomí jsou např.:

delirium - obluzené vědomí, desorientace v čase, místě a situaci, inkoherentní myšlení, perseverace. paranoidita, vegetatovní závady a poruchy (např. dilatace zornic, zčervenání obličeje, tremor, zvýšená potivost)

delirium furibundní - s neklidem, s afektivní labilitou;

delirium blandní - bez výraznějšího neklidu a afektů;

delirium musitující - s mírnými automatickými produkcemi vyvolanými halucinacemi;

amence - stav zmatenosti;

obnubilace - mrákotné stavy vědomí, zastřený stav mysli ve kterém kterém se člověk může orientovat v prostoru, ale svoje konkrétní jednání si si postižený nepamatuje; může být způsobena i patickou opilostí nebo zneužíváním drog; vzácnější fomou obnubilace je tzv. Ganserův syndrom např. u vězňů.


derealizace - odcizení okolí, ztráta reálnosti vnějšího světa.


Závady a poruchy spánku jsou např.:

parasomnie - závady a poruchy během spánku narušující jeho průběh;

dysnystaxis - nedostatečná hloubka spánku, mělký spánek, postiženou osobu lze velmi snadno probudit;

dyssomnie - narušení kvantity spánku;

somniloquie - mluvení ze spánku;

hyposomnie - krátké trvání spánku;

insomnie - nespavost (totéž co agrypnie);

hypersomnie - nadměrná spavost (i ve dne);

narkolepsie - náhlé usínání ve dne, např. v práci, za volantem apod.;

inverzní spánek - spaní hlavně ve dne, bdění v noci;

somnambulismus - náměsíčnost, lunatismus (automatické jednání ve spánku);

pavor nocturnus - noční děs provázený křikem;

crampi nocturales - noční křeče v dolních končetinách;

bruxismus - skřípání zubů ve spánku;

syndrom spánkové apnoe - krátké přerušení dýchání během spánku;

noční můra - živý úzkostný sen, který si jedinec pamatuje.

Jednotlivé závady a poruchy mohou být buď jen mírné a reverzibilní, tj. přechodné (tj. dificility) nebo může
jít o středně těžké nebo i těžké poruchy.


Literatura

KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002.
544 stran. ISBN 80-214-2203-3.

VNÍMÁNÍ ČLOVĚKA

6. prosince 2008 v 9:11 | Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek,CSc.
Vnímání nám říká, že něco je, myšlení nám říká, co ta věc je, cítění nám říká co nás je hodno.
( C.G. Jung).

VNÍMÁNÍ (percepce) patří mezi základní procesy orientace člověka; je to proces odrazu předmětů a jevů, které v daném okamžiku působí na smyslové orgány (oko, ucho, hmatová tělíska v kůži, chuťové pohárky aj.), které jsou receptory čili přijímači podnětů. Jejich vlastností je, že jsou citlivé na různé vlnové délky světla, na různé chemické látky, na tlak, teplo apod.

Percepce je vlastně schopnost a dovednost smyslů pociťovat a uvědomovat si vnější i vnitřní podněty. Je to kognitivní proces organizování a interpretování senzorickcýh informací z jednotlivých smyslů.
V současné době se uvádí smysl: zrakový, sluchový, čichový, pro dotyk, pro teplo, pro chlad, pro tlak, pro bolest, statický či polohový, kinestetický (svalový, kloubní, šlachový), vibrační. Mnoho našich vjemů vzniká za účasti několika smyslů. Tak vznikají složitější struktury (vjemové celosti), splynuliny.
Někdy se stává, že počitek či vjem jednoho smyslu vyvolává počitek či vjem jiného smyslu. Jde o tzv. synestezie. U hudebníků bývá např. barevné slyšení.
Rozlišují se také smysly, které nás informují na dálku, tzv. distanční analyzátory, tj. zrak a sluch, a analyzátory kontaktní, kde máme možnost analyzovat to, co přichází do styku s lidským tělem (chuť, čich, hmat). Ve svalech existují gamareceptory, které nás informují, jak je určitý sval napjat. Nejvíce informací získáváme zrakovým vnímáním (kolem 80 %). Proto je nutno zrakovému vnímání věnovat maximální pozornost. Přestane-li podnět působit na sítnici oka, vzruch ještě krátce trvá, a tím vzniká pozitivní stopa v téže kvalitě nebo negativní stopa v jiné kvalitě. (Např. místo zelené barvy vidíme ve stopě červenou.)
Zrakem si uvědomujeme barvy a světlo, sluchem tóny, šelesty a zvuky a základními chuťovými kvalitami jsou sladko, kyselo, slano a hořko.
Nejjednodušší kvalitou vědomí je počitek. Vzniká přímým podrážděním smyslového orgánu (receptoru). Je odrazem určité jednoduché vlastnosti okolních jevů a skutečností nebo změn v tělesných dějích (např. změna v žaludku při hladovění). Každý další údaj určující blíže tuto vlastnost, např. i tak jednoduchý, jako že si uvědomíme lokalizaci počitku, je již znakem vjemovým. Obsahem počitku jsou výlučně stejnorodé danosti jednotlivých smyslů, jako např. barvy, tóny, chutě (hořko, slano, kyselo), vůně a pachy, teplo, chlad, bolest, hluk apod.
Vjemy jsou výsledkem vnímání. Jde o složité komplexní obrazy, které představují souhrn vlastností daného předmětu nebo jevu jako celku. Vjem je vždy v určité míře doplňován a zprostředkován naší zaměřeností, znalostí, našimi dosavadními zkušenostmi a postoji i vztahy, tj. motivací. Vnímání je výběrové. Konstanční domněnka, že stejným popudům odpovídají stejné počitky a vjemy, se dnes neuznává. Např. lidské oko nevidí jako fotografický aparát. Při vnímání nejde o pouhé kopírování skutečnosti, ale i o produkty mozku (často značně subjektivní), a může dokonce docházet k tzv. falešným alarmům, kdy člověk přijal určitý signál, který nebyl vyslán.
Pro udržení normální činnosti mozku má pravděpodobně značný význam neustálý přívod, proud zevních podnětů (patří mezi ně i doteky), jinak dochází k tzv. senzorické deprivaci (strádání v oblasti smyslové). Smyslová deprivace vede k únavě, depresím, nespokojenosti, neurotizaci.
Konstantnost vnímání (schopnost a dovednost rozlišit tvar bez ohledu na jeho velikost, polohu) usnadňuje vizuální orientaci - rozvíjí se mezi 4.-6. rokem.
Postupně se rozvíjí schopnost diferencovat polohu obrazce (nutno brát v úvahu při administraci testů) - nejprve se dítě naučí rozlišovat horizontální polohu (předškolní věk); rozlišení vertikální polohy (6-7 let)
Na konci předškolního věku se rozvíjí zraková fixace a koordinace očních pohybů - vnímání nezralých dětí je útržkovité a povrchnější
Hodnocení úrovně zrakové percepce - je součástí mnoha testových metod (např. testu obkreslování obrázků)
Jestliže vnímáme více smysly, není výsledný vjem pouze aritmetickým součtem jednotlivých vjemů, ale vjemy se vzájemně ovlivňují. Navíc na ně působí naše apriorní postoje, které často vnímání subjektivizují a deformují.

E. H. Weberův (1795 - 1878) zákon vystihuje fakt, že po silnějším dojmu si slabý dojem neuvědomujeme, ač o sobě si jej uvědomíme. Trváním se počitky a vjemy pozměňují.
Smyslové orgány jsou přizpůsobeny jen určitým popudům. Psychologie se zabývá hledáním tzv. minimálních (dolních) prahů vnímání, tj. jaká minimální energie je zapotřebí k tomu, aby člověk přijal určitou informaci.
Naproti tomu maximální (horní) prahy vnímání znamenají, co ještě je člověk schopen vnímat.

V současné době je studována také tzv. extrasenzorická percepce, tj. mimosmyslové vnímání. Zkoumá se např. tzv. prekognice, tj. vnímání budoucích událostí. Pravděpodobnější je spíš tzv. telepatická percepce, tedy vnímání na dálku, která má řadu stupňů (počínaje neklidem).

Každý jedinec podléhá jevu sociální percepce, tzn. že jeho vnímání je závislé na sociálních faktorech, resp. na sociální zkušenosti vůbec. Sociální percepce je jakýmsi druhem kompromisu mezi tím, co člověk vnímaje na základě své zkušenosti očekává, a tím, co se fakticky, skutečně v okolním světě nachází. Sociální percepce se projevuje selektivitou, fixací, organizací a akcentací vnímání. Tyto čtyři funkce sociální percepce lze demonstrovat na pokusu, který provedl K. Duncker (citujeme podle Nakonečného). Duncker předložil pokusným osobám při kašírovaném červeném světle ze zelené látky vystřižený stromový list a požádal je, aby zhodnotily jeho barvu. Pak je nechal v téže situaci posuzovat barvu z téže látky vystřižené figury oslíka. Barva listu byla shledávána zelenější než barva oslíka. Barvová diference mezi oběma figurami je projevem fixace, "mnemicky zhodnoceného očekávání". Organizace vnímání se projevila v preferenci kontur obou figur (list, oslík) před jejich barvou.
Selekce se projevila v tom, že z míry možných očekávání se uskutečnila taková, která vedla k závěru o rozdílu v barvách obou objektů. Konečně akcentace se projevila v tom, že byl zdůrazněn, dominoval určitý způsob vnímání na úkor jiného způsobu. Nevnímáme realitu zcela objektivně, ale podle jejího významu pro nás.
Sociální percepce především znamená, že mezi vnímaným objektem a subjektem, který vnímá tento objekt, existuje jakýsi sociogenní filtr. Člověk často vidí svět z části očima druhých lidí. Nevnímáme vždy skutečnou objektivní realitu.
S tím úzce souvisí teorie kognitivních stylů amerického kognitivního a pedagogického psychologa Hermana A. Witkina (1916-1979).
Tento americký autor rozlišuje kognitivní styl globální,
který je značně závislý na vjemovém poli, na okolí, na lidech, příp. na alkoholu a drogách
a kognitivní styl diferencovaný (artikulovaný), který je relativně nezávislý na vjemovém poli (okolí), lidech atd
Diferencovaný styl je rozčleněný do detailů, má nezávislé myšlení a vnímání.
Americký sociolog japonského původu Magoroh Maruyama je zakladatelem paradigmatologie, oboru, který zkoumá většinou neuvědomované ustálené způsoby myšlení a vnímání u různých civilizací, ras, národů, sociálních skupin, profesí i jednotlivců, a navrhuje způsoby, jak zlepšit vzájemné dorozumění mezi lidmi s odlišnými paradigmaty.
Zajímavým jevem v psychologii je tzv. subcepce, což je vnímání podprahových podnětů, reakce na podněty, které nejsou vnímány v takové míře, abychom o nich mohli vypovídat. Subcepce se využívá např. v propagaci a reklamě (reklamy se někdy ve filmu či televizním vysílání promítají tak rychle, že si toto promítnutí ani neuvědomujeme, ale často jednáme podle reklamního doporučení).
Podle teorie nativismu je naše vnímání závislé na jeho vrozené organizaci. Naproti tomu podle teorie empirismu je naše vnímání závislé především na osobních zkušenostech.
Stimulovat a rozvíjet vnímání (zejména u dětí) lze i pomocí psychologických, psychokorektivních, edukativních a didaktických her.
Individuální i skupinové psychoterapeutické a psychorehabilitační a edukační či didaktické hry jsou obdobou spontánních a přirozených činností, které podněcují formou hry nejen rozvoj vnímání, ale i myšlení a jeho dovedností, představování, fantazii, paměť, plošnou a prostorovou představivost a řeč, čtení, psaní, kreslení i počítání.
Často se při aplikaci didaktických her např. ve stimulačních skupinách či kurzech pro děti (např. ve školských poradnách) využívají i různé edukační či didaktické pomůcky, např. skutečné předměty (např. přírodniny, preparáty, vycpávky), modely, obrazy, fotografie, zvukové pomůcky, zrakové pomůcky a dotykové pomůcky i literární a hudební i filmové pomůcky.


Závady a poruchy vnímání

K poruchám vnímání patří především defekty způsobené organickými faktory, resp. odlišnostmi čidel, ať je to krátkozrakost, dalekozrakost, šeroslepost, nedoslýchavost atp.
Vysoký výskyt výrazné selektivní percepce pod vlivem afektů, emocí nebo stáří může signalizovat percepční obranu, stres nebo i vážnější poruchu znemožňující objektivní vnímání a hodnocení reality.
Mezi tzv. percepční dysfunkce patří tendence k zrcadlovému vidění, nižší úroveň tvarové diferenciace, nedotváření celosti tvaru z organizovaně strukturovaných částí.
Vážnou poruchou vnímání je daltonismus, což je úplná nebo částečná barevná slepota. Místo barev vidí postižený odstíny šedi.
Nejvážnější poruchou vnímání jsou halucinace. Při nich objektivně nepůsobí na čidla zvenčí určitý podnět, člověk však má přesto nejen dojem, ale nevývratné přesvědčení, že jde o skutečný vjem. Halucinace mohou být sluchové, např. akoasmata (jednoduchové sluchové halucinace jako je zvonění, skřípání, praskání, hukot), zrakové (např. záblesků, barevných skvrn, jisker, tj. fotomy), čichové (odorace či olfakce), chuťové (gustace), hmatové, taktilní, verbálně motorické, intrapsychické, kombinované atp. Nemocní mají zvýšený pocit pravdivosti zážitku a nejsou schopni kritického ověření jeho pravosti. Halucinace se vyskytují také u intoxikací.
Pseudohalucinace jsou zdánlivé vjemy vznikající bez vnějšího podnětu, kdy však člověk připouští omyl a je schopen kritické opravy.
Při vnímání prostorových vlastností předmětů mohou vznikat zrakové klamy (iluze). Mnohé z nich se vysvětlují tzv. centrací, což je soustředění vnímání na jednu část zorného pole, na tzv. figuru. To, co vnímáme nejasně, je tzv. pozadí. Figura se ovšem za určitých okolností může stát pozadím a naopak.
Jiným klamem je tzv. fí-fenomen Maxe Wertheimera (1880 - 1943)- viz foto. Podněty vyskytující se současně nebo objevující se rychle po sobě nejsou vnímány jako elementy vedle sebe, ale vzájemně na sebe působí a vytvářejí tvar (Gestalt), tj. celek, který se nedá redukovat na součet částí.
Pro diagnostiku různých poruch je důležitá např. mydriáza, rozšířením zornic.
Jednotlivé závady a poruchy mohou být buď jen mírné a přechodné (tj. dificility) nebo může jít o středně těžké nebo i těžké poruchy.

Odborná psychologická a neuropsychologická diagnostika

Opírá se např. o Bentonův vizuální retenční test (BVRT), který mj. diagnostikuje zrakovou percepci, Test organické integrity, Reyovu-Osterreithovu komplexní figuru, Grassiho test organicity, Heastead- Reitonovu neuropsychologickou baterii, Lurijův ogsoubor testového vyšetření v neuropsycholii, audiometrii, Zkoušku sluchové diferenciace podle J. M. Wepmana a upravenou Z. Matějčkem, Zkoušku sluchové analýzy a syntézy podle Z. Matějčka, Testu sluchové analýzy pro předškolní dětí upraveného I. Eislerem a V. Mertinem aj.
Testy zrakového vnímaní :
Edfeldtův reverzní test
zjišťuje úroveň zralosti zrakového vnímání dítěte (např. rozlišování polohy nahoře-dole , vpravo-vlevo).
Popis: testovací sešit s dvojicemi různých obrazců (jednoduché symbolické obrázky) .
Aministrace: dítě má označit dvojice obrazců, které se liší; z důvodu snižující se pozornosti se může použít jen polovina testu; možno administrovat individuálně (vhodnější) i skupinově; test určen pro děti od 5-8 let .
Hodocení a interpretac: za každou správnou odpověď 1 bod; výsledky je vhodné zhodnotit i kvalitativně.
Modifikovaný reverzní test pro předškolní děti
(modifikovalii Ivan Eisler a Václav Mertin )
Popis: dva sety o 36 položkách, A a B, které se od sebe liší pouze pořadím položek .
Administrace: instrukce testu je zaměřena tak, aby dítě pochopilo, že si musí všímat rozdílů dvou obrázků; důležitý zácvik, po něm dítě dostane variantu A, pak B; vhodná individuální administrace.
Hodnocení a interpretace: za každou chybu 1 bod, účelné diferencovat typy chyb; zhoršený výkon v B testu typický pro nezralé děti, které se snadněji unaví a hůře se soustředí.
Test diskriminace tvarů Josefa Švancary
Jedná se o výkonový test.
Popis: list formátu A3, na němž je umístěno 1250 obrázkových podnětů po 50 ve 25 řádcích .
Administrace: dítě má přeškrtat všechny obrázky jednoho typu; práce je časově limitovaná; pro děti od 9-18 let .
Hodnocení a interpretace.: hodnotí se čas, počet opomenutí, počet omylů, počet oprav; existují normy podle věku a pohlaví
Standardizace: pro zjištění reliability použit test-retest - výsledky ukázaly, že zde působí efekt učení; určitá korelace s testem inteligence.
Vývojový test zrakového vnímání (M. Frostigová)
Popis: testový materiál - testovací sešit + záznamový arch + demonstrační karty (zobrazen trojúhelník, čtverec, atd.) + 3 šablony (pro vyhodnocení výsledků); 5 subtestů :
1) vizuomotorická koordinace (dítě má kreslit nepřerušované čáry, příp. spojit jeden bod s druhým),
2) figura-pozadí,
3) konstantnost tvaru (má rozeznat různé tvary, které se liší velikostí, odstínem,…),
4) poloha v prostoru (má rozlišit, které tvary jsou otočené),
5) prostorové vztahy (má obkreslit různé tvary, které jsou zakresleny do soustavy teček) - všechny schopnosti nezbytné pro splnění úkolů jsou potřebné pro školní práci
Administrace: 30-40minutové testování, vhodnější individuálně .
Hodnocení a interpretace: součet bodů v jednotlivých subtestech se převádí na vážené skóry; k dispozici normy vzhledem k věku; tzv. percepční kvocient - lze porovnat výkony v jednotlivých subtestech a vytvořit profil percepčních schopností dítěte.
Testy sluchové percepce:
Sluchové vnímání dozrává mezi 5-7 rokem.
Sluchová analýza a syntéza se ve větší míře rozvíjí ve škole.
Zkouška sluchové diferenciace J.M. Wepmana
Cíl: posuzuje schopnosti dětí sluchově rozlišovat zvuky mluvené řeči .
Popis: dítě má rozlišovat, zda je dvojice bezesmyslných slov stejná, či nikoli .
Administrace: prezentace testu jako zajímavé hry; nejprve zácvik na 3 dvojicích slov; individuální administrace.
Hodnocení a interpretace: kvalitativní hodnocení .
Zkouška sluchové analýzy a syntézy
Metoda je určena k hodnocení úrovně schopnosti rozkládat slova na hlásky a naopak
Popis: analýza-dítě má poznat z jakých hlásek je slovo složeno, syntéza- z hlásek má složit slovo.
Administrace: test je prezentován jako hra; při analýze má dítě slovo přeříkat po hláskách; zkouška je vhodná pro děti od 5 let; individuální administrace.
Hodnocení a interpretace: za správné odpovědi je dítě bodově hodnoceno.
Test zrakové percepce a senzomotorické koordinace (Bender Gestalt Test)
Jde o klasický neuropsychologický test konstruovaný neuropsychiatričkou L. Benderovou a publikovaný v roce 1938. Benderová vyšla při konstrukci testu z gestaltistické psychologické teorie Maxe Wertheimera (1880-1943).
Test zkoumá vývoj vizuální percepce a senzomotorické kordinace. Využívá se i pro diagnostiku
organických změn CNS. Examinátor ukazuje zkoumané osobě obrázky a ta je má nakreslit. Hodnotí se např. kvalita tvaru, lokalizace v prostoru, počet částí, velikost detailů atd.)

Arsenál psychologických diagnostických metod se neustále rozšiřuje. Jejich odborná aplikace, vyhodnocení a interpretace by měla být zajišťována pouze vysokoškolsky kvalifikovanými psychology.

Literatura

KOHOUTEK, R. Základy psychologie osobnosti. Brno: Akademické nakladateĺství CERM, 2000.
264 stran. ISBN 80-7204-156-8.

DUŠEVNÍ ZDRAVÍ

6. prosince 2008 v 9:06 | Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek,CSc.
,,Je to terapeutovo bytí samo, které pomáhá uzdravovat více než jakákoliv jiná činnost. V tichu projevované účasti klient sám začíná kapku po kapce opět zakoušet, že je přijímán takový, jaký skutečně je" ( T.Yeomans).

Blaho (pohoda) nemocných ať je nejvyšším zákonem
(Salus aegroti suprema lex esto).

DUŠEVNÍ ZDRAVÍ znamená pohodu a nepřítomnost symptomů závad a poruch, které by mohly záporně ovlivňovat duševní výkonnost, emoční stabilitu, prožívání nebo klid mysli.

Duševně zdravá osoba se navíc podílí na udržování a znovuutváření zdravého a kultivovaného psychosociálního prostředí.

Psychologie se snaží přispět k teorii normální, zdravé, dobře přizpůsobené osobnosti, a to jak v biosystému a sociosystému, tak ve vlastním psychosystému.
Jde o to, aby člověk mohl co nejvíce uplatnit své předpoklady ve smyslu "dobrého života",
aby se stalRogers Carl
se psychologicky svobodnou, osobnostně zralou,
optimální, plně fungující osobou,
tvořivým jedincem.
Tak se o to snažil americký psycholog a psychoretapeut, spoluzakladatel humanistické psychologie a rozumějící, na klienta zaměřené psychoterapie a edukace Carl Rogers (1902-1987)-viz foto.

Za normální osobnost obvykle považujeme osobnost:
autoregulovanou, která má adekvátní sebehodnocení, sebecit a sebedůvěru, a to postránce kvalitativní i kvantitativní a je schopna řešit své problémy převážně sama,
dobře přizpůsobenou ustáleným společenským kritériím a jednající v jejich rámci,
individualizovanou dispozičně i zkušenostmi získanými vzorci chování,
integrovanou, tj. takovou, jejíž všechny složky fungují v koordinaci s jinými a která má adekvátní pocit životního smyslu.
Normalitu osobnosti posuzujeme podle relativní přiměřenosti jejího jednání v současnosti a dohledné budoucnosti.
Slovo relativní užíváme, abychom odlišili normální osobnost od ideální (dokonalé) osobnosti. Normální osobnost totiž může výjimečně udělat něco neočekávaného, nevhodného, nepřiměřeného, nedomyšleného.
Pojem normální, normalita (ve smyslu souhlasu s normou) může mít význam individuální, statistický, funkční, sociokulturní, mediální nebo arbitrální (normativní) , nebo se tyto významy mohou kombinovat.
Individuální normalita znamená
subjektivní pojetí normy, které je ovlivněno psychickými a somatickými vlastnostmi jedince a jeho genetikou i empirickými zkušenostmi.
Statistická normalita určuje umístění jedince v populaci vzhledem ke kvantitativně měřenému průměru (např. ve zkoušce inteligence může mít člověk vzhledem k průměru výkon nadprůměrný nebo podprůměrný, defektní). Často se uvádí i tolerance možného rozptylu od centrální tendence. Tak např. pásma úrovně inteligence se opírají o výpočet směrodatné odchylky (sigma), tj. míry variability (rozptylu). Směrodatná odchylka se vypočítává jako druhá odmocnina průměrného čtverce odchylek pozorování od jejich průměru. Průměr plus minus dvě a více směrodatné odchylky už znamená anormalitu nebo nadnormalitu.
Funkční normalita je určována vzhledem k plnění funkce určitého systému, vzhledem ke stavu optimální činnosti, stavu vnitřní rovnováhy, ke které je třeba se stále přiblížovat.
Sociokulturní norma považuje za normální to, co je v dané společnosti a kultuře a v souvislosti s tradicí obvyklé, běžné. Sociální normy jsou determinovány většinovým názorem ve společnosti.
Mediální norma je dána tím, co je opakovaně a často i atraktivní a idealizovanou formou v medii prezentováno jako standardní záležitost.
Arbitrální
(normativní) normalita
je předem dohodnutá na základě racionálního úsudku odborníků.

Jedinec normální a dobře sociálně přizpůsobený chce např. přijímat odpovědnost přiměřenou jeho věku a jeho postavení.
Usiluje o to, stát se aktivní či tvůrčí osobností.
Je duševně odolný, psychicky zdatný.
Ochotně se zúčastní zaměstnání, prací přiměřených jeho věku.
Budoucnost do jisté míry preferuje před přítomností a minulostí.
Dobrovolně akceptuje zkušenosti a přijímá životní roli nebo pozici a to i tehdy, když mu nevyhovuje.
Ujímá se problémů, které je třeba řešit, a nehledá způsoby, jak se jim vyhnout.
Dokáže činit rozhodnutí při minimu obav, nejistot, nerozhodnosti, proseb o radu a jiných forem úniku před rozhodnutím.
Bere lidi takové, jací jsou, kalkuluje s jejich reálnými vlastnostmi, i když neodpovídají jeho přáním a představám.
Nachází uspokojení v reálné životní aktivitě, a ne ve snění.
Využívá své schopnosti myslet k plánování aktivity, a ne k vyhýbání se či úniku od aktivity.
Učí se ze svých neúspěchů, nesnaží se je ospravedlňovat (racionalizovat).
Nezveličuje své úspěchy, ani je negeneralizuje, nepřehání.
Dokáže říci "ne" v situacích, jež jsou pro něho dlouhodobě škodlivé, i když by mu "ano" krátkodobě mohlo přinést uspokojení.
Dokáže říci "ano" v situacích, které jsou pozitivní (kladné), i když mohou pro něho být dočasně nepříjemné.
Dokáže jednat na obranu svých práv a snaží se přiměřeně bránit, děje-li se mu křivda.
Projevuje přiměřeně a otevřeně své city, sympatie a dokazuje je činy.
Dokáže se vyrovnat s nepříjemnostmi, bolestí a emočními frustracemi, jestliže odstranění jejich příčin není v jeho moci.
Je asertivni (umí se zdravě prosadit).
Umí přistoupit na kompromis směřující k překonání obtíží, které se vyskytnou.
Dokáže soustředit všechnu energii na dosažení vytyčeného cíle.
Vhodně (podle dané situace) používá buď aktivně obranné nebo i ústupově obranné strategie.
Přátelství s normálním a dobře přizpůsobivým člověkem má velký facilitační vliv na rozvoj normality i adaptability osobnosti a na pohodu psychickou i sociální a tím i na zdraví člověka.
Každý člověk má svou individuální adaptační kapacitu, což je míra a úroveň schopnosti a dovednosti řešit a zvládat problémy, konflikty, stresy , frustrace a náročné životní situace. U lidí s poruchami přizpůsobivosti je tato adaptační kapacita často menší a labilní.
Poruchy přizpůsobení jsou stavy subjektivních obtíží a poruch emotivity, které jsou obvykle na překážku optimálního společenského kontaktu a výkonu (zejména pracovního). Vyvíjí se v období adaptace na významnou životní změnu (např. rozvod, úmrtí v rodině) nebo na stresovou životní událost (např. ztráta vedoucí pozice v práci).
V MKN 10 se poruchy přizpůsobení (adaptace) dále třídí takto:
F 43.20 krátká depresivní reakce
F 43.21 prodloužená depresivní reakce
F 43.22 smíšeně úzkostná a depresivní reakce
F 43.23 s probíhajícími poruchami emotivity
F 43.25 se smíšenými poruchami emotivity a chování
Vedle běžné normality se často v psychologii, patopsychologii a psychopatologii používá pojem
,, širší norma". Jde o takové dificilní projevy chování a prožívání, které sice nejsou obvyklé, ale nejsou ještě ani patologické.

Anormalita, patologie osobnosti však již znamená odchylku od psychologické, sociální, pedagogické a jiné normy přesahující její rozpětí.
Mezi anormality můžeme zařadit např. meurotické poruchy, poruchy chování a poruchy osobnosti, mentální retardace apod.
Specifické místo náleží syndromu vyhoření (burnoutu)
Syndrom vyhoření (burnout)jako skupina příznaků je asi stejně starý jako sama lidská práce, nicméně jako odborný termín pochází patrně až z roku 1974 od amerického psychologa německého a židovského původu Herberta J. Freudenbergera (1927-1999), který pracoval v pomáhajících profesích provozujících i paliativní péči. Pozoroval tam a popsal v článku Staff Burnout v časopisu Journal of Social Issues v roce 1974 syndrom vyhoření.
Syndrom vyhoření je např. v USA uznáván jako nemoc z povolání.
Do syndromu vyhoření patří celá řada projevů: z oblasti emocí (závada, porucha či ztráta dobré základní životní nálady, sklíčenost, popudlivost), postojů a mezilidských vztahů (snížená ochota nadále pracovat s lidmi, časté konflikty s lidmi, stažení se do soukromí).
Syndrom vyhoření se projevuje také v oblasti v tělesné - člověk se snadno unaví, cítí se vyčerpaný, časté jsou potíže se spánkem.
Nejčastěji se s vyhořením setkají právě ti, kdo pracují s lidmi (např. lékaři, zdravotní sestry, učitelé, psychologové, právníci, policisté, telefonní operátoři a další).
U syndromu vyhoření jde o plynulý, postupný a dlouhodobý proces, v němž lze rozpoznat zhruba tyto fáze:
počáteční nadšení,
vystřízlivění,
frustrace,
apatie a
rozvinutý syndrom.
Každý člověk je ovšem jedinečný, takže projevy se mohou případ od případu lehce lišit.
Na v zniku syndromu vyhoření se podílí celá osobnosti člověka, takže je třeba zrevidovat si své přednosti a rezervy, dále plány, ambice, možnosti i žebříček hodnot. Rozvinutý burnout syndrom patří do odborné péče psychologa, případně psychiatra. Pomoci může dlouhá dovolená a změna místa nebo profese.
Pomáhají zdravé a pohodové vztahy s druhými lidmi, dobrá organizace práce, umění strávit příjemně svůj volný čas a také např. schopnost říkat "ne".
Burnout ve zdravotnictví vzniká často i proto, že zdravotníci často chápou úmrtí onkologického pacienta jako vlastní neúspěch, a to zejména, jedná-li se o několik úmrtí během nedlouhého období.
Vyhoření se týká zejména oblasti práce a je typické citovým a mentálním vyčerpáním. Často jde o důsledek dlouhodobého stresu a týká se nejvíce lidí, kteří pracují v tzv. pomáhajících profesích s jinými lidmi. Od deprese nebo prosté únavy se syndrom vyhoření liší hlavně tím, že se vztahuje výhradně na krizovou profesní oblast a jeho součástí jsou pochybnosti o smyslu vlastní pracovní činnosti.
Vyhoření je syndrom a syndrom je skupina příznaků. Patří sem tedy celá řada projevů: z oblasti emocí (sklíčenost, popudlivost, bezmocnost), postojů (nechuť, cynismus, zapomínání, nesoustředěnost) a mezilidských vztahů (snížená ochota pracovat s lidmi, stažení se, soukromé konflikty). Syndrom vyhoření se projevuje také v oblasti v tělesné - časté jsou potíže se spánkem, člověk se snadno unaví, může mít vysoký krevní tlak.
Nejčastěji se s vyhořením setkají ti, kdo pracují s lidmi - příkladně lékaři, zdravotní sestry, učitelé, psychologové, právníci, policisté, telefonní operátoři a další. Nevýhodou je přílišné počáteční nadšení do práce, perfekcionismus, workoholismus, málo přátel, neschopnost odmítat další a další úkoly a špatná organizace času.
Při vyhoření jde o plynulý, postupný a dlouhodobý proces, v němž lze rozpoznat zhruba tyto fáze: počáteční nadšení, vystřízlivění, frustrace, apatie a rozvinutý syndrom. Každý člověk je ovšem jedinečný, takže projevy se mohou případ od případu lehce lišit.
Na v zniku syndromu vyhoření se podílí celá osobnosti člověka, takže je třeba zrevidovat si své přednosti a rezervy, dále plány, ambice, možnosti i žebříček hodnot. Rozvinutý burnout patří do odborné péče psychologa, případně psychiatra (zejména přidruží-li se silnější deprese nebo sebevražedné myšlenky. Pomoci může dlouhá dovolená a změna místa nebo profese.
Pomohou zdravé a četné vztahy s druhými lidmi, dobrá organizace práce, umění strávit příjemně svůj volný čas a také např. schopnost říkat "ne".
Většinou se uvádí 3-5 fází syndromu vyhoření, např.:
1. Počáteční nadšení - Bývá uváděno i jako předfáze. Začínající pracovník srší elánem, má velká (a nerealistická) očekávání. Dobrovolně pracuje přesčas, práce ho zcela naplňuje, identifikuje se se svou profesí a tak zanedbává volnočasové aktivity. člověk pracuje co nejlépe, snaží se, přesto mívá pocit, že požadavkům není možné dostát a jeho snaha není dostatečně ohodnocena, tato fáze představuje jakési podhoubí pro vznik syndromu vyhoření.
2. Vystřízlivění a stagnace - Počáteční nadšení opadá, dotyčný se ve své profesi už trochu zorientoval a zjistil, že má svá omezení a že ne všechny ideály půjdou naplnit. Už mívá někdy pocit, že něco nestíhá, jeho práce začíná ztrácet systém.Rovněž se už začíná ohlížet i po jiných, než jen pracovních věcech - bere v potaz osobní potřeby, koníčky.
3. Frustrace - Pracovníka začínají zajímat otázky efektivity a smyslu vlastní práce, protože se opakovaně setkal s nespolupracujícími klienty, technickými a byrokratickými překážkami. Mohou se vyskytnout spory s nadřízenými i počínající emocionální a fyzické potíže. Vyskytují se symptomy neurózy (např. anxiozita) spolu s pocitem, že jedinec stále musí něco dělat, přičemž výsledkem je chaotické jednání.
4. Apatie - Stadium apatie přichází po dlouhodobější frustraci, když na frustrující situace nemá dotyčný vliv (ať už domněle nebo objektivně). Mnozí lidé se potýkají s tzv. HH-syndromem charakterizovaném bezmocností a beznadějí ("HH" z angl. helplessness & hopelessness). Pocit, že "něco uděláno být musí", mizí a nahrazuje ho opačný pocit - že se nemusí nic; pouhá přítomnost druhých lidí jedince dráždí, přidružuje se ztráta veškerého nadšení a zájmu, převládá únava, zklamání a vyčerpání. Pracovník vnímá své povolání jen jako zdroj obživy, dělá pouze to, co musí, a odmítá jakékoli novinky, rozhovory se spolupracovníky i žádosti o práci přesčas. Klienty se často cítí obtěžován.
5. Rozvinutý syndrom, plné vyhoření - Jako poslední nastává období emocionálního vyčerpání, depersonalizace (pocit ztráty sebe, vnímání sebe jen jako kolečka ve stroji atp.), pocitu ztráty smyslu a vůbec všech možných projevů syndromu vyhoření popsaných na jiných místech tohoto webu. V poslední fázi se vyskytují tyto příznaky:
únava a pokles výkonu,
deprese a úzkosti,
závady a poruchy paměti a soustředění,
závady a poruchy spánku,
tělesné potíže (např. gastrointestinálního traktu, dýchací soustavy, sexuality, kardiovaskulárního systému),nespokojenost, dysforie,neschopnost uvolnit se,
tendence k návyku na psychoaktivní látky (alkohol, tabák, drogy),snížení sebedůvěry a poruchy v interpersonálních vztazích.
Samotné vyhoření je výsledek dlouhého pozvolného procesu.
U člověka postiženého vyšším stupněm syndromu vyhoření se vyskytuje ztráta činorodosti a poslání, pocity zklamání, hořkosti při hodnocení minulosti. Jedinec ztrácí zájem o svou práci i o osobní rozvoj, spokojuje se s každodenním stereotypem, snaží se pouze přežít, "nemít problémy", je emočně "oploštělý", dochází k redukci tvořivosti, iniciativy a spontaneity, převažují negativní pocity od hostility po depresi, přidružují se i somatické závady a poruchy.
Prevence a léčení burnoutu
Primární prevence zabraňuje vzniku onemocnění či poruchy vyloučením škodlivých činitelů ještě ve stádiu plného zdraví (např. otužováním). Existuje několik zásad, které pomáhají při předcházení syndromu vyhoření. Jsou to zejména dobré mezilidské a přátelské vztahy. Častý a kvalitní kontakt s přáteli může velmi často syndromu vyhoření zabránit nebo je alespoň redukovat či zmírnit.
Protektivními faktory ve vztahu k vyhaslosti se zabýval M.Kupka (2008)
chování typu B,
dostatečná asertivita,
umět relaxovat a znát jak,
umění nedostat se pod časový tlak, vhodná organizace času,
pracovní autonomie,
pestrost a proměnlivost práce,
odolnost jakožto osobnostní nastavení ve smyslu - hardiness, sense of coherence,
resilience - pocit dostatku vlastních schopností a dovedností zvládat situace,
víra ve vlastní schopnosti, doverdnosti a sebeuplatnění,
interní lokalizace kontroly,
dispoziční optimismus,
příjemný tok či proud zážitků, který se dostavuje na základě přiměřených
požadavků v poměru k možnostem jedince a silného, euforicky laděného zaujetí pro
věc,
sociální opora,
pocit adekvátního společenského a ekonomického uznání a hodnocení,
pocit osobní pohody, životní spokojenost, pozitivní emoce a štěstí.
Názory na výskyt vyhaslosti z hlediska intersexuálních rozdílů nejsou jednotné. Zvláště
v 80. letech ve 20. století byl přijímán názor, že burnout syndrom se častěji rozvine u žen.
Někdy byl udáván počet až dvojnásobně vyšší. V dalších studiích se objevují již poněkud
vyrovnanější výsledky. Tyto nesrovnalosti byly pravděpodobně zapříčiněny demografickými
parametry populačních vzorků, řada výzkumů byla prováděna na typicky ženských
profesních skupinách - zdravotní sestry, učitelky, sociální pracovnice.
Poslední výzkumy ukazují tranzitorní povahu vyhaslosti a také značnou přilnavost ke
konkrétním situačním podmínkám - odblokování stresorů, které zapříčiňují vyhoření, vede
k rychlému poklesu ukazatelů vyhaslosti, po návratu do původních situačních podmínek
však následuje i návrat k původnímu stavu. Některými výzkumy bylo zjištěno, že po dovolené
v délce čtrnácti dnů se ukazatele vyhaslosti částečně obnovují již po třech dnech
v zaměstnání. Po třech týdnech v zaměstnání, pokud nedošlo ke změně podmínek jeho
vykonávání, se již ukazatele vyhaslosti dostávají na stejnou úroveň, jako tomu bylo před
dovolenou (Rowe, 1997).
Primordiální prevence znamená
nástup primární prevence ve vztahu k prostředí, životnímu stylu a takovému chování a prožívání, které pravděpodobně povede ke snížení rizika onemocnění nebo závad a poruch chování a osobnosti.
Sekundární prevence má zabránit rozvoji a postupu choroby, která už vznikla. Předpokládá ovšem rozpoznání, správnou diagnózu choroby v časném stádiu.
Sekundární prevenci může poskytnout i zaměstnavatel, který si velice dobře uvědomuje nebezpečí syndromu vyhoření a pořádá proto pro své zaměstnance nejrůznější semináře a workshopy právě se zaměřením na tématiku burnout syndromu.
Zaměstnavatel rovněž může přistoupit k určitým opatřením, jako například snížení požadavků na pracujícího a vytvoření nerivalitního prostředí na pracovišti. Dalšími kroky může být změna pracovní pozice či nové vymezení pracovních povinností.
Důležitým prvkem v boji proti syndromu vyhoření je kvalitní odpočinek, relaxace a pravidelný pohyb. Odpočinkem rozumíme činnost, která se naprosto liší od činností vykonávaných v práci.
Terciární prevence se zaměřuje na následky onemocnění nebo poruchy, která se již rozvinula. Má tyto následky napravit nebo alespoň zabránit jejich zhoršování.
Kvartérní prevence znamená identifikování a předcházení důsledkům progredujícíh a nevyléčitelných chorob a poruch, relativní optimalizaci zbytkových funkcí a kvality života.
Také dodržování principů a zásad mravnosti se považuje za základ prevence i terapie některých poruch a onemocnění. Lidé by měli splňovat požadavek morální kompetentnosti, kterou lze definovat jako schopnost dospět v různých sociálních situacích k morálním úsudkům a rozhodnutím a konat, jednat ve shodě s těmito rozhodnutími.
Za hlavní faktory předcházení vyhaslosti můžeme podle Martina Kupky považovat tyto tři skupiny okolností"
1. nalezení smysluplné pracovní činnosti;
2. získání a převzetí profesionální autonomie a opory;
3. vytváření přirozeného vztahu k práci (poznání přínosu, jenž práce přináší
člověku a člověk práci) a dalším životním aktivitám.
Faktory, které moderují vliv psychosociálního stresu na zdraví
člověka, moderují i možný vznik vyhaslosti. Klíč k ovlivnění škodlivosti psychosociálního
stresu se stále častěji hledá na úrovni osobnosti jedince. Zde více než jinde platí heslo
sofistů, že měrou všech věcí je pouze člověk. Výše byla popsána řada charakteristik, které
mohou mírnit nebo naopak podporovat škodlivý účinek stresu pro zdraví člověka.
Osobnostní koncept nezdolnosti (ať už v pojetí Antonovského nebo Kobasové či
Wernerové) má vliv protektivní. Zatímco negativní afektivita ve vztahu k vyhaslosti je
daleko více facilitující (Kupka, 2008).

Psychoterapie poruch a chorob včetně syndromu vyhaslosti může být v podstatě racionální, sugestivní, abreaktivní, tréninková nebo kombinovaná, individuální nebo skupinová.

Racionální psychoterapie se zabývá adekvátním a pro klienta srozumitelným výkladem podstaty a příčin jeho potíží a doporučením mentálně hygienických opatření a postupů. Může být obohacena o dlouhodobé regulační či psychagogické vedení ke správnému životnímu a pracovnímu stylu (včetně stravování a relaxace) a k adekvátnímu systému hodnot. Má blízko k edukaci, k výchově a vzdělávání.

Sugestivní psychoterapie se zabývá jednorázovými či systematickými terapeutickými sugescemi, které je možno aplikovat buď přímo v hypnóze, nebo u méně hypnabilních jedinců i v situaci pouhého bdělého raportu. Někteří klienti reagují lépe na autoritativní ,,otcovskou" sugesci, jiní zase na permisivnější ,, mateřskou" sugesci doprovázenou sociální oporou.

Abreaktivní psychoterapie využívá k navození abreakce různých psychofarmak, které navozují stav mezi bděním a spánkem. Existují i inhalační narkotika.

Tréninková psychoterapie má ráz behaviorálních technik. Jde např. o systematické desensibilizační cvičení za stále zhoršovaných averzivních podmínek. Redukují se postupně chorobné postoje a reakce klientů.

Aplikují se zásady na posílení vůle. Klienti se učí hledět vstříc překážkám, nesklánět se a neklesat před nimi. Zvyšují si svalový tonus, učí se chodit vzpřímeně, hrdě. Využívá se i autogenního tréninku.

Kombinovaná psychoterapie je ordinována podle uvážení příslušného psychoterapeuta. Kombinuje se např. racionální psychoterapie s relaxačními postupy (využívají se i různé diskety), individuální psychoterapie se skupinovou. Eklekticko-syntetická koncepce psychoterapeutů je uznávána jako možná. Jinou psychoterapii vyžadují lidé s funkčními poruchami mozkové činnosti (např. neurotici), jinou lidé s organickými a geneticky podmíněnými poruchami mozkové činnosti.
Každý člověk je v průběhu života stále nucen usilovat o jednotu (integritu), celistvost, neporušenost své osobnosti tím, že se přizpůsobuje nejrůznějším náročným životním situacím, vnějšímu prostředí i svému vnitřnímu světu.
Někdy se rozlišuje přizpůsobení, adaptace pasivní neboli akomodace, kdy se člověk převážně přizpůsobuje vnějšímu prostředí sám, a přizpůsobení aktivní neboli asimilace, při níž člověk do jisté míry přizpůsobuje prostředí sobě samému.
Důležitá je i pomoc ze strany zaměstnavatele, který může přistoupit k určitým opatřením, jako například snížení požadavků na pracujícího a vytvoření nerivalitního prostředí na pracovišti. Dalšími kroky může být změna pracovní pozice či nové vymezení pracovních povinností.
Syndrom vyhoření se projevuje v několika rovinách.

Mezi nežádoucí psychické a sociální příznaky patří hlavně pociťovaná nechuť a lhostejnost k práci, ztráta nadšení a pracovního nasazení, potíže se soustředěním a koncentrací pozornosti. Zvlášť nežádoucí je pak agresivita a popudlivost vůči okolí. Důležitým příznakem je pocit nedoceněnosti odvedené práce a dehonestace ze strany nadřízených. Příznaky syndromu vyhoření jsou emocionální změny, jako například cynický přístup ke klientům, chladný vztah ke kolegům a emocionální problémy v osobním životě.
Martin Kupka (2008) uvádí pozoruhodný seznam psychických, sociálních a tělesných příznaků syndromu vyhoření.
Dominuje pocit, že dlouhé a namáhavé úsilí o něco již trvá nadměrně dlouho a
efektivita tohoto snažení je v porovnání s vynaloženou námahou nepatrná.
Pocit celkového duševního vyčerpání, především vyčerpání emoční, vyčerpání
v kognitivní oblasti, výrazný pokles až ztráta motivace.
Únava bývá popisována expresivními výrazy ("jsem úplně na dně", "mám toho až
po krk"), což je v rozporu s celkovým utlumením a oploštěním emocionality.
Pokles celkové aktivity, redukuje se spontaneita, kreativita, iniciativa.
Depresivní ladění, bezvýchodnost a beznaděj, tíživě je prožívána marnost
vynaloženého úsilí.
Objevuje se přesvědčení o vlastní postradatelnosti a bezcennosti, jež někdy hraničí
až s mikromanickými bludy.
Projevy negativismu, cynismu, hostility ve vztahu k osobám, jež jsou součástí
profesionální práce s lidmi (pacienti, klienti) a jejich vnímání jako objektů -
dehumanizovaná percepce.
Pokles až naprostá ztráta zájmu o témata související s profesí, často také
negativní hodnocení instituce, v niž byla profese až dosud vykonávána.
Sebelítost, intenzivní prožitek nedostatku uznání.
Iritabilita, někdy též selektivní interpersonální senzitivita.
Redukce činností na rutinní postupy, užívání stereotypních frází a klišé.
Celkový útlum sociability, nezájem o hodnocení ze strany druhých osob.
Výrazná tendence redukovat kontakt s klienty, často i s kolegy a všemi osobami,
mající vztah k profesi.
Zjevná nechuť k vykonávané profesi a všemu, co s ní souvisí (plán práce,
zpracování výsledků).
Nízká empatie, většinou u osob s původně vysokou mírou empatie.
Postupné narůstání konfliktů, většinou ne jejich aktivním vyvoláváním, ale spíše
v důsledku nezájmu, lhostejnosti a sociální apatie ve vztahu k okolí.
Syndrom vyhoření se dostavuje jako reakce na převážně pracovní stres.
Nepříjemné jsou tělesné příznaky, které se vyznačují například, ztrátou chuti k jídlu, zvýšenou náchylností k nemocem, svalovým napětím a dokonce i vzestupem krevního tlaku. Patří sem také:
Apatie, ochablost, celková únava organismu.
Rychlá unavitelnost, která se dostavuje po krátkých etapách relativního zotavení.
Vegetativní obtíže - bolesti u srdce, změny srdeční frekvence, potíže se zažíváním,
dýchací obtíže (pocity nemožnosti se dostatečně nadechnout).
Nespecifikované bolesti hlavy.
Poruchy krevního tlaku.
Poruchy spánku.
Přetrvávající celková tenze.
Zvyšování rizika rozvoje závislostí jakéhokoli druhu.
Tak jako u jiných poruch je i u syndromu vyhoření velice důležité začít s léčbou co nejdříve. Nejjednodušší je bojovat s vyhořením už ve fázi stagnace. Bohužel jde však o plíživý proces, a proto si mnoho lidí ani neuvědomí, že se blíží nějaké nebezpečí. Pokud tedy problém dospěje až do konečné fáze vyhoření, je nejefektivnější svěřit se do péče psychologů či psychiatrů. Úspěchy jsou pozorovány u kognitivně-behaviorální terapie a logoterapie. Zvolený postup však závisí především na domluvě mezi terapeutem a postiženým jedincem. Terapie se pak zaobírá především otázkami zdravého životního stylu, posílení mezilidských vztahů a získání realističtějšího postoje k zaměstnání.
Důležitým prvkem v boji proti syndromu vyhoření je odpočinek, relaxace a pravidelný pohyb. Odpočinkem rozumíme činnost, která se naprosto liší od činností vykonávaných v práci.
V pracovním kolektivu jde o nastolení pohodového prostředí. V neposlední řadě je také možno provést několik drobných změn prostředí na pracovišti. Například zabezpečení zdravého prostředí, dostatečného osvětlení, přijatelné teploty v místnosti dokážou také někdy v boji proti syndromu vyhoření pomoci.

DIAGNOSTIKA zdravotního stavu a výkonnosti člověka využívá např.:
Performance Status Index (PSI) významného amerického klinického onkologa Davida A. Karnofského (1914-1969):
100% Normální stav pacienta, neprojevují se žádné obtíže.
90% Normální výkonnost pacienta, minimální projevy choroby.
80% Normální výkonnost pacienta, avšak s vypětím, drobné příznaky nemoci.
70% Omezená výkonnost pacienta, samoobslužnost zachována, práce neschopnost pacienta.
60% Omezená výkonnost pacienta, ten však občas potřebuje cizí pomoc.
50% Omezená výkonnost pacienta, ten není trvale upoután na lůžko, potřebuje však ošetřovatelskou a lékařskou péči.
40% Pacient je trvale upoután na lůžko, potřebuje nutně lékařskou odbornou péči.
30% Pacient je vážně nemocen, nutná je odborná péče a podpůrná léčba, hospitalizace je u něho indikována.
20% Pacient je velmi těžce nemocen, je u něho nutná hospitalizace, odborná péče a aktivní podpůrná léčba.
10% Pacient je moribundní (pomalu umírá), nemoc rychle pokračuje a léčení nezaznamenává účinné zlepšení (nepomáhá).
0% Pacient zemřel.

Literatura

KOHOUTEK,R. Patopsychologie a psychopatologie pro pedagogy.
Masarykova univerzita Brno, 2007. 260 stran 55-959B-2007 02/58 17/Pd.

OSOBNOST TYPU A, B a C

5. prosince 2008 v 3:07 | Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek, CSc.
Největší ze všech bláznovství je obětovat své zdraví, ať je to pro cokoli, pro výdělek, postup, učenost, slávu, nemluvě o rozkoši a prchavých požitcích: spíš by člověk měl dávat zdraví přednost před vším ostatním (Arthur Schopenhauer).



Individuální osobnostní vlastnosti člověka ovlivňují jeho chování, prožívání a jednání a také jeho reakce na stres a na mimořádné situace.
Často určují, jak silně (v jaké kvantitě) a v jaké kvalitě stresovou situaci psychosomaticky prožívá a jaký má životní styl, který mimo jiné ovlivňuje i jeho zdravotní stav a může vést ke vzniku některých chorob.


OSOBNOST TYPU A

Patří mezi osoby s nezdravým životním stylem. Je podle stále diskutované teorie Meyera Freiedmana a Ray H. Rosenmana typická pro velmi zodpovědné osoby, manažery či přepracované a ctižádostivé workholiky. Takové osoby mívají často např. vysoký krevní tlak (esenciální hypertenzi). Hranice normálního systolického a diastolického krevního tlaku jsou tč. uváděny jako 140/90 mm Hg. Mírná hypertenze má hodnoty 140-180/90 až 105 mm Hg, středně těžká hypertenze 180-200/105 až 115 mm Hg, těžká hypertenze má hodnoty vyšší než 200/115 mm Hg.
Hypertonici trpívají potlačovanou agresivitou, ctižádostí, vnitřním neklidem, napětím. Většinou nepovolují tlaku, který na nich leží a nehledají únik v nemoci.
Nadměrná aktivace organismu člověka např. ve vysoce stresovém zaměstnání, afekty zlosti, hostilita (nepřátelské vztahy potlačené i vyjadřované), vysoký krevní tlak, dědičné dispozice, vysoká hladina cholesterolu v krvi, diabetes (cukrovka), kouření a obezita (otylost) mohou vést ke vzniku ischemické choroby srdeční (tj. omezení přísunu kyslíku a živin pro srdce).
Nikotin, alkohol, kofein a drogy poškozují zdraví, zvyšují nejenom riziko onemocnění koronární, ale i dechové soustavy, onemocnění vředy atd. Psychoaktivní drogy mohou vést k psychické a v některých případech i fyzické závislosti, která se velmi těžko překonává.
Osobnost typu A, resp. osobnost koronární (s infarktogenním chováním ) popsali američtí kardiologové Meyer Friedman (1910-2001) a Ray H. Rosenman (1920-2013).
Osobnost typu A:
- plánuje stále větší množství činností ve stále kratším čase;
- je jako rychle letící šíp;
- vše urychluje, spěchá, je netrpělivá až neklidná;
- chce si hodně v životě užít;
- usiluje o stále vyšší životní úroveň;
- chce co nejvíce konzumovat civilizační hodnoty;
- touží po úspěchu;
- mírou vlastního nebo cizího úspěchu je pro ni množství;
- stále jakoby soupeřila, soutěžila, bojovala, chce téměř vždycky vyhrávat;
- má velkou potřebu dostat se společensky nahoru (např. ve své profesi);
- krátkodobé zisky nadřazuje hodnotám vztahovým a rekreačním;
- dělá často dvě věci současně (najednou);
- často nevnímá okolí a nemá smysl pro krásu;
- má velmi intenzivní pocit časové naléhavosti a chtivosti;
- nerada čeká, vyvíjí nutkavé úsilí, pilně pracuje;
- mívá ustaraný výraz v obličeji;
- musí být všude včas
- je nervózní, když musí čekat ve frontě nebo jet za autem, které podle ní jede příliš pomalu;
- často jí buší srdce;
- potí se jí značně ruce a v podpaždí;
- mívá úzkosti a strachy
- často používá vulgární slova;
- je zlostná, průbojná, výbojná až hostilní (nepřátelská k okolí);
- jde často hlavou proti zdi;
- je pro ni těžké sedět a nic nedělat;
- je téměř stále pohyblivá, živá;
- oči vyjadřují zvýšenou bdělost;
- rychle mrká nebo jí cuká obočí;
- mívá sevřené rty a zvýšené napětí obličejových svalů;
- často poklepává nohou nebo prsty rukou;
- přerušuje druhé osoby v rozhovoru krátkými výroky;
- důrazně mluví až křičí, často mluví zrychleně;
- zrychluje ke konci vět, má uspěchanou a výbušnou řeč;
- skáče druhým lidem do řeči;
- nezřídka věc dopovídá sama, nechce čekat;
- při řeči výrazně gestikuluje, přikyvuje, zatíná ruce v pěst, tluče do stolu;
- "usekává" koncové hlásky a slova;
- používá často povzdechy a citoslovce, zvláště ve vztahu k vlastní práci;
- udržuje ve vztazích odstup (distanc);
- její výrazové projevy jsou často nedůtklivé až nevraživé;
- v rodině se většinou zdržuje málo (jako "stopový prvek").
Obdobné psychologické obrazy i dalších nemocí se zpracovávají (např. u obezity, astma bronchiale, mentální anorexie ).
Osobnostní typ A se vlastně podle rakouského etologa, zoologa a ornitologa Konrada Zachariase Lorenze ( 1903-1989) dopouští jednoho (třetího) z osmi "smrtelných hříchů" člověka současnosti, a to je ,,běh o závod se sebou samým" (příliš vysoké pracovní tempo).
Vedoucí pracovník s osobností typu A bývá:
- hyperautoritativní až diktátorský;
- nadměrně sebevědomý, suverenní, snaží se o heroické výkony;
- přehnaně kritický vůči druhým lidem;
- málo tolerantní k osobní důstojnosti a sebedůvěře svých podřízených;
- necitlivý ke zdraví svých podřízených.
Vedoucí pracovníci s osobností typu A i ostatní lidé tohoto typu by se měli učit tzv. sociální (percepční) citlivosti, kompetentnosti ( Eva Bedrnová) a optimální komunikaci, širokému rejstříku sociálních technik, flexibilitě.
Percepční senzitivita je citlivost na vnímání druhých lidí, rozpoznávání jejich emocionálního rozpoložení a zdravotní kondice, gentlemanství.
Přiměřená srdečnost znamená laskavý přístup k lidem, úsměvnost, vstřícnost, hraní otevřené hry, vyhýbání se škodlivým afektům, absence škodolibosti.
Široký rejstřík sociálních technik zdokonaluje umění jednat s lidmi. Jde např. o dovednost požádat o laskavost, přivítat hosta, projevit často pochvalu, uznání, vhodně vyjádřit nesouhlas, povzbudit nemluvného partnera k řeči, vyjadřovat se korektně, vyhýbat se vulgarismům, hyperkritičnosti, ironii, znechucení, pomlouvání druhých, jejich shazování.
Flexibilita je v podstatě pohotovost, pružnost, umožňuje vycházet dobře s rozmanitými typy lidí. Nejde však pouze o to dělat, co chce ten druhý. Patří sem i smysl pro priority, dovednost snášet nepohodu, o které člověk ví, že odezní, a patří sem optimistický pohled do budoucna.
Adekvátní a pozitivní vzorce jednání je třeba osvojit si pro sociální interakci v různých situacích. Patří sem jak vyhýbání se nadřazenosti, tak naopak servilnosti a předsudkům vůči jiným. Je nutno respektovat sebecit ostatních lidí, vést je k adekvátní sebedůvěře, k racionálním rozborům jejich situace.
Obdobný trénink úspěšně aplikovali na tisíci zkoumaných osob M. Friedman a R. H. Rosenmann. Modifikovali vlastně chování typu A. Učili např. jedince typu A zpomalit osobní tempo, zvolnit chůzi, zpomalit pohyby, gesta, zaměřovat se na autoreflexi a autoregulaci, nepotlačovat sebedůvěru svých podřízených.
Tato osobnost údajně dvakrát častěji trpí ischemickou chorobou srdeční a infarkty myokardu než osobnost typu B, která je označována za normální, mající zdravý životní styl.

OSOBNOST TYPU B vykazuje:

přímé držení těla,
pevný kontakt očí,
přiměřeně silný hlas,
nemá zrychlenou řeč a nelibuje si v pouhých úsečných odpovědích,
má zdvořilý a inteligentní výraz obličeje,
uvolněné rty,
umí uvolňovat svalové napětí,
dovede zpomaleně dýchat,
má sebejistou gestikulaci,
je relaxovaná,
hovoří o věcech, které zajímají druhého,
tráví večery ve vlastní rodině,
v práci bývá adekvátně výkonná, není workoholik,
nesnaží se o mimořádnou úspěšnost,
nemá sklon k neurotickému pefekcionismu,
nevzdává se dovolené a prázdnin,
nespěchá,
je klidná a vyrovnaná,
nedává najevo nedostatek času,
má osobní záliby (,,koníčky"),
je zdravě asertivní,
umí se prosadit,
nedává si cíle, které nelze splnit,
dovede dobře začínat, udržovat a končit sociální komunikaci s různými typy lidí.

Pro identifikaci typu chování A nebo B je možno vedle pozorování a rozhovoru využít zkráceného dotazníku R. H. Rosenmana a M. Friedmana:

Dotazník na chování typu A/B

Instrukce: zakroužkujte čísla tvrzení, o kterých si myslíte, že plně vystihují vaše chování.

1. Zásadně nestojím ve frontách.
2. Když něco poslouchám , doprovázím to živě obličejem,
grimasami, pokyvováním hlavou, pohyby rtů.
3. Vytahuji klíče a svlékám se, již při příchodu k domu.
4. V prostředcích hromadné dopravy něco dělám, abych využil času - luštím křížovku, čtu.
5. Hraji pro výhru, když prohrávám, vztekám se, a to i s dětmi.
6. Udělám si radši vše sám.
7. Hodně gestikuluji.
8. Srovnávám s ostatními, jak jsem úspěšný.
9. Při naslouchání jsem netrpělivý, skáču do řeči, dokončuji věty.
10. V plné tramvaji přistrkávám lidi dovnitř nebo ven.
11. Mám drobné projevy nervozity, podupávání, poťukávání, oždibování se.
12. Vyjadřuji se a jednám lapidárně, nic neprotahuji uměle.
13. Při neúspěchu dovedu být vulgární.
14. Je pro mne ztráta času vytvářet přírodu doma, pěstovat např. květiny.
15. Mám den naplněný k prasknutí.
16. Doháním soustavně čas.

Vyhodnocení
0 - 3 osobnost typu B (normální chování)
4 - 9 populační průměr
10 - 12 sklon k CHTA (chování typu A)
13 a více - chování typické pro typ A

OSOBNOST TYPU C

Lidé, kteří bývají označováni za osobnosti typu C (tj. osobnosti karcinogenní), kteří údajně snadněji onemocní rakovinou, mívají ne zcela adekvátní atribuční osobnostní styly. Bývají často nositeli pesimistických interpretačních a explanačních sklonů. Mají např. nezřídka pocit, že mohou průběh svého života ovlivnit (zvládat) jen nepatrně. Trpí syndromem bezmocnosti a beznaděje. Jde o tzv. syndrom HH amerického psychologa Martina Seligmana (helplessness and hopelessness). Pocit neovlivnitelnosti jejich stresu je pravděpodobně spojen se sníženým fungováním jejich imunitního systému.
Chtějí být stále společensky na výši, přijatelní a akceptováni. Často se vyhýbají konfliktům (zejména ženy), čímž se konflikty somatizují, protože se hostilita obrací dovnitř jejich vlastního organismu. Usilují o spolupráci, hyperadaptovanost, jsou pasivní, trápí se, pláčí, "užírají" se uvnitř, mají subdeprese a deprese, jsou přehnaně trpěliví. Chovají se málo asertivně (neprosazují se). Potlačují a popírají depresi, zlost, hostilitu. Mívají sklon ke generalizovanému pocitu úzkosti (anxiozity). Jsou neustále v napětí. Často se bezdůvodně leknou. Nezřídka se něčeho bojí. Stále je něco deprimuje.
Chovají se závisle, podřídivě. Bývají velmi svědomití.
Známý rakouský etolog Konrad Lorenz hovoří o nekritické poddajnosti.
Potlačují výrazové projevy svých afektů hněvu, nepřátelství, zlosti, strachu, smutku. Nedávají otevřeně najevo, nevyjadřují zejména své záporné emoce. Popírají své trápení, své utrpení.
Mívají často skryté pocity beznaděje, bezmocnosti.
Prožívají velká zklamání, překvapení, děsy a úleky.
Mívají pocit, že vše, co udělají, bude špatně.
Pokud se prokáže osobnost typu C jako nosný konstrukt, je současně zpochybněn ideál určitých variant tzv. nekonfliktního a adaptivně hodného člověka. Jedinec, který ovládá každý svůj pocit nespokojenosti a většinou neprojevuje žádné své záporné city, aby se těch druhých náhodou nějak nedotkl a neurazil je, a tím neodradil od další komunikace, není v současné době v medicíně přijímán jako zdravotně optimální, jako žádoucí vzor.
Příliš hodný hypersociabilní člověk vlastně škodí svému vlastnímu zdraví. Napětí z nekritické poddajnosti (resp. z intropunitivního zaměření osobnosti) se podle Konrada Lorenze stejně jako neodreagované agresivní pocity a tendence často somatizují. Škodí také partnerům v manželství (stále více se odcizují, distancují).
Z hlediska prevence rakoviny stojí za úvahu doporučení upřednostňovat autentické osobnostní projevy.
Je ovšem nutno dodat, že na vzniku rakoviny se podílí podle kvalifikovaných odhadů také nesprávná výživa , kouření (nikotinismus), znečištěné životní prostředí, alkohol, radioaktivita a nadměrné opalování.
Sám průběh rakoviny mohou významně ovlivnit psychologické intervence. Je to např. technika vizualizace. Pacient třikrát týdně vždy po patnáct minut (ráno, v poledne a večer před spaním) rozjímá, uvolňuje se (relaxuje) a vizualizuje.
Jakmile je navozena relaxace, pacient si vytváří představu klidné přírodní scenérie (vždy stejné). Po minutě této vizualizace začíná hlavní úkol jeho mentální imaginace, obrazotvornosti: soustředí se na rakovinu, jako by ji v duchu viděl. Dále si představuje, že jeho imunologický systém funguje tak, jak má, tj. zabíjí a odplavuje umírající a mrtvé buňky. Představuje si celou armádu bílých krvinek, vrhajících se na zhoubné bující buňky, které byly oslabeny či zabity předchozí léčbou. Bílé krvinky rozmělňují maligní buňky, takže jsou odplavovány z těla. Před ukončením meditace si pacient představí sebe sama jako uzdraveného.
Tuto metodu propracovávali a v medicinské praxi využívali např. manželé Carl a Stephanie Simontonovi (chirurg a psycholožka). Jde vlastně o vyšší stupeň autogenního tréninku spojený s pozitivními sugestivními autoregulační zásahy.

Literatura

KOHOUTEK, R. Patopsychologie a psychopatologie pro pedagogy. Brno : Masarykova univerzita, 2007. 260 stran. ISBN 978-80-210-4434-0.