Prosinec 2008

Slovník věd o člověku - S

8. prosince 2008 v 7:38 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
S
SADISMUS ukájení pohlavního pudu týráním sexuálního partnera
SAKÁDY neuvědomované skokovité pohyby očí při pročítání textu, skoky
SAKRALIZACE posvěcení
SAKRÁLNÍ křížový
SALIENCE výraznost, míra důležitosti, hodnota, aktuálnost
SALIVA slina, produkt slinných žláz (salivace = slinění)
SALTATORNÍ VÝVOJ vývoj ve skocích
SALUS zdraví
SANACE ozdravení, vyhojení, uzdravení
SANGVINIK typ, druh temperamentu projevující se např. extraverzí, psychonervovou stabilitou, častým střídáním dojmů, pohyblivostí
SANKCIONIZOVÁNÍ trestání
SARKASMUS jízlivý posměch, založený na pocitu převahy mluvícího nad osobou o níž nebo s níž mluví
SATANISMUS uctívání, kult Satana (vláda pekel, symbol pokušitele)
SATI všímavost
SATIACE otupení, nasycení, podléhá jí patrně každá libost
SATURACE nasycení, např. citová saturace znamená, že dotyčná osoba má možnost se emočně vyžít, uspokojování
SATYRIÁZA chorobná pohlavní náruživost u mužů
SCREENING vyhledávání osob postižených určitou chorobou v populaci
SCATTER sketr, rozptyl výkonů v psychologické zkoušce
SCIENCIOMETRIE součást vědy o vědě, čili metavědy; aparát na sebehodnocení vědy
SEBEANALÝZA sebereflexe vlastního jednání a prožívání
SEBEDESTRUKTIVNÍ CHOVÁNÍ sebepoškozování, závislost na alkoholu, tabáku, drogách, špatné stravovací a hygienické návyky, celkově zdravotně závadný životní styl
SEBEMONITOROVÁNÍ regulace chování člověka podle toho, co si myslí, že od něho očekává okolí. Vyšší úroveň sebemonitorování mívají lidé, kteří usilují o dobré vztahy.
SEBEODKRÝVÁNÍ sdělování intimních pocitů a informací druhému
SEBEOCHRANNÉ ATRIBUCE tendence připisovat úspěch sobě samému a neúspěch extrapunitivně jiným nebo situačním faktorům
SEBEPROŽÍVÁNÍ emocionální prožitky vlastního já
SEBEREALIZACE aktualizace vlastních možností, potencialit, schopností, dovedností, nadání; shoda vlastních možností a reálné výkonnosti; zdroj spokojenosti
SEBEREFLEXE prostředek sebeuvědomování a východisko sebeformování; směřuje k sebeaktualizaci
SEBEREPRESENTACE projevy sebereflexe na úrovni jednání s druhými lidmi (např. zastrašování, sebepovyšování, pokorné chování atp.)
SEBESCHEMATA poznávací jednotky sebepojetí
SEBESYSTÉM celek postojů k vlastnímu já; poznávací složku sebesystému tvoří sebepojetí, emocionální složku sebesystému tvoří sebehodnocení
SECTIO CAESAREA císařský řez
SECULARIS POTESTAS světská moc
SEDACE uklidnění
SEDATIVUM utišující, uklidňující prostředek
SEDIMENT usazenina
SÉGLASOVY VERBÁLNĚ MOTORICKÉ HALUCINACE zdánlivý vjem artikulačních pohybů a pronášení řeči bez vlastní vůle, aniž by byla řeč vyslovena nahlas
SEGMENTÁLNÍ dílčí, částečný
SEGREGACE rozlišení, oddělení, oddělování, odlučování
SEKCE řez, pitva
SEKRETOLYTIKA*prostředky, které zřeďují a zkapalňují hustý hlen nahromaděný v cestách dýchacích
SEKRECE*vyměšování
SEKULARIZACE*zesvětštění; též převedení církevního majetku do světských rukou
SEKULÁRNÍ AKCELERACE současní lidé mají větší hmotnost a výšku postavy než lidé z minulosti
SEKUNDÁRNÍ*druhotný, druhý v pořadí, odvozený z jiného
SEKUNDÁRNÍ PREVENCE včasné rozpoznání (a příp. i vyhledání) zdravotních nebo psychosociálních problémů, závad a poruch a zajištění potřebné specifické a odborné péče pro ohroženého jedince a zamezit tak příp. rozšiřování negativního psychosociálního či zdravotního jevu
SEKUNDÁRNÍ SYMPTOMY vedlejší, málo významné, netypické příznaky normálního nebo patologického chování a prožívání
SELEKTIVITA POZORNOSTI*schopnost a dovednost vybrat si ze shluku činností či jevů jev nebo činnost určitého druhu, např. barvy, tvary
SELEKTIVNĚ ADAPTABILNÍ TYP přizpůsobivý jen v určitém prostředí nebo za určitých okolností a situací
SELEKTIVNÍ*výběrový, vybraný
SELF-ESTEEM*sebeúcta
SELF-IMAGE*představa sebe sama; obraz sebe sama
SELF-KONCEPT*sebepojetí
SELF-PICTURE*sebeobran
SELF - RELIANCE sebedůvěra, nezávislost, spoléhání na sebe sama, soběstačnost
SÉMANTICKÁ JEDNOTKA pojem, avšak někdy i též věta, definice,grafický symbol, odstavec textu apod.
SÉMANTICKÝ*významový (týkající se významu)
SEMEL*jedenkrát
SEN zkratka angl. sousloví special educational needs, což znamená děti se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP), což je náhrada termínu postižené či handicapované děti
SENDVIČOVÝ MODEL HODNOCENÍ*záporné hodnocení, nápravná poznámka je vložena mezi dvě poznámky pochvalné, čímž se stává záporné hodnocení pro pracovníka přijatelnější
SENILNÍ*stařecký
SENIUM*stáří
SENZACE*vjem, zážitek
SENZIBILITA*vnímavost
SENZIBILIZACE*zvýšená citlivost vůči určitým podnětům
SENZITIVNÍ*citlivý, vnímavý
SENZORIALITA*smyslová živost
SENZORICKÉ NÁVYKY A DOVEDNOSTI*např. diferenciace tvarů písmen při čtení, diferenciace fonémů při poslechu řeči, ale také při vyřezávání, řízení auta
SENZORICKÝ*smyslový, pocitový
SENZUALISMUS*směr, který za rozhodující pramen poznání pokládá smyslové vjemy
SEPARACE*odloučení, oddělení (např. dítěte od matky)
SEPARAČNÍ ANXIETA závada či porucha prožívání a chování zapříčiněná úzkostí a strachem z odloučení (např. malých dětí od matky)
SEPSE*otrava
SERIOVÝ (POLOHOVÝ) EFEKT*při učení se nejobtížněji pamatuje střední část řady
SERVILNÍ*patolízalský, podlézavý, snažící se zavděčit
SETRVAČNOST LIDSKÉHO MYŠLENÍ*prosazení nových názorů, které jsou v rozporu s dřívějšími názory, vyžaduje vždy překonání určitého konzervatismu, určité "inerce" původních představ
SEXUÁLNÍ DEVIACE*nenormální uspokojování pohlavního pudu
SEX-TEST*zjišťuje u některých žen, např. u závodnic, pohlavní chromosom XY, i když mají ženské genitálie a ženskou postavu. Mívají však maskulinní tendence.
SCHIZOFRÁZIE*nesmyslné, se situací nesouvisející mluvení
SCHIZOFRENIE*vážná duševní choroba projevující se rozštěpením až rozpadem osobnosti, ztrátou smyslu pro reálný svět, ponorem do vlastních fantazií, halucinací a bludů. Je provázena nedostatkem náhledu vlastní choroby.
SCHIZOIDNÍ TENDENCE*např. plané mudrování a filosofování, odtrženost od života
SCHOPNOST*strukturální systémový soulad mezi požadavky výkonové aktivity a osobnostními (psychickými) předpoklady člověka k úspěšnému provádění dané činnosti. Schopnost se rozvíjí pomaleji než dovednost.
SCHU (zkratka)*syndrom chronické únavy projevující se např. poruchami paměti, bolestmi svalů a kloubů, hlavy, mírně zvýšenou teplotou, poruchami spánku apod.
SIALOADENITIDA*zánět slinných žláz
SIDERODROMOFOBIE*chorobný strach z jízdy vlakem
SIGMATISMUS*šišlavost, porušená výslovnost sykavek
SIGNÁL DRUHÉHO ŘÁDU*slovo, tj. zástupce signálu prvního řádu
SIGNA DIABOLICA tzv.,,ďábelská znamení" na těle
SIGNÁL*(fyzikální) pochod nesoucí informaci
SIGNIFIKANCE*významnost
SIGNUM*znamení, příznak
SILOVÉ TESTY*zkoušky, jejichž cílem je šetření maximálních možností zkoumané osoby v oblasti nadání, vědomostí nebo dovednosti
SIMPLE AND ELEGANT*princip metodologie věd; čím složitější výklad, tím méně je pravděpodobný
SIMPLEXNÍ*jednoduchý (např. člověk, osobnost), prostý, nesložitý, nekomplikovaný
SIMULACE*vědomé klamání, předstírání choroby
SIMULITUDO*podobnost
SIMULTÁNNÍ*soudobý, souběžný, současný
SINE IRA ET STUDIO*bez hněvu a zaujatosti, tj. klidně a nestranně (zásada objektivního posuzování)
SINGULÁRNÍ*individuální
SINGULTUS*škytavka
SINISTER*levý, vlevo, na levé straně
SISYFOVSKÝ*těžký a marný
SITOFOBIE*odmítání jídla, a to nejméně několikadenní; útlum; někdy i bludy
SITUS*poloha
SKATOFILIE anonymní telefonáty a eroticko-sexuálním obsahem (též erotofonie)
SKEPTIK*pochybovač, nedůvěřivý člověk
SKETOGRAM*převedení výsledku testu na graf
SKETR*rozptyl
SKILL dovednost (např. intelektuální, ale i sociální)
SKLERÓZA*kornatění cév
SKÓRE*výsledek
SKOTOFILIE*záliba v temném prostředí
SKOTOM*defekt ve zrakovém poli (positivní - postižený o tom ví; negativní - postižený o něm neví)
SKOTOFOBIE*strach před tmou a temnými prostory
SKOTOPICKÉ VIDĚNÍ*noční vidění oka adaptovaného na tmu
SKUPINA FACE TO FACE společenství tváří v tvář
SKUPINA REFERENČNÍ s ní se člověk identifikuje, i když není jejím členem
SKUPINOVÉ TESTY*zkoušky vhodné pro současné vyšetřování celé skupiny osob jedním badatelem
SKRUPULOZITA*přehnaná svědomitost
SLABODUCHOST*omezenost, výrazně podprůměrná úroveň rozumových schopností, ne však ještě defekt ve smyslu slabomyslnosti
SLAST*stav psychiky vznikající uspokojováním potřeb, snižováním duševního napětí
SLENDER LIFE*"štíhlý život"
SLOVNĚ ABSTRAKTNÍ TYP PAMĚTI*člověk si nejlépe pamatuje slova
SLOW TO WARM*pomalu se rozehřívající jedinec
SLUCHOVÉ HALUCINACE*zdánlivé vjemy, a to buď jednoduchých zvuků (kroky, šum, úder) nebo složitých zvuků (zpěvu, hudby, volání apod.)
SLUCHOVĚ VERBÁLNÍ HALUCINACE*zdánlivé vjemy slyšených slov, vět, rozhovorů, které např. někdy obsahují radu, příkaz nebo rozkaz, zlomyslné poznámky, vyhrůžky apod.
SMĚRODATNÁ ODCHYLKA*(sigma) určuje soustředěnost (resp. rozptýlenost) naměřených hodnot kolem aritmetického průměru
SMOG*znečištění ovzduší vyznačující se vysokou koncentrací tuhých částic
SNIFFING druh toxikomanie, čichání, čichačství, např. organických rozpouštědel: benzinu, eteru, acetonu, toluenu a některých lepidel
SOCIABILITA*stupeň ochoty navazovat sociální kontakty
SOCIALIZACE*proces utváření osobnosti a její kultivace (zejména myšlení, cítění a chování)
SOCIÁLNÍ ADAPTABILITA*společenská přizpůsobivost, začlenění člověka do společnosti
SOCIÁLNÍ DEBILITA dítě se navenek jeví jakoby bylo mentálně retardované, ale je pouze výchovně a výukově zanedbané při normálních rozumových schopnostech
SOCIÁLNÍ DĚLOHA metaforický název pro rodinu
SOCIÁLNÍ DEZIDERABILITA očekávaný způsob chování a jednání
SOCIÁLNÍ EXKLUZE vyloučení ze společnosti
SOCIÁLNÍ FACILITACE*změna chování v přítomnosti druhých osob (např. zvýšení nebo snížení výkonnosti), kladný vliv společenských podnětů na výkon některých osob
SOCIÁLNÍ IDENTITA*je složena z pohlaví, jména, věku, role a statusu a ztotožnění se s nějakou sociální skupinou
SOCIÁLNÍ INKLUZE začlenění do společnosti
SOCIÁLNÍ IZOLACE strategie odtažení sebe sama od přátel, rodiny, společnosti, ale i vnější redukce počtu sociálních vazeb, vyčleňování ze společnosti, nedostatečný počet sociálních vazeb na pracovišti i v soukromí, proces či stav sociálního vyloučení (exkluze)
SOCIÁLNÍ PARASITISMUS symbiotický život na úkor druhých lidí, nároky na mzdy, finanční dávky či odměny za minimální či nulovou práci
SOCIÁLNÍ POZICE postavení, které člověk zaujímá v sociálních skupinách (např. v rodině či v práci)
SOCIÁLNĚ ANORMATIVNÍ CHOVÁNÍ*jednání nerespektující základní sociální normy (chování v rozporu se sociálními normami)
SOCIOBIOLOGIE*zkoumání biologických základů společenského chování
SOCIOGENNÍ*vznikající v důsledku různých druhů a forem společenského ovlivnění
SOCIOGRAM*grafické znázornění (schéma) výsledku sociometrického výzkumu vzájemných vztahů ve skupině
SOCIOLOGIE*věda o společnosti, zabývá se sociálními jevy, procesy a útvary
SOCIOLOGISMUS směr považující člověka v podstatě za pouhý produkt společenských vztahů a interakcí
SOCIOMETRIE*technika zkoumání struktury a dynamiky malých skupin
SOCIOMETRICK0 VAZBY vzájemná lhostejnost, sympatie plus lhostejnost, lhostejnost plus sympatie, vzájemná sympatie, antipatie plus lhostejnost, lhostejnost plus antipatie, vzájemná antipatie, sympatie plus antipatie, antipatie plus sympatie
SOCIOPATOLOGIE*nauka o poruchách společnosti
SOFOS*moudrý
SOLÁRNÍ (SOLARIS)*sluneční
SOLICITOVAT*naléhavě prosit, žádat, dožadovat se nějakého práva, pomoci
SOLIPSISTA*člověk, který neuznává nic kromě svých duševních stavů
SOLIPSIZMUS*názor, že reálně existuje pouze JÁ se svými specifickými prožitky, ostatní svět je pouhou představou
SOMATICKÁ ZDATNOST*schopnost a dovednost vyrovnat se s nejrůznějšími nároky na organismus
SOMATICKÝ POTENCIÁL*charakterizuje fyzickou funkční zdatnost subjektu
SOMATOGENNÍ*mající původ v tělesném organismu
SOMATOTROPNÍ*ovlivňující lidské tělo
SOMATICKÝ HOSPITALISMUS*infekce získaná během léčby v ústavu či nemocnici, interkurentní onemocnění
SOMATICKÝ*tělesný
SOMATOPEDAGOGIKA (SOMATOPEDIE)*speciální pedagogika tělesně vadných, defektních
SOMATOTERAPIE*léčba biologickými prostředky
SOMATOTYP*tělesný typ, druh, soustava tvarových a funkčních znaků
SOMNAMBULISMUS*náměsíčnost, lunatismus, porucha spánku blízká hypnóze
SOMNILOGIE*mluvení ze spánku
SOMNOLENCE*ospalost, chorobná dřímota, snížená bdělost
SOMNUS*spánek
SONOGRAFIE*vyšetření ultrazvukem
SOPOR*bezvědomí rázu hlubšího spánku
SOUKROMÁ LOGIKA individuální kognitivně-emocionálně-behaviorální způsob chápání světa a přesvědčení o něm
SOUROZENECKÁ RIVALITA extrémně silné záporné pocity k sourozencům, zejména mladším, opoziční chování, hádky, konflikty, sourozenecké soupeření o pozornost a lásku rodičů, žárlivost na preferování sourozence (domnělé i reálné)
SPASMOFILIE*sklon ke křečím
SPASMOLYTIKUM*prostředek uvolňující křečovité stažení hladkého střeva
SPASMUS*křeč, rychlé a mimovolní stažení svalu
SPASTICKÝ*křečovitý, napjatý
SPECIFICKÝ*příznačný, osobitý, zvláštní
SPECIFICKY LIDSKÁ SCHOPNOST*je rozdílná od vlohy, která se předává dědičností. Specifická lidská schopnost vzniká postupnou strukturalizací vrozených vlastností podle požadavků dané činnosti.
SPERMIE*samčí pohlavní buňka
SPINÁLNÍ*týkající se hřbetu; páteřní, míšní
SPIRITUALISMUS*idealistický filosofický směr, uznávající jako prvotní, určující či jedině významné duchovní hodnoty
SPIRITUS*duch; lék
SPONTANEITA*dobrovolnost, nenucený projev, samovolnost, přirozenost
SPONTÁNNÍ*samovolný, bezděčný
SPORADICKÝ*ojedinělý, roztroušený, řídký
SPU specifické poruchy učení
SPV (zkratka) sociálně psychologický výcvik obsahující určitý intervenční program
S-R (zkratka)*stimulus-response, tj. podnět-reakce, základní vzorec původní behaviorální teorie
SPURIUS*nepravý
STABILITA INTELIGENCE*inteligence je pouze relativně stálá. Některé složky inteligence se snižují v průběhu stárnutí. Začátek úbytku je individuálně rozdílný podle celkového zdravotního stavu, životosprávy, pracovní historie atp.
STABILITA POZORNOSTI*schopnost a dovednost obírat se jedním jevem, předmětem či jednou činností stejnoměrně
STABILIZACE*ustálení, dosažení stálosti
STACIONÁRNÍ*stálý, neměnný
STAFFING formování personálu pro organizaci
STAGING testy a vyšetření, které slouží k posouzení rozsahu nemocí (např. rakoviny), jejímu zařazení do určitého stadia a k taktice léčby
STAGNACE*zastavení (např. vývoje psychiky), strnulost, nehybnost
STANDARDIZACE TESTU*získání norem pro určité skupiny osob
STANDARDNÍ OSOBNOST*pojem K. Leonharda pro normální osobnost
STANDARDNÍ SKÓRE*výsledky získané lineární nebo nelineární transformací hrubých bodů
STASIBASIFOBIE*chorobný strach postavit se a chodit
STATORECEPTOR*receptor zajišťující rovnováhu
STATIM*ihned (přednostní vyšetření), naléhavé
STATUS*výška zařazení jednotlivce do hierarchie prestiže ve skupině; stav
STATUS IDEM*neměnící se stav nemoci (po několik hodin či dní)
STATUS NAPLNĚNÉ IDENTITY v tomto stavu je člověk schopen přijímat zodpovědně závazky a povinnosti
STATUS PRAESENS*stav přítomný
STATUS QUO*stav současný
STEATÓZA* nahromadění tuku v tkáních a buňkách
STENICKÝ*silný, vitální (opak astenický), podněcující, posilující
STENIE*síla, odolnost (psychická i tělesná)
STENOKARDIE*svíravá bolest na hrudi, srdeční úzkost (typické pro anginu pectoris)
STENÓZA*zúžení
STENOVÁ STUPNICE*normalizovaná stupnice o 10 jednotkách zvaných steny (odvozeno od standard ten)
STEREOAGNOSIE*"hmatová slepota", neschopnost poznávat předměty hmatem
STEREOGNÓZIE*schopnost poznávat předměty hmatem
STEREOSKOPICKÝ EFEKT*dojem prostorovosti, plastičnosti
STEREOTYPIE*dlouhodobě opakované strojově stejné pohyby těla bez souvislosti s ostatními duševními činnostmi a bez zřetelné poruchy vědomí, neúčelné, nevyvolané zvnějška
STEREOTYPNÍ*zvykový, ustálený, mechanicky udržovaný
STERILITA*zbavenost choroboplodných zárodků, neplodnost
STERNUM*hrudní kost
STIGMA*poznamenání, znak, stopa po poranění, viditelná známka nemoci
STIMUL*podnět
STIMULACE*podněcování k něčemu, povzbuzení, dráždění
STIMULAČNÍ DROGY LEGÁLNÍ tabák, káva, čaj, kakao, maté, cola aj.
STIMULAČNÍ DROGY TVRDÉ tvrdé: kokain, pervitin, extáze (MDMA), crax, amfetaminy, efedrin
STIMULANCIA*látky podněcující
STÍN*pojem C. G. Junga pro opačné tendence, opačné způsoby, opačné myšlení než je pokládáno za správné a mravné
STOICISMUS*klid je únikem, překonání pudů, lhostejnost
STOMA*ústa
STOMACHIKA*látky upravující činnost žaludku a podporující trávení
STOMATITIDA (STOMATIS)*zánět sliznice dutiny ústní
STORGÉ oddanost, pečující, starostlivá láska (např. rodinná)
STRABISMUS*šilhavost
STRANGULACE*uškrcení, zaškrcení
STRATEGIE MINI-MAXI*minimalizace nežádoucích účinků a maximalizace žádoucích účinků
STRATEGIE PRACOVIŠTĚ*celistvý model rozhodování o zaměstnancích
STRATIFIKACE*rozvrstvení společnosti např. na třídy, strany, stavy, kasty
STRATUM*vrstva
STREAM OF COUNSCIOUSNESS*proud vědomí
STRES*zátěž organismu (často nadměrná), významný nedostatek nebo prudké zesílení stimulace nebo konfliktu ohrožující bytí našeho já, nebo narušující fyziologickou homeostázu
STRESHOLIK*člověk intenzivně pracující pouze tehdy, je-li v napětí, časové tísni
STRESOR*zátěžový podnět, např. hádka, výčitky svědomí
STRIDOR*hvízdavý zvuk při nádechu
STRIKTNÍ*přísný, určitý
STROBOSKOPICKÝ EFEKT*splynutí jednotlivých rychle se střídajících obrázků v jeden dynamický celek (základní princip filmového promítání)
STROP TESTU*nejvyšší stupeň vlastnosti, který zkouška ještě citlivě měří
STRUKTURA HODNOT*uspořádání hodnot podle určité hierarchie
STRUKTURALIZACE*proces vytváření struktury složitého celku
STRUMA*zvětšení štítné žlázy, vole
STUPIDITA*hloupost
STUPIDNÍ*hloupý, omezený
STUPOR*chorobná nepřístupnost, nehybnost, nemluvnost, nepřijímání potravy, znečišťování se
STUPRUM*znásilnění, zhanobení
SUA SPONTE z vlastního podnětu , iniciativně, spontánně
SUBAKUTNÍ*méně prudký než akutní, ale prudší než chronický
SUBCEPCE schopnost psychiky organismu rozlišit podprahové podněty, které neproniknou do vědomí
SUBDEPRIVACE mírnější forma deprivace (strádání)
SUBLIMINÁLNÍ PERCEPCE neuvědomované, nevědomé podprahové vnímání
SUB ROSA*pod růží, tj. důvěrně, pod slibem mlčení
SUB SPECIAE AETERNITATIS*z hlediska věčnosti
SUBDEPRIVACE*skryté strádání (duševní, emoční, rozumové, smyslové)
SUBFEBRILIE*zvýšená tělesná teplota mezi 37o
- 38 oC
SUBJEKT SOUDU*to, čeho se soud týká
SUBJEKT*individuální bytost, prožívající a jednající jedinec (opak objektu)
SUBKORTIKÁLNÍ*podkorový, uložený pod mozkovou korou
SUBKUTÁNNÍ*podkožní, pod kůží
SUBLIMACE*usměrňování vnitřních sil člověka a převedení jejich energie na společensky užitečnou a hodnotnou činnost
SUBLIMACE PUDU*transformace pudu v nějakou jinou činnost (např. uměleckou)
SUBLIMINÁLNÍ*podprahový
SUBLUXACE*neúplné vykloubení
SUBMISE*podřídivost, ovládavost
SUBNORMÁLNÍ*pod normou
SUBSIDIARITA*zásada řízení, podle níž je o všem třeba rozhodovat na co možné nejnižší úrovni
SUBSTANCE*podstata, jsoucnost, hmota, látka, majetek
SUBSTITUCE*nahrazení
SUBSTITUČNÍ TERAPIE*léčba dodávající tělu to, co mu chybí, co organismus nedovede v dostatečné míře vytvořit
SUBSUMPCE*potvrzení
SUBTEST*dílčí zkouška
SUBTOTÁLNÍ*neúplný, takřka úplný
SUDOROFOBIE*chorobný strach z potivosti
SUGESCE*ovlivnění, navození určitého stavu, představy, myšlenky, která je provázena silným citovým přesvědčením o její správnosti
SUGESTIBILITA*ovlivnitelnost, podrobivost, podléhavost cizím názorům, cizímu vlivu
SUGESTIVNOST*stupeň působnosti vlivu osobnosti na ostatní
SUICIDÁLNÍ TENTAMEN*prokázaný pokus o sebevraždu
SUICIDIUM*sebevražda
SUKCESIVNÍ*postupný, za sebou následující, opakující se
SUNAMITISMUS problematika z historie přírodovědné mediciny, prodlužování života starců kontaktem s tělesným teplem mladých panen
SUPEREGO*nadjá (S. Freud)
SUPERIOR*horní (opak = inferior)
SUPERKONFORMITA obranný mechanismus vlastního já, maximalistické plnění povinností, intenzivní, velmi pečlivé až puntičkářské pracovní aktivity, aby člověk předešel výtkám ze svého okolí a zejména od svých nadřízených
SUPERSATURACE podnětové přesycování (např. v rodinách či enormní zatěžování až přetěžování dětí učivem ve školách), přemíra podnětů, které jedinec nestačí adekvátně zpracovat
SUPRA*nahoře, nad, nejvyšší, ve velkém množství
SUPRASCHIASMATIC NUCLEUS (SCN) vnitřní biologické hodiny v mezimozku
SUPRANATURALIZMUS*názor předpokládající existenci nadpřirozených realit a sil přesahujících rámec přírodovědné empirie
SUPRARACIONALISMUS*totéž co supranaturalizmus (viz)
SUPRARENÁLNÍ*nadledvinový
SUPREMA LEX*nejvyšší právní norma, nejvyšší zákon
SUPREMÁT*svrchovanost (např. papeže nad biskupy)
SUPRESE*potlačení
SUPURATIVNÍ*hnisající
SURDITAS*hluchota
SURDOMUTITAS*hluchoněmota
SURDOMUTISMUS*náhlá ztráta řeči (např. při psychickém traumatu)
SURDOPEDAGOGIKA*nápravná (speciální) pedagogika sluchově postižených
SUSCEPTIBILITA*vnímavost, náchylnost
SUSP. (zkratka)*podezřelý, suspektní
SURVEY*publikace shrnující (např. nejnovější) poznatky v určité problematice
SUTURA*šev; sešití rány, steh
SUVERENITA*svrchovanost
SVASTIKA*kříž se zahnutými konci ramen jako kultovní symbol v indické, čínské, japonské a antické ornamentice, zneužitý nacisty (hákový kříž)
SVÉPOMOCNÁ SKUPINA*seskupení lidí, kteří řeší své (obdobné) problémy bez účasti odborníka; její fungování může mít některé shodné rysy se skupinou psychoterapeutickou
SVP zkratka pro speciální vzdělávací potřeby
SVPCH specifické vývojové poruchy chování (např. opoziční chování)
SVPU specifické vývojové poruchy učení (např. dyslexie)
SWOT ANALÝZA metoda či technika strategické analýzy, metoda kvalitativního vyhodnocení organizací, rozbor silných (streghts) a slabých (weaknesses) stránek organizace a příležitostí či nevyužitých rezerv (opportunities) i rizik či hrozeb (threats) s cílem maximalizovat přednosti a příležitosti při minimalizaci nedostatků a hrozeb
SYNDROM NEÚSPĚŠNÉHO DÍTĚTE hrozí např. dětem, které nastoupily školní docházku ještě pro školu nezralé a nezpůsobilé
SYFILIS*příjice, lues, pohlavní choroba
SYLOGISMUS*druh úsudku, ve kterém z dvou předpokladů se vyvozuje závěr
SYMBIÓZA*soužití organismů
SYMBOL*vše, co se záměrně používá na zastoupení nebo představení něčeho jiného; hlavní druhy symbolů jsou slova a úmyslná gesta
SYMETRIE*souměrnost
SYMPATIKOTONIE*zvýšená činnost sympatického nervstva
SYMPOSIUM*hostina; druh zasedání, ve kterém se předpokládají vědecká sdělení a zprávy
SYMPTOM*příznak
SYMPTOMATICKÁ TERAPIE*léčba zaměřená na příznaky, projevy, nikoliv na příčiny
SYNAPSE*funkční spojení nervových vláken, nervový zápoj
SYNDAKTYLIE*vrozený srůst prstů na horních nebo dolních končetinách nebo jejich neúplné oddělení
SYNDROM ANETICKÝ*(původně "moral insanity") chybějící heterotelické zaměření osobnosti, bezohlednost, necitlivost
SYNDROM*soubor příznaků (symptomů), typická kombinace příznaků
SYNDROM FALEŠNÉ PAMĚTI člověk si živě vybavuje zážitek, který se nikdy nestal, má vzpomínkový klam
SYNDROM ZTRACENÉHO OTCE*mnoho dnešních otců se domnívá, že peníze a různé věci jsou pro jejich děti to nejlepší, co pro ně mohou udělat
SYNERGIE*součinnost, spolupůsobení různých faktorů, společné působení
SYNESTESIE*dvojitý počitek (např. sluchový a zrakový)
SYNCHRONICITA termín C.G. Junga pro smysluplné jakoby náhodné a časové akauzální koincidence, propojení a souvislosti mezi událostmi, ději, stavy, např. soucítění, tušení, přitahování podobných jevů mezi kterými neexistuje zjevná kauzální spojitost
SYNCHRONIZÁTOR upravující mechanismus (např. sociální zvyklosti, suprachiasmatická jádra v bazální části hypotalamu,tj. vnitřní biologické hodiny)
SYNKOPA*a) mdloba; b) rytmický útvar vzniklý přesunem přízvuku z těžké doby na lehkou
SYNONYMUM*stejnojmennost, slovo, které se liší od jiného slova svou zvukovou formou, ale má s ním stejný význam, souznačnost
SYNTAX uspořádání řeči, styl řeči, stavba vět
SYNTÉZA shrnutí, spojování předmětů, jevů a činností (v myšlenkách nebo i reálně)
SYSTEMICKÁ KONSTELACE skupinová psychoterapeutická metoda podle Berta Hellingera zabývající se harmonizací rodinného sytému a usilující o tzv. systemickou rovnováhu, řád a pořádek
SYSTEMIZACE BLUDŮ*spojování dílčích bludů v logický celek, systém; vzpomínky na starší události jsou pozměňovány, zkreslovány, takže zapadají do systému bludů
SZO zkratka pro Světovou zdravotnickou organizaci

Slovník věd o člověku - Š

8. prosince 2008 v 7:24 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Š

ŠIKANA nebezpečný sociálně patologický jev při němž je především zlovolně omezována osobní svoboda a ponižována lidská důstojnost , poškozován osobní majetek a dokonce i ubližováno na zdraví
ŠKOLNÍ FOBIE chorobný strach z docházky do školy (často doprovázený ranním zvracením, bolestmi hlavy, průjmy atp.)
ŠKOLNÍ GRAMOTNOST takové vědění a učení se, které zpracovává znalosti více či méně náročnými myšlenkovými operacemi a v optimálním případě i tvořivě
ŠVÝCARSKÁ NEMOC stesk po domově

Slovník věd o člověku - T

8. prosince 2008 v 7:17 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
T
TA (zkratka) v psychologii transakční analýza
TABU polynéský výraz pro zakázané, nedotknutelné; jeho porušení je sankcionizováno
TABUIZACE postup, kterým se něco činí nedotknutelným, zakázaným
TABULA RASA nepopsaná deska, podle sensualistické hypotézy stav lidské psychiky před narozením
TACERE mlčet, mlčení, mlč
TACHYKARDIE zrychlení srdečního tepu
TACHYLALIE zrychlování tempa řeči až do nesrozumitelnosti
TACHYPNOE zrychlené dýchání, zvýšená dechová frekvence
TACHYPSYCHISMUS chorobně zrychlené, překotné myšlení, trysk představ a řeči, zmatenost
TAEDIUM VITAE únava až omrzelost životem, porucha základního životního pocitu
TAKTIKA plánovité chování
TAKTILNÍ hmatový
TAKTILNÍ AGNÓZIE nepoznání hmatem, ztráta schopnosti a dovednosti poznávat předměty hmatem
TAKTILNÍ HALUCINACE zdánlivý haptický vjem, to je vjem dotyku na povrchu těla, resp. pocit škrábání, svědění, pálení apod.
TALASOTERAPIE léčba pobytem u moře
TALENT celková struktura schopností člověka, vysoká míra nadání
TALK RADIO rozhlasová stanice, jejíž hlavní činnost spočívá v tom, že populární moderátoři vedou dialogy s posluchači, kteří telefonicky volají do studia
TANATOFOBIE chorobný strach ze smrti
TANATOLOGIE studium smrti
TANGORECEPTORY smyslové receptory pro dotyky a vibrace
TANGOVAT týkat se, dotýkat se
TANTRISMUS*uctívání ženského principu, kult těla, dosahování nirvány, mystické učení
TAPPING*zkouška rychlosti a přesnosti pohybů
TARDUS*opožděný, zdlouhavý, pozdní
TAUTOLOGIE*hromadění slov téhož významu; definice kruhem; logická chyba
TAXE*pohybová reakce nižších živočichů
TAXONOMIE*klasifikace
TECHNICKÁ KREATIVITA tvůrčí využití informačních a komunikačních technologií při výuce, při hledání nových, originálních a optimálních způsobů řešení problémů, tvořivost ve vztahu k technickým výrobkům, též speciální odborný vyučovací předmět
TECHNOCENTRICKÁ EDUKACE výuka akcentující nebo až přeceňující roli prostředků výuky
TECHNOKRATISMUS*jednostranné absolutizování techniky a nedocenění úlohy lidského činitele
TECHNOLOGIE*jde o komplex postupů a metod, které se používají při výrobě zboží a poskytování služeb
TECHNOSFÉRA*technikou vytvořené prostředí, umělé, lidmi vytvořené prostředí
TELEFONNÍ LINKA AIDS*anonymní poradna
TELEOLOGIE*název pro různé druhy vysvětlování přírodních a společenských jevů za pomoci účelu a účelnosti
TELERECEPTOR*oko, ucho - smyslové orgány schopné přijímat energii přicházející z dálky
TELESKOP speciální druh dalekohledu
TĚLESNĚ POHYBOVÁ INTELIGENCE pojem amerického psychologa H. Gardnera pro schopnost a dovednost úspěšně řídit pohyby svého těla a zacházet manuálně zručně s předměty
TELEVIZNÍ MANIAK člověk chorobně závislý na televizním vysílání jako na droze
TELICKÉ CHOVÁNÍ účelové chování a jednání zaměřené na dosažení vytýčených cílů
TĚLOVÉ HALUCINACE*zdánlivý vjem změn ve vnitřních orgánech (např. zkamenělost jater, zástava krevního oběhu), totéž co halucinace útrobní, viscerální, orgánové, cenestetické
TEMPERAMENT*vrozená tendence k určitému druhu chování, dynamické a formální zvláštnosti chování a činnosti člověka. Rozlišuje se většinou temperament sankvinický, cholerický, flegmatický a melancholický.
TEMPORÁLNÍ*spánkový
TENACITA*schopnost a dovednost obírat se v pozornosti po delší dobu jedním předmětem (jevem)
TENDENCE*sklon k vykonávání určité aktivity. Existují tendence vrozené (pohyb) a získané (návyk). Bráníme-li se tendencím nebo je pro nějaké překážky nemůžeme realizovat, cítíme neklid a nutkání je vykonat.
TENDENCE K "DOBRÉMU TVARU"*podmínkou sympatie lidí je jejich podobnost, doplňování vlastností a shoda cílů (F. Heider)
TENESMUS*nucení na stolici
TENSOR*sval napínač
TENZE*napětí, tlak, neklid
TEOFOBIE*chorobný strach z Boží odplaty za hříšnost (spáchané či domnělé hříchy)
TEORÉM*vědecká poučka
TEORIE*všestranně ověřená domněnka, a to racionálně i empiricky
TERAPEUT*ten, kdo léčí
TERAPIE*léčba
TERATOLOGIE*nauka zabývající se studiem vývojových vad
TERCIÁRNÍ PREVENCE předcházení zhoršování, recidivám a snižování důsledků psychosociálních a zdravotních negativních jevů specializovanou odbornou péčí
TERCIÁRNÍ PREVENCE KRIMINALITY resocializace a reintegrace kriminálně narušených osob (včetně léčby jejich případné drogové závislosti) a tím předcházení kriminální recidivy
TERCIÁRNÍ TRAUMATIZACE člověk terciárně traumatizovaný sice není v přímém vztahu k oběti traumatizace, ale je v kontaktu s obětí, s příbuznými oběti nebo přáteli oběti (např. jako humanitární pracovník, terapeut, záchranář, státní zaměstnanec, úřední osoba, odborný poradce, sociální pracovník, svědek)
TERÉNNÍ METODA*hlavní metoda výzkumu kultury. Badatel žije bezprostředně s obyvateli národnostní skupiny, s národem atp., který zkoumá.
TERGUM*záda
TERITORIÁLNÍ*územní
TERITORIÁLNÍ CHOVÁNÍ*zabezpečování a obrana vlastního území
TERITORIÁLNÍ POSPOLITOST*členové takového společenství, které je připoutáno k území, ve kterém žili a žijí (k určitému městu, vesnici atp.)
TERITORIUM*místo, které si zvíře či člověk vyznačí a hájí proti pronikání jinými jedinci
TERMÍN*pojem vyjádřený slovem
TERMINÁLNÍ*konečný, poslední; selhávání základních životních funkcí (dýchání, krevního oběhu) před smrtí
TERMINOLOGIE*odborné názvosloví
TERMOREZISTENCE*odolnost vůči teplu (částečně jde o záležitost tréninku)
TERRA INCOGNITA*neznámá oblast (původně neznámá pevnina)
TEST*standardizovaný nástroj k měření verbálního a nonverbálního chování člověka; zkouška, diagnostický prostředek
TEST - RETEST opakování měření či testování (např. po měsíci či roce, kdy se již snížil efekt zapamatování původních reakcí či odpovědí), které zjišťuje spolehlivost (reliabilitu) testu pomocí tzv. korelačního koeficientu stability
TESTES*varlata
TESTOSTERON*mužský pohlavní hormon, androgen (viz)
TETISMUS takřka všechny hlásky jsou patlavě vyslovovány jako ,,t", totéž co hotentotismus
THANATOFOBIE*chorobný strach ze smrti
THANATOLOGIE*nauka o lékařských a psychologických aspektech umírání
THANATOS*mytologická postava, bůh smrti, smrt
THERMOPLEGIA*úžeh
THORAX*hrudník
THURSTONOVY PRIMÁRNÍ SCHOPNOSTI*slovní porozumění, slovní plynulost, zacházení s čísly, prostorová představivost, rychlost postřehu, paměť a úsudkové myšlení
THYMOLEPTIKA*látky ovlivňující náladu u depresí
THYMOPAT*náladový psychopat
TIBIA*kost holenní
TIKY*mimovolné záškuby svalů (např. víček)
TIME MANAGEMENT* časový plánovací systém, zásady pro stanovení priorit řešení
TIMIDNÍ*plachý, bázlivý, ustrašený, bojící se veřejně vystupovat
TINITUS*ušní šelest
TITANISMUS*přepjatý individualismus
TITUBACE*kolísání při stoji či chůzi, vrávorání
TOLERANCE snášenlivost, pochopení i pro opačné názory a jiné chování
TONICKÝ spínavý, týkající se napětí, tlaku
TONIKA látky posilující, vzpružující organismus
TONIZACE posilování, přivádění do stavu napětí
TONOMETR přístroj k měření tlaku krve
TONUS napětí
TONZILA patrová (krční) mandle
TOPICKÝ místní
TOP MANAGEMENT vrcholové, strategické řízení
TOPOFOBIE chorobný strach z určitého místa
TORPIDNÍ ztrnulý, ztuhlý, tupý, pomalý, pasivní, netečný, přetrvávající beze změny
TORTURA mučení (tělesná i duševní)
TORZO zlomek, část, nedokončené dílo
TOTALITARISMUS úplná samovláda
TOTÁLNÍ úplný
TOXICITA jedovatost
TOXIKOFOBIE strach před otravou
TOXIKOLOGIE nauka o jedech a otravách
TOXIKOMAN osoba užívající drogy či na drogách závislá
TOXIKOMANIE návykové nadměrné užívání jedů v lécích (chorobná závislost na toxických látkách)
TRACHEA průdušnice
TRANCENDENTNÍ zkušenost přesahující - to, co je mimo lidskou zkušenost
TRANKVILIZÉR farmakum uklidňující a snižující tenzi
TRANS vytržení, uchvácení, stav podobný hypnotickému
TRANSCENDENTNÍ přesahující hranice lidské zkušenosti, smyslového poznání, to co je mimo lidskou zkušenost
TRANSDERMÁLNÍ přes kůži
TRANSFER EMOCÍ přenos citů, jev, kdy např. kladnou či zápornou emoci vůči jednomu člověku přenášíme na jiného člověka
TRANSFER přenos, převod učení; kladný (jedná dovednost apod. podporuje jinou), záporný (jedna dovednost apod. brzdí jinou) viz interference
TRANSFORMACE přeměna
TRANSFÚZE*převod (např. krevní)
TRANSLUMINACE prosvícení
TRANSITIVISMUS postižený své prožitky, přání apod. nevnímá jako své, ale připisuje je osobě druhé
TRANSITORNÍ přechodný, např.. příznak dočasné poruchy: deprese, zmatenost, amnézie, ischemická ataka
TRANSITORNÍ GLOBÁLNÍ AMNÉZIE výpadek paměti, neschopnost zapamatovat si nové události, projevuje se bezradností a dezorientací při zachovaném vědomí, a to zpravidla u osob vyššího věku
TRANSLATIO STUDII přenesení studí, např. z regionu do hlavního města nebo naopak
TRANSMISE přenos, zprostředkovávání, vysílání
TRANSMISIVNÍ ŠKOLA klade důraz na informativní, nikoliv formativní výuku
TRANSMISIVNÍ VÝUKA předává více méně instruktivně hotové poznatky, klasický frontální výklad zprostředkovávající poznatky v hotové podobě, opak výuky konstruktivistické
TRANSPARENTNÍ průhledný, průsvitný, průzračný
TRANSPLANTACE přenesení tkáně
TRANSPORT doprava
TRANSSUBSTANCIACE přepodstatnění
TRANSVESTITIZMUS sexuální odchylka projevující se mj. převlékáním do šatů druhého pohlaví
TRAUMA úraz (tělesný, psychický), poranění
TRAUMATICKÁ UDÁLOST extrémně intenzivní a často nečekaný zážitek budící hrůzu( např. velmi vážné onemocnění, požár vlastního obydlí, záplava,zemětřesení, zneužití, znásilnění, havárie, pokus o vraždu) zanechávající v osobnosti trvalou změnu tzv. engram (vtisk) vybavitelný při analogické situaci
TRAUMATOGENNÍ vznikající úrazem, traumatem
TRÉMA stav strachu před různými druhy veřejného vystoupení
TREMOFOBIE chorobný strach z třesu
TREMOMETR přístroj měřící klid a jistotu horních končetin
TREMOR třes, chvění, zejména horních končetin
TREND směr vývoje
TRÉNOVANOST speciálně zaměřená připravenost organismu
TREPANACE*vyvrtání otvoru do kosti, lebky, zubu
TRIAL AND ERROR pokus a omyl (chyba)
TRIAS trojice
TRIBADIE homosexualita u žen, lesbismus, sapfismus
TRICHALGIA bolestivost při doteku vlasů
TRICHOFOBIE chorobný strach z chlupů a ochlupených či ochmýřených předmětů
TRICHOTILOFAGIE pojídání vlasů z vlastní pokožky vytrhaných
TRICHOTILOMÁNIE impulzivní vytrhávání vlasů zapříčiněné intenzivním puzením se stoupajícím napětím před činem a pocitem uvolnění po něm, psychická porucha
TRISKAIDEFOBIE chorobný strach ze třináctky
TROFÉ výživa
TROCHEJ verš, ve kterém po dlouhé či přízvučné slabice pokračuje krátká či nepřízvučná slabika
TRUISMUS často opakované známé, uznávané či samozřejmé tvrzení, banálnost, všednost
TŘETÍ VĚK postproduktivní věk, stáří, důchodový věk
T - SKUPINA (zkratka) tréninková skupina
TUBA trubice
TUMOR CEREBRI nádor na mozku
TUMULTUS SERMONIS brebtavost
TURRICEFALIS věžovitá lebka
TYFLOPEDAGOGIKA nápravná (speciální) pedagogika slepých a zrakově vadných
TYMOPAT náladový psychopat, porucha osobnosti
TYMPANIA plynatost
TÝM skupina soustředěná na společnou činnost
TUMULTUS SERMONIS závada až porucha mluvní komunikace v sociální interakci a srozumitelnosti řeči, breptavost, nápadně rychlá až překotná řeč, nedbalá artikulace s častým vynecháváním slabik, porušení plynulosti řeči - na rozdíl od koktavosti je ovlivnitelná volním úsilím
TUNELOVÉ VIDĚNÍ redukované, zúžené, omezené vidění, zhoršené vnímání okrajů zorného pole, přílišné soustředění na centrální či parciální podněty, též tzv. trubicové vidění
TUŠÉRSTVÍ jakoby náhodné doteky intimních míst anonymních objektů, typické zejména pro muže
TYP*soubor podstatných vlastností, které jsou společné některým lidem, určité skupině
TYP APOLINSKÝ*má sklony k harmonii, vyrovnanosti, mírnosti, řádu
TYP DIONÝSKÝ*má sklony k vášnivosti, eruptivnosti, extatičnosti
TYP PAMĚTI PODLE ANALYZÁTORU*zrakový, sluchový, smíšený, pohybový, hmatový, chuťový
TYPOLOGIE*nauka o typech
TYPOLOGIE OSOBNOSTI PACHATELŮ podle Čírtkové (1998) mohou mít pachatelé osobnost normální (socializovanou), neurotickou, psychopatickou, mentálně retardovanou nebo psychotickou
TYPY PEDOFILŮ fixovaný (vždy preferuje děti jako sociální a sexuální partnery), regresivní (prošel nejprve normálním vývojem, teprve po prožití určitých krizových situací začal preferovat děti), agresivní až sadistický ( velmi nebezpečný asociál), simplexní až primitivní (zanedbaný, náladový, impulzivní, děti používá instrumentálně pro uspokojení svých primitivních choutek)
TYP VENUŠE*ženský, svádivý, poddajný, smyslově zaměřený, hravý
TYPY INTELIGENCE*podle povahy podnětů, jímž se člověk optimálně přizpůsobuje můžeme rozlišovat inteligenci praktickou, která se projevuje optimální manipulací s předměty, inteligenci sociální, která se projevuje adekvátními interakcemi s lidmi a inteligenci teoretickou, která se projevuje optimální manipulací s pojmy
TYRANIE*krutovláda, krutost, útisk, násilnost
TYRANIZOVÁNÍ*šikanování a ubližování (s cílem ublížit)

Slovník věd o člověku - U,V

8. prosince 2008 v 7:08 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
U
UČENÍ veškeré sociální modifikování jedincova chování
UDENOTERAPIE neléčení (pojem E. Bleulera)
ÚKONY dílčí pohybové akty prováděné za určitým cílem; mají charakter dynamických motorických stereotypů
ULCUS vřed
ULTRA - přesahování do dalšího stavu, dále, nad, přes, za, nadměrný stupeň
ULTRADIÁNNÍ RYTMUS jeho perioda je kratší než dvacet hodin
UNGUIS nehet
UNIFIKACE sjednocení
UNILATERÁLNÍ jednostranný
UNIPOTENTNÍ mající jedinou možnost
UNISEXUÁLNÍ MÓDA móda, která vědomě stírá rozdíly mezi mužem a ženou
UNIVARIAČNÍ ANALÝZA třídění prvního, nejjednoduššího stupně
UPGRADE zlepšovat , rozvíjet se
UREA močovina
URGENTNÍ neodkladný, naléhavý, nesnesoucí odklad
USTANOVKA zaměřenost (D. N. Uznadze), funkční fixace, set
ÚSUDEK Z ANALOGIE usuzování založené na podobnosti dvou jevů
ÚSUDEK nový soud vyvozený z jiných známých soudů, pochopení vztahu mezi soudy, závěr
USURPÁTOR uchvatitel
UTEROTONIKA látky zesilující stahy dělohy a zabraňující krvácení (při porodu)
UTILITÁRNÍ užitkový, prospěchářský, přeceňující osobní užitečnost lidí, věcí atp.
UTOPIE místo, které neexistuje, něco neuskutečnitelného
ÚZUS zvyk, užívání, obyčej, ustálená praxe, užití
UŽITKOVÉ PŘEDMĚTNÉ HODNOTY snahy získat a uchovat si peníze nebo předměty (objekty) osobní spotřeby

V
VAGABUNDÁŽ toulavost
VÁGNÍ neurčitý, nejasný, nepřesný
VAGOTONIE převaha činnosti parasympatického systému (schopnost, zpomalení tepu)
VAKCINACE očkování
VALENCE přitažlivost nebo odpudivost určité obasti v životním prostoru (K. Lewin)
VALIDITA platnost, hodnota, přesnost s jakou metoda měří to, co má měřit
VALORIZACE hodnocení, zvýšení ceny, zvýšení hodnoty, certifikace, metoda zhodnocování mravní identity osobnosti (např. odměnou či trestem), pozitivní působení na výchovu člověka
VANDALISMUS bezohledné poškozování a barbarské ničení hodnot
VARIABILITA proměnlivost, schopnost proměny, odchylnost od normálu (od průměrné hodnoty)
VARIACE čtverec směrodatné odchylky
VARIAČNÍ ŠÍŘE VÝKONU různost výkonu od minima do maxima
VARICELLA plané neštovice
VAZODILATANCIA látky rozšiřující cévy
VAZOKONSTRIKCE zúžení cév, následované sníženým průtokem krve
VĚDOMÍ SOUNÁLEŽITOSTI identifikace s jednotlivci nebo se skupinami, které je vedle úspěšnosti v povolání a v intimních a generačních vztazích důležité pro vědomí vlastní hodnoty a pro duševní zdraví
VEGAN naprostý vegetarián odmítající veškeré bílkoviny živočišného původu
VEGETARIÁN člověk živící se rostlinnou stravou, vyhýbající se masu
VEGETATIVNÍ týkající se autonomní nervové soustavy
VEGETATIVNÍ DYSTONIE nerovnováha mezi sympatikem a parasympatikem, součást neurózy
VENEROFOBIE strach před pohlavním stykem, resp. z onemocnění pohlavní chorobou
VENÓZNÍ žilní
VENTILACE uvolnění vlastních problémů, emocí, tenzí, strachu, "vyvětrání"; součást dýchání
VENTRÁLNÍ přední (též anterior)
VENULA žilka
VENUS VULGIVAGA totéž co prostituce
VERBALISMUS mnohomluvnost, nadměrné užívání slov
VERBALIZACE POHYBU nápravná metoda, při níž dítě při psaní komentuje, jaký pohyb dělá a jakým směrem
VERBÁLNÍ slovní
VERBÁLNÍ KOMUNIKACE probíhá nejméně po dvou významných liniích: jednak je to linie tematická (to, o čem se mluví) a dále je to linie interpretační (to znamená, jaký význam a smysl tématu komunikující lidé přikládají)
VERBÁLNÍ SCHŮZKY PRACOVNÍKŮ setkání vedoucích pracovníků s podřízenými s cílem dozvědět se o tom, co zaměstnance zajímá a trápí
VERBÁLNÍ TESTY psychologické diagnostické metody ve formě slovních (ústních i písemných) zkoušek. Většinou pro vyšetření verbální formy inteligence a jejích složek.
VERBATIM doslova, též značka výrobků (např. počítačových)
VERBIGERACE vykřikování, odříkávání téže fráze, slov, slabik, a to nepřiléhavě, neúčelně k dané situaci
VERBOID MARKERS slovesa jako ukazatelé
VERBOMANIE tlachavost, upovídanost, žvanivost, nutkání k nepřetržitému mluvení, "slovní průjem"
VERIFIKACE ověření správnosti (např. určité domněnky), potvrzení
VERONALISMUS druh narkomanie
VERTEBRA obratel
VERTE SUPRA dívej se, čti nahoře
VERTE! obrať, otoč! (list, nález apod.)
VERTEX vrchol
VERTIGO závratě
VERTIKÁLNÍ KOMUNIKACE probíhá směrem od vedoucího k podřízeným a naopak
VERIKÁLNÍ TYP ČLOVĚKA usilující o duchovní rozměr své osobnosti, směřující od země k nebi
VERUS pravý, ryzí (opak je falsus)
VĚDECKÁ MONOGRAFIE je původní vědecká práce orientovaná na jedno téma nebo na jednu dominatní činnost. Je napsaná formou rozpravy (disertatio) nebo formou syntetizující úvahy, příp. eseje. Nejde o učebnice, příručky, ani kvalitní kompilace. Má mít alespoň tři tiskařské archy.
VĚDECKÁ STUDIE je původní vědecká práce menšího rozsahu ( od poloviny do tří tiskařských archů). Je napsaná formou vědecké rozpravy (disertatio). Její závěr má formulovat nové poznatky. Vědeckou studii nenahrazuje nepůvodní úvaha, kompilace, referát atp. Jen v odůvodněných případech ji může nahradit kvalitní esej. Vědecké studie bývají publikovány v recenzovaných a karentovaných speciálních vědeckých časopisech a sbornících a jen výjimečně jsou publikovány v odborných časopisech
VĚDECKÁ KONFERENCE MEZINÁRODNÍ je konference nikoliv jen s mezinárodní účastí. Je vedená ve světovém jazyku. Příspěvky jsou také publikovány ve světovém jazyku ve sborníku této konference deklarované a organizované jako mezinárodní.
VĚDECKÁ PRÁCE obsahuje původní přínos v nových poznatcích. Její přínos je jasně specifikován, je patrný z formy práce . Úroveň i charakter práce je odpovídající vědeckou komunitou zpravidla akceptován. Základním kriteriem vědecké práce je stupeň její kreativní originality.
VIABILITA životaschopnost jedince
VICE VERSA naopak, obráceně
VIGILITA POZORNOSTI*čilost, schopnost a dovednost podle nutnosti přecházet od jednoho předmětu k druhému, bdělost
VIGOR*úroveň aktivity
VIKTIMNOST disponovanost člověka stát se obětí, soubor osobnostních předpokladů a vnějších okolností ohrožující jedince, který se pak stává snadnější obětí trestního činu (např. taxikář, obsluha čerpací stanice)
VIKTIMOLOGIE*zkoumání obětí trestných činů (jejich psychiky, osobnosti, chování)
VIOLA ANAL*černá díra
VIP zkratka z very important person, což znamená mimořádně významnou osobnost
VIRGO*panna
VIRILISMUS*výskyt tělesných a duševních maskulinních znaků u ženy
VIRÓZA*infekční onemocnění způsobené viry
VIRTUÁLNÍ DROGY internet, televize, počítačové hry. Sledování nevhodných televizních pořadů, navštěvování internetových stránek pochybné úrovně (např. porna) a hraní násilných počítačových her může záporně ovlivnit chování (např. agresivitu) a prožívání virtuálně závislých osob
VIRTUÁLNÍ KOMUNIKACE vizuální (tištěná, datová, grafická, obrazová) i hlasová komunikace pomocí veřejných sítí, např. prostřednictvím internetu
VIRUS*živý organismus, který je odkázán na hostitelské buňky. Nemůže žít samostatně, je to vlastně vnitrobuněčný parazit
VISCERÁLNÍ*útrobní
VISCERORECEPTORY*zprostředkovávají vjem z útrob (vnitřností) těla
VIS MAJOR*vyšší moc
VISUS*zrak
VITALITA*životní síla, činorodost
VITÁLNÍ*životní, životaschopný, živelný, životně důležitý
VITA MINOR*doslova "menší život" pacientů, kteří jsou odkázáni toliko na biologickou léčbu
VITA SEXUALIS*pohlavní život
VITIUM*vada (čti vicium), závada, porucha, nedostatek
VITRUM*láhev, sklo, sklenice
VIVISEKCE*pitva za živa
VIZE*živá představa, vidina
VIZUALIZACE*ovlivňování vlastní osobnosti (resp. zdravotního stavu) navozováním určitých představ
VIZUÁLNĚ PROSTOROVÁ INTELIGENCE schopnost a dovednost úspěšně vnímat a myslit v představách, nacházet vztahy a závislosti v obrazech, symbolech, mapách, diagramech
VIZUÁLNÍ KULTURA*civilizace, ve které jsou dominantní média založená na zraku (např. malířství, sochařství, písmo)
VIZUS*zraková ostrost, schopnost a dovednost rozlišit dva velmi blízko ležící body
VJEM*výsledek vnímání jako odrazu předmětů a jevů, které právě působí na naše smyslové orgány (oko, ucho, hmat, chuť aj.)
VLASTNÍ IDEÁL*vzor, kterému by se člověk chtěl podobat
VLIVNOST rozsah, v jakém člověk ovlivňuje chování, interakci, činnost a výkonnost ostatních osob
VLOHA*prvotní vrozená schopnost, např. barvocit, senzomotorická činnost. Je spjata s určitými vrozenými zvláštnostmi anatomické mikrostruktury mozku člověka i jiných živočichů. Předává se dědičností.
VNČ (zkratka)*vyšší nervová činnost
VOLUNTARIZACE*chování člověka je stále více regulováno; člověk vkládá mezi impuls a jednání racionální úvahy o důsledcích svého chování, které jeho jednání usměrňují
VOLUNTOCENTRICKÁ EDUKACE akcentující až přeceňující funkci kognitivních a znalostních cílů výuky a výchovy
VOLUPTÓZNÍ*týkající se libosti (zvláště pohlavní)
VOMITUS*zvracení
VOX*hlas
VOX POPULI - VOX DEI*hlas lidu je hlas boží (heslo populistů)
VOYEURISMUS*slídičství, sledování intimního sexuálního počínání jiných osob
VROZENÉ POTŘEBY*představují nedostatek nebo nadbytek ve vnitřní ekonomii organismu (např. nedostatek potravy nebo přebytek odpadových produktů), navozují napětí, nelibý prožitek, který vede ke specifickému chování, ke snahám, které mají za cíl redukovat napětí a tím i potřebu. Tyto snahy jsou u jednotlivých lidí různou měrou kultivované, zušlechtěné.
V. S. pravděpodobně
VS - VOX SIBILANS šeptem vyslovené slovo při vyšetřování sluchu.Též zkratka provážené skóre
VŮLE schopnost a dovednost volit mezi motivy a vynakládat úsilí na překonávání vnějších i vnitřních překážek při realizaci rozhodnutí
VULGARISMUS obhroublé slovo, nesprávný obrat
VULNERABILITA zranitelnost, a to nejen tělesná, ale i duševní, přecitlivělost, disponovanost, dispozice reagovat např. funkční poruchou pod vlivem stresu
VVV (zkratka) vrozená vývojová vada
VYHÝBAVÁ PORUCHA OSOBNOSTI osobnost úzkostná (anxiozní), s nedostatky v sebedůvěře, vnitřně napjatá, citlivá až přecitlivělá, se sklony k intropunitivitě a s problémy v mezilidských vztazích
VÝCHOVA AMBICIÓZNÍ vychovatelé promítají do dětí svoji vlastní ctižádost, bez ohledu na skutečné možnosti dítěte a jeho schopnosti; usilují, aby nad ostatními dětmi vyniklo
VÝCHOVA BRUTÁLNÍ je typická pro vychovatele se sadistickými sklony (psychopaty); mimořádně hrubé jednání (kopance, surové bití)
VÝCHOVA DEGRADUJÍCÍ vychovatel snižuje dítě: výsměchem, ironií, "strefováním se" do sebecitu dětí. Dosahuje však pouze vnější kázně.
VÝCHOVA DEPRIVAČNÍ takový způsob péče o dítě, při kterém dítě strádá, a to nejčastěji citově, ale i smyslově, rozumově atd.
VÝCHOVA HYPERPROTEKTIVNÍ hýčkající, rozmazlující
VÝCHOVA HYPERSENZITIVNÍ AŽ HYPOCHONDRICKÁ úzkostně ochranitelské zacházení s dítětem, přecitlivělá péče o dítě
VÝCHOVA KVERULANTSKÁ vychovatelé si neustále stěžují (i před dítětem) na domnělé křivky, které se dítěti přihodily, extrapunitivně hodnotí chování dětí i svoje
VÝCHOVA LAXNÍ vychovateli je dítě v podstatě lhostejné, má jiné zájmy
VÝCHOVA MERKANTILNÍ "obchodnický" výchovný způsob, vychovatelé si kupují kázeň dětí odměnami i za povinnosti
VÝCHOVA NEJEDNOTNÁ jednotliví vychovatelé se navzájem liší výchovným cílem nebo metodami při výchově týchž dětí
VÝCHOVA OPORTUNISTICKÁ vede dítě k bezzásadovému osobnímu prospěchářství - bez ohledu na příp. poškození druhých osob a bez zřetele na vyšší mravní hodnoty
VÝCHOVA PERFEKCIONISTICKÁ puntičkářská péče o dítě vyžadující často také od dítěte přehnaně přesné plnění povinností
VÝCHOVA PREFERUJÍCÍ jednomu dítěti nebo několika dětem je dávána přednost před jinými dětmi
VÝCHOVA REJEKČNÍ odmítavá, bez lásky
VÝCHOVA REPRESIVNÍ nadměrné trestání dítěte, podcenění významu kladného hodnocení dítěte
VÝCHOVA REPULZIVNÍ dítě je odmítáno, odstrkováno, je považováno za příčinu dosavadních nezdarů vychovatele
VÝCHOVA VERBALIZUJÍCÍ taková péče o děti, která se opírá převážně jen o slovní příkazy, zákazy a rozkazy, méně o osobní příklad, nepřímé působení apod.
VÝCHOVA ŽIVELNĚ NÁHODNÁ vychovatelé nemají stabilní výchovné postoje a postupy, na tytéž způsoby chování ze strany dětí reagují podle své nálady různě
VÝCHOVNÉ VYUČOVÁNÍ využívání výchovného procesu k formování osobnosti žáka (zejména po morální stránce)
VÝKON ZAMĚSTNANCE míra, v jaké se zaměstnanec vyrovnává s pracovními požadavky
VÝKON výsledek činnosti člověka, který může být fixován v nějakém hmotném nebo symbolickém produktu. Lze ho hodnotit kvalitativně i kvantitativně.
VÝRAZIVO to, jak mluvíme, vypovídá i o naší osobnosti (temperamentu, kultivovanosti, vzdělanosti, verbální pohotovosti)
VYŠŠÍ CITY patří sem city intelektuální, estetické, morální. Motivují vyšší cíle člověka.
VYŠŠÍ DOLNÍ VRSTVA SPOLEČNOSTI V USA vlastníci malých hospodářství, středně kvalifikovaní dělníci, zřízenci
VYŠŠÍ HORNÍ VRSTVA SPOLEČNOSTI V USA státní moc, velký byznys
VYŠŠÍ STŘEDNÍ VRSTVA SPOLEČNOSTI V USA vlastníci menších podniků, manažeři, svobodná povolání
VÝUKOVÝ TEST zkouška, která zjišťuje pokročilost v jednom nebo více předmětech, případně úroveň dosaženou ve školní výuce nebo výcviku celkově
VÝVOJ GRADUÁLNÍ vývoj stupňovitý
VÝVOJOVÝ VÝCHOVNÝ PŘÍSTUP přihlíží k vývojovým (ontogenetickým) zákonitostem
VÝZKUM DESKRIPTIVNÍ zjišťuje četnost výskytu zkoumaných jevů
VÝZKUM EXPLORATIVNÍ provádí se za účelem stanovení hypotéz
VÝZKUMNÁ ZPRÁVA je ucelená práce, která vyplynula z řešeného úkolu grantového typu (např.rezortního nebo státního či mezinárodního). Úkol je na základě výzkumné práce oponován v oponentním řízení a zpracován ve formě interní publikace.
VÝZKUM STATISTICKÝ zkoumá vztahy mezi proměnnými
VZDÁLENÝ TRANSFER dovednosti a znalosti jsou aplikovány v situacích, které se mění
VZOREK (VÝBĚR) omezený počet osob vybraných z celku osob tvořících danou populaci; jde o část populace vybrané např. k výzkumu

Slovník věd o člověku - W, Y

8. prosince 2008 v 7:06 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
W
WALDORFSKÉ ŠKOLY vycházejí z waldorfské pedagogiky, která čerpá ze Steinerovy filozofie, jež představuje určitou formu budhismu. Rozvíjejí kreativní a múzické stránky osobnosti.
WARMING-UP rozehřátí
WERNICKEOVA AFÁZIE (DYSFÁZIE) jde o závadu či poruchu porozumění řeči při zachovalé schopnosti mluvit
WESTERNIZACE poplatnost západnímu stylu života
WHO (zkratka) World Health Organisation ( Světová zdravotnická organizace)
WISC (zkratka) Wechsler Inteligence Scale for Children, americký test inteligence dětí
WORKFLOW pracovní a technologický postup
WORKOHOLISMUS chorobná, "drogová" závislost na práci
WORKOHOLIK osoba "drogově" závislá na práci
WORKSHOP pracovní seminář
WWW (zkratka) World Wide Web ( celosvětová informační ,,pavučina").Vznikla roku 1989. Autorem je Tim Berner - Lee.

X

XANTOCYANOPSIE barvoslepost na žlutou barvu
XANTODERMIE žluté zbarvení kůže
XANTOCHROMIE žluté zbarvení kůže
XANTOPSIE žluté vidění
XANTOREA nažloutlý výtok
XANTÓZA žluté zbarvení kůže a sliznic při ukládání karotenů
XENOFÍLIE přehnaná záliba ve všem, co je z ciziny
XENOFOBIE chorobný strach z cizinců, z cizích lidí a situací
XENOGLOSOFÍLIE sklon užívat neobvyklá, zvláště cizí slova
XENOGLOSOFOBIE chorobný strach z učení se cizím jazykům
XEROSTIMIE suchost sliznice úst vznikající při poruše tvorby slin

Y

YERKES DODSONŮV ZÁKON každý jednotlivec má pravděpodobně
interindividuálně odlišnou optimální úroveň aktivace pro různé úkoly a výkony a je-li tato aktivace nízká nebo nadměrná, mívá nepříznivé důsledky pro efektivitu jeho činnosti v dané oblasti

Slovník věd o člověku - Z, Ž

8. prosince 2008 v 7:03 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Z - Ž

ZABÍHAVOST MYŠLENÍ sdělování hlavní myšlenky je přerušováno opakovaným odbíháním k myšlenkám vedlejším
ZÁJEM záliba v konání nějaké činnosti a snaha tuto činnost co nejvíce poznávat
ZÁKLADNÍ ATRIBUČNÍ CHYBA tendence osob u druhých lidí hledat vnitřní, dispoziční, povahové příčiny jejich neúspěchů, ale vlastní neúspěchy vysvětluji vnějšími, např. situačními faktory (okolnostmi), které však u druhých lidí zůstávají nedoceněny
ZÁKLADNÍ PODPOVRCHOVÉ VLASTNOSTI OSOBNOSTI*např. typ, osobnostní dimenze, extraverze, introverze, psychonervová stabilita
ZÁKLADNÍ ŽIVOTNÍ AKTIVITY láska, práce a hra
ZÁKON PREGNANCE tendence k vnímání "dobrého" tvaru
ZÁKON VÝVOJOVÉ KVALIFIKACE (VÝVOJOVÝCH SKOKŮ)vývoj se v určitých věkových intervalech mění nejen kvantitativně, ale i kvalitativně
ZÁKON VÝVOJOVÉ RETARDACE s věkem postupně ubývá tělesných i duševních vývojových přírůstků
ZÁKON YERKES - DODSONUV vyjadřuje fakt, že lidský výkon se zhoršuje při velmi nízké a při velmi vysoké úrovni aktivace (motivace)
ZÁRAZ V MYŠLENÍ neschopnost spontánně pokračovat ve sdělování započaté myšlenky; subjektivní pocit úniku myšlenek, náhlé zastavení se v řeči uprostřed slova; pocit prázdné hlavy
ZÁSADA "HORKÉ PLOTNY" záporné hodnocení by mělo mít stejné účinky jako dotek horké plotny, tzn., že by mělo být okamžité, důsledné, neosobní a varující
ZÁVISLÁ PORUCHA OSOBNOSTI osobnost nadprůměrně sociabilní, závislá na jiných osobách, často až příliš skromná až podřídivá, sebepodceňující až sebepoškozující, příliš spoléhající na cizí radu a pomoc při rozhodování a na sociální oporu
ZÁŽITKOVÁ PEDAGOGIKA pedagogický směr, který využívá vlastní prožitek jako prostředek rozvíjení osobnosti, výchovy a vzdělávání. Je to učení se aktivním konáním, které je kombinováno s následnou reflexí, což je zpětný pohled, zpětná vazba (review)
ZÁŽITKOVÝ KOMPLEX způsob, jakým jedinec prožívá souhrnně danou skutečnost
ZDRAVÍ stav úplné fyzické, psychické a sociální pohody, nikoliv pouze nepřítomnost nemocí
ZDRAVOTNÍ KONDICE A JEJÍ PODMÍNKY stáří, pohlaví, rodinná zátěž, obezita, aktuální psychický stav, pohybové aktivity, naučený styl chování, sociální a profesní pozice, výživa, prostředí, biorytmicita, stres, závislost na alkoholu, nikotinu, drogách apod.
ZELOMANIE chorobná žárlivost
ZKOMPLEXŇOVÁNÍ geneze narůstající komplikované organizace v průběhu kosmogeneze (P. T. de Chardin)
ZMATENOST V MYŠLENÍ řeč se skládá z jednotlivých vět či jejich útržků, které nemají obsahovou spojitost a nevykazují logickou strukturu; dílčí myšlenky však mají přiléhavý emoční doprovod
ZNAK smyslově vnímatelný jev, který je signálem nebo představitelem jiného jevu nebo děje
ZNEUŽÍVANÉ INHALANTY těkavé látky, chemické sloučeniny jako je toluen, benzin, chloroform, trichlóretylen, tetrachlórmetan obsažené v různých čistících prostředcích, ale i rozpustidlech, ředidlech, lepidlech, barvách a jejichž výpary mají psychotropní či psychoaktivní účinky
ZNOVUPOZNÁNÍ pocit známosti při vnímání předmětu, jevu nebo děje, se kterými jsme měli v minulosti nějakou zkušenost
ZOBECŇOVÁNÍ viz generalizace
ZOOFILIE kladný citový vztah ke zvířatům; pohlavní úchylka
ZOOFOBIE chorobný strach ze zvířat
ZOOMANIE přehnaně kladný emoční vztah ke zvířatům (např. u osamělých osob)
ZOON živočich, zvíře
ZOON POLITIKON společenský živočich (Aristotelova definice člověka)
ZOOPSYCHOLOGIE věda o chování různých zvířecích druhů (též etologie)
ZPĚTNÁ VAZBA označuje informaci o správném nebo nesprávném provedení úkonu, aby jej bylo možno případně regulovat; zpětná aferentace
ZRAKOVÉ HALUCINACE zdánlivé zrakové vjemy, a to buď jednoduché (např. voda, krev, dým, plameny, paprsky) nebo složité (postavy, zvířata, určité předměty známé; přirozené i neznámé a nepřirozené)
ZRALÁ OSOBNOST osobnost vzhledem ke svému věku dobře, adekvátně přizpůsobená (normální)
ZRÁNÍ vnitřní vývojová zákonitost organismu (v určitém období např. dítě začne chodit)
ZVÝŠENÁ PSYCHICKÁ TENZE zvýšený neuroticismus, ale ještě ne neuróza, projevy trémy, nejistota při jednání s lidmi, úzkostnost, lítostivost, afektivní labilita, plačtivost, onychophagie, stížnosti na bolesti hlavy, gastrointestinální potíže při negativních lékařských nálezech
ZYGOTA oplozená vaječná buňka, oplozené vajíčko

Ž
ŽARGON hantýrka, argot, svérázná konvenční hovorová řeč, soubor slov a výrazů, jichž užívá určitá sociální skupina
ŽIVOT jednak látková a energická výměna probíhající uvnitř organismu (metabolismus), jednak látková a energetická výměna probíhající mezi organismem a jeho prostředím
ŽIVOTNÍ NÁLADA stacionární naladěnost endotymního základu (Philipp Lersch)
ŽIVOTNÍ STYL individuální kognitivně-emocionálně-behaviorální schéma sociální percepce a jednání
ŽURNALISTA novinář

ŽIVOTNÍ STYL ČLOVĚKA

6. prosince 2008 v 11:35 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Život je jako divadelní hra: nezáleží na tom, jak dlouhé představení bylo,
ale jak dobře se zahrálo
(Seneca).
Všechny dobré zásady jsou již v knihách napsány, nyní ještě zbývá je uskutečnit
(Blaise Pascal).
Někteří lidé žijí šťastně a nevědí to
(Vauvenargues).


ŽIVOTNÍ SLOH, STYL, ZPŮSOB může být vyjádřen preferovanými zásadami, zájmy, potřebami, hodnotami, volními rozhodnutími, cíli, k nimž člověk směřuje a metodami, jichž při dosahování svých cílů a řešení problémů používá.
Někteří psychologové při charakteristice životního slohu a jeho úrovně kladou zvláštní důraz na individuální potřeby, cíle a hodnoty a jejich kvalitu a kvantitu, jiní na metody dosahování těchto potřeb cílů a hodnot.
Životní sloh zahrnuje rovněž kvalitu a kvantitu vztahů člověka k lidem, zacházení s věcmi a cíle i do budoucna.

Charakterolog a německý vývojový psycholog Hans Thomae (1915-2001)
užívá pro životní sloh označení "tematika života" či "vnitřní tematika"
a její význam vidí ve směřování ke komplexu hodnot.

Životní sloh či styl má rozhodující vliv (Vladimír Kebza, 2005) na zdraví člověka (z cca 50-60%), dále úroveň a dostupnost poskytované zdravotní péče (z cca 15%), vnější vlivy, jako je životní prostředí, sociální vlivy (z cca 15-20%) a vnitřní, genetická predispozice organismu (z cca 10-15%). Poslední odhad se nám jeví jako pravděpodobnou skutečnost poněkud minimalizující.

Existuje řada popisů životních slohů, stylů a způsobů života, např.: normální- abnormální; zdravý a nezdravý; sociálně užitečný, pracovně orientovaný, hedonistický, hravý; aktivní, pasivní; konstruktivní, destruktivní; normální, konformní, maladaptivní (nepřizpůsobený); konzumní, bohémský, liberální, alternativní, deviantní; individualistický, vykořisťovatelský, rozmazlený, vzdorný- negativistický, dominantně autoritářský, konformní, únikový, vychytralý, vyhýbavý atp..j..

Odborné psychologické diagnostické metody životního slohu, stylu, způsobu

Životní sloh lze zjistit pozorování, rozhovorem, dotazníkem a testy hodnot, potřeb, zájmů, názorů a postojů.
Často užívanou jednoduchou metodou na zjišťování hodnotové orientace (hlavně u dětí) je metoda tří přání, která pomáhá odhalovat autotelické (orientované na sebe sama), heterotelické (zaměřené na jiné lidi) i hypertelické (nadosobní) hodnotové zaměření.
Slovenský psycholog Ján Vonkomer sestavil dotazník Ho-Po-Mo na zjišťování hodnotových orientací, postojů k hodnotám a motivace výkonu. Pojem postoj chápe trojsložkově (složka emotivní, kognitivní a konativní). Hodnotové orientace chápe jako strategickou rovinu zaměřenosti a rozhodování člověka. Postoje k hodnotám podle něho určují rovinu operační, která předchází konkrétní činnosti a motivační prostředky jsou podnětmi v taktické rovině. Vonkomer vnímá v regulaci chování a jednání hierarchii v pořadí: hodnotová orientace, postoje k hodnotám a motivační prostředky. Geneze těchto struktur je však opačná, obrácená. Prvotně působí motivační prostředky, postupně vznikají postoje a jejich další kvalitou ve vývoji jsou hodnotové orientace. Zde je evidentní vztah se socializačním procesem.
Existují také různé inventáře vztahů k novému a změně. Obsahují otázky typu: Skrývají pro vás staré věci tajemství? Je lepší koupit novou věc, než používat starou? Pokud to lze, pokoušíte se staré poškozené, ale ještě funkční věci opravovat, abyste se s nimi nemusil ještě nebo vůbec nikdy ,, rozloučit"? Tyto testy diferencují lidi na konzervativní, tradicionální a modernistické typy.
Existuje také mnoho různých inventářů potřeb člověka. Např. Inventář potřeb Mariána Hrabovského a Anny Hrabovské, který autoři označují za semiprojektivní metodiku. Obsahuje čtyřicet položek reprezentujících např. tyto potřeby: úspěch, domov, nasycení (potrava), emocionální blízkost a kontakt, pevný charakter, dodržování oficiálních norem, láska, empatie, autonomie, konformizmus, estetické prožívání, silná osobnost, bezpečí a jistota, relaxace, sex, tělesná krása, pořádek, zdraví, tvořivost.
Existuje řada dotazníků zjišťujících teoretické a praktické zájmy. Dotazníky praktických zájmů bývají modifikací původního testu švýcarské psycholožky židovského původu Franzisky Baumgartenové-Tramerové (1883 - 1970), který se nazýval Knihy o povolání a Dotazník zájmů o praktické činnosti, jež sestavil slovenský psycholog Martin Jurčo (1926 - 1983).
Počet okruhů zájmového zaměření podle Jurča (lidé, umění, technika, živé organismy) bývá rozšířen např. až na čtrnáct okruhů podle základní volby oborů profesní činnosti na konci povinné školní docházky. Dotazníky teoretických zájmů bývají zase modifikací Brněnského katalogu knih pro středoškoláky s tím, že v některých těchto dotaznících nejsou jednotlivé zařazené názvy knih, učebnic a příruček vykonstruované, ale odpovídají reálným názvům.

Okruhy oborů profesní a studijní činnosti jsou:

1. studium na gymnáziu,
2. studium pedagogické, zdravotní a sociálně právní,
3. hornictví a hutnictví,
4. zemědělství, lesnictví a rybářství,
5. stavebnictví a zeměměřičství,
6. dřevoobory,
7. kovoobory,
8. elektrotechnika a telekomunikace,
9. chemická výroba,
10. kožedělná a gumárenská výroba,
11. textilní výroba a oděvnictví,
12. potravinářství,
13. obchod, služby a doprava,
14. umělecko - řemeslná výroba a umění.
Po malých úpravách by bylo možno tento dotazník používat i středoškoláky. Průběžná modernizace těchto dotazníků v souvislosti se stále vznikajícími novými obory lidského studia a práce je také nutná.
Psychologická diagnostika pudů člověka byla rozpracována švýcarským psychologem maďarského původu Leopoldem Szondim (1893 - 1979). Jeho test byl vydán pod názvem Experimentální diagnostika pudů v roce 1947. Jde v podstatě o výběr z fotografií 48 osob v šesti sériích. Zkoumaná osoba má říci, které obličeje se jí zdají nejvíce a nejméně sympatické. Fotografie přitom obsahují obličeje jednotlivců, u nichž se vyskytovaly zřetelné poruchy pudové stránky jejich psychiky (např. šlo o sadisty, hysteriky, paranoidní osobnosti, maniaky).
Mezi dobře využitelné dotazníky zájmů patří dotazník S. S. Prišpuna. Jeho přílohou je seznam povolání, ze kterých si má mladý člověk vybrat ty (ne více než tři), ve kterých by chtěl pracovat nebo pokračovat ve studiu. Jsou zde uvedena povolání na nižší, středoškolské a vysokoškolské úrovni.
Širší využití než pro diagnostiku zájmů mají různé dotazníky pro školu (pro třídního učitele) a pro rodiče žáků, které sestavila např. Marta Klímová a Zuzana Maydlová. Obdobných variantních dotazníků pro školu, rodinu i zájemce o poradu u nichž však jejich autor již
není znám, je v poradenské praxi využíváno veliké množství. Některé byly sestaveny a používány již Ústředním psychotechnickým ústavem v Praze 1, Celetná ulice 20 a Ústavem lidské práce Praha II, Sedmihradská 9.
K dotazníkům žádaly zmíněné instituce také životopis. Žádalo se vypsat nejdůležitější události života od malička do současnosti, které vážné nemoci nebo úrazy člověk prodělal v dětství i v současnosti, jaký je jeho vztah k rodině, komu se nejraději svěřuje, jak se snáší s učiteli, se spolužáky a kamarády, vyložení vlastních plánů, které povolání si přeje zvolit, jak si představuje svou činnost v tomto povolání, jaké překážky se staví v cestu jeho plánům nebo naopak, co jejich uskutečnění podporuje a nakonec jak si klient představuje svoji budoucnost.
Podrobnou osnovu pro životopis sestavený pro profesní problematiku sestavil slovenský psycholog J. Ch. Raiskup. Modifikaci tohoto životopisu vytvořil R. Kohoutek.
Škálu k měření dominatních zájmů osobnosti sestavil Erwin Roth podle G. W. Allporta, P. E. Vernona a G. Lindzeye.
Známý slovenský psycholog Tomáš Pardel (1918 - 1998), L. Maršalová a A. Hrabovská zkonstruovali Dotazník motivace výkonu (D-M-V) vhodný pro oblast psychologie práce, organizace a řízení a pro poradenské psychology.
Kvalifikovaní psychologové mají možnost vybrat si pro diagnostiku životního slohu adekvátní psychologickou diagnostickou metodu z mnoha odborně konstruovaných metod a metodických pomůcek.

Literatura

KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002, 544 stran. ISBN 80-214-2203-3.

MOTIVAČNÍ ANALÝZA CHOVÁNÍ A PROŽÍVÁNÍ

6. prosince 2008 v 11:33 | Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek,CSc.
Lidé jsou málo přístupni rozumovým důvodům, jsou ovládáni pudovými přáními
(S. Freud).
Nejhlubší podstatou lidské přirozenosti je potřeba být uznáván
(W.James).
Pravou moudrostí je nepokažený úsudek o věcech, abychom považovali každou věc za takovou jaká je, abychom se nehonili za něčím bezcenným jako za cenným, nebo abychom neodhazovali věci cenné jako by byly bezcenné, abychom nehaněli co zasluhuje chvály a nechválili co zasluhuje hany (J. A. Komenský).



MOTIVAČNÍ ANALÝZU CHOVÁNÍ A PROŽÍVÁNÍ provádíme, ptáme-li se, proč se určitý člověk nějakým způsobem chová, co a proč asi prožívá, ptáme se vlastně po motivech, po příčinách jeho specifického a energetizovaného chování a prožívání.

Při motivačním rozboru musíme mít na mysli, že může být rozpor mezi skutečnými a deklarovanými motivy a že existují nejen motivy, o nichž člověk může vypovídat - tedy uvědomělé, vědomé, ale i neuvědomělé, nevědomé motivy a také pseudomotivy maskované, utajované, kamuflované (např. potřeba někoho dehonestovat, ponížit, někomu se pomstít).

Člověk dokáže někdy předstírat motivy, které nemá, nebo skrývat motivy morálně v dané společnosti nežádoucí.
U jednotlivých lidí se jejich hlavní motiv či stimul, hlavní hnací síla liší.
Bývá označována jako nervus rerum ( doslova ,,nerv věcí").

Mezi motivy patří:

zájmy,
afekty,
postoje,
vztahy,
tendence,
hodnoty,
ideály,
potřeby,
impulzy
a pudy.

Pozoruhodné je třídění motivů na vnitřní, intrinsické a vnější, extrinsické.

Mezi intrinsické motivy práce patří např. uspokojení z úspěšného výkonu.

Mezi extrinsické motivy práce patří např. potřeba peněz.

Na motivy působí incentivy (pobídky). Jsou to vnější podmínky zaměřenosti.

Mohou být nižší (biologické a hmotné) i vyšší (kulturní, duchovní).

Synonymně se užívá rovněž pojmu stimuly a motivátory (vnější prostředky motivace). Jsou to často odměny a tresty. Incentivy a stimuly podněcují již existující motivy k takovému chování, které vede k uspokojení potřeb.

Motivy vycházející z nitra člověka (podvědomí) se nazývají impulzy.

Je jen zdánlivým paradoxem, že i nečinnost má své motivační pozadí
(např. strach před obtížemi).

Literatura

KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002.
544 stran. ISBN 80-214-2203-3.

STRUKTURÁLNÍ PERSONÁLNÍ VLASTNOSTI

6. prosince 2008 v 11:16 | Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek, CSc.
,,Poznej sám sebe"
(Thales z Milétu).

STRUKTURÁLNÍ PERSONÁLNÍ VLASTNOSTI jsou rysy a vlastnosti osobnosti, vzorce chování a prožívání, které charakterizují celkovou stavbu osobnosti. Obtížně se diagnostikují.
Struktura osobnosti je sice relativně stálá, zachovává si vlastnosti, vzorce a systémy chování, jednání a prožívání, které jsou pro ni typické,
na druhé straně je však i dynamická, během života se více či méně mění.


V celkové struktuře osobnosti se rozlišuje např.:
Stavba osobnosti (primitivní, simplexní, jednoduchá - složitá, komplikovaná, jemně diferencovaná - málo diferencovaná, tj. hrubšího zrna).
Potencionalita osobnosti a její úroveň a míra propojenosti v oblasti kognitivní, emocionální, behaviorální a morální (např. mystifikační, korupční atp.).
Úroveň integrovanosti (sjednocenosti) a synchrovanosti (souladnosti) jednotlivých složek a procesů a stavů osobnosti.
Normalita či abnormalita (patologie) osobnosti ( normální - abnormální: např. psychotická, poruchová, anomální, mentálně retardovaná, encefalopatická, epileptická, disociální, schizoidní).
Originalita osobnosti: běžná - konvenční - originální - objektivně či subjektivně tvůrčí (kreativní).
Homo creans, člověk tvořivý je považován je považován za člověka budoucnosti. Podle teorie tvořivé transaktualizace člověk může při svém rozvoji přesáhnout svou osobnost a rozšířit a kreativizovat své prostředí. Jde tedy o jakousi externí sebeaktualizaci.
Běžná interní sebeaktualizace je pouze rozvinutí vlastní osobnosti. Stimulace a facilitace tvořivé transaktualizace chování vyžaduje příznivé, humánní životní prostředí, příznivé environmentální (např. školní či rodinné) klima, redukci faktorů vyvolávajících frustraci a blokování seberealizace, podporu divergentního myšlení, odměňování tvořivosti, minimalizaci donucování, spoluúčast na řízení (delegovaná pravomoc), minimalizaci vnucování norem chování, osobní svobodu, zabezpečení svobodné komunikace, dobré pracovní vztahy, skupinovou diskusi a vzájemné porovnávání myšlenek, podporu menšinových pozic, vytváření nových vztahů, kompetentnost vedoucího atp / I. A. Taylor, (1975) /.
Zralost osobnosti: zralá (přiměřená věku) - nezralá, infantilní (dětinská), předčasně zralá (chová se, jako by byla starší), zralá pouze v některých složkách
Optimální osobnostní zralost chápeme ve shodě s představitelkou americké humanistické psychologie a rodinné psychoterapie Virginií Satirovou (1967) jako takový komunikativní stav člověka, kdy se plně ovládá, kdy dokáže činit rozhodnutí založená na přesném vnímání sebe, svých rolí a pozic a také pozic a rolí druhých lidí a daných okolností ("kontextu"). Přijímá svá rozhodnutí, své volby jako skutečně vlastní a tím přijímá i odpovědnost za jejich výsledky a důsledky. Takové chování mu pak umožňuje účinně a citlivě komunikovat se světem v němž žije.
Takto osobnostně zralý člověk umí:
a) projevovat se jasně vůči druhým,
b) být v kontaktu se signály ze svého nitra a otevřeně si uvědomovat, co si myslí a cítí ,
c) vnímat to, co je okolo něj jako odlišné od sebe a jako odlišné od čehokoliv jiného,
d) chovat se k jinému člověku jako k někomu od sebe oddělenému a jedinečnému,
e) zacházet s existencí odlišnosti jiných osobností (osobitě "naprogramovaných") jako s příležitostí k poznání a k učení, nikoli jako s hrozbou či signálem pro konflikt,
f) přistupovat k lidem a situacím z hlediska "jak to opravdu je" a nikoli jak očekává či jak si přeje, aby to bylo,
g) přijímat odpovědnost za to, co sám cítí, myslí, slyší a vidí a nikoliv tuto odpovědnost přesouvat či přisuzovat druhým,
h) otevřeně vyjednávat o sdělování, přijímání a ověřování významů mezi sebou a druhými.
(Langmeier, J., Balcar, K. a Špitz, J., 2000)
Osobnostně zralé a morální či altruistické jednání nemusí být vždy v dané společnosti a společenské situaci pro osobnostně zralého a etického člověka ,, úspěšné´´, ale spíše nepohodové, konfliktní, a proto někdy i disharmonizující. Pravdou ovšem zůstává, že je to jednání čestné a spravedlivé.
Integrovanost (sjednocení) osobnosti: harmonická - disharmonická, rozháraná, vyrovnaná, nevyrovnaná, převážně racionální, emocionálně, voluntaristicky založená
Autonomnost osobnosti: samostatná - nesamostatná, závislá - nezávislá, autonomní - heteronomní, dominantní - submisivní.
Ve struktuře osobnosti můžeme rozlišovat také vztahy a vlastnosti:
obecné,
skupinové
a individuální.
1. Obecné vlastnosti jsou vývojově nejstarší a relativně stálé. Jsou společné všem normálním lidem, např. vidění v určitém rozsahu světla.
2. Skupinové vlastnosti jsou příslušné určitým skupinám lidí (např. způsob vyjadřování citů). Patří sem i vlastnosti generační.
3. Individuální (jedinečné) vlastnosti jsou specifické pro určitého jedince (např. hodnotový systém, úroveň inteligence, stupeň tvořivosti).
Psychologové se snaží popsat základní dimenze osobnosti. Je jich mnohem méně než je vlastností osobnosti uvedených v různých slovnících a encyklopediích. Ty jsou často synonymní.
Existuje pět obecněji akceptovaných základních dimenzí osobnosti označovaných ,, Big Five" ( Hřebíčková, Čermák, Osecká, 1993):
1. Emocionální stabilita, adjustace, vyrovnání se s prostředím, vyrovnanost, klid, soustředěnost, nehypochondričnost a opak: emocionální labilita, maladjustace, zvýšený neuroticismus, úzkostnost, podrážděnost, hypochondričnost.
2. Svědomitost, spolehlivost, zodpovědnost, školní úspěšnost, akademický úspěch, pracovní výkon, charakter, pečlivost, zásadovost, vytrvalost a opak nesvědomitost, nespolehlivost, nedbalost, nezájem o poctivou práci a lhostejnost k jejím cílům, neplnění slibů, přílišná měnlivost proklamovaných dohod a rozhodnutí.
3. Snášenlivost, tolerantnost, příjemnost, přátelskost, altruismus, dobromyslnost, jemnost, mírnost, důvěřivost, kooperativnost a opak: nesnášenlivost, nevraživost, nepřátelskost, lhostejnost k druhým, hostilní svéhlavost, nepoddajnost, egoismus, žárlivost, vznětlivost, nedůvěřivost, negativismus.
4. Kulturnost, estetická citlivost, vytříbenost, uhlazenost, vnímavost, flexibilita myšlení (jeden z aspektů inteligence, i když s ní není totožný), intelektuální zájmy, zvídavost, divergentnost myšlení, obrazotvornost, osobnostní zralost a opak: nekulturnost, neuvážlivost, hrubost až surovost, simplexnost, jednoduchost, neuhlazenost, slabá vnímavost vůči druhým lidem, osobnostní nezralost a nemoudrost.
5. Extraverze, společenskost, obrácenost navenek, sdílnost, někdy povrchnost, netrpělivost až impulzivnost, preference viditelné části reality, zájmy rozrůstající se spíše do šířky, úsilí o větší variabilitu kontaktů, často však méně intenzivních, vztahy k lidem obvykle pozitivní a flexibilní, vyhledávání vnějších podnětů, závislost na hodnocení okolím a opak: introverze, nespolečenskost, introspektivita, obrácenost do nitra své psychiky, uzavřenost, nesdílnost, rezervovanost, chlad navenek, mírnost až flegmatičnost. Introvert se zajímá primárně o vlastní vnitřní svět prožitků a významů. Upřednostňuje spíše trvalejší významy než přechodné události. Mívá potěšení ze samoty a soukromí. Je méně závislý na souhlasu okolí. Ve vztazích s lidmi vyhledává hloubku a porozumění. Inklinuje k melancholii.

Poruchy dospělé osobnosti
Americká psychiatrická asociace ve svém Diagnostickém a statistickém manuálu (ve čvrté revizi - DSM IV - definuje poruchu osobnosti takto: přetrvávající vzorec prožívání a chování, který se významně odlišuje od očekávání v kultuře, ve které jedinec žije, je rozsáhlý a nepružný, má počátek v adolescenci nebo v raném dětství, je stabilní v průběhu času a způsobuje utrpení nebo poškození.
Poruchy osobnosti jsou uvedeny v Mezinárodní klasifikaci nemocí a přidružených zdravotních problémů 10. revize (MKN-10). Jsou to:

F 60.0 Paranoidní porucha osobnosti: např.vztahovačná. nedůtklivá, vlastní pochybeni nepřiznávající.

F 60.1 Schizoidní porucha osobnosti: např. nezájem o jiné lidi, odcizenost, citový chlad, bizardní nápady.

F 60.2 Disociální porucha osobnosti: nerespektuje a porušuje zákony a předpisy, chybí vyšší city a pocity viny, vyskytují se časté lži, krádeže, agresivní činy.

F 60.3 Emočně nestabilní porucha osobnosti: např. labilní afektivní a náladová reaktivita, predispozice k abuzu drog, promiskuitě.

F 60.4 Histrionská porucha osobnosti: např. přehnaná teatrálnost, dramatizace banálních starostí a sporů, labilita, rychlé střídání nálad a afektů.

F 60.5 Anankastická porucha osobnosti: např. svéhlavost, tvrdohlavost, umíněnost, paličatost, emocionální rigidita a staženost, obsese (anankasmy) tj. nutkavé myšlení a kompulze tj. nutkavé jednání, které se snaží opakovaně prezentovat svému okolí, čímž své okolí zatěžuje a obtěžuje (často i telefoniícky), rituální chování, ulpívanost a úpornost, detailismus, nepohoda, nevýkonnost.

F 60.6 Anxiozní (vyhýbavá) porucha osobnosti: např. úzkosti, neustálé duševní napětí, přecitlivělost, uzavřenost.

F 60.7 Závislá porucha osobnosti: např. závislost na nadměrné péči druhých o jejich osobu, skromná a příliš podřídivá osobnost, sebepodceňování, častá potřeba opory.

F 60.8 Jiné specifické poruchy osobnosti:

Excentrická osobnost: např. zvláštní, neobvyklé až bizarní nápady, výstřední chování a oblékání, extrémní extravertovanost a sociální aktivovanost.

Haltlos (nezdrženlivá) osobnost: např. mimořádně malé sebeovládání a adekvátní volní úsilí, sklon k abusu drog, promiskuitě.

Nezralá osobnost: vzhledem k normálně probíhající ontogenetické etapě (vývojového stadia) nepřiměřeně infantilní chování, jednání i prožívání.

Narcistická osobnost: extrémně sebestředná, krajně sebevědomá, přesvědčená o své grandiozitě, mimořádných schopnostech a dovednostech a důležitosti pro ostatní lidi.

Pasivně agresivní osobnost : např. neustále si na něco stěžuje, neplní včas svěřené úkoly ani sliby, své nadřízené neuznává, ale jejich přímé ostré kritice se vyhýbá, mívá špatnou docházku do práce, nedodržuje pracovní dobu.

Psychoneurotická osobnost: např. subdeprivovaná, deprivovaná (strádající), hypersensitivní, stresy i běžné denní starosti často prožívá psychosomaticky, mívá chronické neurotické potíže.

F 60.9 Poruchy osobnosti blíže nespecifikované:

Charakterová neuróza NS: nežádoucí charakterové rysy a vlastnosti, které jsou příznaky (symptomy) neurózy. Např. patologická stydlivost, extrémní smysl pro pořádek a uklízení jako nutkavý obřad, sklon k hostilnímu a destruktivnímu chování, nedostatek asertivity a sebedůvěry při rozhodování se

Patologická osobnost NS: např. polymorfně deformovaná a akcentovaná, sadomasochistické tendence.
(NS znamená nespecifikovaná, blíže neurčená).

U některých osob mohou být současně splněna kriteria pro dva i více typů poruch osobnosti.

Poruchy osobnosti většinou trvají ( zejména pokud nejsou léčené) v učité míře po celý život. Méně výrazné bývají ve středním věku a ve stáří.

Odborná psychologická diagnostika osobnosti se vedle kvalifikovaného pozorování a rozhovoru opírá také o speciální psychologické testy
Např.o testy či metody jednorozměrné (unidimenzionální):
N - 5 (Neurotický dotazník J. Knoblocha),
KSAT (Škála klasické sociálně situační anxiety a trémy O. Kondáše),
Inventář agrese (B-D-I),
STAI (škálu úzkosti a úzkostnosti podle Spielbergera),
MALT (Mnichovský test alkoholismu).
TE-ZA-DO (temperamentově zaměřený dotazník podle V. Smékala a G. Bergera) aj.
Dále o metody vícerozměrné (multidimenzionální) např. :
BOD (h) S. Kratochvíla,
EOD H. J. Eysencka,
O. Mikšíkovy dotazníky (IHAVEZ, SUPOS, SPIDO, DOZ),
Woodworth-Mathews,
Mezi hodnotné diagnostické metody odborných psychologů zjišťující základní osobnostní vlastnosti
patří Dotazník interpersonální diagnózy (ICL) Timothy Francise Learyho (1920-1996) aj., který zjišťuje nejenom osm základních osobnostních rysů jako určitých kvalit osobnosti ( dominantnost a submisivitu, ráznost a laskavost, responzibilitu (zodpovědnost) a rezervovanost (distancovanost), závislost a nezávislost),
ale vyjadřuje se i k jejich kvantitativní úrovni a k jejich adaptivnosti a dysadaptivnosti (maladaptivitě).
Brněnská psycholožka E. Kudličková (roz. Komárková) sestavila Osobnostní dotazník KUD.
Metoda zachycuje tyto vlastnosti: aktivitu a pasivitu, labilitu a stabilitu, dominanci a submisivitu, racionálnost a smyslovost, extraverzi a introverzi.
Bruno Miglierini sestavil také Osobnostní dotazník, který zjišťuje společenskost a aktivitu, samostatnost a rozhodnost, emocionální stabilitu, vztahy k rodině, tělesnou a duševní pohodu, vztahy k lidem, zájmovou zaměřenost a svědomitost a zodpovědnost. Miglieriniho dotazník obsahuje 200 výroků se kterým má zkoumaná osoba vyslovit souhlas nebo nesouhlas.
Stále je využíván P - I test (Osobnostní a zájmový test), který sestavili E. Mittenecker a V. Toman. Obsahuje 120 otázek na osobnost a 94 otázek zájmových. Otázky na osobnostní vlastnosti se dělí do bipolárních kategorií: sebekritika - nedostatek sebekritiky, sociální postoj - nesociální postoj, extraverze - introverze, neneurotický - neurotický, nemanický - manický, nedepresivní - depresivní, neschizoidní - schizoidní, neparanoidní - paranoidní, vegetativně stabilní - vegetativně labilní.
Oblíbený je Hogan Personality Inventory (HPI), Hoganův osobnostní dotazník, který zjišťuje osobnostní stabilitu, sebeprosazování, sociabilitu, kooperativnost, systematičnost, zvídavost, učenlivost.
Stále využíván je též Osobnostní dotazník P. L. Bergera a V. Smékala.
Pro dospělé je využíván pro diagnostiku osobnosti vícerozměrný Dotazník 16 PF Raymonda B. Cattella (1905-1998).
Cattellovy osobnostní faktory v dotazníku 16 PF forma E jsou závislé na neurofyziologických vlastnostech. Jde o tzv. hlubší, podpovrchové vlastnosti. Projevují se jako syndromy (skupiny příznaků):
NÍZKÉ SKÓRE
A- REZERVOVANÝ, neosobní, kritický, chladný, nedůvěřivý, formální, skeptický.
B- MÉNĚ INTELIGENTNÍ, konkrétně myslící, méně inteligentní.
C- EMOCIONÁLNĚ MÉNĚ STABILNÍ, snadno se rozruší, ovlivňovaný city.
E- SUBMISIVNÍ, mírný, poslušný, přizpůsobující se, lehce se dá ovládat.
F- STŘÍZLIVÝ, opatrný, vážný, mlčenlivý.
G- NESPOLEHLIVÝ, nerespektuje pravidla, sobecký.
H- OSTÝCHAVÝ, plachý, váhavý, zdrženlivý, senzitivní k vyhrůžkám.
I- TVRDÝ, hrubý, houževnatý, bez smyslu pro extravaganci.
L- DŮVĚŘIVÝ, přijímá dané podmínky, lehce se s ním vychází.
M- PRAKTICKÝ, drží se při zemi, prozaický, věcný.
N- NAIVNÍ, nepředstírá, otevřený, má prostý vkus.
O- SEBEJISTÝ, nepociťuje vinu, bezstarostný, spokojený sám se sebou.
Q1- KONZERVATIVNÍ, respektuje tradiční myšlení.
Q2- ZÁVISLÝ na skupině, rád někoho následuje, přihlíží k ostatním.
Q3- VNITŘNĚ NEINTEGROVANÝ, laxní, nedbá na společenská pravidla.
Q4- RELAXOVANÝ, klidný, nízká ergická tenze, nefrustrovaný.
VYSOKÉ SKÓRE
A- VSTŘÍCNÝ, vřelý, účastný, ochotný spolupracovat, dobromyslný.
B- INTELIGENTNĚJŠÍ, abstraktně myslící.
C- EMOČNĚ STABILNÍ, čelí realitě, zralý, klidný.
E- DOMINANTNÍ, asertivní, agresivní, tvrdošíjný.
F- BEZSTAROSTNÝ, nadšený, spontánní, expresivní.
G- SVĚDOMITÝ, konformní, spolehlivý, mající smysl pro povinnost.
H- DOBRODRUŽNÝ, společensky smělý, odvážný, snáší dobře stres, má hroší kůži.
I- JEMNOCITNÝ, senzitivní, měkký, citově závislý, hledá pomoc a soucit.
L- PODEZÍRAVÝ, tvrdohlavý, nedá se oklamat a podvést, nedůvěřivý a skeptický.
M- IMAGINATIVNÍ, nepraktický, často duchem nepřítomný.
N- KALKULATIVNÍ, vypočítavý.
O- USTARANÝ, plný obav, trápí se, sklon k pocitům viny, nejistý.
Q1- EXPERIMENTUJÍCÍ, kritický, liberální, ochotný akceptovat změny.
Q2- SOBĚSTAČNÝ, dává přednost vlastním rozhodnutím.
Q3- INTEGROVANÝ, řídí se svým sebepojetím.
Q4- FRUSTROVANÝ, napjatý, popudlivý, podrážděný.
Pro mládež se stále používá Osobnostní dotazník pro mládež HSPQ, který zkonstruoval rovněž R. B. Cattell a Mary D. L. Cattellová. Test má zachytit jednoduchou technikou všechny hlavní a současně značně stálé psychické vlastnosti mladého člověka ve věku od 12 do 18 let. R. B. Cattell těchto vlastností zjišťuje čtrnáct. Označuje je obdobně jako test 16 PF velkými písmeny abecedy (např. faktor B - inteligence).
Pro diagnostiku některých významných vlastností osobnosti je využíván Freiburský osobnostní dotazník, jehož autoři jsou J. Fahrenberg, H.Selg a R.Hampel a pro české a slovenské uživatele dotazník upravili T. Kollárik, E. Poliaková a A. Ritomský.
Dotazník sleduje tyto nezávislé dimenze osobnosti: neuroticitu, spontánní agresivitu, depresivitu, vzrušivost, družnost, mírnost, reaktivní agresivitu, zdrženlivost, otevřenost, extravertovanost- introvertovanost, emocionální labilitu- stabilitu a maskulinitu-feminitu.
Obsedantní a kompulzivní tendence lze vyhledávat (provádět onsedantně - kompulzivní screening) např. pomocí metody J. Zohar- N.A. Fineberg (Z-FOCS).
Je prezentováno 5 jednoduchých screeningových otázek. Když je pozitivní alespoň jedna odpověď, je potřebné provést detailní vyšetření na vyloučení obsedantně kompulzivní poruchy osobnosti.
1. Umýváte se často nebo často perete?
2. Často kontrolujete věci, situace?
3. Máte nějaké myšlenky, které vás obtěžují a kterých byste se chtěli zbavit, ale nedaří se vám to?
4. Trvá vám dlouho ukončení běžných aktivit?
5. Děláte si starosti, nebo se příliš zabýváte uspořádaností nebo souměrností?

Často se však stává, že od vzniku symptomů ke stanovení odborné diagnózy uběhne příliš dlouhá doba. Terapie je pak obtížnější.

Mezi projekční metody zkoumání osobnosti patří Test inkoustových skvrn podle švýcarského psychiatra a psychoanalytika Hermanna Rorschacha ( 1884-1922),
který autor prezentoval v roce 1921.
Rorschachův test (ROR) je psychodiagnostická metoda, analyzující psychiku a osobnost, a to zejména v klinické psychologii.
Na počátku svého vzniku využíval Hermann Rorschach různé inkoustové skvrny. Ukazoval je svým pacientům a ty, které nejvíce podněcovali fantazii, začal používat v praxi stabilně.
Rorschachův test nyní využívá 10 karet s barevnými a černobílými symetrickými skvrnami a předpokládá úzký vztah mezi vizuálním vnímáním a osobností.
Zahrnuje tři barevné skvrny, pět černých skvrn a dvě černo-červené, všechny na bílém pozadí.
Osoby racionálně založené reagují primárně na tvar skvrn, teprve poté na barvy.
Osoby emotivně založené se mohou nejprve zaměřit na barvy a teprve pak hodnotí tvary skvrny.
Pořadí předkládaných karet není náhodné.
Žádosti o přetočení obrázku, verbální i neverbální reakce, doba přemýšlení či naopak rychlost odpovědí, její originalita,
to vše je během testu examinátorem zaznamenáváno.
Kvůli objektivnosti odpovědí ke každé kartě náleží tabulka, kde se nachází několik možností odpovědí.
Získané údaje mají primárně kvalitativní charakter a a jejich úspěšnost pro diagnostiku je značně závislá na osobní odborné kompetentnosti a zkušenosti psychologa, který je používá.
Speciální psychologické diagnostické metody se stále zdokonalují a poskytují se kvalifikovaným odborníkům v teorii a praxi.

Literatura

KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002.
544 stran. ISBN 80-214-2203-3.

CHARAKTER jeho poznávání a rozvoj

6. prosince 2008 v 11:13 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Vlastní charakter každého člověka je tvůrcem jeho štěstí
(Cornelius Nepo).
Poznávejte lidi po skutcích, jako dobrota stromu má známa býti po ovoci, ale nikoliv po listí, ani po kůře, ani po výšce
(Jan Hus).
Dobře činit a sklízet hanu, toť úděl královský
(Marcus Aurelius).
Kdo by pochyboval, že v životě je nejkrásnější pořádek a řád
(L. J. Columella).
Člověk je po celý život povinen pracovat na svém zlepšení a zdokonalování (Konfucius).


CHARAKTER považujeme za složku, nedílnou součást psychiky a osobnosti.
Vlastnosti charakteru se navenek projevují relativně stálým adekvátním nebo nežádoucím chováním k vnějšímu světu, zvláště sociálnímu, k hodnotám, k práci i k sobě samému.
Projevy charakterových vlastností v chování, jednání (skutcích) i v prožívání lze hodnotit podle určitých hledisek (např. pedagogických, estetických atd.) a vyjadřovat je v pojmech povahových rysů jako je pravdomluvnost, klamavost, píle, lenivost, poctivost, čestnost, nespolehlivost, společenskost, adaptivnost (situační přizpůsobivost) nebo expresivnost (ryzost). Ekvivalentem pojmu charakter je pojem povaha.

Pojem charakter má v psychologii osobnosti širší význam než v běžné řeči. V lidovém pojetí se spojuje slovo charakter s kladnými morálními vlastnostmi a se svědomím člověka, které řídí jeho chování.
Bezcharakterní (resp. charakteropat)je pak ten, kdo má záporné morální vlastnosti, neadekvátní úroveň svědomí a sociálně nežádoucí chování a jednání.
Ryze psychologické pojetí je však širší (není tak výlučně spjato s kladným etickým hodnocením).
Někdy se dokonce pojem charakter ztotožňuje s pojmem osobnost (persona).
První zmínky o charakteru se objevují v Theofrastovi ve 3. stol. př. n. l. Charakter původně
znamenal pečeť, ražení mincí (charassein (řec.) = vyrýt, vytisknout), přeneseně výrazný znak, podle kterého lze něco rozeznat.
V našem pojetí rozumíme charakterem povahové jádro osobnosti a komplexní soubor kladných i záporných individuálních zvláštností, které jsou pro člověka příznačné a vtiskují ráz celému jeho chování. Tyto vlastnosti vyjadřují chování, prožívání a vztah člověka k sobě samému, ke společnosti, k práci, vystihují i zvláštnosti jeho vůle. Když je dostatečně známe, můžeme s určitou pravděpodobností předvídat chování člověka. Každá charakterová vlastnost je totiž vždy i tendencí vykonat za určitých podmínek určitý čin, skutek. Hodnota člověka je určována tím, k jakým lidským vztahům tíhne, jaké vztahy k lidem si chce a je schopen osvojit.
Charakter (tj. především zaměřenost člověka) je do značné míry získaný, na jeho vytváření mají největší vliv procesy učení v širším slova smyslu, výchova, rodina, škola, společnost, později i sebevýchova a autoregulace. Charakter se projevuje a utváří ve způsobu a stylu či slohu života.
Charakter můžeme do jisté míry definovat také jako tendenci chovat se, reagovat určitým způsobem v dané situaci.
Projevuje se a utváří v činnosti. Je to upevněná, internalizovaná a individuální soustava motivů a hodnot. Člověk bývá takový, jaké jsou jeho vůdčí motivy, vůdčí linie, vůdčí potřeby a jeho hodnotový systém. Charakter úzce souvisí se světovým názorem člověka a podmiňuje jeho chování a jednání. Silný charakter má vyhraněný vztah k významným hodnotám osobním i morálním.
Charakter se výrazně projevuje v cílech člověka a ve způsobech dosahování těchto cílů.
V odborné psychologické, sociologické a pedagogické literatuře se zdůrazňuje význam altruistické, pozitivně prosociálně orientované osobnosti. Adekvátně pozitivně a prosociálně orientovaná komunikace, interakce a adaptace na některé eticky a právně ještě přijatelné odlišnosti osobnosti a chování ostatních lidí je považována za cestu k úspěchu v pracovní činnosti, socializaci i humanizaci osobnosti a za základ duševní vyrovnanosti.
Klade se důraz na pěstování vlastní dobré sebedůvěry a oprávněného uznání kladů jiných lidí
a posilování jejich sebevědomí.
V dospělosti je důležitá zde schopnost a dovednost sebeřízení, sebevýchovy, autopersuaze, t.j. adekvátního a žádoucího přesvědčování, ovlivňování a poučování sebe sama.
Důležité je znát o sobě samém, jak je člověk přiměřeně, zvýšeně nebo málo podřídivý a sugestibilní (ovlivnitelný) cizími názory, postoji, vztahy a posudky a jak je kriticky (až po vlastní kritické racionální a logické analýze) či nekriticky předává dál.
K charakteru patří nejen volní a emocionální zvláštnosti, ale i zvláštnosti intelektuální (např. myšlenková důslednost, přesnost). Ve většině jazyků existuje mnoho synonymních výrazů pro charakterové vlastnosti. Zdrojových (základních) vlastností je však mnohem menší počet. Jsou předmětem výzkumu faktorových analytiků osobnosti.

Charakterové rysy člověka ve vztahu k jiným lidem

O kvalitě vztahů k jiným lidem rozhoduje osobní morálka (altruismus nebo egoismus člověka a smysl pro dobro a zlo a spravedlnost).
Altruistický, nesobecký, přátelský a laskavý (afiliantní) člověk bere za své nejen právní, ale i morální normy a chová se podle nich.
Egoista - sobec se nestará o mínění a poškozování druhých, pokud je v rozporu s jeho sobeckými zájmy.
Důležité je také posouzení tzv. sociální inteligence či sociální citlivosti, sociálního taktu, resp. sociální hostility (nepřátelství). Extrémně kritické a záporné až nepřátelské vztahy k jiným lidem často souvisí s tendencí k základní (fundamentální) atribuční chybě při hodnocení lidí (podceňování role vnějších příčin a podmínek jejich chování např. v mimořádných situacích).
Patří sem i ascendentní (dominantní) tendence osobnosti, tzn. trvalý sklon vést ostatní, nebo submisivní tendence osobnosti (trvalý sklon být veden) a míra sociální angažovanosti člověka. Hodně sociálně angažovaný člověk se rád ke všemu vyjadřuje, ke všemu zaujímá postoje, pohotově ke všemu mluví a vyjadřuje na vše své názory. Mívá poměrně často dominantní, mocenské, autokratické až diktátorské sklony. Jiné vlastnosti mají lidé rezervovaní nebo podezíraví.
Ve vztahu k nadřízeným zaznamenáváme především míru disciplinovanosti či nedisciplinovanosti, míru agresivity, míru frustrační tolerance (snášenlivosti vůči zátěžovým situacím), uctivost, odstup, míru otevřenosti či uzavřenosti, míru stylizace chování, míru potřeby komunikace s nadřízenými.
Posuzujeme zvlášť, jaké má člověk postoje k mužům, jaké k ženám, k vrstevníkům, ke starším či k mladším, k jednotlivým spolupracovníkům, ke spolužákům apod. Sledujeme rovněž charakterové rysy typické jednak pro individuum, jednak pro skupinu, kterou zastupuje.
Popis charakterových vlastností člověka ve vztahu k ostatním lidem by měl postihnout především i míru expanzivity (prosazování sebe sama, rozpínavosti), družnosti nebo samotářství, popularitu, míru snášenlivosti nebo konfliktogennosti ve skupině.
Často vede ke konfliktům extrémně zvýšená sebedůvěra až pýcha, expanzivita a dominance některých osob spojená s velkou potřebou neustále prezentovat a demonstrovat okolí svou převahu, obratnost, sílu a moc a extrémní tendence zvýšeně oponovat a své okolí kritizovat, napravovat a zdokonalovat podle svých představ.
Zajímá nás také míra adaptivity, přetvářky. Přetvářka bývá typická pro dospělé osoby, malé děti (zejména v předškolním věku) bývají spontánní, bezprostřední. expresivní.
Některé osoby mají dokonce více masek.
Nositel Nobelovy ceny z roku 1934, italský dramatik, prozaik a literární kritik
Luigi Pirandello (1867 - 1936) hovoří o člověku jako o
bytosti dvou tváří:
jedna je určena jemu samotnému,
druhá ostatním.
Člověka do značné míry charakterizuje také úcta k životu, ke všem živým tvorům, a jeho sociabilita a úroveň jeho osobitosti, individuálnosti a kreativity.
Je pozoruhodné, že málo sociabilní osoby posuzují nesociabilitu shovívavěji než osoby sociabilní.
Mnozí lidé mají tendenci znehodnocovat (alespoň slovy) vše čím je někdo nebo něco podle jejich představ a mínění přesahuje.

Charakterové rysy člověka ve vztahu k sobě samému

Aby byl člověk v dnešním složitém světě hodnot spokojen, musí mít pocit, že v tomto světě nezaniká, že je ostatními lidmi uznáván, že se neztrácí sobě ani lidem, že něco znamená, že jeho existence má svůj smysl, důležitost a hodnotu.
Sebehodnocení je jakýmsi centrem, jádrem osobnosti člověka. Člověk si úroveň sebehodnocení střeží. Jestliže z jakéhokoli důvodu tato úroveň klesá, usiluje o její vyrovnání. Každý člověk přitom nalézá zdroj své sebedůvěry v něčem jiném. Souvisí to s jeho systémem životních hodnot. Hodnotí-li vysoce vzhled, bude čerpat svou sebeúctu ze své upravenosti, líbivosti; hodnotí-li nejvýš práci, bude mít těžisko sebedůvěry především v pracovních výsledcích a úspěších; hodnotí-li snahu pomáhat ostatním, tedy činit dobro, bude mít těžisko sebehodnocení v oblasti humánní, sociální a mravní.
Sebeuvědomění a sebehodnocení může být tedy v jednotlivých oblastech egostruktury odlišné. Jiné může být v oblasti kognitivního já, jiné v oblasti somatického a výrazového já, jiné v oblasti charakterového (morálního) já. Je možno rozlišovat i profesní já (profesionální sebecit a sebevědomí) a ekonomické já.
Sebehodnocení může být buď zdravé, zvýšené nebo snížené a může během života každého člověka projít proměnami. Je to jeden z nejcitlivějších a nejdynamičtějších rysů osobnosti.
Závady a poruchy sebehodnocení pravidelně komplikují přiměřenou sociální adaptaci jedince. Zatím co prožívání pocitů nedostačivosti až méněcennosti přináší spíše jen subjektivní nesnáze a utrpení lidem, kteří jsou jimi postiženi, nepřiměřeně zvýšené sebevědomí bývá zdrojem problémů a konfliktů mezi jedincem a jeho sociálním prostředím. Je proto velice potřebné snažit se pomoci lidem, zejména mladým, k adekvátnímu sebepoznání spojenému se zdravým sebevědomím.
Projevy jednotlivých typů sebehodnocení a různých kompenzačních mechanismů jsou přitom závislé na celé komplexní struktuře osobnosti člověka a na situacích, ve kterých se ocitá.

Z hlediska prožívání vlastní hodnoty lze stanovit čtyři stadia vývoje
osobnosti. První tři jsou heteronomní, poslední (čtvrté) je autonomní.
První stadium je nejjednodušší a je charakterizováno potřebou odlišit se od ostatních. Je to touha vyprostit se ze společenské nicoty. Lidský jedinec touží, aby byl vnímán a jakýmsi způsobem významně odlišen (např. účesem, oděvem, způsobem mluvy, vzděláním, společenským původem, majetkem, bohatstvím).
Druhé stadium se vyznačuje tím, že člověk touží po přijatelném veřejném a mediálním mínění o sobě a sám se stará, aby toto mínění bylo co nejlepší ("co by tomu řekli lidé, jak bych před lidmi vypadal"). Mínění jiných o sobě také přijímá a bere je za skutečné. V tomto stadiu jedinci vystačí zdání.
Ve třetím stadiu jedinec prožívá jako hlavní hodnotu čest. Čest je vždy kolektivní a vždy relativní. Existuje mnoho rozdílů a odstínů cti. Je jich tolik, kolik je společenských skupin. Mluví se o cti rodu, o cti rasy, národa, třídy, kasty, profese, stavu atd. Každá se opírá o jakýsi kult specifických vlastností. Čest se rozvíjí tam, kde je nějaké společenství organizované, disciplinované, anebo má tradici. Čest společenské skupiny patří jedinci, její lesk padá i na něj a on se pokládá za lepšího než jiní.
Ve čtvrtém stadiu má jedinec tzv. autonomní "já". Prožívá svou hodnotu jako vnitřní a hluboké přesvědčení o její skutečnosti. Tato skutečnost je jeho osobní a privátní vlastností. Soud o vlastní hodnotě je neodvislý od jakéhokoliv cizího mínění. Takto prožívaná hodnota je oceněním "vlastního morálního bytí". Jiný názor velmi často není s to změnit vlastní soud, který má jedinec o sobě samém. Takto pojatý pocit hodnoty nazýváme pocitem osobní důstojnosti. Tento pocit má v lidském životě velký význam. Vede člověka k tomu, že jedná na základě určitých relativně pevných zásad a principů.
Někdy však je přesvědčený i o pravdivosti, správnosti, významnosti, důležitosti, závažnosti a platnosti (relevantnosti) všech svých názorů, postojů, vztahů, úsudků a rozhodnutí, a to i chybných. Takové extrémní přesvědčení bývá právem považováno za projev, příznak (symptom) abnormálně zvýšeného sebevědomí, závady či poruchy psychiky a osobnosti.

Charakterové rysy ve vztahu člověka k práci a mimo práci, jejich závady a poruchy

Posouzení charakteru by bylo neúplné, kdybychom pominuli vztah člověka k pracovní činnosti. Patří sem: pracovitost, ale i způsob práce: důkladnost, přesnost, dochvilnost, rychlost, pečlivost, soustavnost, pořádkumilovnost, umění organizovat práci, iniciativnost, tvořivost, nebo opaky těchto vlastností: lajdáctví, povalečství, nepřesnost, nepečlivost, nepořádek, pomalost, nedbalost, nedostatek iniciativy, neschopnost organizovat práci. Důležité je i to, v jakém druhu práce nachází člověk zálibu, zda jde o práci fyzickou, duševní, o práci s lidmi, se zvířaty, s věcmi, o práci ve skupině nebo o samotě.
Zajímavou typologizaci vztahů člověka k práci vypracoval americký psycholog Douglas Murray Mc Gregor (1906-1964).
Rozeznává ve vztahu k práci lidi typu X (vnějškově direktivně motivovatelné) a typu Y (motivované zevnitř své osobnosti).
Člověk typu X práci v podstatě nemá v oblibě a snaží se, aby se jí vyhnul. Odmítá také převzít zodpovědnost.
Lidé typu Y mají pocit zodpovědnosti. Jsou rádi, když je vedení považuje za spolupracovníky. Jsou sami ze sebe motivováni, aby dobře pracovali. Jsou schopni sebekontroly. Je však žádoucí diskutovat s nimi před konečným rozhodnutím. Kladně reagují na indirektivní vedení participativního (partnerského) typu. Nesnášejí ze strany vedení manipulativní řídicí operace.
O dynamice výkonnosti a průběhu činnosti člověka rozhoduje také různá míra fyzické, duševní a emocionální unavitelnosti, která je individuální, závislá na věku, konstituci, neurotypu, zdravotním stavu i aktuální kondici.
Pro posouzení charakteru jsou důležité i aktivity mimopracovní, ve volném času a vztah člověka k dalším živým tvorům, penězům a věcem.

Volní rysy charakteru

Volní vlastnosti spoluvytvářejí jádro charakteru a jeho "akční sílu". Záleží na vůli (ta je spolu s myšlením a inteligencí vyšší vrstvou osobnosti), do jaké míry člověka ovládají pudy, potřeby, nálady, afekty. Záleží také na osobním hodnotovém systému a svědomí, jakým směrem člověk zaměří své jednání.
Mezi základní vlastnosti vůle patří cílevědomost, zásadovost, rozhodnost, samostatnost a vytrvalost při realizaci rozhodnutí. Tyto vlastnosti se posilují nebo rozvolňují životní praxí, empirií. Pro silnou vůli jsou typické uvědomělé motivy chování.
Kvalita charakteru tkví v tom, jak je člověk schopen vůlí zorganizovat a zharmonizovat svůj vnitřní život a dovést svoje jednání k cíli. Chceme-li člověka a jeho osobnost dobře poznat a pochopit, musíme zjistit o co vlastně ve svém životě hlavně usiluje, jaké má životní hodnoty a cíle a jak cílevědomě a vytrvale jich dosahuje.
Cílevědomost
Pod pojmem volní jednání rozumíme záměrnou činnost směřující k dosažení vědomě stanovených cílů. Pro volní jednání je charakteristická právě existence vědomého cíle a uvědomění prostředků, jejichž pomocí lze cíle dosáhnout. Nemá-li člověk přesně stanovené cíle, klesá jeho výkonnost.
Podle typu plánování hlavních, dílčích a vedlejších cílů můžeme rozlišit podle českého psychologa Vladimíra Tardyho (1906-1987) tyto vlastnosti vůle :
Lehkomyslnost, tj. neuvážení následků, důsledků jednání.
Ukvapenost, tj. impulzivní, zkratkovitý přechod od motivu k jednání.
Opatrnost, tj. plánování s ohledem na možné špatné, záporné následky.
Odvaha, tj. rozhodování přes vědomí nebezpečí.
Troufalost, jsou-li špatné následky pravděpodobné a jednání není nutné.
Organizovanost, tj. plánovitost, soustavnost, pořádnost v promýšlení postupu činnosti.
Všechny charakterové vlastnosti mohou mít vedle své kladné hodnoty také ve větší či menší míře hodnotu zápornou. Uveďme si příklad: velkorysost je kontrastní k malichernosti, ale velkorysý člověk se musí varovat tendence k povrchnosti. Důkladnost je kontrastní k povrchnosti, ale důkladný člověk se musí varovat tendence k malichernosti.
Charakter plní funkci sebeřízení, autoregulace. Řídí člověka a jeho činnost "zevnitř", což je vyšší typ regulace než řízení zvenčí, pod vnější kontrolou.

Přínosem ke studiu problematiky charakteru je (1900 - 1991)
rozlišení pěti typů charakteru, podle amerických psychologů Roberta F. Pecka (1919-2002) a Roberta J. Havighursta (1900-1991) (viz foto), které tvoří vzestupnou vývojovou škálu psychologické a morální zralosti:
1. amorální (bez svědomí);
2. účelově zaměřený (egocentrický);
3. konformní (socializovaný);
4. s iracionálním svědomím (Freudovo rigidní superego);
5. racionálně altruistický (přihlíží též k situaci).
Typy charakteru jsou často smíšené (např. konformně účelově amorální).

Bezcharakterní osobě chybí ryzost a pravdivost ve výrazových projevech (expresivita), její přizpůsobování se (konformita, adaptivita) a sebeprosazování jsou často pokleslé a vnitřně nevyhraněné (ambivalentní). Mnoho činů vykonaných bezcharakterní osobou i její prožívání závisí spíše na vnějších okolnostech, momentální (zejména mimořádně náročné) situaci a sugescích ze sociálního okolí než na osobě samotné.

Optimálně charakterní osoba má vyhraněné a zdůvodněné postoje a nezilidské vztahy a sociabilní způsob chování k okolí, je ryzí (expresivní) a dovede přiměřeně sebevědomě a vytrvale prosazovat svoje názory a volní rozhodnutí (je asertivní).

Pro mravní výchovu a výchovu optimálního charakteru je žádoucí brát v úvahu křesťanskou taxonomii hlavních či základních nectností (hříchů) a ctností.

Mezi hlavní křesťanské nectnosti (hříchy) patří:

pýcha (superbia),
lakomství (avaritia),
závist (invidia),
zhýralost (luxuria).
nestřídmost (gula),
zlost, hněv (ira),
lenost (acedia).

Mezi hlavní křesťanské ctnosti patří:

skromnost (pokora),
štědrost,
přejícnost,
mírumilovnost,
cudnost,
střídmost,
činorodost.

Náprava charakterových závad a poruch

Na charakteropatické projevy chování a prožívání, které ještě nejsou provázeny kriminálními činy, lze působit individuálními i skupinovými psychoterapeutickými, psychokorektivními a psychorehabilitačními intervencemi a edukačními aktivitami.


Literatura

KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002.
VACEK, P. Rozvoj morálního vědomí žáků. Praha: Portál, 2008.

TEMPERAMENT a jeho poznávání a rozvoj

6. prosince 2008 v 11:06 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Je šťastný, kdo má životní podmínky přiměřené svému temperamentu, ale výše stojí ten, kdo svůj temperament umí přizpůsobit životním situacím
(David Hume).

TEMPERAMENT je do značné míry vrozená, potenciální a dynamická stránka lidské povahy, jedno z hlubinných jader osobnosti.
Odpovídá na otázku: "Jaký člověk je ?"
Je to vlastně globální, obecná dispozice chovat se určitým způsobem.
Je to celková somatopsychická dispozice.
"Temperare" znamená latinsky míchati.

Typy temperamentu podle původních představ Hippokrata (460 - 377 před n. l.) uvedených v
jeho spisu "De humoris" (O šťávách), vznikly "namícháním" základních "šťáv" lidského těla: krve, slizničních sekretů (hlenů), žluče a černé žluče. Poměry, v nichž jsou tělesné tekutiny údajně smíšeny, byly nejprve Hippokratem označeny řeckým slovem "krasis", později římskými lékaři (snad Galenem) latinským slovem "temperamentum". "Šťávovou teorii" údajně Hippokrates přejal od Empedokla. Hippokrates se také domníval, že na jaře následkem dešťů a teplých dnů přibývá v člověku krve, takže pro jaro je typický sangvinický temperament, v létě zase vrcholí podle Hippokrata v lidském organismu podíl žluči, což je příznačné pro cholerický temperament. Na podzim převládá černá žluč (melancholik) a v zimě hlen (flegmatik). Někdy jsou základní typy temperamentu přirovnávány k živlům: sangvinický ke vzduchu, flegmatický k vodě, melancholický k zemi, cholerický k ohni.
Vlastnosti temperamentu, které můžeme přímo pozorovat, jsou: pomalost - rychlost, citová vzrušivost - nedostatek citové vzrušivosti, přiměřenost - nepřiměřenost citového , základní vitální ladění optimistické nebo pesimistické.
Fyziologický základ temperamentu tvoří neurodynamika mozku, tj. vztahy mezi korou a podkořím. Neurodynamika mozku je přitom vnitřně koordinovaná se systémem humorálních, endokrinních faktorů. Systém žláz s vnitřní sekrecí patří mezi faktory významně ovlivňující temperament.
Emoce, nálady, potřeby, sebecit a city jako složky temperamentu podmiňují celkový ráz aktivační úrovně a dynamiky, průběhu činnosti člověka. Patří sem určité vlastnosti celkového způsobu aktivity, motoriky a psychického tempa (jak rychle a silně člověk reaguje), dále vlastnosti emotivity, které určují vybavování, trvání, formu a tempo citových jevů. Mezi vlastnosti temperamentu počítáme i základní vitální ladění člověka. Temperament se může do jisté míry měnit, modifikovat vlivem činnosti člověka, jeho životních podmínek, věkem, výchovou a sebevýchovou. Do značné míry však je vrozený. Je dán i funkčními zvláštnostmi životních pochodů v organismu, zvláštnostmi nervové a humorální soustavy i metabolismu.
Individuální zvláštnosti v oblasti temperamentu se projevují rozdílnou citovou vzrušivostí (jak rychle vznikají city a jak jsou silné), větším či menším sklonem k vnějšímu projevování prožívaných citů, rychlostí pohybů, řeči, mimiky atp.
Německý psychiatr Ernst Kretschmer (1884 - 1964) vztahuje temperament k citlivosti nebo necitlivosti k
psychologickým dojmům, k barvě nálady, k duševnímu tempu a k psychomobilitě (tj. pohyblivosti nebo pohodlnosti). Duševní strukturu temperamentu (typ) uvádí Kretschmer do vztahu s tělesnou konstitucí.
Cyklotýmní typ je přiřazen pyknické konstituci. Nálada tohoto typu se pohybuje mezi veselím a vážností až smutkem, příznačná je přirozená společenská bezprostřednost a přizpůsobivost; jde o člověka otevřeného, zaměřeného na přítomnost. Je družný, přátelský, je rád mezi lidmi. V jednání je prostý, přirozený, srdečný, důvěřivý. Dobře se přizpůsobuje okolí. Je spíše sběratel faktů než systematik. Je činorodý praktik, má sklon k pohodlí, je smyslový požitkář, organizátor, dobrosrdečný, realista. Nerad filozofuje. Při vnímání se zaměřuje spíše na barvy než na tvary. Jeho afekty rychle odeznívají. Je málo a jen krátkodobě vzrušivý.
Schizotýmní typ je přiřazen leptosomní konstituci. Vyznačuje se současně přítomnými protiklady - dráždivostí a netečností, přecitlivělostí a citovou chladností. Příznačná je společenská uzavřenost, protiklad bezvýrazného "povrchu" a zážitkově bohatého "nitra" osobnosti. Vnějšímu světu je uzavřený, nedá nahlížet do svého nitra. Těžko navazuje kontakty, zachovává si odstup. Má méně přátel. Je člověkem zásadovým, disciplinovaným. Je přísný až pedant, důsledný v dosahování cílů. Bývá často jednostranný a panovačný, houževnatý, energický, nepoddajný, důsledný, chladně vypočítavý, fanatický, podivínský, ironický, patetický; má sklon k abstraktní filozofii, dává přednost formě před barvou.
Viskózní typ (ixotýmní, epitýmní) je přiřazen atletické konstituci. Příznačná je pro něj pomalost, důkladnost, necitlivost, ráznost, chladnost. Jsou to převážně lidé vyrovnání, klidní, energičtí, houževnatí na jedné straně (mívají silné perseverační tendence) a nečekaně výbušní na straně druhé. Vyznačují se protiklady střídavé výbušnosti a netečnosti. Gestikulaci mají sporou. Výjimkou nebývá záliba v siláckých výkonech. Mají rádi sport.
Temperament je soubor těch převážně trvalých dynamických rysů osobnosti, které jsou spíše zděděné než získané, takže bezprostředně souvisejí s tělesnou konstitucí. Naučené reakce ovšem často maskují přirozený projev temperamentu. Navíc obsah psychiky je na temperamentu relativně nezávislý. Temperament jako fenotyp (letora, tj. současný stav a projevy) nemusí úplně odpovídat temperamentu jako genotypu (vrozená dispozice). Proto je k posuzování temperamentu nutno znát i podmínky dosavadního života v daném prostředí, podmínky výchovy i zkušeností a zastávaného hodnotového systému.
Kretschmer ve své konstituční teorii stanovil vztah normy a patologie u temperamentových typů:
astenik: (leptosom): schizotým (= norma) - schizoid (= hraniční) - schizoformní psychózy (=patologie);
pyknik: cyklotým (= norma) - cykloid (= hraniční) - cyklofrenická (maniodepresivní) psychóza (= patologie);
atlet: viskózní (epitým) (=norma) - epileptoid (= hraniční)- epilepsie (= patologie).
Pro všechny typy patologické disponovanosti je příznačné, že rysy, stavy a procesy, které jsou vlastní normálním variantám temperamentu, jsou u nich přehnány, takže působí dojmem podivínství, nápadnosti. Např. epileptoid má sklon k hostilně depresivním náladám, k postupně vzrůstající podrážděnosti a hledání objektu (druhé osoby), na němž by mohl odreagovat, uvolnit své vnitřní napětí ("vylít si zlost"). Pro epileptoida je typický sklon k dráždivosti a úzkostnosti, perseveraci, inertnosti, těžkopádnosti, emoční ulpívavosti, malicherné přesnosti, pedanterii, puntičkářství. Jde o relativně stabilní povahové rysy.
Původně rozeznával Kretschmer pouze leptosomní a pyknický typ. Kretschmer měl hluboké znalosti z dějin umění a vědy. Zajímaly ho zaměření a povaha díla velkých lidí, ale i jejich životopisy včetně duševních a tělesných charakteristik. Při svých studiích si povšiml, že různá dějinná údobí nabízejí určitým typům temperamentu odlišnou šanci.
Dokud základními vědami byly teologie, filozofie a právo, jakoby ve vědě převládaly ostře řezané tváře leptosomů (např. Spinoza a Kant jsou podle temperamentu schizotýmové).
S nástupem přírodních věd v 19. století se mezi předními vědci začíná objevovat stále více pykniků. Patří mezi ně Charles Darwin, Louis Pasteuer, Johann Wolfgang Goethe. Podle temperamentu jsou to cyklotýmové.
Kretschmer věnoval pozornost i obyčejným lidem a popsal různé typové varianty cyklotýmů a schizotýmů.
Dal jim trefné názvy:
cyklotýmové:
- hovorně veselí (najdeme je tam, kde se něco rušného děje, šprýmaři);
- klidní humoristé (ve veselé společnosti nejprve dlouho tiše sedí, když však přijde jejich chvíle, ukáže se, že jsou dobrými vypravěči);
- tiší, citliví (nemusejí vůbec promluvit, a přesto působí sympaticky, nezkazí žádnou legraci);
- pohodlní požitkáři (milují hmotné statky a smyslové potěšení, např. jídlo, ale i hudbu aj.);
- činorodí praktici (berou si sami práci navíc, neznají únavu, mají stále dobrou náladu).
Schizotýmové:
- vznešeně jemnocitní (mají křehkou nervovou soustavu, jsou ušlechtilí);
- světu vzdálení idealisté (v tichosti si staví svou říši odtažitých ideí);
- chladně panovačné povahy (poroučiví, mocenští, lakotní, svéhlaví, tyranští);
- sucharské a ochromené povahy (tiše mluví, málo se smějí, jsou bez jiskry a vtipu).
U hlubokých schizotymií dochází k výrazně snížené adaptivitě.
Kretschmer vyšel ze statistického zjištění, že velká většina lidí trpících schizofrenií má leptosomní tělesnou stavbu, kdežto většina lidí onemocnělých maniodepresivní psychózou má tělesnou stavbu pyknickou. Dodatečně zjistil, že také lidé s příslušnou konstitucí a hraničními duševními stavy jsou schizoidní nebo cykloidní a lidé v normě bývají cyklotýmní nebo schizotýmní. Uvedl tedy do vztahu duševní strukturu a tělesnou konstituci u nemocných a později i u normálních osob.
Temperament je vlastně genotypický soubor základních, podpovrchových, pramenných, vrozených tendencí. Naproti tomu letora je fenotypický soubor základních způsobů chování a přizpůsobovacích tendencí, které byly formovány prostředím a výchovou.
C. G. Jung (1875 - 1961) rozděluje lidi podle toho, jak se obracejí k okolnímu světu, na
extraverty, kteří jsou obráceni navenek, a na introverty, obrácené dovnitř a světu spíše uzavřené. Podle Junga mají lidé ve své osobnosti jak introverzi, tak extraverzi, které mohou být různě vyváženy: buďto jsou v rovnováze,(jde o tzv. ambiverty) nebo častěji jeden mechanismus nabývá převahy nad druhým.
Jung v práci "Psychologické typy" rozlišuje celkem čtyři typy extravertů:
Extravertovaný myšlenkový typ žije v naprostém souladu s pravidly společnosti. Má tendenci potlačovat city a emoce, být ve všech aspektech života objektivní a bývá dogmatický v myšlení a názorech. Může se jevit jako tvrdý a chladný. Lidé tohoto typu bývají dobrými vědci, protože jsou zaměřeni na poznávání vnějšího světa, který dovedou logicky popsat a pochopit.
Extravertovaný citový typ má sklon potlačovat myšlení a bývá vysoce emocionální. Tito lidé lnou k tradičním hodnotám a přizpůsobují se morálnímu kodexu, který jim byl vštípen. Jsou neobyčejně citliví vůči názorům a očekávání jiných lidí. Jsou vnímaví a snadno navážou přátelství, bývají společenští a živí. Jung se domníval, že tento typ se vyskytuje častěji mezi ženami než mezi muži.
Extravertovaný percepční (resp. vnímavý) typ je zaměřen na prožívání radosti, štěstí a hledání nových zážitků. Tito lidé jsou silně orientováni na reálný svět a dovedou se přizpůsobit různým typům lidí a změnám situace. Nevěnují se introspekci, ale jsou otevření a mají velkou schopnost užívat života.
Extravertovaný intuitivní typ dosahuje úspěchů v podnikání a politice, protože má velkou schopnost využít příležitostí. Tito lidé jsou přitahováni novými myšlenkami a mají tvůrčí schopnosti. Jsou schopni inspirovat ostatní k výkonům a dosažení cíle. Mají tendenci přebíhat od jednoho nápadu či podniku k druhému a zakládají svá rozhodnutí spíše na emocionálních předtuchách, než na racionální úvaze. Nicméně je velmi pravděpodobné, že se rozhodnou správně.
Jung rozlišuje rovněž čtyři typy introvertů:
Introvertovaný myšlenkový typ nevychází dobře s ostatními lidmi a problematicky vyjadřuje své myšlenky. Tito lidé se zaměřují spíše na myšlení než na city a nemají dobré praktické uvažování. Jsou intenzívně zaměřeni na své soukromí a dávají přednost abstrakcím a teoriím. Raději usilují pochopit sami sebe než druhé lidí. Ostatní je vnímají jako umíněné, povznesené, arogantní a netaktní.
Introvertovaný citový typ potlačuje racionální myšlení. Tito lidé jsou schopni hlubokého citu, ale vyhýbají se jakémukoli jeho vnějšímu vyjádření. Zdají se být tajemní a nepřístupní a bývají klidní, skromní a dětinští. Mají málo ohledů k citům a myšlení ostatních a jeví se jako nespolečenští, chladní a sebejistí.
Introvertovaný percepční typ se zdá být pasivní, klidný a odtržený od každodenní reality. Tito lidé pohlížejí na většinu lidských činností shovívavě a pobaveně. Jsou esteticky citliví, vyjadřují se hudbou nebo uměním a mají sklon k potlačení intuice.
Introvertovaný intuitivní typ se natolik zaměřuje na intuici, že mívá nedostatečný kontakt s realitou. Tito lidé bývají vizionáři a snílkové, povznesení, bez zájmu o praktické záležitosti, nepochopeni ostatními. Jsou považováni za zvláštní a excentrické, mají problémy v běžném životě a obtížně plánují budoucnost.
astnosti Kretschmerových cyklotymů mají mnoho společného s Jungovými extraverty, kdežto vlastnosti lidí schizotymních připomínají introverty. Družnost, přizpůsobivost, radost z prožitků, přirozenost, dynamičnost jsou stejně charakteristické pro cyklotymy jako pro extraverty. Podobně nedružnost, formálnost, upjatost, přísnost, uzavřenost apod. jsou společné schizotymům i introvertům.
Hans Jürgen Eysenck (1916 - 1997) při diagnostice sangvinického, cholerického, melancholického a flegmatického temperamentu vychází z míry (kvantity) extraverze (resp. introverze) a psychonervové lability (neuroticismu) nebo stability.
Neuroticismus je podle Eysencka kontinuum pozic mezi extrémem "normálnosti" a extrémem "neurotičnosti". Kladný extrém odpovídá osobnostem dobře integrovaným, emočně stálým, neneurotickým, normálním. Extrémně labilní osoby se stávají psychiatrickými pacienty a jsou diagnostikovány jako neurotici. Neuroticismus je v tomto pojetí obecná dimenze osobnosti. Jde o osobnosti emočně nestálé a špatně integrované. Mají sklon k vnitřnímu neklidu, úzkosti, ke starostem, depresím, jsou náladové. Často mají špatný spánek a trpí různými psychosomatickými potížemi. Mají nezřídka iracionální, často i rigidní způsoby chování a perseverují prožitky. Neuroticismus však není totéž, co neuróza. Vysoké skóre neuroticismu představuje disponovanost k neuróze.
Neuroticismus (labilita) a extraverze jsou faktory na sobě relativně nezávislé. To umožňuje znázornit je jako dvě navzájem kolmé osy souřadnic, které tvoří čtyři kvadranty. Po zjištění míry neuroticismu a extraverze přísluší člověku určité místo v jednom z těchto kvadrantů.
H. J. Eysenck uvažuje také o osobnostním faktoru, který nazval psychoticismus. Domnívá se, že je možno přijímat Kretschmerovu cyklotymii a schizotymii jako jedinou osobnostní dimenzi podobnou extraverzi - introverzi a poukazující k další osobnostní dimenzi o pólech normální - psychotický.
Cholerik je tedy podle Eysencka extravertovaný a psychonervově labilní (labilní extravert),
sangvinik je extravertovaný a psychonervově stabilní (stabilní extravert),
flegmatik je introvertovaný a stabilní (stabilní introvert),
melancholik je introvertovaný a psychonervově labilní (labilní introvert).
Extraverze i neuroticismus jsou do značné míry dědičné, mají biologický základ.
Jednotliví lidé se mohou podle H. Eysencka přibližovat k charakteristice obou okrajových typů kontinua, a to k typickému extravertovi nebo k typickému introvertovi.
Typický extravert je zaměřený na vnější svět, je družný, má rád zábavy a společnost, má mnoho přátel, pociťuje potřebu mít kolem sebe lidi, s kterými může rozprávět, nerad sám čte nebo jen sám studuje. Touží po vzrušení, rád riskuje, často se vystavuje nebezpečí, jedná z momentálního podnětu a je impulzivní. Rád vtipkuje, vždy pohotově odpovídá a má rád změnu. Je bezstarostný, nenucený, optimistický, rád se směje a je veselý. Rád se pohybuje a je aktivní, má sklony k agresivitě a snadno se hněvá. Své city nekontroluje a není vždy spolehlivý. Bývá to praktik a realista.
Typický introvert je klidný, mírný, zdrženlivý, obrácený dovnitř, zaměřený na svou osobu, do svého vnitřního světa. Dává často přednost knihám před lidmi. Je rezervovaný vůči lidem, kteří nejsou jeho důvěrnými přáteli. Má tendenci dělat si plány do budoucnosti. Nedůvěřuje momentálním podnětům. Nemá rád vzrušení, bere každodenní záležitosti s patřičnou vděčností a má rád dobře uspořádaný způsob života. Přísně kontroluje své city, zřídkakdy se chová agresivně a nehněvá se snadno. Je spolehlivý, trochu pesimistický a klade velký důraz na etickou stránku věci. Nemá zálibu v drsných žertech.
Pokus o vysvětlení temperamentu učinil rovněž ruský vědec Ivan Petrovič Pavlov (1849 - 1936), který
podal výklad temperamentu jako projevu typu vyšší nervové činnosti člověka. Vyšel z poznatků o procesech podráždění a útlumu, o síle těchto základních procesů, jejich vyrovnanosti a pohyblivosti. Síla podráždění a útlumu znamená, s jakou intenzitou tyto procesy probíhají. Vyrovnaností nervových procesů se rozumí silový poměr podráždění a útlumu a pod pohyblivostí nervových procesů si Pavlov představuje, jak snadno je nervová soustava schopna vystřídat podráždění útlumem a naopak. Pavlov uvedl: "Nemůžeme považovat za urážku pro člověka, že má společné základní typy nervové soustavy se psy. . . Můžeme plným právem přenést na člověka typy nervové soustavy zjištěné u psa. Je zřejmé, že tyto typy se kryjí s tím, co se u člověka nazývá temperament. "
Např. cholerický typ popisuje Pavlov takto: Cholerický typ je zřejmě typ vznětlivý, lehko a rychle se vzrušující. Pro choleriky je charakteristická cykličnost v činnosti a zážitcích. Jsou schopni s celou svojí náruživostí věnovat se věci, nadchnout se pro ni, pociťují příliv síly, jsou připraveni překonat a skutečně překonávají překážky na cestě k cíli. Síly se však občas vyčerpají, víra v možnosti se dočasně zmenší, začne, jak se Pavlov metaforicky vyjádřil, "ufňukaná nálada". Takováto cykličnost je jedním z následků nevyrovnanosti nervové činnosti.
I. P. Pavlov to vysvětluje takto: "Jestliže silný člověk není vyrovnaný, když se zanítí pro nějakou věc, příliš se opírá o svoje síly a možnosti. Výsledkem je, že napíná všechny svoje síly, vyčerpá se víc, než je třeba a dochází k tomu, že je vše nad jeho síly".
Flegmatický typ vysvětlil I. P. Pavlov těmito slovy: Je po celý život pokojný, vždy vyrovnaný a houževnatý pracovník. Je těžké ho rozesmát, rozhněvat nebo zarmoutit. Obvykle i při nepříjemnostech je pokojný. Má chudou mimiku, nevýrazné pohyby a pomalé tempo. Dodržuje přesně určitý způsob života, systém v práci. Inertní typ, kterým flegmatik je, může vyniknout nad pohyblivé jedince větší trvalostí dosažených spojů, tedy trvalejším zapamatováním a také větší stálostí. Snáze se soustředí na určitou činnost, je důkladný a soustavný.
I. P. Pavlov určil čtyři základní typy, které se shodují s tzv. klasickými temperamenty:
sangvinický temperament - typ silný, vyrovnaný, pohyblivý;
flegmatický temperament - typ silný, vyrovnaný, nepohyblivý (inertní);
cholerický temperament - typ silný, nevyrovnaný, pohyblivý;
melancholický temperament - typ slabý.
Kromě těchto čtyř hlavních typů nervové soustavy, která je společná lidem i zvířatům, vyvodil I. P. Pavlov také typologii se specificky lidským zaměřením, a to na základě vztahu dvou signálních soustav. První signální soustava je spojena se smyslovým vnímáním, kdežto druhá signální soustava se dostává za tuto oblast a je pro ni příznačná manipulace s pojmy. Vztah mezi těmito soustavami dovoluje určit další tři typy.
Převažuje-li první signální soustava, jde o typ umělecký, který se vyznačuje především smyslovým poznáním skutečnosti, převažuje-li druhá signální soustava, hovoří Pavlov o typu myslitelském, u kterého je možno pokládat za charakteristický znak sklon ke spekulaci s pojmy, zevšeobecňování a teoretickým úvahám.
Typ střední lze nalézt u jedinců, u nichž je první i druhá signální soustava v rovnováze.
Zajímavé je také pojetí temperamentu podle ruského psychologa Sergeje Leonidoviče Rubinštejna (1889-1960) . Rubinštejn hovoří o temperamentu jako o "dynamické charakteristice psychické činnosti individua", jehož fyziologickým základem je tzv. neurodynamika mozku, kterou můžeme vysvětlit jako specifický vztah mezi korou a podkořím. Neurodynamika mozku je vnitřně koordinována se systémem humorálních endokrinních faktorů. V souvislosti s temperamentem hovoří dále Rubinštejn o významnosti síly psychických procesů, jejich stálosti a rychlosti jejich průběhu. Důležitou roli zde také hraje přístupnost člověka dojmům (jde v podstatě o afektivní čivost, jíž se lidé s různým temperamentem od sebe liší) a impulzivnost. Temperament podle Rubinštejna závisí také na obsahu, konkrétních podmínkách činnosti a prostředí, ve kterém jedinec žije.
Za fyziologický základ temperamentu bývá považován i biotonus, který je charakterizován typem látkové výměny. Ten má individuální ráz. Vysoký biotonus existuje tehdy, probíhá-li látková výměna rychle (vitalita, rychlost). Nízký biotonus znamená pomalý metabolismus (snadná unavitelnost, malátnost, pomalost). Lze hovořit i o středním biotonu (norma).
Podle ruského psychologa V. D. Něbylicina (1930 - 1972) se může i slabý typ dobře uplatnit, využije-li se jeho citlivost na slabé podněty. Určité úkoly úspěšněji řeší právě lidé slabého typu. Dobrou úroveň výkonu si mohou udržet i při dlouhých a monotonních činnostech, jestliže si přizpůsobí pracovní styl, vhodně si uspořádají pracovní přestávky a častěji kontrolují svou práci.
Je třeba respektovat fakt, že temperament je do značné míry vrozený. Původní dělení na čtyři temperamenty (sangvinický, cholerický, flegmatický, melancholický) je stále užitečné.
Důležitou temperamentovou vlastností je hladina aktivační úrovně a vitalita (tělesná i duševní). Příkladem vitálního člověka je Pavlovův silný typ, Galenův sangvinik, Eysenckův stabilní člověk.
Často se v oblasti temperamentu hovoří o typu primárním a sekundárním, a to podle míry dispozic duševního aparátu uchovávat kratší nebo delší dobu psychické obsahy, stopy po podnětech.
Jde o pojmy definované nizozemským psychologem a filozofem Gerardusem Heymansem (1857 - 1930)-viz foto a dánským psychologem (psychiatrem) E. Wiersmou asi v roce 1908.
Primární typ člověka žije okamžiku, je pohyblivý, rychle mění své sympatie, hledá nové podněty, očekává bezprostřední výsledky. Reaguje urychleně, spontánně, impulzívně. Bývá často extravertní.
Sekundární typ člověka reaguje teprve po určité době, je stálý v citech, má pevné zásady, rozhoduje se pomalu. Bývá často introvertní.
Temperament těsně souvisí s charakterem, tyto složky osobnosti jsou jen relativně oddělitelné a vzájemně na sebe působí. Temperament bývá často překryt, maskován charakterovými vlastnostmi. Temperament se výrazně projevuje v mimořádných a kritických situacích. Každý temperament má své kladné i záporné stránky. Aby člověk mohl využít kladných stránek svého temperamentu, musí se naučit ovládat ho a řídit charakterem. Každý typ temperamentu vyžaduje jiný (individuální) výchovný přístup.
Výchova a sebevýchova temperamentu
Učením a výchovou lze projevy temperamentu do určité míry modifikovat.
Zdůrazňuje se formování takových vlastností osobnosti, jakými jsou citová vyspělost, emoční inteligence, a to procesem tzv. emocionalizace, tj. citové výchovy. Jde o vybudování takových progresivních motivačních systémů, které by vedly k sociabilnímu seberozvoji na celý život.
Kultivováním citů se zabývá estetická výchova, která mimo jiné učí usilovat o krásu i v oblasti všedního života. Využívá přitom prostředků umění i běžných skutečností života. Úzce s ní souvisí mravní výchova vedoucí k potřebě konat dobro. Výchova by se měla zaměrovat na pěstování altruistických citů, a to příkladem, vzorem i sugescí. City úzce souvisejí s charakterem, méně již s intelektem a s vůlí. Vyšší city jsou předpokladem zkvalitnění sociální komunikace mezi lidmi.
Značný vliv na formování citových projevů má osobní příklad. Lidé napodobují výrazové projevy i citové vztahy lidí, kteří jsou pro ně autoritou. Také emoční atmosféra v dané situaci a skupině se přenáší na jednotlivce. Některé citové vztahy mimo skupinu vzniknout ani nemohou (např. cit odpovědnosti, čestnosti apod.). Kladné či záporné hodnocení skupinou má mocný vliv na utváření citových reakcí a vztahů. Na rozšíření citové zkušenosti působí značně umění, zejména literatura.
Výchova citů bývá někdy specifikována podle toho, jde-li o výchovu citů mravních, estetických nebo intelektuálních. Při výchově mravních citů je nejdůležitější skupinové hodnocení chování, zejména v dětství. Na rozvoj estetických citů působí umění všeho druhu (četba, výtvarná díla, hudba, tanec atd.). Intelektuální city se rozvíjejí četbou, rozhovorem, studiem atp.
Při citové výchově je třeba vyvarovat se jevu, který je v psychologii označován jako "double bind". Je to jakási podvojná vazba vyjadřující ambivalentní postoj. Např. matka poskytuje svému dítěti současně dvojí informaci, přičemž jedna popírá druhou. Jednou informací (jedním činem) matka ujišťuje dítě o své náklonnosti ("Pojď sem, miláčku") a tou druhou je vyvrací (když dítě přijde, dá mu pohlavek).
V oblasti citů má velký význam vedle genetické determinovanosti a výchovy také sebevýchova.
Významnou pomůckou výchovy i sebevýchovy je denní aplikace meditace, relaxace, vlastních pozitivních autosugestivních hesel a autogenní trénink.

Psychologická diagnostika temperamentů
Pro odbornou psychologickou diagnostiku je vedle metody pozorování a rozhovoru nezřídka využíván Eysenckův osobnostní dotazník (E.O.D. H. J. Eysencka ).
Eysenckův osobnostní dotazník (E. O. D.) je velmi oblíbenou diagnostickou pomůckou výše uvedených osobnostních vlastností dospělých pro odborné psychology. Má formu A a formu B. Existuje i varianta tohoto dotazníku pro děti, a to zvlášť pro chlapce a zvlášť pro dívky.
Stále je odborně využíván také např. dotazník TE-ZA-DO (Temperamentově zaměřený dotazník) Vladimíra Smékala.
Jde o adaptaci G. Bergerova dotazníku.
TE-ZA-DO zjišťuje tři základní dimenze osobnosti: emotivitu (E), aktivitu (A) a primaritu - sekundaritu (S), dále dvě doplňkové dimenze: šíři pole vědomí (V) a polaritu (Pol) a čtyři dimenze tendencí: aviditu (AV), senzorické zaměření (Sz), citlivost (Citl) a rozumové zaměření (Rz). Podle G. Bergera jsou první tři základní faktory odvozené z Heymans - Wiersmovy teorie osobnosti.
Mimoto existuje mnoho laických dotazníků, které nejsou standardizované.
Je třeba tyto dotazníky odlišovat a diferencovat od odborně psychologicky konstruovaných a standardizovaných dotazníků , které je třeba pro identifikaci temperamentu upřednostňovat.

Adekvátní a exaktní odbornou diagnostiku temperamentu realizují kvalifikovaní odborní a vysokoškolsky vzdělaní psychologové.

Literatura

KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM. 1. vyd., 2002. 544 stran. ISBN 80- 214-2203-3.

ROZUMOVÉ SCHOPNOSTI A DOVEDNOSTI.

6. prosince 2008 v 10:15 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.


(H.F. Amiel).
Inteligence je ona schopnost a dovednost mysli, jíž se zajišťuje řád v situaci dosud pokládané za neuspořádanou
(H.F. Fatmi a R.W.Young).
Verbum sat sapienti! Moudrému stačí slovo!
(Terentius).
Přirozené nadání teprve vzděláním nabývá pravé účinnosti a síly
(Konfucius).
Žádný genius není prost trochy šílenství
(Seneca).


ROZUMOVÉ SCHOPNOSTI A DOVEDNOSTI jsou předpoklady pro vykonávání studijních, profesních, teoretických i praktickýchc a pohybových aktivit člověka.

Jsou to takové kapacitní vlastnosti osobnosti, které podmiňují úspěšné vykonávání činností člověka,
a to po stránce kvalitativní, kvantitativní i časové a výkonové.
Schopnosti nelze redukovat pouze na oblast intelektu, vnímání nebo motoriky. Pro umělce (např. spisovatele) je i hloubka citového prožívání nebo míra vcítění předpokladem tvorby. V tomto smyslu je nutno pojem rozšířit i na oblast citovou a volní (schopnost sebevlády, lásky, rozhodnosti aj.). Schopnosti jsou do značné míry zděděné a vrozené v menší či větší míře individuálně charakteristicky propojené s citovou a volní oblastí osobnosti a psychiky člověka. Rozvíjejí se však v činnosti, během výchovy, vyučování a sebevýchovy.

Schopnosti se vytvářejí na základě vloh (dispozic, sklonů).
Vlohy jsou vrozené anatomicko-fyziologické (morfologické) a funkcionální zvláštnosti. Vlohy jsou mnohoznačné, záleží na sociálních vlivech, prostředí, výchově, jak se budou rozvíjet. Vztah mezi vlohami a schopnostmi je složitý. Jedna a táž schopnost se může opírat o různé vlohy a naopak táž vloha může sloužit rozvoji různých schopností.
Lze rozlišovat schopnosti obecné a speciální.
Obecné logické schopnosti v oblasti poznávání (inteligence, G faktor) se uplatňují ve všech nebo ve většině forem činnosti člověka a jsou kapacitním předpokladem pro jeho celkovou výkonnost. Teorii G (generálního) faktoru vytvořil britský psycholog Charles SpearmanSpermann(1863 - 1945). Považoval G faktor za funkci "mentální energie".
Speciální schopnosti (S - faktory podle Ch. Spearmana) se uplatňují jen ve specifických druzích činnosti člověka a podmiňují jeho výkon (např. senzorická schopnost postřehnout různé odstíny barev, hudební schopnosti, technické schopnosti, pohybové schopnosti apod.).
Speciální schopnosti nemusí být v souladu s úrovní obecných schopností.
Mezi jednotlivými lidmi jsou individuální rozdíly ve schopnostech, a to jak kvalitativní (různí lidé mají různé schopnosti), tak kvantitativní (jednu a tutéž schopnost mají různí lidé v různé míře).
První vícedimenzionální moderní psychometrickou diagnostickou metodu pro identifikaci mentálních schopností sestavil roku 1905 francouzský psycholog Alfred Binet (1857-1911) ve spolupráci s psychiatrem Theodorem Simonem (1872-1961). Binet-Simonova metoda zjišťovala především úroveň tzv. mentálního věku. V roce 1916 ji revidoval a adaptoval americký psycholog Lewis Terman (1877-1956) pro USA jako Stanford-Binetovu inteligenční škálu.

Jednodimenzionální psychologickou diagnostickou metodu pro identifikaci inteligence vyvinul anglický psycholog John Carlyle Raven (1902-1979), který byl inspirovaný Spearmanovou teorií inteligence
a sestavil Progresivní matrice pro dospělé i pro děti na zjišťování G - faktoru.
K výkonu určité profese je vedle motivace třeba také určité struktury schopností. Protože se schopnosti projevují v činnosti, lze je zjišťovat analýzou činností nebo různými psychologickými diagnostickými metodami. Znázorníme-li graficky profily schopností a ostatních osobnostních předpokladů, nutných k úspěšnému vykonávání určité profese, získáme tzv. psychogramy.
Termín inteligence použil asi poprvé filozof a sociolog H. Spencer (1820 - 1903). Nejčastěji je definována jako schopnost adekvátně, pohotově a účelně reagovat na životní a pracovní situace.
Vedle starší hypotézy lineární obecné inteligence se začíná prosazovat novější hypotéza (H. Gardner, D. Goleman, R.J. Sternberg aj.) četných druhů inteligence (např. ligvistická, hudební, logicko-matematická, prostorová, pohybová, interpersonální, emoční).
Podle amerického psychologa Howarda Gardnera (1983) má každý člověk řadu inteligencí.
Inteligence jsou umístěny v různých částech mozku.
Mohou pracovat společně nebo samostatně.
Mají různou úroveň.
Různě se kombinují.
Všechny inteligence člověka by se daly znázornit jako pyramidové útvary.
Gardnerova teorie je světoznámá, ale současně i kontroverzní.
H. Gardner je profesor psychologie univerzity v Harvardu, který se zabývá mj. také neuropsychologií.
Usiluje aplikovat svou teorii do vyučovací praxe.
Jako neurovědní směr ,,brain-based learning", resp.,,brain-compatible learning".

Počet inteligencí člověka podle H. Gardnera (může být údajně ještě rozšířen) :
Jazyková inteligence (Verbal-Linguistic Intelligence).
Matematicko-logická inteligence (Mathematical-Logical Intelligence).
Vizuálně-prostorová inteligence (Visual-Spatial Intelligence).
Tělesně-pohybová inteligence (Bodily-Kinesthetic Intelligence).
Hudební inteligence (Musical Intelligence).
Interpersonální inteligence (Interpersonal Intelligence).
Intrapersonální inteligence (Intrapersonal Intelligence).
Přírodopisná inteligence (Natural Intelligence).
Existenciální inteligence (Existential Intelligence).
Charakteristika jazykové (verbálně-lingvistické) inteligence
Dobře rozvinuté jazykové vlohy, schopnosti a dovednosti, velmi dobré pochopení významu slov
Lidé s dobře rozvinutou jazykovou inteligencí jsou např. úspěšní spisovatelé, básníci, publicisté, politici, právníci, rétoři.
Jazyková inteligence a její příznaky:
Kladný vztah ke slovu mluvenému i psanému a tištěnému.
Dobře rozvinuté a stále rozvíjené jazykové dovednosti v mateřštině i v cizích jazycích.
Projevy vrozeného jazykového citu.
Vypravěčské a konverzační schopnosti a dovednosti, velká a široká slovní zásoba.
Čtenářské záliby.
Produkce vlastního deníku.
Charakteristika matematicko-logické inteligence
Způsobilost poznávat a řešit logické nebo matematické vztahy a závislosti.
Schopnost myslit abstraktně a koncepčně.
Dobře rozvinutou matematicko-logickou inteligenci mají např. vědečtí pracovníci a učitelé v oblasti přírodních a technických věd, ekonomové, účetní, programátoři .
Matematicko-logická inteligence a její příznaky:
Uvažuje a hovoří přísně logicky a koncepčně.
Rád kvantifikuje, uvádí statistiky.
Má smysl pro logickou analýzu a syntézu a odhalování horizontálních i vertikálních vztahů, závislostí a zákonitostí.
Účelně systemizuje své úkoly a cíle.
Exaktně klasifikuje a kategorizuje.
Charakteristika vizuálně-prostorové inteligence
Schopnost úspěšně vnímat a myslet v představách a obrazech.
Dobře rozvinutou vizuálně-prostorovou inteligenci mají např. architekti, dizajnéři, výtvarníci, malíři, technici, geometři, navigátoři, filmaři.
Vizuálně- prostorová inteligence a její příznaky:
Objektivní pozorovatelské schopnosti.
Nadání pro geometrické vztahy a zákonitosti a jejich znázorňování.
Kladný vztah k didaktickým pomůckám jako jsou tabulky, diagramy, mapy,filmy, nákresy.
Úsporné řízení vlastních pohybů.
Dobrý smysl pro prostorové odhady a pro prostorovou a směrovou orientaci.
Charakteristika tělesně-pohybové inteligence
Schopnost úspěšně řídit pohyby svého těla a manuálně zručně (dovedně) zacházet s předměty.
Dobře rozvinutou tělesně-pohybovou inteligenci mají např. profesionální tanečníci, sportovci, chirurgové, manuální řemeslníci, mechanici.
Tělesně-pohybová inteligence a její příznaky
Pohybová obratnost.
Zručnost, dovednost při manuálních aktivitách.
Obliba ve sportování, sportovních hrách a tělesné cvičení a turistice.
Lépe si pamatuje to co činil než to co viděl nebo slyšel.
Nápadně efektivně manipuluje s předměty a příp. i přístroji.
Charakteristika hudební inteligence
Schopnost s prožitkem vnímat a porozumět i inspirativně produkovat a s postřehem hodnotit melodii, výšku a barvu zvuků a tónů.
Dobře rozvinutou hudební inteligenci mají např. hudebníci, zpěváci, hudební skladatelé, dirigenti, herci, hudební kritici.
Hudební inteligence a její příznaky:
Má rád přírodní zvuky, zvuky venkova a sluchové podněty preferuje.
Rád poslouchá zpěv a hudbu.
Provozuje zpěv nebo hudbu.
Má zřejmý smysl pro rytmus a melodii.
Komponuje.
Snadno si pamatuje cizojazyčné výrazy i verše.
Charakteristika interpersonální inteligence
Sociální schopnost poznat, empaticky vycítit náladu, motivační rozpoložení, potřeby a cíle druhých lidí a úspěšně s nimi komunikovat.
Dobře rozvinutou interpersonální inteligenci mají např. sociální pracovníci, pedagogové, psychologové, někteří vedoucí pracovníci, manažeři,kněží, politici.
Interpersonální inteligence a její příznaky:
Úspěšně sociálně komunikuje.
Má intuitivní a empatické schopnosti.
Usiluje o kladnou psychosociální atmosféru (pozitivní sociální klima).
Angažuje se v sociálních aktivitách.
Rád pracuje v týmu, diskutuje a kooperuje s jinými, radí druhým.
Má smysl pro soutěživost.
Charakteristika intrapersonální inteligence
Schopnost úspěšné introspekce, sebepoznávání, autoreflexe , chápání motivů svého chování a prožívání a schopnost úspěšného autoregulování, sebeřízení a sebevýchovy.
Dobře rozvinutou intrapersonální inteligenci mají např. filozofové, psychologové, teologové
Intrapersonální inteligence a její příznaky.
Má smysl pro introspekci, meditace, sebepoznávání, autoreflexi.
Usiluje o zdokonalování své osobnosti, autoregulaci, sebeřízení, sebevýchovu a selfmanagement.
Má vytvořený hodnotový systém a morální principy podle nichž se řídí.
Je dobrý znalec ostatních lidí.
Charakteristika přírodopisné inteligence
Schopnost poznávat, třídit, klasifikovat a kategorizovat rostliny, živočichy a další přírodní objekty.
Dobře rozvinutou přírodopisnou (naturalistickou) inteligenci mají např.úspěšní přírodovědci a učitelé přírodních věd, zdravotníci, veterináři, myslivci, ekologové apod.
Přírodopisná inteligence a její příznaky:
Zájem o vše co se týká živé či neživé přírody.
Klasifikace, kategorizace a upřesňování znalostí o přírodních jevech.
Sledování literatury i medií pokud jde o přírodovědné informace a znalosti.
Prosazuje ekologické názory a postoje.
Charakteristika existenciální inteligence
Schopnost filozoficky a světonázorově se zabývat základními otázkami lidské existence ( jako je smysl života a smrti, svobody,odcizení mezi lidmi atp.).
Dobře rozvinutou existenciální inteligenci mají úspěšní filozofové, sociologové, teologové apod.
Existenciální inteligence a její příznaky:
Výrazné světonázorové nadání a vzdělání.
Schopnost odborně používat obecné filozofické pojmy.
Schopnosti a dovednosti vyjadřovat se k neobecnějším otázkám světa, přírody a lidské existence.
Konečným výsledkem používání každého typu inteligence může být specifický typ kreativity v oblasti slova, kvantifikace, obraznosti,hudby, sociální komunikace, sebereflexe, přírodovědy. Podle zastánců této teorie je úkolem školy objevit a rozvíjet individuální talent a potenciál každého žáka a vytvářet takové podmínky, aby student měl dostatek prostoru pro své silné stránky, aby měl možnost učit se efektivně prostřednictvím svých dominantních osobnostních mechanismů (Lojová, 2005).
H. Gardner se doomnívá, že např.:
jazykovou inteligenci rozvíjejí knihy, magnetofony, psací stroje, vyprávění, diskuse, debaty, veřejná vystoupení, eseje;
matematicko-logickou inteligenci rozvíjejí strategické hry (šachy), logické hádanky a kvízy, vědecké stavebnice, počítačové programování, pokusy, detektivní hry;
prostorovou inteligenci rozvíjejí grafy, diagramy, schémata, mapy, filmy, videa, fotoaparáty, stavebnice;
pohybovou, motorickou inteligenci rozvíjejí všechny druhy sportů, ruční práce, modelování, obsluha přístrojů a strojů;
hudební inteligenci rozvíjejí všechny druhy hudebních nástrojů, nosiče reprodukované hudby, lidský hlas, rozlišování přírodních zvuků;
interpersonální inteligenci rozvíjejí kluby, výbory, společenské příležitosti, skupinové vyučování, hry a projekty, soutěživé i nesoutěživé hry a sporty.
Hypotéza, že inteligence je složitým systémem řady dílčích schopností, které se vzájemně podmiňují a doplňují, je nosná.
Na základě faktorové analýzy schopností se rozlišují schopnosti primární a sekundární. Primární schopnosti jsou ty, které podmiňují rozvoj ostatních schopností. Patří k nim zejména některé faktory vnímání, představivosti, intelektu, psychomotoriky a emocionality.
Podle amerického psychologa švédského původu Louise Leona Thurstona (1887 - 1965) můžeme na základě faktorové analýzy rozlišovat sedm relativně nezávislých "prvotních schopností":
V - slovní porozumění - schopnost chápat význam slov (tzv. verbální faktor);
W - slovní plynulost - schopnost rychle nalézat vhodná slova (tzv. faktor verbální produktivity);
N - zacházení s čísly - schopnost provádět jednoduché početní úkony (tzv. početní faktor);
S - prostorová představivost - schopnost rozpoznávat prostorové útvary a v představách s nimi operovat (tzv. prostorový faktor);
M - paměť - schopnost uchovat a přesně vybavovat dřívější podnětové útvary, především slovní (tzv. pamětní faktor);
P - pohotovost vnímání - schopnost rychle postihovat podrobnosti vnímaných předmětů, především zrakem (tzv. percepční faktor);
R - usuzování - schopnost nacházet pravidla pro řešení složitých úloh (tzv. indukční faktor).
L. L. Thurstone o inteligenci jako o globální obecné vlastnosti neuvažuje. Za intelekt, rozumové nadání či inteligenci bychom mohli považovat systém zmíněných sedmi "prvotních schopností", které se vzájemně doplňují, případně kompenzují.
Sekundární schopnosti jsou všechny ostatní schopnosti, které se rozvinuly na základě primárních schopností.
Každá schopnost představuje jinou neuropsychickou hierarchicky uspořádanou strukturu vlastností, různých duševních procesů, stavů a různých psychických soustav. Lze zjišťovat a posuzovat takové psychické vlastnosti, jako odolnost vůči psychické zátěži, úroveň analýzy zvukových podnětů, čivost zrakového analyzátoru, barvocit, senzomotorickou koordinaci, dynamiku pozornosti, rychlost vytváření různých typů dočasných spojů, neuropsychickou rovnováhu, různé typy paměti, úroveň jednotlivých typů myšlenkových operací, systémovost procesu myšlení, rychlost myšlenkových procesů, tvořivost, reproduktivnost, pružnost a inertnost myšlení, dominantní typ osvojování, učenlivost, algoritmus zobecňování, motivační a mobilizační schopnosti osobnosti atd. Je třeba poznávat roli těchto vlastností ve struktuře schopností, určit opěrnou vlastnost schopností, stanovit možnosti kompenzace jedněch vlastností psychiky jinými vlastnostmi a vytvořit spolehlivý projekt optimálního postupu při vytváření a rozvíjení nových nebo nerozvinutých schopností.
Všechny schopnosti úzce souvisí s dovednostmi člověka.
Americký psycholog Raymond B. Cattell (1905 - 1998) rozlišil inteligenci krystalickou a fluidní. Krystalická je determinovaná
Cattell R.
zkušenostmi a vzděláním, fluidní má biologické základy ve vlastnostech činnosti mozku.
Dosažená úroveň schopností není zcela neměnná, stálá, ale kolísá v rámci normy nebo se mění patologicky. Některé složky intelektu se snižují během stárnutí. Začátek přirozeného úbytku schopností je individuálně různý (závisí na celkovém zdravotním stavu, životosprávě, pracovní historii, duševním tréninku a dosažené úrovni osobnosti, ale i na vrozených dispozicích). Nepříznivě působí na pokles schopností arterioskleróza mozku.
Většina definic inteligence se shoduje v tom, že inteligence je systém adaptačních schopností řešit nové úkoly i životní situace, což předpokládá schopnost logické analýzy a syntézy. Nejde ovšem jenom o logické myšlení v oblasti verbální, pojmové a teoretické, nýbrž také o schopnost adekvátně řešit praktické nonverbální úkoly včetně sociálních situací.
Jeden ze zakladatelů české lékařské psychologie Vladimír Vondráček (1895 - 1978) a kol. vymezuje pásma inteligence takto:
Inteligenční kvocient:
141 a vyšší - genialita;
140 - 131 - superiorita;
130 - 121 - vysoký nadprůměr;
120 - 111 - lehký nadprůměr;
110 - 91 - průměr;
90 - 81 - mírný podprůměr;
80 - 71 - značný podprůměr (hraniční pásmo mezi podprůměrem a lehkou debilitou), slaboduchost, inferiorita;
70 - 51 - debilita (nyní mentální retardace lehká);
50 - 26 - imbecilita (tč. mentální retardace středně těžká);
25 - 0 - idiotie (tč. mentální retardace těžká a hluboká).

Termín inteligenční kvocient (IQ) pochází z roku 1912 od amerického psychologa německého původu Williama Sterna (1871-1938).
Uvádíme variantu pravděpodobného rozložení inteligece v populaci (podle Gaussovy křivky).

Uvedeny jsou též směrodané odchylky (SD):

Normálně se vyvíjející dospělý člověk má poměrně konstantní, stálý stupeň pásma inteligence.
Čím je člověk mladší, tím opatrnější musíme být se závěry o jeho inteligenci, o jeho obecném i speciálním nadání. Mnohé poměrně nízko ohodnocené děti překvapily svou vysokou rozumovou výkonností v dospělosti.
Německý psycholog Rudolf Amthauer (1920-1989) zkonstruoval v Evropě často v odborné psychologické praxi aplikovaný Test struktury inteligence (TSI). Při řešení devíti subtestů této diagnostické zkoušky se uplatňují tyto mentální funkce: konkrétně praktické usuzování, jazykový cit, kombinační schopnost a dovednost, schopnost abstrakce, paměť pro slova, praktické početní myšlení, teoretické početní myšlení, plošná a prostorová představivost.
Americký psycholog Edward Lee Thorndike (1874 - 1949)
původně rozlišoval inteligenci :

abstraktní (operující se slovy a symboly),
mechanickou (operující s předměty),
a sociální (projevující se v kontaktu s lidmi).


Nadání je takové příznivé spojení schopností, které člověku umožňuje nadprůměrně úspěšné provádění určité činnosti. Pojem nadání (podobně jako pojem schopnosti) nezahrnuje jenom funkce poznávací (intelektové), ale i volní a citovou stránku osobnosti. Relativně autonomní může být nadání verbální, performační (názorové) a sociální.
Nadání může být buď univerzální ( ve více oblastech činnosti) nebo speciální (např. pro jazyky, pro matematiku, pro konstrukční činnost).
Talentem rozumíme takové příznivé spojení schopností, které umožňuje originálním, tvořivým způsobem vykonávat určitou činnost a dosahovat v ní vynikajících výkonů. Je to systém předpokladů pro tvořivou činnost v jedné nebo více oblastech. Talent předpokládá poměrně vysokou psychomorfologicky podmíněnou úroveň nadání a umožňuje dosáhnout v určité oblasti vynikajících úspěchů. Zárodky talentu, např. hudebního, výtvarného, matematického, pohybového, technického, literárního apod. se mohou objevit již v dětství.
Géniem nazýváme člověka s mimořádným talentem, který dokáže vytvořit pro danou společnost a dobu vrcholná až epochální díla. Termín génius pochází z latiny. Původně to byl strážný duch, který provázel člověka od narození.
Genialita je mimořádná schopnost ke skutečné tvůrčí činnosti, a má navíc výrazný rys univerzalismu. "Genialita patří mezi nejkrásnější, ale často i nejnebezpečnější plody na stromě lidstva. Visí na nejtenčích větvích, které se snadno ulamují. Mnohdy je vývoj geniality v nepoměru, disharmonii se zralostí zbývající osobnosti a leckdy má člověk dojem, jakoby tvůrčí osobnost rostla na úkor osobnosti humánní. Někdy existuje dokonce taková diskrepance mezi géniem a jeho mravností, že se musíme ptát, zda by trochu méně nadání bývalo nebylo lepší. Co je koneckonců genialita při mravní méněcennosti" uvádí
C. G. Jung (1875 - 1969).
Mnoho psychologů považuje genialitu za schopnost často se kombinující s psychopatologickými rysy osobnosti.
V současné době je v centru zájmu také kreativita (z lat. creo = tvořím), tvořivost člověka. Je podmíněna složitým a dynamickým komplexem podmínek materiální i duchovní povahy. Tvořivost bývá označována jako faktor C (creativity).
Podle amerického psychologa Joy Paula Guilforda (1897 - 1987) jsou s tvořivostí nejúžeji spjaty schopnosti divergentního (tvůrčího) myšlení.
Kombinací operací divergentního myšlení s produkty a obsahy rozlišuje Guilford 18 faktorů.
Faktorové analýzy potvrdily Guilfordovy předpoklady, a tak umožnily stanovit faktory tvořivého myšlení.
U schopnosti produkovat obsahy se rozlišují např. faktory flexibility a senzitivity.
Faktor flexibility, pružnosti je schopnost měnit řešení, opuštění konvenčních způsobů.
Snad bychom sem mohli zařadit také zkracování myšlenkových operací.
Různí autoři, např. americká vývojová psycholožka německého původu Charlotte Bühlerová (1893 - 1974)

si všímali také vrcholu tvůrčí činnosti u odborníků různých oborů i u umělců.
Např. u filozofů byl označen za "zlatý věk" tvoření 35 - 39 let,
u matematiků
a hudebníků 30 - 34 roků atp.

Podle dánského experimentálního psychologa
Alfreda Georga Ludvíka Lehmana (1858 - 1921)
vytvářejí tvůrčí osobnosti své hlavní dílo většinou mezi 25 - 35 lety,
zřídka po 40. roce,
zatímco období největší kvantitativní produkce je posunuto o 5 až 10 let dále.
Nesmíme zaměňovat vtipnost s vysokou inteligencí, protože jde o dva rozdílné jevy. Musíme se také vyvarovat tendence hodnotit podřídivé osoby výše než stejně nadané osoby méně submisivní, případně neukázněné. Snadno může dojít také k přecenění výkonu lidí nervově stabilních a sebevědomých na úkor lidí labilních, neurotických a méně sebevědomých, kteří mívají častěji tzv. afektivní zárazy či bloky uvažování a myšlení. Pozor musíme dát také na tendenci považovat za inteligentní lidi, kteří s námi ve všem souhlasí.
Někdy podceňujeme osoby momentálně vyčerpané a stresované a lidi se somatickými defekty. Tyto handicapy nemusí signalizovat defekt intelektu (jde často o podlehnutí haló efektu). Často podceňujeme neprávem osoby bradypsychické (s pomalým osobním tempem), které však mohou mít rozumové operace velmi kvalitní, když nejsou stresovány časovým limitem pro ně nepříznivým. Zde dochází často k nedorozuměním, zejména v těch případech, kdy pedagog či nadřízený má výrazně rychlé osobní psychomotorické psychické tempo a pomalost žáka či podřízeného ho rozčiluje. Mimoto můžeme také podcenit vrozené schopnosti lidí intelektuálně pasivních a lenivých, kteří mají sice schopnosti, ale nejsou v dané oblasti (např. pro jiné preferované osobní zájmy) dostatečně motivovaní k výkonům. Naproti tomu hloupost je často apodiktická a kategorická, protože nevidí souvislosti.
Lidé nadaní, talentovaní a geniální mívají nejen latentní nebo manifestované nadprůměrné a mimořádné intelektové a kreativní schopnosti a dovednosti, ale také další specifické osobnostní vlastnosti, bývají často např. nezávislí, cílevědomí, sebevědomí, pracovití, vytrvalí, trpěliví, mají mnoho zájmů, mají zvýšenou schopnost a dovednost citlivě a živě reagovat na podněty z vnějšího i vnitřního prostředí, diskutovat, kriticky a do hloubky analyzovat a inteligentně a originálně argumentovat a komentovat různé situace a problémy.

Závady a poruchy intelektu

V současné době se poruchy intelektu označují jako mentální retardace, které se podle Mezinárodní decenální klasifikace nemocí - dělí na lehkou, středně těžkou, těžkou a hlubokou:
Lehce mentálně retardovaní ve standardizovaných inteligenčních testech vykazují výkon mezi 50 - 69 IQ. Jejich mentální věk je i v dospělosti mezi devíti až dvanácti roky.
Středně těžká mentální retardace je diagnostikována v rozmezí 35 - 49 IQ. Mentální věk i v dospělosti je zde mezi šesti a devíti roky.
Za těžkou mentální retardaci se považuje rozmezí 20 až 34 IQ. Mentální věk je zde mezi třemi až šesti roky.
Za hlubokou mentální retardaci se uvádí výkon v testech inteligence pod IQ 20. Mentální věk je zde méně než tři roky.
Závadou či poruchou mentálních schopností je i syndrom idiot savant (učený idiot). Jde o jedince s nerovnoměrně rozvinutými mentálními schopnosti, celkově do pásma podprůměru nebo až do pásma mentální retardace, který však má např. velmi dobrý memory kvocient, který zpravidla přeceňuje a o který opírá svou sebedůvěru. Navenek působí (alespoň po určitou dobu) jako vzdělanec.
Mezi poruchy inteligence patří demence, tj. pokles kognitivních schopností a dovedností po druhém roce života.
Z hlediska kvantitativního můžeme klasifikovat demence na lehké (postižení jsou ještě nezávislí na druhých osobách), středně těžké (postižení již jsou závislí na druhých osobách) a těžké demence (postižení již nepozná nejbližší příbuzné).
Z hlediska kvalitativního může jít např. o symptomatickou demenci traumatického původu (např. po autohavárii), demenci při epilepsii, demenci farmakogenní, demenci infekční etilogie, demenci způsobenou priony (pomalými viry), metabolickou demenci, demenci při endokrinopatiích, demenci intoxikační etiologie, demenci při kolagenózách,
demenci při tumorech a paraneoplastické demence.
Další rozdělení (podle příčin demence) je na demence ischemicko- vaskulární, mezi něž patří např. multiinfarktová demence (vzniklá na základě mnohočetných drobných mozkových infarktů /korových i podkorových), Binswangerova choroba, dále demence při status lacunaris , což je stav postižení malých cév, přítomnost četných dutinek v mozkové tkáni v důsledku aterosklerózy mozkových tepen, což způsobuje nejen demenci, ale i poruchy hybnosti.
Příčinou úbytku kognitivních schopností a dovedností mohou být atroficko- degenerativní demence, např. Alzheimerova choroba, Lewy body disease (druh demence zapříčiněný postižením mozku s degenerací nervových buněk obsahujících tzv. Lewyho tělíska).

Literatura

KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002.544 stran.ISBN 80-214-2203-3.

GENDEROVÉ VLASTNOSTI OSOBNOSTI

6. prosince 2008 v 9:56 | Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek, CSc.
Myslili jsme si, že náš osud je zapsán ve hvězdách.
Nyní víme, že z velké části je zapsán v našich genech
(James Watson).

GENDEROVÉ VLASTNOSTI OSOBNOSTI
Slovo, kategorie, termín, konstrukt gender se jen obtížně překládá do češtiny (nejčastěji jako rod a pohlaví). V současné době je většinou definován jako soubor vlastností, způsobů chování a prožívání, pozic, rolí a identit, které člověk získává během svého života v dané kultuře a společnosti učením, výchovou a socializací.
Ve vzájemně se prolínajícím osobnostním vývoji somatickém a psychickém jsou však období s převahou determinujících faktorů psychosociálních rázu (např. v dospělosti a ve stáří) a období s převahou faktorů biologického rázu (např. v prenatálním stadiu a v pubertě).
Jako jeden z prvních se pokusil odborně rozpracovat pojem gender americký psychoanalyticky orientovaný profesor psychiatrie Robert Jessie Stoller (1924-1991). Jeho pojetí vytváření genderu-pohlavní identity muže a ženy je komplexní a má tři složky: 1. biologické a hormonální (endokrinologické) vlivy, 2. přiřazení pohlaví při narození a 3. ekologické a psychologické vlivy s účinky podobnými imprintingu (vtiskování, vtištění, vpečetění), což je specifický proces učení vázaný na časově omezené období v určité fázi ontogenetického vývoje vedoucí k dlouhodobým a příp. trvalým formám chování a prožívání.
Pojem gender (genderová role a genderová identita) jako primárně sociokulturní konstrukt použil ve Spojených státech amerických sexuolog John William Money (1921-2006), pracovník Univerzity a nemocnice Johna Hopkinse v Baltimoru kde se v letech 1965-1979 experimentálně prováděly rekonstrukce pohlaví (např. intersexuálních dětí). Šlo o první akademickou instituci tohoto typu v USA.
Podobně jako psychiatr R. Stoller se sexuolog John Money domníval, že se člověk rodí genderově neutrální a že lidská pohlavní identita se vytváří ve velmi raném věku (kulturací, socializací, edukací) vlivem prostředí, přičemž kolem dvou či tří let je již patrně zafixovaná. Jeho původně spekulativní teoretické hypotézy se změnily poté, co tragicky skončil jeho sociotechnický genderový experiment popsaný jako případ John/Joane.
Šlo o přejmenovanou případovou studii chlapce Bruce z jednovaječných dvojčat narozeného kanadským manželům Janet a Ronovi Reimerovým 22. 08. 1965. Brucemu byl jako sedmiměsíčnímu při obřízce (nápravě fimózy) kauterizací upálen penis. (Nemocnice zaplatila odškodné asi 60 000 dolarů).
Sexuolog Money po dohodě s rodiči, nechal Bruce ve 22 měsících experimentálně genitálně kastrovat (extirpací varlat) a doporučil ho vychovávat jako dívku Brendu. Několik let se zdálo, že se dosud naprosto unikátní radikální genderový experiment vydařil. Money případ zveřejnil jako úspěšné potvrzení své hypotézy, že pohlavní identita není vrozená, ale je primárně dána prostředím a výchovou v raném dětství, nikoliv přírodou.
V sedmi letech však Brenda začala trpět značnými psychickými problémy, chovala se spíše jako chlapec (tomboy) a odmítala další operace i návštěvy u doktora Moneye. V 15 letech jí rodiče řekli pravdu a experiment přerušili. Dítě se intenzivně chtělo vrátit k mužské pohlavní identitě. Ta byla od roku 1987 postupně provedena rekonstrukční změnou pohlaví (např. aplikace injekcí testosteronu, amputace ňader, rekonstrukce penisu v 16 a 22 letech).
Chlapec si zvolil jméno David a oženil se v roce 1990 s ženou, která již měla tři vlastní děti. Prožil však řadu krizových, stresujících a traumatizujících událostí: málo úspěšné genitální operace, extrémní stud, nezaměstnanost, deprese jeho i jeho matky, alkoholismus otce, úmrtí bratra, otce čtyř dětí (údajné předávkování antidepresivy), nedokončené vlastní vzdělání, neúspěšné podnikání. David pomýšlel na sebevraždu a spáchal ji v roce 2004 den poté, co mu jeho manželka sdělila, že se od něho chce odloučit. Bylo mu 38 let. Za dva roky zemřel sexuolog John Money.
Ve společenských vědách se gender začal zkoumat ve druhé polovině 20. století z feministických pozic. Britská profesorka sociologie a sociální politiky Ann Oakleyová (nar. 1944) popsala svou sociální koncepci genderu (Sex, Gender and Society, 1972). Na rozdíl od Stollera chápala pohlaví jako pojem biologický, kdežto gender jako pojem psychologicko-kulturní.
Takto pojatým genderem se zabývají genderová studia jako mezioborová vědní disciplína.
Zabývají se genderovou rovností, rozdíly mezi muži a ženami (psychologickými, edukativními, sociálními, kulturními). Analyzují pozice a role žen a mužů ve společnosti (ekonomické, pracovní, finanční), rozdíly v celoživotní socializaci a edukaci žen a mužů. Zabývají se také genderovou segregací horizontální (koncentrace žen a mužů v určitých povoláních) i vertikální (zastoupení mužů a žen na různých stupních zaměstnanecké hierarchie). Studují rozdíly postavení žen a mužů v soukromém prostoru (rodina, péče o děti a domácnost, rodinné finance, domácí násilí). Popisují také rozdíly ve zdravotním stavu žen a mužů (převažující choroby, věk dožití), jakož i problematiku ženské a mužské identity.
Genderová studia ve školstvíanalyzují školu jako genderový prostor. Zabývají se např. genderovou rovností ve vzdělávání a rozdíly ve výsledcích vzdělávání chlapců a dívek, úrovní nároků na jejich vzdělávání, rozdíly v hodnocení a klasifikaci chlapců a dívek, rozdíly v délce a frekvenci komunikace mezi vyučujícími (zvlášť muži, zvlášť ženami a celkově) a chlapci, které údajně často zabírají více prostoru a vyučujícími a dívkami, rovnými a nerovnými šancemi
v příležitostech ve školství, shodami a rozdíly v pedagogickém hodnocení chlapců a dívek, interpersonálními interakcemi chlapců a dívek, šikanou a verbálním i brachiálním násilím, problematikou sexuálního obtěžování ve škole.
Všímají si podílu mužů a žen ve výuce (a jejich důsledků), zastoupení ve vedení škol.
Sledují genderové zatížení učiva a učebnic, ovlivňování učiva genderovými stereotypy, genderově citlivé a necitlivé vedení škol, genderově citlivý jazyk komunikace, nerespektování či překrucování genderových norem, genderový protekcionismus (např. tendence oslovovat zdrobnělými jmény dívky). Některé školy zavádějí genderově neutrální oblékání žáků a žákyň (uniformy).
Za diskutabilní je považován fakt, že v evropské kultuře jsou dosud dívky více zaměřovány na budoucí rodinný život, péči o děti, domácnost a rodinu, zatímco u chlapců přetrvává důraz na budoucí úspěch v práci.
V současné době se intenzivně studují shody a rozdíly v osobnosti, chování a prožívání žáků a žákyň, studentů a studentek (např. v oblasti inteligence, schopností a dovedností, jazykové komunikace, tvořivosti, motivace a aspirace ke studiu, altruismu, sociálního a morálního chování, závad a poruch chování, kybernetického násilí, úrazovosti a emancipace či diskriminace ve společnosti).
Pozornost je věnována také genderovým stereotypům (názorům, postojům a aktivitám, které jsou v rozporu se zásadou genderové rovnosti). Je tendence tyto stereotypy redukovat či přímo odstraňovat. Tyto snahy jsou často diskutabilní (např. zakazování tradičních her a způsobů oblékání pro chlapce i dívky, které jsou považovány za málo genderově neutrální).
Cílem současné školské politiky je prosadit především genderovou rovnost ve vzdělávání, tj. rovnost k přístupu k chlapcům a dívkám, rovnost v podmínkách odborné edukativní péče a chlapce a dívky na školách. To je v souladu se strategickou koncepcí gender mainstreamingu, kterou ustanovila Evropská unie jako závazný princip platný pro všechny své členské státy v roce 1999 v Amsterodamské smlouvě.
Cílem je prosazovat rovné příležitosti pro ženy a muže, odstraňovat nevýhody pro obě pohlaví a dosažení perspektivy rovného postavení mužů a žen.
Při realizaci těchto snah je však nutno vyvarovat se sociálního inženýrství (známého už z marxistické teorie), které může vést k neetickým manipulacím, věcným strategickým i taktickým omylům a chybám. Nebezpečná může být i tendence některé odchylky, závady a poruchy pohlavní identity a orientace zjednodušeně redefinovat jako varianty normálního chování a prožívání, nebo zvýhodňovat jedno pohlaví na úkor pohlaví druhého. Ani genderové kvóty neřeší vždy citlivě a optimálně redukci početní převahy mužů nebo žen ve specifických oblastech společenské praxe.
Je nezpochybnitelné, že některé vlastnosti a rysy genderu projevující se rozdílným chováním a prožíváním mužů a žen, mohou být determinovány nejen a pouze prostředím a výchovou, psychosociálně a kulturně, ale do větší či menší míry i biologicky, např. geneticky.
Je proto třeba více brát v úvahu nejen kulturní, psychosociální, ale i biologické determinace rozdílů chování a prožívání mužů a žen. Ani biologický, ani kulturní esencialismus gender dostatečně nevysvětluje.
Biologicky jsou podmíněny rovněž různé varianty, závady a poruchy pohlavní identity a preference, a to nejen u dospělých osob, ale i u dětí a mládeže. Je třeba zkoumat míru a úroveň podílu biologické a psychosociální a kulturní složky jejich determinace.
Je optimální, aby na diagnostice a odborných intervencích v oblasti závad a poruch pohlavní identity a preference spolupracovaly multidisciplinární týmy odborných specialistů (sexuologové, internisté, gynekologové a urologové, psychoterapeuti, psychiatři, pediatři, dětští a kliničtí psychologové, endokrinologové, plastičtí chirurgové, pedagogové a další).

VARIANTY, ZÁVADY A PORUCHY GENDERU
Cisgender a cisgenderka, resp. cissexuálka a cissexuál jsou osoby jejichž současně prožívaná genderová identita (autoidentifikace) odpovídá biologickému pohlaví přiřčené těmto osobám při narození. Těchto cis lidí je v populaci výrazná většina.
Za svébytnou sexuální minoritu, která oficiálně má stejná práva jako většinová skupina cisgenderů a cisgenderek jsou v současné době např. v Evropské unii právně uznáni homosexuálové (gayové) a homosexuálky (lesbičky), kteří jsou celoživotně eroticko-sexuálně orientováni především nebo výhradně na osoby stejného pohlaví.
Systém názorů a přesvědčení, že jediným normálním, přirozeným a akceptovatelným eroticko-sexuálním vztahem je heterosexuální vztah muže a ženy je v současnosti označován za heterosexismus, který je v Evropské unii zařazován mezi nežádoucí genderové stereotypy.
Transvesticismus dvojí role (cross-dressing) je částečná závada sexuální identity (totožnosti), kdy se jedinec občas převléká do šatů opačného pohlaví, aby dočasně prožil příslušnost k opačnému pohlaví, ale tato aktivita není motivována sexuálně; jde o převažující heterosexuální orientaci
(častější je u mužů) bez zájmu o trvalou změnu pohlaví. Cross-dressing zpravidla není nutno patologizovat, zvláště u dětí jde často o hravou záležitost.
Mezi závady a poruchy sexuální preference bývá zařazen např. fetišismus, fetišistický transvesticismus, exhibicionismus, voyerství (skoptofilie), pedofilie, sadismus, masochismus a sadomasochismus.
Fetišismus je porucha pohlavní preference projevující se tím, že jedinec zažívá opakovaně silné fantazie a puzení, vlastnit předměty opačného pohlaví (např. oděv, obuv) a buď jedná podle tohoto puzení, nebo je jím výrazně stresován. Fetiš je zdrojem sexuální stimulace. Tato preference musí být přítomna nejméně 6 měsíců, aby byla považována za poruchu.
Fetišistický transvesticismus jako závada či porucha sexuální preference se projevuje tím, že jedinec nosí oblečení opačného pohlaví, aby vytvořil vzezření a pocit, že patří k opačnému pohlaví, avšak ve skutečnosti vždy netouží stát se opačným pohlavím. Nošení šatů opačného pohlaví je spojeno se sexuální vzrušením. Jakmile však dojde k orgasmu a sexuální vzrušení klesá, dochází k silnému přání oblečení opačného pohlaví svléknout.
Exhibicionismus jako porucha sexuální preference se projevuje vracejícími se nebo přetrvávajícími tendencemi ukazovat své genitálie nic netušícím cizím lidem (obvykle opačného pohlaví), což je téměř vždy spojeno se sexuálním vzrušením a masturbací. Nebývá zde úmysl ani nabídka sexuálního styku s osobou, před níž se exhibuje.
Voyerství (skoptofilie, slídičství) je závada či porucha sexuální preference projevující se nutkavou (obsesivní) tendencí dívat se na osoby při sexuálním nebo intimním chováním, jakým je např. převlékání, což vede k sexuálnímu vzrušení a masturbaci. Jedinec při tomto slídičství nemá v úmyslu prozradit svou přítomnost a nezamýšlí zapojit pozorovanou osobu do sexuální aktivity.
Pedofilie jako porucha sexuální preference se projevuje vytrvalým a převládajícím zájmem o eroticko-sexuální aktivity s dětmi. Pedofilovi je přitom nejméně 16 let a je nejméně o 5 let starší, než dítě nebo děti.
Hebefilie je eroticko-sexuální zaměření mužů na dospívající dívky.
Efebofilie je eroticko-sexuální zaměření mužů na dospívající hochy.
Sadismus znamená deviantní sexuální potěšení a vzrušení při působení bolesti (tělesného nebo duševního utrpení) druhému člověku. Může jít o osobní sklon nebo o konkrétní závadové či poruchové praktiky. Rozlišuje se několik typů sadistů.
Životu nebezpečný je agresivní (útočný) sadista. Bývá násilný a krutý, dopouští se i vražd.
Masochismus je deviantní sexuální potěšení, při kterém jedince vzrušuje bolest i utrpení, které je mu způsobeno jiným člověkem nebo i jím samotným. Může jít i o vrozený osobní sklon.
Sadomasochismus je deviace (parafilie) sexuální preference, která kombinuje chování se znaky sadismu i masochismu. Sadomasochistická aktivita je přitom zdrojem sexuální stimulace nebo je nutná pro sexuální uspokojení.
Zkoumají se také psychické a behaviorální závady a poruchy spojené se sexuálním vývojem a orientací, např. porucha sexuálního vyzrávání a egodystonická, resp. egodystonní sexuální orientace.
Závada či porucha sexuálního vyzrávání je psychická obtíž spojená se sexuálním vývojem a orientací a projevuje se tím, že jedinec trpí nejistotou, pokud jde o jeho pohlavní identitu, genderovou totožnost a roli nebo sexuální orientaci, což u něho vyvolává úzkost nebo depresi. Nejčastěji je tomu u některých dospívajících, kteří si nejsou jisti, jestli mají cissexuální, homosexuální nebo bisexuální orientaci.
Egodystonická (egodystonní) sexuální orientace je psychická závada či porucha spojená se sexuálním vývojem a orientací. Pohlavní identita je sice nepochybná, stejně jako sexuální preference, ale jedinec si přeje, aby byla jiná, protože ji v současnosti nepřijímá, vnitřně se od ní distancuje.
Transsexuální varianta, závada či porucha pohlavní identity u dívek, které ještě nedosáhly puberty. Projevuje se nejméně šest měsíců trvalou a intenzivní tísní z toho, že jsou dívky. Touží být chlapci (důvodem není pouze to, že si uvědomují výhody být v dané kultuře chlapcem) nebo trvají na tom, že jsou chlapci. Mají výraznou a trvalou averzi k normálnímu ženskému oblečení a trvají na nošení obvyklého mužského oblečení, např. chlapeckého spodního prádla a jiných doplňků. Odmítají ženskou anatomickou strukturu, což se projevuje alespoň jedním z následujících znaků: tvrdí, že mají penis nebo že jim naroste; odmítají močit vsedě; tvrdí, že nechtějí, aby jim narostlo poprsí nebo aby menstruovaly. Tato závada či porucha může být pouze dočasná.
Transsexuální varianta, závada či porucha pohlavní identity se projevuje u chlapců, kteří ještě nedosáhli puberty. Projevuje se nejméně šest měsíců stálou a intenzivní tísní z toho, že jsou chlapci, prožívají genderovou dysforii a silně touží po tom, aby byli dívkou, nebo (méně často) trvají na tom, že jsou dívka. Zabývají se obvyklými ženskými aktivitami, s oblibou se oblékají do dívčích šatů, touží zúčastňovat se dívčích her a zábav a odmítají obvyklé chlapecké hračky, hry a činností; vytrvale odmítají mužské anatomická struktury, což se projevuje alespoň jedním z tvrzení: že vyroste a stane se ženou (nejen v roli), že penis a varlata jsou hnusné nebo že zmizí, že by bylo lepší nemít penis ani varlata. Může jít (podobně jako u dívek) pouze o přechodnou a dočasnou záležitost.
Transgender (transsexualita) je varianta pohlavní identity, která se projevuje touhou jedince žít a být akceptován jako člen opačného pohlaví, než které mu bylo přiřčeno při narození. Jde tedy o inverzní sexuální identifikaci, o touhu po změně pohlaví, negativní vztah k vlastním genitáliím, což je obvykle doprovázeno přáním chirurgického zákroku a hormonálního léčení, aby se tělo svým vzhledem blížilo pokud možno co nejvíce preferovanému pohlaví. Transsexuální identita by měla trvat alespoň dva roky a závada by neměla být příznakem jiné duševní poruchy (jako je např. schizofrenie), ani nesmí býtí sdružena s intersexuální, genetickou nebo chromozomální abnormalitou.
Mezi základní typy transsexuality patří:
Transsexuál typu male to female (značka MtF) je narozen jako muž, ale cítí se psychosociálně být ženou.
Transsexuál typu female to male (značka FtM) je narozen jako žena, ale cítí se psychosociálně být mužem.
Oba typy prožívají genderovou dysforii, rozladu, úzkost, subdepresi či depresi.
Intersexuální osoby se také často řadí mezi transsexuály. Narodily se s kombinovanými genitáliemi nebo sekundárními pohlavními znaky, které nelze z jistotou označit jen za mužské nebo ženské. Dříve se tento stav nazýval hermafroditismus.
Vzácnou variantou transsexuality je homosexuální transsexualita. Např. homosexuální transsexuálka touží po muži, ale ne jako žena, kterou anatomicky je, nýbrž jako muž. Vrozeně je gay, i když má ženské anatomické pohlaví.
Homosexuálního transsexuála přitahují ženy, ale vnitřně se cítí být ženou. Vrozeně je lesbička, i když má mužské anatomické pohlaví.
Tomboy dívka s vlastnostmi a chováním i prožíváním většinou připisovanými hochům, která se zabývá aktivitami, které jsou chlapecké, často se obléká, češe a chová jako chlapec; uličnice; divoška. Termín tomboy je do různých jazyků přejatý z angličtiny.
Klinefelterův syndrom je genetická porucha u chlapců, kteří mají jeden í více chromosomů X navíc (např. 47XXY). Mají vysokou eunochoidní postavu, ženskou distribucí podkožního tuku, hypoplasii testes a chování a prožívání mají v menší či větší míře feminní. Inteligenci mají v normě. Povahově bývají citliví a jemní. Stává se, že jsou pro své mírné chování často agresivně atakováni i menšími a slabšími spolužáky.
Bisexualita u některých chlapců a dívek je sexuální náklonnost a přitažlivost k oběma pohlavím (mužskému i ženskému).
Vůči bisexuálním či transexuálním (zkratka TS), transgenderovým (TG) osobám má poměrně značná část lidí tzv. bifobii, což je averze, strach nebo hostilita, nepřátelský postoj nebo i nepřátelské chování vůči nim.
Kleptofilie je sexuální deviace, kdy dochází k sexuálnímu vzrušení krádežemi věcí cizím lidem nebo věcí potenciálních partnerů či partnerek.
Asexualita (též hyposexualita) je redukovaná, snížená touha a potřeba sexuálních kontaktů s jinou osobou nebo jejich dočasná nebo trvalá absence.
Agender je osoba, která je genderově neutrální, nepociťuje genderovou identitu se žádným pohlavím, může však pociťovat genderovou dysforii.
Při odborném diagnózování genderových variant a deviací (parafilií) a určování míry společenské, zdravotní i životní nebezpečnosti závad či poruch pohlavního chování a prožívání dospělých osob i dětí a mládeže se používají různé diagnostické metody. Patří sem především pozorování, interview a anamnéza. Zvláštní pozornost je věnována oblíbeným činnostem, preferovaným hračkám, kresbám a hrám, a to i v předškolním věku, oblíbeným pohádkovým a filmovým či divadelním postavám a vzorům, preferenci oděvů a účesů druhého pohlaví, projevům negativity, odporu k vlastním primárním a sekundárním pohlavním znakům.
Mezi specifické psychofyziologické testy patří např. PGF (phalopletysmogragie), resp VPG (vulvopletysmografie).
Mimořádně důležitá je genetická a endokrinologická diagnóza.
Na základě souhrnné odborné diagnózy se stanovují edukativní a léčebné intervence.
Pro léčení deviací a parafilií je důležitá psychoterapie. Často jde o syntézu psychoterapie, socioterapie, případně v kombinaci s biologickými léčebnými postupy (např. hormonální útlumové léčby). Cílem je dosáhnout u dětí i dospělých adekvátní náhled na jejich odchylku a přiměřenou sexuální a sociální adaptaci, přizpůsobení se společenským normám, naučit se s odchylkou žít.
Transgenderové (transsexuálové) se někdy na základě své osobní žádosti, kterou musí doporučit příslušná týmová odborná komise, podrobují transmisivním genitálním operacím.
Před plánovanou genitální operací je důležitý výsledek testu RLF (Real Life Test), který zkoumá adaptací na život klienta v roli a pozici preferovaného pohlaví, kdy dočasně (např. jeden rok) nosí šaty opačného pohlaví, češe se jako opačné pohlaví, chová se a prezentuje se ve společnosti, ve škole v práci atd. slovem i písmem jako příslušník pohlaví, které preferuje. Jde o získání osobní zkušenosti z reálného života s preferovaným genderem.
Pro genitální operace vedoucí k přeměně (rekonstrukci) pohlaví se používá zkratka SRS (Sex Reassignment Surgery) nebo GRS (Genital Rekonstruction Surgery). Často se aplikuje i hormonální substituční léčba, která má zkratku HRT (Hormone Replacement Therapy).
Pohlavní příslušnost by se chirurgicky ani endokrinologicky neměla měnit jen na pouhou osobní žádost subjektu nebo jen jeho rodičů, ale měl by se vzít v úvahu především odborný názor a doporučení multidisciplinárního týmu.
Genderová rovnost (parita) mužů a žen, rovnoprávnost pozic a rolí muže a ženy, rovnost příležitostí ve školách a ve společnosti a stejné či obdobné možnosti prezentace, reprezentace, hodnocení a uznání je považována za jednu z politických priorit Evropské unie a Organizace spojených národů.
Gender je pojem a termín, který v současnosti odkazuje především na psychosociální rozdíly mezi muži a ženami., které jsou primárně kulturně, sociálně, edukačně i autoregulačně podmíněné a ovlivněné a mnohé přitom nejsou považovány za optimální, ani za adekvátní, přijatelné a žádoucí.
Mnohé z těchto rozdílů se mohou v čase měnit a diferencují se jak v rámci jedné kultury, tak i mezi kulturami.
Jsou možným předmětem socializace, kultivace, edukace (vzdělávání a výchovy) i sebevzdělávání a sebevýchovy a reedukace.
Doporučuje se používat ve školství genderově korektní jazyk učitelů a učitelek, žáků i žákyň. Je to způsob vyjadřování, který neironizuje, nezesměšňuje, nedehonestuje a nediskriminuje jedince z hlediska rodu mužského či ženského. Týká se to např. nadužívání o podstatných jmen rodu mužského pro souhrnné označení mužů i žen (chlapců i děvčat) tj. nadužívání generických maskulin (např. zaměstnanci, politici, autoři), ale i nadužívání podstatných jmen rodu ženského pro souhrnné označení mužů i žen, chlapců i dívek, tj. nadužívání generických feminin (jedničky, hvězdy, kapacity, celebrity). Je žádoucí adekvátně, nikoli extremisticky radikálně upřednostňovat jazyk nesexistický, genderově (rodově) neutrální, a to při ústní i písemné komunikaci.
Učitelé a učitelky by se měli vyvarovat nesprávných genderových stereotypů jako jsou nezdůvodněné hyper generalizující, paušalizující subjektivní názory, jak má vypadat maskulinní muž a jak femininní žena a veřejnému zesměšňování, hanobení, dehonestace konkrétních tělesných či duševních vlastností jednotlivých chlapců a dívek.
Nesprávné genderové stereotypy je třeba redukovat především poučením, řádně zdůvodněnou odbornou argumentací, korektně, promyšleně a postupně, získáváním kritického náhledu a porozumění, zejména pokud jde o zjednodušující a zaujaté diskriminační představy o typicky mužských a ženských osobnostních vlastnostech, o rolích a pozicích mužů a žen a jejich stylu interakcí a komunikací ve společnosti.
Extrémně radikální, co nejrychlejší a až násilné postupy při odstraňování genderových stereotypů, prosazování genderové rovnosti i v redundantních, hyperbolizovaných a někdy i nadbytečných genderových detailech (např. v nekompromisním vyžadování neutrálního oblékání, genderově neutrálních účesů a doplňků i hraček a her) může způsobovat více škody než užitku.
Je třeba genderové stereotypy diferencovat a hodnotit a redukovat v čase i podle míry jejich nesprávnosti, společenské nebezpečnosti a škodlivosti.
Gender a determinaci vývoje genderu je třeba definovat komplexněji, multidisciplinárně (bio-psycho-sociálně), a to proto, že některé vlastnosti a rysy genderu, nerovnosti a rozdíly
v chování a prožívání mužů a žen nebývají determinovány pouze a jen psychosociálně a kulturně, ale do větší či menší míry kombinovaně, také biologicky, např. geneticky nebo hormonálně, psychosomaticky. Sociální a biologické faktory jsou ve vzájemné interakci.
Ve vzájemně se prolínajícím vývoji somatickém a psychosociálním a v jejich komplexní interakci jsou období s převahou determinujících faktorů biologického rázu (např. v prenatální fázi a v pubertě) a období s převahou psychosociálních a kulturních činitelů (např. v dospělosti).
Pokud je biologická determinace určitého způsobu chování, prožívání, vlastnosti nebo rysů osobnosti dokonce závažnější než determinace psychosociální a kulturní, bývá také edukační, socializační, psychoterapeutická, farmakoterapeutická i autoregulační intervence a snaha o žádoucí změnu chování a prožívání obtížnější a někdy dokonce i nereálná.

Literatura

KOHOUTEK, R. Genderové vlastnosti a jejich varianty, závady a poruchy. Integrace a inkluze ve školní praxi. Praha, 2017, roč. 2017, No 1, str.16-22.

TĚLESNÉ, VÝRAZOVÉ A POHYBOVÉ VLASTNOSTI

6. prosince 2008 v 9:54 | Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek, CSc.
Kde člověka neznají, berou ho podle toho, jak vypadá
(Francouzské přísloví).
Vaše tělo je harfou Vaší duše
( Chalil Džibrán).
Když ztratíš smích a úsměv, ztratíš oporu
(Ken Elton Kesey).
Ničím lidé neprozrazují svůj charakter víc než tím, co je jim k smíchu
(J.W.Goethe).

TĚLESNÉ, VÝRAZOVÉ A POHYBOVÉ VLASTNOSTI jsou nedílnou součástí osobnosti člověka.
Lidské tělo je nositelem existence osobnosti člověka, vypovídá o rase, rodové příslušnosti, pohlaví, konstituci, výšce, hmotnosti, věku, zdravotním stavu, společenském postavení.
Je základní hodnotou člověka, měřítkem sebehodnocení,
zdrojem potěšení, ale někdy i stresů a frustrací.

Souvislost psychických vlastností, stavů a procesů a tělesných vlastností, stavů a procesů je důležitým problémem v psychologii. Lidově se takové souvislosti tradují odedávna, např. tlouštíci jsou často pokládáni za dobromyslné, lidé s masitými rty za smyslné, lidé s vystupující bradou za energické apod. Některé z těchto názorů vznikly ovšem na základě neopodstatněných zobecnění. Cesare Lombroso (1836 - 1909) např. mylně tvrdil, že nízké čelo, veliké uši a silná čelist jsou typické pro zločinecký typ člověka.
Neexistují jednoznačné souvislosti mezi hmotností mozku a inteligencí nebo mezi velikostí lebky, vysokým čelem a inteligencí.
Uvnitř každé populace existují skupiny (třídy) osob, které se více méně podobají souborem některých charakteristických vlastností, resp. znaků, a to i růstových a vývojových. Tyto skupiny nazýváme typy.

Typy jsou zčásti určeny dědičností (somatotypy, konstituční typy), zčásti jsou modifikovány způsobem života (tzv. funkční typy, např. sportovci).
Konstituce představuje určitý základ, s nímž se člověk rodí (stavba těla a vrozené "vzorce chování"), který je vlivem zevních činitelů (výživou, zaměstnáním, koníčkem apod.) u jednotlivců různě modifikován a také stabilizován. Čisté konstituční typy jsou poměrně řídké, zato typově nevyhraněných osob je hodně.
Věda o zařazování lidí podle tělesné stavby do určitých typů se nazývá biotypologie.
Podle tělesné formy se nejčastěji rozlišují typy podle polarity určité vlastnosti:
- longiligní (makroskelický, mikrosplanchnický, leptosomní, lineární) s převládajícími délkovými proporcemi;
- breviligní (brachyskelický, megalosplanchnický, pyknický, laterální) s převládajícími šířkovými proporcemi;
- typ střední, medioligní, (mesatiskelický) bez výraznější převahy délkových či šířkových proporcí.
Podle francouzského lékaře Leona Mac Auliffea (1876-1937) lze (alespoň u mužů) stanovit čtyři konstituční typy:
- respirační (dýchací) - je charakterizován větším vývojem těch částí těla, které se účastní dýchání (nos, krk, hrtan, hrudník atd.) . . . . 30 % mužů
- digestivní (zažívací) - vyznačuje se vývinem dolní třetiny obličeje (žvýkací svaly) a zvětšením břicha, tedy částí souvisejících s trávením a výživou . . . . 14 % mužů
- muskulární (svalový) - mívá tvary i proporce vyvinuty harmonicky . . . . 47 % mužů
- cerebrální (mozkový) - má nápadně velkou hlavu, zvláště její mozkovou část. Čelo je široké a vysoké. . . . . 9 % mužů.
Český popularizátor biotypologie Norbert Fabián Čapek (1870-1942) rozlišoval typ:
- mozkový (přemýšlivý),
- hybný (svalový a kosterní),
- živný (dobrácký, žoviální, srdečný)
- harmonický.
Mozkový typ je prý symbolizován čelem, hybný nosem a živný břichem, ústy a zátylkem.
Německý psychiatr Ernst Kretschmer (1884 - 1964) stanovil tři vyhraněné konstituční typy
(pyknický, leptosomní a atleticky) a jeden nevyhraněný tělesný (konstituční) typ (dysplastický).
Pyknická konstituce. Slovo pyknik pochází z řeckého "pyknos", to je pevný, tlustý, silný; pyknická postava je zavalitá, zaoblená, střední výšky, má velké rozměry vnitřních dutin, kratší končetiny, zavalité tělo s měkkým svalstvem, široký nos s tupou špičkou, jemné vlasy, častá je plešatost.
Leptosomní konstituce. Původně užíval Kretschmer termín astenická, ale protože tento termín neprávem sugeruje určitou nedostačivost, navrhl termín leptosomní. Slovo leptosom pochází z řeckého "leptos", to je jemný, hubený, úzký, slabý, "soma" znamená tělo. Leptosomní postava je protáhlá, vysoká, štíhlá, úzká, s rameny útlými, hrudník je plochý (často vpadlý), svalstvo slabě vyvinuté, končetiny delší, slabé, malá tělesná váha v poměru k celkové velikosti, hlava malá, podlouhlá nebo kulatá, nos ostrý, ustupující brada, husté vlasy, obličej protáhlý, tělesná hmotnost nízká, kostra je gracilní.
Atletická konstituce. Vyšší až vysoká postava, silně vyvinuté svaly, tvar těla se zužuje od ramen dolů, krk dlouhý, veliké ruce a nohy, hrubá a vysoká hlava, nos i dolní čelist jsou silně vyvinuty, široká ramena a svalnatý hrudník.
Dysplastická konstituce. Nevyhraněný typ, mezityp; u tohoto typu došlo vlivem poruch funkce žláz k poruchám v tělesném růstu; jde o různé případy nepravidelné tělesné stavby. Bývá jich značný počet. Jde o atypické osoby, smíšené typy.
Tělesná konstituce je tedy určitý druh tělesné stavby, u něhož se předpokládá, že mu také odpovídá určitý, více či méně výrazný soubor duševních vlastností, temperament.
Velmi blízko Kretschmerově typologii je typologie amerického psychologa Williama Herberta Sheldona (1889 - 1977), který
porovnával fotografie 4 000 harvardských studentů, které byly pořízeny ve třech základních polohách: zpředu, zezadu a z profilu.
Hodnocením podle sedmi kvantitativních stupňů stanovil Sheldon tři typy tělesné morfologie:
- endomorfní - velké břicho, masivně vyvinuté zažívací ústrojí, tělesná struktura poměrně slabá;
- mezomorfní - převaha somatických struktur, výrazné svaly, kosti, vazivo, postava mohutná, pevná, rovné břicho;
- ektomorfní - zploštělý hrudník, jemné ustrojení celého těla ("kost a kůže"), funkčně dominuje nervová soustava.
Přestože pochybujeme o některých schematických a lineárních závislostech mezi tělesným a duševním stavem, nepopíráme, že zde určitý vztah existuje. Např. celá řada změn zdravotního stavu působí nejen na tělesnou, ale i na duševní a sociální pohodu, a proto jimi může být celá řada forem náhle změněného nebo nápadného chování člověka objasněna. Je-li člověk např. zasmušilý, zamlklý, nebo naopak nepřiměřeně neklidný, vznětlivý a dráždivý, pátráme někdy dlouho a marně po psychogenních příčinách tohoto duševního stavu a neuvědomujeme si, že může být způsoben počínajícím somatickým onemocněním nebo únavou. Důležité jsou zde informace i o stravování, spánku a snech člověka.

Psychické projevy závad a poruch zdraví:
- trávicího traktu (kupř. zácpa) bývají spjaty se skleslostí, pesimismem, mrzutostí;
- poruchy jater a žlučníku souvisejí nezřídka se stavy zvýšené dráždivosti a neklidem;
- poruchy srdeční činnosti souvisejí se strachem, úzkostmi a bázlivostí;
- chudokrevnost a některé jiné nemoci krve mají vliv na snížení výkonnosti;
- poruchy žláz s vnitřním sekrecí (endokrinní nemoci) zvyšují unavitelnost, dráždivost nebo zpomalují duševní činnost.
Mimoto působí špatný zdravotní stav zprostředkovaně tím, že vyvolává náladovou vratkost (labilitu).
Důležitost poznání zdravotního stavu, úrovně výživy tělesných a výrazových vlastností je dána také tím, že tyto vlastnosti úzce souvisejí se sebevědomím člověka. Je např. známo, že větší a rozložitější lidé bývají - i když to není pravidlem - sebevědomější než příliš malí a slabí lidé. Zejména nápadnosti (obezita, vyrážky aj.) a smyslové a tělesné vady souvisejí s
pocity méněcennosti.
Rizikovým faktorem (např. pro ischemickou chorobu srdeční) je centrální obezita, která se projevuje hromaděním tuku nad boky, v oblasti břicha, zejména pasu. Touto obezitou jsou postiženi zejména muži. Hodnoty od 94cm do 102cm jsou u evropských mužů považovány za zvýšené, zatímco u evropských žen jsou zvýšené hodnoty již od 80cm do 88cm .
Do ordinací praktických lékařů přichází asi 20% i více osob s tzv. somatoformními poruchami, kteří vyjadřují někdy i mnohočetné subjektivní stesky na své tělesné, somatické obtíže, ale jejich stesky nelze vysvětlit žádnou tělesnou poruchou.
Patří sem např. bigorexie, která je variantou dysmorfofobie. Je to závada či porucha vnímání vlastního těla, přičemž postižený jedinec často nereálně usiluje dosáhnout ve své fyzické zdatnosti naximálních hodnot (např. někteří muži chtějí dosáhnout mnohem a postatně větších svalů), též Adonisův komplex.
S tím souvisí orthorexie jako mimořádné až extrémní a abnormální úsilí o co nejzdravější stravování ( člověk se vyhýbá např. konzumaci průmyslově zpracovaných potravin, zeleninu a ovoce chce konzumovat jen tehdy, je-li utržena před krátkou dobou, řádově před minutami ), od čehož si člověk slibuje dokonalé zdraví, dokonalý vzhled a dlouhý život.
Permarexie označuje permanentní závislost na dietách s cílem udržet si adekvátní či optimální vzhled a dobrý zdravotní stav.
Anorexie či mentální anorexie (anorexia nervosa) je komplikované psychosomatické onemocnění spočívající např. v nechutenství, odmítání potravy v důsledku zkresleného vnímání proporcí svého těla , chorobný strach z obezity.
Bulimie či mentální bulimie je porucha příjmu potravy, chorobné přejídání se, opakující se záchvaty přejídání.
Jednotlivé závady a poruchy mohou být buď jen mírné a přechodné (tj. dificility) nebo může jít o středně těžké nebo i těžké poruchy.

Vnější krása je o to cennější, oč více skrývá vnitřní krásy (William Shakespeare).

Vzhled (vnější krása, líbivost, atraktivnost) a výraz člověka

Vzhled, mimika, gestikulace, pantomimika, držení těla, motorika a způsob oblékání jsou exteriorizací interiorizovaných struktur (např. vnitřních prožitků). Do vzhledu a výrazu se promítají i potlačené zážitky a komplexy. Výrazové projevy člověka pro dobré, vzdělané a zkušené pozorovatele a posuzovatele promítají navenek vnitřní vlastnosti psychiky a osobnosti.
U většiny lidí je ohniskem výrazu (exprese) tvář. Tvář má mezi ostatními výrazovými prostředky ústřední strategickou pozici. Pro vlastní výraz obličeje mají rozhodující význam ústa a oči. Mimika může signalizovat povahu člověka (např. úsměv - zdrženlivý, impulzivní, pohled - vážný, veselý ).
Charakteristický bývá pro člověka také způsob jídla, podávání a stisk ruky, gestikulace, poloha nohou při sezení, poloha ve spánku (např. bojovná, ukázněná, schoulená), chůze (pomalá, energická, nepřirozená), držení těla (hrdé, unavené, podřídivé), rukopis (podle něho můžeme např. poznat míru rozháranosti, vývojové zvraty, míru stylizace). Expresivní bývá také kresba, hlasité čtení, vyjadřovací styl (proto je pro praktické psychology důležitým materiálem korespondence dané osoby). Špatný nebo dobrý způsob oblékání a úpravy zevnějšku (zejména účes, tetování) budí často špatný nebo dobrý dojem o celé osobnosti člověka.
Souhrnně se dá říci, že celý životní sloh jednotlivých lidí je expresivní. Analýza životního stylu může pomoci diagnostikovat např. tvůrčí schopnosti osobnosti a míru jejího estetického talentu.
Přílišné soustředění člověka na techniku výrazového projevu (adaptivnost výrazu) může rušit prožívání a tok myšlenek i celistvost, jednotu (expresivnost) výrazového projevu. Čím hlubší a nerušený prožitek, tím přesnější a srozumitelnější může být jeho výrazový projev.
Důležitým výrazovým projevem je řeč, slovní komunikace, sdělování.
V moci jazyka je život i smrt a kdo ho miluje, okusí jeho ovoce (Kniha přísloví, 18. 21).
Známý předsokratovský řecký filozof Demokritos (460-370 př.n.l.) kdysi řekl, že: ,,slovo je oděvem myšlenky".
Řeč však není pouze korelát myšlení, řeč je korelát celého vědomí v širším slova smyslu (tedy i nevědomí).
Podle ruského pedagogického psychologa Lva Semjonoviče Vygotského (1896 - 1934) je odtržení intelektuální stránky našeho vědomí od jeho stránky afektivně-volní jedním ze základních a podstatných omylů tradiční psychologie. Sama myšlenka se nerodí z jiné myšlenky, ale z motivující sféry našeho vědomí, která zahrnuje pudy a potřeby, zájmy a pohnutky, afekty a emoce.
Rozlišujeme vnější a vnitřní řeč. Vnější řeč je sdělování myšlenek druhému člověku, vnitřní řeč je řeč pro sebe sama. Zkoumáme nejen obsahovou, ale také formální stránku řeči.
Řečové projevy (verbální komunikaci) člověka zkoumáme v souvislosti s výrazovými, pohybovými a vegetativními projevy (nonverbální komunikací), popř. jako součást komplexní činnosti či jednání.
Zvláštní pozornost je žádoucí věnovat vulgarismům tj. výrazům vulgárním a nekultivovaným, které se dostávají do rozporu s obecným i vyjadřovacími mravy. Mohou svědčit nejen o zhrubnutí jedinců, ale i o zhrubnutí společnosti. Někteří lidé vulgarismy nesprávně považují za projevy svobody ve společnosti.
Když analyzujeme slovní projev určitého člověka, musíme rozlišovat tyto aspekty: skutečný, reálný stav věci, jak si člověk subjektivně uvědomuje stav věci a co je schopen a ochoten o tom slovně vyjádřit.
Slovní projevy získáváme v různých formách a situacích: jako součást pozorování nebo experimentu, metodou rozhovoru, dotazníku nebo rozboru volnějších písemných projevů.
Doporučuje se zkoumat, jak je způsob sdělování jasný a pochopitelný, zajímavý (kombinace, nápady), působivý (emocionální účinnost), přesvědčivý (působivost na rozum posluchače), je-li dokonalejší ústní nebo písemný způsob sdělování, je-li sdělování střízlivé a věcné (objektivní typ), nebo živé a názorné (subjektivní typ).
Nezapomeňme. že slovo je také čin, a to někdy velmi závažný.

Závady a poruchy řeči mluvené i psané
Patří sem alexie (neschopnost číst), agrafie (neschopnost psát), agramatismus (porucha mluvnické stránky řeči), aphrasia voluntaria (dobrovolná němota), balbuties (koktavost), dysgrafie (porucha psaní u celkově normálně nadaného jedince), dyslexie (porucha čtení u normálně nadaného jedince), tumultus sermonis (breptavost) závada až porucha mluvní komunikace a srozumitelnosti, nápadně zrychlená až překotná řeč, nedbalá artikulace s častým vynecháváním slabik, porušená plynulost řeči. Na rozdíl od koktavosti je ovlivnitelná volním úsilím.
Specifická poruchou artikulace řeči znamená, že schopnost artikulace (fonologická schopnost), hodnocená podle standardizovaných testů je pod limitem jedné až dvou standardních odchylek pro daný věk dítěte, kdežto jazykové vyjadřování a chápání je v rámci limitu dvou standardních odchylek pro tento věk dítěte, přičemž neverbální IQ nesmí být nižší než 70.
Expresivní porucha řeči vykazuje schopnost užívat expresivní řeč nejméně jednu standardní odchylku pod nonverbálním IQ, (který nesmí být nižší než 70) , avšak receptivní schopnost řeči hodnocená podle standardizovaných testů, je v mezích dvou standardních odchylek pro tento věk dítěte.
Receptivní porucha řeči, resp. smíšená receptivně- expresivní porucha má chápání řeči hodnocené podle standardizovaných testů pod limitem dvou standardních odchylek pro tento věk dítěte, přičemž receptivní řečová schopnost je nejméně jednu standardní odchylku pod neverbálním IQ, hodnoceným standardizovanými testy.
Výrazovými projevy člověka se zabývá také estetika a estetická výchova. Estetika zkoumá obecné zákonitosti vývoje estetických vztahů člověka ke skutečnosti. Estetická výchova vede člověka k osvojení kulturních hodnot. Jejím cílem je změnit život člověka tak, aby byl krásnější. Jde jak o zvýšení receptivnosti krásna, tak i o jeho vytváření, a to jak v uměleckých projevech, tak ve způsobu života.

Odborná diagnostika řeči a dalších výrazových projevů

Vedle pozorování a analýzy řečových projevů během rozhovoru využívají odborní psychologové specifické výtvarné a hudební testy a zkoušky čtení a psaní a grafologické vyšetření.
Pro všechny odborníky zabývající se diagnostikou dětské řeči je určen Heidelberský test řečového vývoje H-S-E-T, který sestavili J. Grimm a P. Schoeler pro diagnostiku úrovně řečového vývoje dítěte ve věku 4 - 9 let. Pro naše podmínky ho upravili M. Mikulajová, E. Habiňáková a V. Smékal.
Oblíbený je také individuální Čtecí test Z. Matějčka a kol. Hodnotí závažnost poruch čtení. Je využitelný pro děti od. 1. do 6. ročníku základní školy. Obsahuje pět variant textů, které umožňují měřit dvouminutové výkony ve čtení.
Pro diagnostiku vývojových poruch učení sestavil test také např. J. Novák, a to pro děti od 8 do 13 let. Test diagnostikuje vývojovou dyslexii, dysgrafii, resp. dysortografii a dyspraxii.

Motorika člověka
Na úrovni motorických schopností a dovedností člověka závisí do značné míry jeho sebevědomí a sociální uspokojení. Lidé málo motoricky zdatní mívají také menší fyzickou sílu. Vznikají u nich snadněji pocity méněcennosti a potřeba jejich kompenzace. Existuje dokonce odborný názor, že výchovou těla a motoriky lze docílit i změn psychických.
Motorika člověka vyjadřuje také vztah člověka k činnosti, kterou vykonává. V motorice lidí se často nápadně projevují citové stavy, např. strach, ale i odvaha. Hodnocením směru, energie, velikosti a dalších parametrů pohybů můžeme zjistit typ vztahů člověka k jiným osobám, k sobě samému, k práci i k věcem.
Podle ruského psychologa Sergeje Leonidoviče Rubinštejna (1889 - 1960) jsou základními formami pohybu:
- držení těla (pohyby svalové aparatury);
- lokomoce (zejména chůze a držení těla při chůzi);
- mimika a pantomimika;
- sémantická gesta jako nositelé významu, smyslu: smeknutí, úklon, stisk ruky, tleskání.
(V gestech se zračí historie, studujeme např. formy pozdravu u různých národů, různých společenských formací nebo aktuální stav téže společenské formace, pozdrav "chuligána" - pozdrav kultivovaného člověka.)
Také řeč je motorickou funkcí: intonace, přízvuk, síla hlasu, tempo hlasu, to vše zrcadlí osobnost.
Při konkrétním popisu motorických schopností a dovedností člověka zachycujeme klid, koordinaci pohybů, hbitost, uspořádanost, pružnost, jistotu, pohybové nadání, které se projevuje nápadnou motorickou obratností a lehkostí v osvojování manuálních a pohybových dovedností.
Psychologie studuje také charakterologické významy situačních pohybů např. translačních (v prostoru), flexivních (ohýbání se), extenzivních (natahování se), addukčních (přitahování se), abdukčních (odtahování se), rotačních (otáčení se), cirkumdukčních (kroužení), pronačních, supinačních, opozičních (vyjadřujícíh odpor) atd.
Velmi důležité je také poznání, zda je člověk pravák nebo levák. Je-li levák, je důležité vědět, zda je nebo není přecvičovaný na pravou ruku. V některých případech může člověk být stranově nevyhraněný, obratný či neobratný na obě ruce stejně, pak hovoříme o ambidextrii, resp. ambilateralitě.
K vlastnostem motoriky patří také psychomotorické tempo člověka. Někdy se hovoří o osobním sensomotorickém reakčním času.
Pohybová (motorická) zdatnost a učenlivost (docilita, edukabilita) se zkoumá např IOWA-Brace testem motorické docility, Unifit testem, Eurofit testem, Fitnessgram testovou baterií. Podrobné informace o nich jsou dostupné např. ve výhledávači internetu.
Mezi důležité údajě somatického a konstitučního měření patří měření tělesné výšky a hmotnosti, zjištění BMI a měření podkožních řas pomoci kaloriperu, což jsou kleště na měření pokožního tuku.

Psychomotorické i psychosomatické vlastnosti lze do určité míry rozvíjet tréninkem, různými hrami a učením. Výsledkem učení v tomto směru může být např. zvýšení vytrvalosti, obratnosti, rychlosti i svalové síly.
Slavný švýcarský pastor a fyziognom 18. století Jan Kašpar Lavater (1741 - 1801), který byl přesvědčen, že naše duševno se projevuje ve všem, co činíme, zaznamenal, že u jednotlivého člověka všechny dynamické, pohybové, výrazové projevy jsou tvarově, celostně podobné, pro něho specifické. Chůze, podávání ruky, způsob, jak člověk projevuje náklonnost a jak se zlobí, mají podle Lavatera jednu a tutéž jednotící konzistentní charakteristiku.
Američtí psychologové G. W. Allport (1897 - 1967) a Ph. Vernon (1905 - 1987) rozšířili tyto údaje o jednotícím slohu výrazových projevů i o běh, tanec, způsob ležení, čtení, psaní, hru na hudební nástroj atp. Našli celostní "tvar" těchto projevů, který byl specifický pro jednotlivé zkoumané osoby. Lze tedy uvažovat i o odpovídající organizaci duševního života, o zvláštním duševním životním slohu.
Normální motorika je obratná, přiměřeně rychlá, rovnoměrná.
Psychologové v praxi by se měli intenzivně zabývat nejen diagnostikou motorických a sportovních dovedností dětí a mládeže, ale i jejich rozvoji v kombinaci s rozvojem žádoucích charakterových a morálních vlastností a rysů osobnosti.

Závady a poruchy motoriky:

- apraxie (manuální nezručnost)
- agitovanost (bezcílné pohyby),
- asterixis (třes rukou, akrální dysfunkce končetin),
- dyspraxie (mírná neobratnost, nezručnost)
- echopraxie (opakování úkonů viděných či slyšených v okolí),
- flexibilitas cerea (doslova vosková ohebnost, spontánní přetrvávání v nezvyklých, ztrnulých pózách a polohách, tzv. nástavách, často namáhavých, končících někdy teprve krajním vyčerpáním),
- katalepsie (ztrnulé, nehnuté držení těla obdobné jako u flexibilitas cerea,
- manýrování (obřadně vykonávané pohyby),
- povelová automacie (vykonávání úkolů nařízených rozkazovacím, povelovým způsobem; mohou být v rozporu se zájmy postiženého),
- raptus (náhlý a neobvykle silný motorický projev),
- stereotypie (dlouhodobě opakované pohyby těla bez souvislosti s ostatní duševní činností a bez zřetelné poruchy vědomí),
- stupor (stav úplné nehybnosti, provázený nemluvností, emurézou a enkoprezou apod.),
tremor (třes),
- závady tělesného schematu (zhoršené vnímání vlastního těla).)

Odborná diagnostika motoriky a laterality

Škála Oseretzkého posuzování adekvátnosti motorického vývoje.
Používají se např. vývojové škály motorického nadání, tzv. motometrické škály podle Oseretzkého. Nejprve se přitom zjišťuje lateralita. Opožděnost o jeden až dva roky se hodnotí jako lehká, opožděnost o dva-tři roky jako střední a opožděnost tři až pět let jako těžká.
Modifikace: Bruininks-Oseretzky Test of Motor Proficiency.
Popis: 46 položek rozdělených do 8 subtestů; měří se hrubá a jemná motorika.
Krátká forma na 15-20 minut, kompletní baterie 45-60 minut.
Administrace: úkoly se stoupající obtížností, použití od 4,0-21let.
Hodnocení a interpretace: body, které slouží k výpočtu 3 skórů: komplexní skór hrubé motoriky, komplexní skór jemné motoriky, celkový skór; důležité je celkové pozorování dítěte.

Motometrickou škálu N. Oseretzkého a Gerharda Göllnitze (1920-2003), německého psychiatra a neurologa přeložila do češtiny PhDr. Lea Švancarová. Test měří motorické dovednosti od čtyř do šestnácti let. Pro každý rok se měří šest úkolů.
Orientační test dynamické praxe (OTDP)
Vytvořil Míka podle teoretického základu Luriji.
Popis: 8 položek zaměřených na pohyb rukou, nohou a jazyka; dítě napodobuje pohyby.
Administrace: individuální, třeba vyhnout se podrobnější verbální instrukci, určeno pro děti batolícího až raného školního věku.
Hodnocení a interpretace: test je určen k posouzení přesnosti unilaterálních a bilaterálních pohybů horních a dolních končetin s pohybů jazyka; bodové, ale provádí se i kvalitativní hodnocení.

Přehled motorických testů a somatických měření testové baterie pro zjištění tělesné zdatnosti
Unifittest 6-60 (od šesti do šedesáti let)
Společný základ pro všechny věkové kategorie:


T1 Skok daleký z místa
T2 Leh sed- opakovaně
T3a Běh po dobu 12 min.
T3b Vytrvalostní člunkový běh
T3c Chůze na vzdálenost 2 km (u testu T3 se provádí pouze jedna alternativa)

Volitelný test podle věku:

T4-1 Člunkový běh 4x10 m
T4-2 Shyby (chlapci) Výdrž ve shybu (děvčata)
T4-3 Hluboký předklon v sedu


Somatická měření
SM1 Tělesná výška
SM2 Tělesná hmotnost
SM3 Podkožní tuk
(Měkota, Kolář a kol., 1996)

Test ohýbání drátu
Často je pro diagnostiku manuální zručnosti a jemné motoriky horních končetin používána např. zkouška ohýbání drátu podle F. Baumgartenové - Tramerové (1888 - 1971). Pokusná osoba obdrží drát o délce 45cm a o průřezu 1mm. Předloží se jí nákres klepáče na koberce, podle kterého má vzor jak podle tvaru, tak podle velikosti přesně napodobit.
Popis: výkonový test, v němž proband manuálně zpracovává určitý materiál podle předem daného vzoru, testový materiál se skládá z předloh a drátu, kvalita výrobku je hodnocena podle předem daných kritérií. Využitelný je zejména pro oblast profesního poradenství
Administrace: proband má z drátu vytvořit stejný vzor, jako je na předloze, pro mládež od 14 let, lze administrovat individuálně i skupinově.
Hodnocení a interpretace: podle šesti hodnotících kritérií: míra dodržování rovnosti, délka úseček, správnost úhlů, rovnoběžnost linií, kvalita oblouků, celkové provedení; podle každého kritéria lze získat 1-3 body, hrubý skór se převádí na hodnotu percentilu.

Zkouška laterality
K laterální preferenci (praváctví, leváctví) dochází postupně; dosažení určitého stupně lateralizace je důležitým vývojovým mezníkem, který se projevuje nejen rozvojem motoriky končetin, ale má svůj význam i pro rozvoj řečových dovedností a pro úspěšné zvládnutí čtení a psaní; existuje značné množství zkoušek laterality (Sovák; Matějček, Žlab).
Popis: pro posouzení laterality rukou 12 položek, k posouzení laterality nohou 4 položky, laterality očí 2 položky a 1 pro určení dominantního ucha.
Administrace: individuální.
Hodnocení a interpretace: vypočítává se koeficient pravorukosti, což je vhodné doplnit dotazováním rodičů i vyšetřovaného dítěte; děti s tzv. zkříženou lateralitou, tj. s odlišnou dominancí ruky a oka, mívají potíže ve čtení i v různých činnostech vyžadujících senzomotorickou koordinaci.
Pro děti i pro dospělé se nezřídka používají testy navlékání korálků za určitý časový úsek.

Ruční dynamometrie
Zjišťuje statickou sílu stisku ruky. Zkoumaná osoba má v určité poloze těla postupně vyvinout silný tlak proti pevnému odporu dynamometru. Ruka se přitom nesmí opírat o jinou část těla. Tlak se vyvíjí postupně a plynule s maximálním úsilím. Zkoumá se pravá i levá ruka. Zkouška se opakuje u každé kontrolní návštěvy, aby bylo možno registrovat silový rozvoj rukou v čase.
Hodnocení výkonu se provádí tak, že ze dvou pokusů každé ruky se registruje lepší či úspěšnější výsledek.

Pro diagnostikumotoriky a svalové kvalitativní i kvantitativní úrovně se užívají také např. různé svalové funkční testy, kalibrované dynamometry, tenzometry, bicyklové ergometry a rotopedy, které se stále zdokonalují, inovují a modernizují.

Rozvíjení motorických aktivit se provádí např.ve zdravotnictví na příslušných rehabilitačních odděleních a ve školství během vyučování a také ve specializovaných stimulačních kurzech např. ve školských poradnách formou edukativních a psychologických her (odvozených z vývojově psychologických testů).
Individuální i skupinové psychoterapeutické, psychokorektivní a psychorehabilitační hry a aktivity (např. kurzy) a edukativní či didaktické hry jsou obdobou spontánních a přirozených činností, které podněcují formou hry nejen rozvoj pohybových aktivit, ale i volního rozhodování a úsilí, myšlení a jeho dovednosti, vnímání, představování, fantazie, paměti, plošné a prostorové představivosti a řeči, čtení, psaní, kreslení i počítání.
Často se při aplikaci psychologických a edukačních a didaktických her např. ve stimulačních skupinách či kurzech pro děti (např. ve školských poradnách) využívají i různé didaktické pomůcky, např. skutečné předměty (např. přírodniny, preparáty, vycpávky), modely, obrazy, fotografie, zvukové pomůcky, zrakové pomůcky a dotykové pomůcky i literární a hudební i filmové a tělovýchovné pomůcky.



Literatura

JANDA, V. a kolektiv. Svalové funkční testy. Praha: Grada, 2004.
KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002.544 stran.
ISBN 80-214-2203-3.

OSOBNOST ČLOVĚKA

6. prosince 2008 v 9:50 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Osobnost vzniká konvergencí vnitřních a vnějších vlivů
(William Stern).
Ze všech věd, které člověk může a musí znát, tou hlavní je umění žít tak, aby spáchal co nejméně zla a způsobil co nejvíce dobra (Lev Nikolajevič Tolstoj).
Pravá moudrost je ve štěstí okrasou, v neštěstí oporou
(Aristoteles).


OSOBNOST v psychologii je konkrétní člověk formující se v přírodních, historických a kulturně-společenských podmínkách a procházející svou individuální životní vývojovou cestou.

Konkrétní podoba osobnosti, její chování a prožívání a životní styl jsou determinovány
biologicky, kulturně-sociálně, edukačně i egogenně (např. sebevýchovou, autoregulací).


Osobnost (persona) je pojem pocházející z latiny. Persona byla škraboška, maska, kterou si herci nasazovali při představení.
Mnoho lidí se chová ve společnosti jako v divadle. Přizpůsobují se dané sociální situaci a nasazují si jakési psychické a osobnostní masky či roušky. Jsou to adaptující se osobnosti. Lidé, kteří si zpravidla osobnostní masky nenasazují patří mezi tzv. osobnosti ryzí, sebevědomé, expresivní.
Psychologie osobnosti představuje jedno z nejdůležitějších vědeckých odvětví psychologie. Poznatky psychologie osobnosti můžeme uplatnit např. při poznávání lidí, při běžném jednání s lidmi, při různých personálních činnostech (výběr pracovníků), při řešení interpersonálních konfliktů, při výchově a řídicí práci, při péči o sociální a osobní záležitosti zaměstnanců.
Osvojení základních poznatků psychologie osobnosti může znamenat optimalizaci naší práce s lidmi, její celkové zkvalitnění, spojení často převládající empirie s hlubším teoretickým přístupem.
Osobnost se tedy utváří v průběhu společensko-historického vývoje. Je jeho produktem, ale současně spolutvůrcem. Toto utváření je ovšem závislé i na dědičnosti a biologické kvalitě organismu. Z praktického hlediska je důležité zjištění, do jaké míry lze přičíst konkrétní projevy chování (adaptace, akomodace a asimilace) na vrub individuálních vlastností osobnosti a do jaké míry jsou závislé na působení aktuální konstelace prostředí přírodního, ale hlavně společenského (na vlivu různých skupin).
Vnitřní (endogenní) i vnější (exogenní) činitelé utváření osobnosti jsou v neustálé interakci.
V každé osobnosti probíhá větší či menší míra specifického, charakteristického, individuálního a více či méně integrovaného a synchronizovaného propojení intelektové, emoční a volní složky osobnosti. Existuje jakási trojjedinost kognitivní (poznávací), emocionální (citové) a konativní (volní) složky osobnosti. Desintegrační a dyssynchronizované procesy v prožívání a chování vedou často k závadám a poruchám psychiky a osobnosti.
Pro exaktní poznání osobnosti je nutno kombinovat vertikální, tj. historizující, vývojový přístup s přístupem horizontálním, tedy popisem současného stavu osobnosti.
Rozlišujeme primární a sekundární vlastnosti osobnosti.
Primární, vrozené vlastnosti osobnosti jsou přirozenou, přírodní podstatou člověka. Projevují se v nich rodové zvláštnosti člověka. Patří k nim např. organické potřeby a vrozené vlastnosti temperamentu a inteligence.
Sekundární, druhotné, získané vlastnosti osobnosti jsou ty, které vznikly v důsledku ontogenetického vývoje člověka. Vznik získaných vlastností je ovšem závislý na vrozených vlastnostech.
Specificky lidskou odlišnost jednotlivých osobností můžeme vnímat jako osobitost.
V současné době je preferována tzv. cerebrocentrická teorie osobnosti, která považuje za základ lidské osobnosti mozek.
Méně stoupenců má psychocentrická hypotéza, podle níž má člověk duši s možností samostatné existence.
Jak definujeme pojem osobnosti člověka?
Lidově se za osobnost považuje obvykle významná či svérázná osoba nebo osoba s rysy morální dokonalosti.
Toto pojetí osobnosti obsahuje tedy i jistý hodnotící aspekt.
Pro psychologii jako vědu je osobností každý člověk jako integrovaný a integrující, organizovaný a organizující biopsychosociální celek se všemi svými relativně stálými individuálními vlastnostmi (konstitučními, výrazovými, charakterovými, temperamentovými a intelektovými).
Často bývá osobnost definována jako to:
- co člověk chce (pudy, potřeby, zájmy, hodnoty);
- co člověk může (schopnosti, vlohy, nadání);
- co člověk je (temperament, charakter);
- kam člověk směřuje (osobní životní cesta).
Americký psycholog specializující se na psychologii osobnosti
Gordon W. Allport (1897 - 1967)
definuje osobnost jako dynamickou organizaci
těch psychofyzických systémů v rámci individua,
která určuje jeho jedinečný způsob vyrovnávání se s okolím.
Aktivity a reakce člověka jsou psychosomatické, dynamické a komplexní.
Pro francouzského psychologa Henri Pierona (1881-1964)
je osobnost integrativní jednotka člověka s veškerým souborem jeho trvalých odlišujících charakteristik (inteligence, charakter, temperament, konstituce) a způsoby příznačnými pro jeho individuální jednání.
Můžeme rovněž osobnost (ve shodě z brněnským profesorem psychologie Vladimírem Smékalem) definovat jako individuální dynamickou organizaci, soubor, celek, jednotu zděděných, vrozených a pod tlakem společnosti, výchovy i sebevýchovy v interakci s určitým přírodním, společenským, ekonomickým a kulturním prostředím vytvořených a relativně trvalých a stálých zvláštností, tělesných, biopsychických a duševních procesů, postojů, vztahů, dimenzí a vlastností, které řídí činnost člověka a podmiňují nejen jeho chování, ale i prožívání a způsob adaptace na prostředí . Osobnost je neopakovatelná ve své individuálnosti, v jednotě svých zkušeností, kladů a záporů, zděděných a získaných vlastností.
Jednotu, jednotnost osobnosti jako celku určuje do značné míry její rozum a vůle (cíle). Jednotnost osobnosti může záležet také ve vyváženosti motivačních sklonů, rozumu, citu a vůle. Protikladné sklony člověka se totiž mohou dostávat do konfliktu (např. bažení po mnoha věcech a šetrnost). Příbuzné sklony člověka se naopak podporují (např. humánnost a soucitnost). Opakem jednotnosti osobnosti je disharmoničnost. Integrovanost osobnosti se projevuje hlavně v tom, že rozpory mezi jednotlivými cíli a jednotlivými citovými vztahy i rozpory mezi motivačními tendencemi dovede člověk vyřešit, aniž by se stal vnitřně rozvrácenou osobností. V dokonalé duševní rovnováze však člověk nebývá příliš často.
Osobnost je celek biogenních, psychogenních a sociogenních faktorů. Tyto faktory jsou spojeny vědomím vlastního já.
Podle brněnského vývojového psychologa Otto Čačky (1997) veškeré projevy lidské psychiky - poznávání, prožitky i snahy jsou v rámci osobnosti vázány na vědomí vlastního Já, které představuje významný jednotící (integrační) činitel subjektivního sebezažívání, nositele vlastní identity a základní hodnotu i východisko jedinečné existence, ale i předmět sebepoznávání, sebehodnocení, sebeřízení a seberealizace. Vědomí Já se utváří od nejranějších fází vývoje. Sebepoznávání, sebeuvědomování a sebepojetí se přitom rozvíjí v součinnosti s celkovým duševním vývojem v procesu subjekt-objektové interakce.
Slovenský psycholog D. Kováč v souladu s bio - socio - edukativním modelem vyčlenil tři typy osobnosti:
Rudimentární osobnost vzniká a funguje převážně ze zdrojů dědičnosti - vrozenosti, z pudových vzorců chování při pouze částečném spolupůsobení prostředí a výchovy. Je více objektem než subjektem historie.
Adjustovaná osobnost je formována převážně vnějším prostředím a výchovou (vnějším působením) při jistém rozvíjení některých individuálních daností a částečném sebedotváření. Předpokládá značné sebeuvědomění. Adjustovaný člověk účelně příspívá k zachování a rozvoji skupin, do nichž patří.
Kultivovaná osobnost je především výsledkem působení duševních funkcí sebeutváření a seberealizace v procesu internalizace sociálně výchovných vlivů a využívání vlastní individuální kapacity za určující role uvědomělých aktivit. Je tvůrcem sebe sama. Není pouze výsledkem minulých událostí, nýbrž hlavně tím, čím touží být v budoucnosti. Kultivovaný člověk touží přesahovat sám sebe. V interakci se svým prostředím dosahuje sebeaktualizace. Kultivovaná osobnost má mnohem výraznější duchovně - etický rozměr než osobnost rudimentární i adjustovaná.
Celkovou problematiku psychologie osobnosti jako bio-psycho-sociálního systému si můžeme rozdělit na tři základní okruhy:
- struktura osobnosti postihuje složky a vrstvy, z nichž je osobnost vystavěna, vnitřní architektoniku jednotlivých složek osobnosti, jejich skladebnou souvislost a vzájemné vztahy
- dynamika osobnosti zkoumá a klasifikuje všechny síly, uvádějící prožívání a chování člověka v činnost. Klade si otázku, co zapříčiňuje určité chování člověka. Sem patří otázky motivů a uvědomělé i neuvědomělé motivace lidského chování. Motivaci určují faktory, které vzbuzují, udržují a zaměřují chování (např. potřeby, snahy, zájmy, sklony, návyky atd.). Motivace je vlastně aktivující a zaměřující činitel chování organismu. Je to hlavní dynamizující činitel organismu
- vývoj, ontogeneze osobnosti zkoumá charakteristické chování a prožívání člověka v jednotlivých životních fázích, tedy vertikálně. O osobnosti se často z vývojově psychologického hlediska hovoří až od tří let, kdy se dítě začíná označovat první osobou singuláru (já).
Veškeré rysy, vlastnosti osobnosti lze roztřídit do těchto skupin (subsystémů):
- genderové, tělesné a výrazové vlastnosti;
- rysy temperamentu;
- rysy charakteru;
- osobní schopnosti;
- strukturální, dynamické (motivační);
- vývojové vlastnosti.
Mezi determinanty normální a zdravé osobnosti patří především nepatologická biologická, zejména genetická (konstituční) predisponovanost psychiky a nepatologická psychosociální, především edukativní determinace psychiky v rodině a ve škole. Patří sem učení a socializace akceptující danou osobnost a emočně ji adekvátně saturující a také adekvátní autoregulace a sebevýchova.
Všchny vlastnosti a determinanty psychiky a osobnosti jsou vzájemně propojené a mají u jednotlivých lidí svou specifickou kvalitu a kvantitu.

Poznávání osobnosti patří mezi základní úkoly psychologie a pedagogiky. Poznávání osobnosti (i duševna vůbec) člověka je zprostředkováno z chování, z vnějších projevů, z činnosti a ústních i písemných projevů člověka. Z verbálního i nonverbálního chování usuzujeme na rysy osobnosti, na prožívání, duševní vlastnosti a na jejich kvalitu a kvantitu.
Pozorovatelná jednotka lidského chování se podle K.L.Pikea (1912-2000) nazývá behaviorém.
Pro správný přístup k poznávání osobnosti má velký význam teorie poznání (gnozeologie).
Metodou poznávání osobnosti rozumíme způsob, postup, kterým docházíme k více nebo méně přesným poznatkům o psychice a osobnosti. Takové metody jsou nazývány psychodiagnostické nebo psychognostické. V naší práci používáme oba termíny jako synonyma.
Když chceme něco zkoumat, musíme za prvé určit, co chceme poznat, za druhé, jak budeme postupovat. Metody zkoumání a také pravidla vědeckého použití těchto metod určuje metodologie.
V metodologii rozlišujeme metody zjišťování faktů a metody zpracování faktů.
Metody poznávání osobnosti patří mezi metody zjišťování faktů. Dělí se na psychometrické a na klinické.
Psychometrické metody (techniky) jsou testového rázu a jejich historie začala v roce 1890, kdy
J. McKeen Cattell (1860-1944), americký psycholog publikoval zprávu o individuálních rozdílech v reakcích elementárních funkcí (šlo např. o rychlost pohybů) psychiky a osobnosti. Duševní schopnosti jako první testoval Francis Galton (1822-1911). První široce užívaný test inteligence vytvořil v roce 1905 francouzský psycholog Alfred Binet (1857-1911). K nejznámějším americkým autorům psychodiagnostických testů patří David Wechsler (1896-1981), Henry H. Goddard (1866-1957) a Lewis Madison Terman (1877-1956), který se podílel na verbálních, početních, prostorových a mechanických testech Army Alfa ( pro anglicky hovořící brance) a Army Beta (pro analfabety a anglicky nemluvící brance), kterými byla za první světové války testována americká armáda.
Test představuje standardizovanou zkouškovou situaci, která vyvolává měřitelné reakce zkoumané osoby, jež můžeme srovnávat (porovnávat) s jinými osobami. Testové psychologické metody se u nás i jinde ve světě neustále zdokonalují.
Klinické metody jsou např. pozorování v běžných i v mimořádných situacích, při verbální i nonverbální komunikaci, pozorování pracovní činnosti; může být strukturované nebo nestrukturované, terénní (v přirozených podmínkách) nebo laboratorní ( v umělých laboratorních podmínkách), skryté nebo neskrývané (otevřené).
Mezi klinické metody patří dále rozhovor, anamnéza, životopis, analýza školního vysvědčení, rozbor spontánních výtvorů člověka. Získané klinické údaje mají primárně kvalitativní charakter a a jejich úspěšnost je závislá i na osobní zkušenosti odborníka, který je používá.
Někteří psychologové dávají při diagnostice osobnosti přednost metodám klinickým, jiní zase metodám psychometrickým. Pro psychologickou praxi je optimální kombinovat metody klinické s metodami testovými.
Poznávací metody v psychologii se dělí na badatelské (výzkumné), které slouží k objevování nových (originálních) poznatků a na diagnostické, používané k poznání duševna a osobnosti, a to v oblasti normality i abnormality.
Oba typy těchto metod využívají teoretických metod výzkumu, mezi něž se řadí: analýza, syntéza, indukce, dedukce, modelování, formalizace (její podstatou je zobecňování formy procesů různých svým obsahem, od něhož abstrahujeme), srovnávání a vývojová (genetická, kazuální) metoda. Mezi metody zpracování faktů patří především statistika.
Nejdůležitějšími výzkumnými přístupy jsou longitudinální (podélný, průběžný, vertikální, dlouhodobý) způsob sledování vývojových změn psychiky a osobnosti a transverzální (příčný, průřezový, průsečíkový) způsob, který zachycuje současný vývojový stav psychiky jedinců, jež se od sebe liší např. věkem nebo úrovní normality či abnormality. Transverzální způsob výzkumu má blízko k diagnostickému způsobu šetření psychiky. Proto se také testování duševna a osobnosti považuje za tzv. malý výzkum, malý experiment. V praxi je často doplňován anamnézou, což je zjišťování podstatných fakt o dosavadním tělesném a duševním vývoji zkoumané osobnosti (klienta či pacienta). Anamnéza tvoří zhusta základ psychologické diagnostické činnosti v praxi. Chceme-li osobnost skutečně poznat, musíme získat nejen informace o jejím aktuálním funkčním stavu, ale i informace historické, vývojové, anamnestické.
Mezi hodnotné diagnostické metody odborných psychologů zjišťující základní osobnostní vlastnosti patří Interpersonální dotazník T. Learyho, který zjišťuje nejenom osm základních osobnostních rysů jako určitých kvalit osobnosti, (např. dominantnost a submisivitu), ale vyjadřuje se i k jejich kvantitativní úrovni a k jejich adaptivnosti a dysadaptivnosti (maladaptivitě).
Brněnská psycholožka E. Kudličková (roz. Komárková) sestavila Osobnostní dotazník KUD. Metoda zachycuje tyto vlastnosti: aktivitu a pasivitu, labilitu a stabilitu, dominanci a submisivitu, racionálnost a smyslovost, extraverzi a introverzi.
Oldřich Mikšík vytvořil dotazníky řady IHAVEZ-SPIDO-VAROS, kterými lze zjišťovat strukturu a dynamiku psychické odolnosti a integrovanosti osobnosti.
Bruno Miglierini sestavil Osobnostní dotazník, který zjišťuje společenskost a aktivitu, samostatnost a rozhodnost, emocionální stabilitu, vztahy k rodině, tělesnou a duševní pohodu, vztahy k lidem, zájmovou zaměřenost a svědomitost a zodpovědnost. Miglieriniho dotazník obsahuje 200 výroků se kterým má zkoumaná osoba vyslovit souhlas nebo nesouhlas.
Stále je využíván P - I test (Osobnostní a zájmový test), který sestavili E. Mittenecker a V. Toman. Obsahuje 120 otázek na osobnost a 94 otázek zájmových. Otázky na osobnostní vlastnosti se dělí do bipolárních kategorií: sebekritika - nedostatek sebekritiky, sociální postoj - nesociální postoj, extraverze - introverze, neneurotický - neurotický, nemanický - manický, nedepresivní - depresivní, neschizoidní - schizoidní, neparanoidní - paranoidní, vegetativně stabilní - vegetativně labilní.
Temperamentový dotazník osobnosti sestavil G. Berger a Vladimír Smékal.
Pro dospělé je využíván pro diagnostiku osobnosti dotazník 16 PF Raymonda B. Cattella.
Cattellovy osobnostní faktory v dotazníku 16 PF forma E jsou závislé na neurofyziologických vlastnostech. Jde o tzv. hlubší, podpovrchové vlastnosti. Projevují se jako syndromy (skupiny příznaků):
NÍZKÉ SKÓRE položek dotazníku 16 PF R.B.Catttella
A- REZERVOVANÝ, neosobní, kritický, chladný, nedůvěřivý, formální, skeptický.
B- MÉNĚ INTELIGENTNÍ, konkrétně myslící, méně inteligentní.
C- EMOCIONÁLNĚ MÉNĚ STABILNÍ, snadno se rozruší, ovlivňovaný city.
E- SUBMISIVNÍ, mírný, poslušný, přizpůsobující se, lehce se dá ovládat.
F- STŘÍZLIVÝ, opatrný, vážný, mlčenlivý.
G- NESPOLEHLIVÝ, nerespektuje pravidla, sobecký.
H- OSTÝCHAVÝ, plachý, váhavý, zdrženlivý, senzitivní k vyhrůžkám.
I- TVRDÝ, hrubý, houževnatý, bez smyslu pro extravaganci.
L- DŮVĚŘIVÝ, přijímá dané podmínky, lehce se s ním vychází.
M- PRAKTICKÝ, drží se při zemi, prozaický, věcný.
N- NAIVNÍ, nepředstírá, otevřený, má prostý vkus.
O- SEBEJISTÝ, nepociťuje vinu, bezstarostný, spokojený sám se sebou.
Q1- KONZERVATIVNÍ, respektuje tradiční myšlení.
Q2- ZÁVISLÝ na skupině, rád někoho následuje, přihlíží k ostatním.
Q3- VNITŘNĚ NEINTEGROVANÝ, laxní, nedbá na společenská pravidla.
Q4- RELAXOVANÝ, klidný, nízká ergická tenze, nefrustrovaný.
VYSOKÉ SKÓRE položek dotazníku 16 PF R.B. Cattella
A- VSTŘÍCNÝ, vřelý, účastný, ochotný spolupracovat, dobromyslný.
B- INTELIGENTNĚJŠÍ, abstraktně myslící.
C- EMOČNĚ STABILNÍ, čelí realitě, zralý, klidný.
E- DOMINANTNÍ, asertivní, agresivní, tvrdošíjný.
F- BEZSTAROSTNÝ, nadšený, spontánní, expresivní.
G- SVĚDOMITÝ, konformní, spolehlivý, mající smysl pro povinnost.
H- DOBRODRUŽNÝ, společensky smělý, odvážný, snáší dobře stres, má hroší kůži.
I- JEMNOCITNÝ, senzitivní, měkký, citově závislý, hledá pomoc a soucit.
L- PODEZÍRAVÝ, tvrdohlavý, nedá se oklamat a podvést, nedůvěřivý a skeptický.
M- IMAGINATIVNÍ, nepraktický, často duchem nepřítomný.
N- KALKULATIVNÍ, vypočítavý.
O- USTARANÝ, plný obav, trápí se, sklon k pocitům viny, nejistý.
Q1- EXPERIMENTUJÍCÍ, kritický, liberální, ochotný akceptovat změny.
Q2- SOBĚSTAČNÝ, dává přednost vlastním rozhodnutím.
Q3- INTEGROVANÝ, řídí se svým sebepojetím.
Q4- FRUSTROVANÝ, napjatý, popudlivý, podrážděný.

Psychologické diagnostické metody jsou průběžně zdokonalovány, jsou vytvářeny varianty a modifikace tradičních a osvědčených metod a neustále jsou i nově a lege artis konstruovány metody zcela původní, originální.

Diagnostikování celé osobnosti má blízký vztah k tzv. peridiagnóze, která se zabývá komplexně psychikou a osobností člověka i z hlediska jejího vývoje.

Speciální psychologické diagnostické metody jsou pomůckou pro odbornou diagnostiku vysokoškolsky vzdělaných a kvalifikovaných odborných psychologů.

Literatura

KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM. 2002.
544 stran. ISBN 80-214-2203-3.

VŮLE a její poznávání a rozvoj

6. prosince 2008 v 9:43 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Cíle dbej především a prostředky snáze najdeš (Jan Ámos Komenský).
Kdo chce hledá způsob, kdo nechce hledá důvod (Jan Werich).
Nestačí jen chtít, je třeba také konat (J.W.Goethe).
Činy konejme rozhodně, mluvme však obezřetně (Konfucius).
Je lépe se radit před činy, než potom o nich přemítat (Demokritos).


VŮLE je základní organizující činitel lidského chování a jednání,
je to schopnost a dovednost zaměřeně zmobilizovat aktivitu
a vydávat energii organismu na překonání vnějších
nebo vnitřních překážek při dosahování cíle.
Projevuje se specifickým a individuálním způsobem chování a jednání, životní praxí.

Vůle je tedy specificky lidská schopnost a dovednost vědomého a cíleného jednání. Ve volním jednání se velkou měrou uplatňuje autoregulace. Rozvíjí se především v pracovní činnosti člověka. To, co člověk chce, jeho zaměřenost, jeho cíle, projevy jeho vůle by měly být nástrojem optimální integrace osobnosti jednotlivce.
Vůle je komplex vlastností, jež tvoří samostatnou duševní funkci, která se nedá převést na jiné duševní procesy a která často stojí v relativním protikladu k nižším vrstvám osobnosti. Někdy jsou volní procesy úzce spojeny s emočními, hovoříme proto o procesech emočně snahových.V menší či větší míře je zde také specifické a charakteriustické inmdividuální propojení vůle s intelektem.
Podstatou vůle je schopnost a dovednost sebeovládání a sebeodříkání.
Podstatou silné vůle je suverenní autonomie vůči pudovým a afektivním emočním stavům, značná intenzita vědomého chtění.
Vůle tvoří oporu našemu "já", našemu sebecitu a sebevědomí. Může být orientována aktivně (na provedení něčeho) nebo pasivně (na potlačení něčeho).
Funkcí vůle je, aby dynamiku, plnost, hloubku, sílu našeho duševního života, našich vznětů a temperamentu nenechala působit bez kontroly, nýbrž aby rozhodovala, co se bude dít a co ne. Je součástí odpovědnosti za vlastní jednání.
U volních procesů můžeme z hlediska časového průběhu stanovit hlavní fáze:
- vznik pohnutky (uvědomění si potřeby určité činnosti, tj. motivace);
- volba mezi motivy (tj. rozhodování);
- rozhodnutí a stanovení strategických (obecných, dlouhodobých) a dílčích (taktických, konkrétních, specifických) cílů;
- realizace rozhodnutí.
Někdy rozlišujeme nepravé a pravé rozhodování.
Nepravé rozhodování je vázané většinou na skupinové mínění a postoje. Člověk je od někoho heteronomně, často sugestibilně přejímá. Někdy si je ani plně neuvědomuje, rozhoduje se i podvědomě.
Pravé rozhodování je plně vědomé a autonomní, nezávislé.
Vždy však musíme počítat s faktem, že každé rozhodnutí má svou stránku kvalitativní a kvantitativní. Kvalitativní stránka rozhodnutí je dána individuálním a u každé osoby specifickým podílem volní, rozumové a emocionální složky rozhodnutí. Přílišná či nepřiměřená kvantita emocionální složky rozhodování na úkor složky racionální může vést k chybnému chování a jednání.
Tendence (snahy)
Obdobně jako minulost ovlivňuje při prožívání přítomnosti, tak přítomnost sama je určitým způsobem zacílená do budoucnosti. Duševní život je značně určován popudy, snahami, tendencemi, které směřují k uskutečnění určitého stavu.
Od ostatních psychických jevů se snahy liší tím, že obsahují:
- impuls (jenž je ovlivňován citovým zážitkem, resp. deprivací potřeby);
- úsilí (jež je úměrné citovému zaujetí).
Snahy směřují k uskutečnění dosud neexistujícího stavu. Snažení je tedy aktivita směřující k cíli. Snahy nejsou omezeny jen na člověka. I u ostatních živočichů existují významné dynamické impulsy. Jsou to pudy, resp. pudové pružiny, které mají dynamicko-teleologický ráz. U zvířat však směřují tyto impulsy k cíli, aniž se tento cíl nebo cesty k němu jasněji objeví ve vědomých představách. U člověka vystupují většinou ve formě cíle a poznání vztahů a souvislostí, proto hovoříme o snahách (tendencích).
Důležitá je schopnost a dovednost telického chování člověka, což je účelové chování a jednání zaměřené na včasné a adekvátní dosažení vytýčených cílů.
Tendence jsou integrativně spojeny s city a základním životním pocitem, sebecitem, zaměřenými city. Kdyby nebylo tendencí, nebylo by ani citů, neboť v citech prožíváme splnění, popř. nesplnění tendencí.
Tendence jsou velmi rozmanité, dají se však podle německého psychologa Ph. Lersche (1898-1972) přehledně roztřídit do tří skupin:
1.na snahy vitální,
2.individuální,
3.transitivní.
Tyto snahy odpovídají vitálním citům, sebecitům a předmětným citům.
Ad 1. Vitální snahy
Ve vitálních snahách se projevuje nejbezprostředněji dynamika duševního života jako pud prostě žít, existovat, niterně pociťovat život jako proces a funkci. Hovoří se také o "vůli k životu". V extázi a opojení touha po životě vrcholí, v úzkosti prochází tento pud krizí, ve smutku je silně redukován.
Jelikož konkrétním výrazem vitální tendence je činnost nebo požitek, rozlišujeme dvě stránky pudu k životu: tendenci (nutkání) k činnosti a touhu po požitku.
Tyto dvě stránky se k sobě mají jako výdech a vdech a obyčejně se u člověka rytmicky doplňují. Jejich poměr však u lidí není stejný, jsou lidé, kteří se vyžívají více činností, jiní jsou více poživační.
Všechny formy snah se neobjevují vývojově současně, nýbrž postupně. Nejdříve se objevují vitální snahy (např. libost z činnosti ve hře) a některé individuální snahy, teprve později se objeví vyšší transitivní snahy, např. ideály (jde tu o obsahovou stránku zážitků).
Cílem nutkání k činnosti je činnost sama o sobě, zejména činnost doprovázená silnými emocemi, dráždivá, vzruživá, senzační a dobrodružná. Tato paratelická tendence je u různých lidí různě silná. U lidí introvertních a rozjímavých je nutkání k činnosti slabé. Opakem je člověk, který se stále musí něčím zabývat. Jeho cílem často není výkon, nýbrž činnost sama. Nutkání k činnosti může být samozřejmě spojeno i s tendencí po výkonu. Pak hovoříme o nutkání k práci, neboť v pojmu "práce" je obsažen jak moment činnosti, tak i moment výkonu.
Snaha po požitku směřuje k prožití určitých niterných nebo tělesných stavů. Hovoří se o intelektuálním požitku, např. o vtipu, estetickém požitku (přičemž požitek je pouhou složkou estetického prožívání) a o tělesných požitcích, které vznikají podrážděním chuťových, čichových, zažívacích, pohlavních aj. orgánů. Snaha po požitku je do značné míry přirozená a biologicky opodstatněná. Stane-li se však výhradním cílem bytí, vystupňuje-li se v převažující sklon, hovoříme o požitkářství.
Požitkář se soustřeďuje výhradně na dosažení libých stavů vzruchu, ztrácí smysl pro zodpovědnost, odmítá práci, povinnost a výkon, nerad se namáhá. Jeho píle, vytrvalost a podnikavost jsou minimální, je pohodlný a líný. Nerad se k něčemu zavazuje, je svévolný, náladový a nezná soucit.
Cílem tendence prožívat je zakoušení stavů, jako je např. extáze, opojení, dobrodružství, děs, hrůza i bolest.
Jde o prožívání jako takové. Snaha po zážitku nemůže být ztotožňována s nutkáním k činnosti, ačkoliv např. v chtivosti dobrodružství se obě snahy vyskytují pospolu.
Intenzita snahy prožívat je velmi důležitá pro posouzení osobnosti. U lidí práce a u lidí s tranzitivními tendencemi bývá snaha prožívat méně intenzivní.
Naproti tomu jsou lidé, u nichž může být snaha po zážitcích vystupňována v hlad, zvědavost, senzacechtivost. Na objektivní hodnotě obsahu zážitku nezáleží, jde jen o subjektivní, impresionistickou hodnotu zážitkového stavu, jehož půvab spočívá v silném vzruchu. Tito lidé upadají však snadno v nudu, kterou pociťují jako hlodající prázdnotu, a snaží se ji překlenout novými zážitky.
Chtivost prožívání je buď projevem původní elementární životní síly (jako je tomu např. u povah přirozených a nekomplikovaných), nebo je průvodním jevem a známkou dekadence. Dekadentní lidé touží po stálé změně, jejich zážitky jsou však povrchní a mělké, nemají stálost, často se nudí a mají pocit prázdnoty. Jejich život kolísá mezi stavy vzruchu a nudy. Snaha prožívat a snaha po požitku mohou individuální existenci člověka škodit.
Ad 2. Individuální snahy
Řadíme sem všechny snahy, které směřují k upevnění, zajištění a rozšíření vlastního bytí.
Neomezují se jenom na získávání materiálních hodnot (včetně potravy). Také hodnoty duševní, např. vědomosti, dovednosti, hodnoty kulturní, morální apod. se mohou stát předmětem individuálních snah, egoismů.
Egoismy se objevují v různé podobě, především jako snaha po sebezáchově, snaha uplatnit se a snaha zajistit se. Jde o snahu prosadit vlastní osobu (vlastní "já") a o rozšíření vlastní pozice a moci.
Určitá dávka egoismu je v každé osobnosti. Rozdíl v míře egoismu u jednotlivců je příznačný pro rozdílnost povah.
Proti extrémní sobeckosti stojí absence sobeckosti (vyhraněný altruismus) a mezi těmito krajnostmi jsou lidé se zdravou dávkou egoismu.
Od stabilního postoje nesobeckosti nebo sobeckosti musíme odlišovat postoje situační, které ovšem jsou rovněž závislé na celkovém zaměření osobnosti. U sobce je veškeré jednání, myšlení, cítění a chtění sobeckými, avidními (chtivými, lačnými), egocentrickými impulsy (motivy) prosyceno. V osobním profilu sobce vystupuje především zištnost, avidita, chtivost majetku, hrabivost, hamižnost, prospěchářství, lakota.
Sobectví je časté u lidí, kteří byli v mládí zhýčkáni tím, že jim každé přání bylo splněno, a oni se nenaučili zříkat se něčeho nebo něco obětovat.
Čím více místa zaujímají v osobnosti sobecké snahy, tím méně zbývá pro city a snahy tranzitivní. Vůči bližním se projevuje tento postoj nedostatkem blahovůle, soucitu, lásky, ohledu a porozumění. Sobci mívají sklon k nesvědomitému zneužívání a vykořisťování, závisti, nepřejícnosti, chladu a tvrdosti. Poněvadž je sobec zaměstnán sám sebou, nemůže se věnovat ani lidem, ani věcem. Nerad se k něčemu zavazuje, není schopen nadšení. Své povinnosti plní jen do té míry, pokud to vyžadují jeho sobecké zájmy, resp. zájmy jeho rodiny a přátel.
Projevy sobectví se liší podle toho, s jakým pocitem vlastní moci jsou spjaty. Je-li pocit vlastní moci silný, projevuje se sobectví agresivně, např. surovostí, hrubostí, bezohledností, svévolí, násilnictvím. Hrubci a násilníci nezastírají své sklony, kdežto lidé lstiví volí vzhledem k všeobecně platným etickým požadavkům prostředky, kterými své sobecké sklony zakrývají.
Sobec se slabým pocitem moci je provázen stálou úzkostí o vlastní blaho a zajištění. Jeho chování má defenzivní charakter, je opatrný, bdělý, vypočítavý, nedůvěřivý, podezřívavý, bázlivý. Pro jistotu se zajišťuje i vícekrát (má vždy několik želízek v ohni). Patří sem i typ šplhouna.
Čím více dokáže člověk sobectví potlačit, tím lépe může rozvinout jiné snahy: vědomí zodpovědnosti, povinnosti, vůli k oběti, nadšení, lásku, přátelství, soucit apod.
Nezištnost může mít formu pasivní a aktivní. Pasivní nezištnost se vyznačuje povolností, dobromyslností, skromností a nenáročností. Tyto rysy pramení buď z přirozené vlohy, nebo jsou vypěstované (nejčastěji u lidí, kteří v dětství snášeli příkoří nebo byli vedeni k nenáročnosti).
Aktivní forma nezištnosti má buď ráz charitativní ("mateřský", feminní) nebo heroický ("otcovský", maskulinní). Charitativní forma se projevuje v péči o jiné, heroická forma se vyznačuje odvahou k "nebezpečnému životu", k riskování pro druhé. Heroický člověk se nevyhýbá boji (a riskantním podnikům) v úsilí pomoci, být prospěšný bližním.
Mezi oběma póly je průměr tzv. zdravý egoismus pozůstávající z potřebné míry egoismu, nezbytné v životním boji a vhodně vyvážené s věcností, ochotou zasadit se o něco, se spravedlností, objektivitou apod.
Egoismy mají jakousi obdobu i u zvířat. I v jejich chování je patrná tendence k sebezachování a k zajištění sebe. Naproti tomu jen u člověka je tendence sebecenění, neboť předpokládá vědomí sebe jako nositele určité hodnoty a důstojnosti.
Sebecenění má rovněž dvě formy (vědomí vlastního významu, vědomí vlastní hodnoty) a jemu odpovídající tendence se může také projevovat dvěma způsoby:
- jako snaha po osobní hodnotě
- jako snaha po sebeuplatnění (snaha něco znamenat).
U snahy po osobní hodnotě jde subjektu o to, mít cenu, hodnotu sám před sebou (odtud práce na sobě samém - sebevýchova, autoregulace).
U snahy o sebeuplatnění jde subjektu o souhlas, úctu, uznání, obdiv, respekt ostatních lidí. Kde není příliš vyvinuta, jsou dány předpoklady skromnosti, prostoty a zdrženlivosti. Naproti tomu zvýšená potřeba sebeuplatnění vzniká tam, kde silnému nároku něco znamenat nemůže být učiněno zadost skutečnými výkony, takže nárok zůstává spojen s přiznaným nebo nepřiznaným pocitem méněcennosti. Následkem jsou různé nevěcné a scestné postoje a praktiky vůči světu a lidem, např. upevňování vlastní pozice nebo předstírání hodnot (snaha zdát se důležitý, ješitnost, pýcha, chlubivost, chvástavost, afektovanost). Také tendence znehodnocovat druhé lidi, svéhlavost, vzdorovitost, vrtošivost, samotářství, neochota podřídit se autoritě mohou pramenit ze zvýšené potřeby něco znamenat a z toho rezultující přecitlivělosti na osobní prestiž.
Vedle těchto spíše aktivních praktik může člověk se zvýšenou potřebou sebeuplatňování využívat i slabosti, např. nemoci, jakožto prostředku ke zvýšení vlastního významu, nebo může použít i masky pokory, skromnosti, podrobivosti.
Úporná potřeba sebeuplatnění vede k zakrnění sociálních citů a snah, k egocentrismu, k citové izolaci od okolí, k neschopnosti opravdového nadšení, ke snaze budit stále zdání něčeho. Takový člověk sobě i jiným stále něco předstírá s cílem uplatnit, zvýšit osobní účin na druhé. Člověk se zvýšenou potřebou sebeuplatňování má sklon zkreslovat skutečnost.
Snahu po sebeuplatnění nesmíme zaměňovat s vůlí k moci (snahou ovládat okolí). Je-li vůle k moci dominantou duševního života, mluvíme o panovačnosti. Pokud se nárok na ovládání druhých zakládá na sebepřeceňování, hovoříme o aroganci a vypínavosti.
Vůle k moci se může projevovat různým způsobem: jak tendencí působit bolest, tak i tendencí činit dobro, nebo zase pedantstvím, principiálností, tyranizováním okolí, sociální průbojností, apod.
Značnou vůli k moci má tzv. typ maskulinní, který má rád boj, je dominantní, rád vede druhé, je ascendentní.
Ad 3. Tranzitivní snahy
Patří sem:
tvůrčí snahy,
snahy po výkonu,
snahy normativní,
sociální vztahy
a svědomí.
Tvůrčí snahy
Tvůrčí snahy se projevují tendencí vytvořit něco mimo sebe, něco, co znamená určitou nadindividuální hodnotu.
S tvůrčím pudem souvisí píle. I pro ni je typické uskutečňování určité nadindividuální hodnoty.
Snahu po výkonu
je nutno odlišit od ctižádosti výkonu. Snaha po výkonu je primárně zaměřená k vytvoření mimoindividuální, resp. nadosobní hodnoty, kdežto ctižádosti výkonu jde v podstatě o uplatnění vlastního "já" a výkon je pouze prostředkem.
Snahy normativní
Pojem norma vyjadřuje pravidlo, předpis nebo směrnici, kterou se buď ukládá nebo zakazuje nějaké jednání či konání. Charakteristickým znakem norem je míra jejich závaznosti.
Dodržování stanovených norem poskytuje vědomí vyváženosti, pocit klidu, vymezuje hranice vlastních možností. Vyžaduje to ovšem dovednost sebekontroly, která je založena na vlastní zpětné vazbě.
Případ člověka se silně vyvinutými a hluboce prožívanými normativními snahami je člověk povinnosti - jeho bytí je ovládáno vědomím, že je nutno plnit povinnost, a z toho pramení vlastnosti jako vážnost, spravedlnost, přesnost, pravdivost, ale i sklon k askezi.
Normativní snahy patří k tranzitivním tendencím. Jsou to snahy, které jsou vždy spojeny s určitou identifikací a oddaností vůči významným hodnotám a normám.
V rámci sociálních snah rozlišujeme snahu sdružovat se a snahu po pospolitosti.
Snaha sdružovat se má obdobu ve stádním pudu zvířat, je snahou nebýt sám, obcovat s druhými a nacházet u nich odezvu.
Snaha po pospolitosti je sociální snahou v užším slova smyslu, souvisí s hlubším vědomím solidarity a se zřetelem k osobnosti druhého, s tzv. sociální formativností (tvárností) a konformitou.
Snaha sdružovat se je intraindividuálně různě vyvinuta. Mluvíme o různých stupních potřeby sociálního kontaktu, což má též podstatný význam typologický. Potřeba kontaktu a vztahu k lidem patří k podstatným rysům typu cyklotymního a extravertovaného.
Malá potřeba kontaktu bývá ve formě distancovanosti u osob hrdých a pyšných, ale také u lidí s narušeným sebevědomím a neukojenou potřebou sebeuplatnění - zde jde spíše o určitou formu uzavřenosti, přičemž potřeba kontaktu nemusí být primárně slabá, nýbrž spíše potlačena. Tam, kde je primárně slabá, kde je tedy původní potřeba být sám, lze mluvit o plachosti, odcizenosti, vyhýbání se kontaktu s lidmi. Tyto vlastnosti souvisejí s typem schizotymním a introvertovaným.
Snaha sdružovat se předpokládá nejen potřebu kontaktu a ochotu k němu, nýbrž též schopnost tohoto kontaktu, která je podmíněna schopností vžít se do druhých, tedy jistým druhem psychologické fantazie, intuice, vhledu, empatie.
Snaha po pospolitosti souvisí se sociálním cítěním (smýšlením), jež je charakterizováno pojmem blahovůle; projevuje se jako takt, ohleduplnost, účast a ochota pomoci. Ve srovnání s dobrotou má blahovůle ráz spíše reaktivní než spontánní.
Zatímco sociální smýšlení snahu po pospolitosti posiluje, smýšlení asociální má na ni destruktivní vliv. Může se projevovat různě - od pouhé necitelnosti až po aktivní snahu škodit, kterou označujeme jako zlovůli.
Zlovůle se projevuje hlavně zlomyslností, pomstychtivostí a resentimentem.
Zlomyslnost je primární, dále neredukovatelná zlovůle (jejím projevem je ponejvíce škodolibost). Naproti tomu pomstychtivost a resentiment jsou sekundární reakcí na frustraci (ohrožení) tendencí z oblasti sebecitu a sebevědomí. Resentiment se projevuje tendencí ke znehodnocování hodnot druhých lidí, v jejich snižování. Nespokojenost s lidmi a se světem mívá často v pozadí nespokojenost se sebou samým a se zaujímanou společenskou pozicí.
K formám zlovůle patří také cynismus. Projevuje se jako pohrdání hodnotami druhých s tendencí urazit jejich city. Od cynismu musíme odlišovat sarkasmus. I on problematizuje hodnoty druhých, ale může spočívat na vůli k pravdě.
Pocit zodpovědnosti za neosobní a nadosobní hodnoty má svůj bezprostřední výraz ve svědomí, jehož hnutí odrážejí splnění nebo nesplnění nadosobních závazků, a to jednak závazků citových, jednak závazků normativního rázu. Člověk, který není přístupný vůči nadosobním závazkům, není tedy přístupný ani hnutím svědomí. Tím je dán i pojem nesvědomitosti.
Souhrn snah (tendencí) ovlivňujících chování člověka působí buď konvergentně nebo divergentně.
Konvergencí rozumíme harmonickou spolupráci tendencí ve smyslu slučování jejich energie směrem k určitému cíli. Divergentní snahy naopak vyvolávají niterný rozpor, duševní konflikt, který se může stupňovat. Z hlediska konvergence, resp. divergence tendencí je možno lidi dělit na povahy integrované (jednotné), harmonické a desintegrované (rozložené), disharmonické.
V případě, že tendence nemohou být naplněny, může dojít ke dvěma možnostem:
- člověk se s nemožností realizovat je vyrovná a vzdá se jich;
- nedovede se vyrovnat s jejich neúspěšností, a pak jejich energii převede např. do toužebných fantazií. Tu pak často dochází k poruše vztahu ke skutečnosti.
Je třeba rozlišovat též intenzitu a trvalost jako dvě možné vlastnosti snah. Nemusí spolu korelovat. Např. pro mladistvé je charakteristická velká intenzita snah a popudů při malé vytrvalosti. Kde je intenzita a trvalost vystupňována, mluvíme o náruživosti, vášni a fanatismu.
Heteronomním lidem většinou vštěpují cíle a snahy jejich činnosti skupiny, ve kterých se tito lidé pohybují. Lhostejné jednání je skupinou odmítáno stejně jako jednání příliš horlivé, přehnané. Referenční skupiny poskytují vzory chování, kterými mají dosáhnout skupinou uznávané cíle, a předpisují jim normy jednání.
Úspěch v dosahování cílů závisí jak na volních vlastnostech člověka, tak i na dalších vlastnostech jeho osobnosti (schopnosti, temperament) i na fyzickém a psychickém stavu, úrovni dovedností a vědomostí a na okolnostech.
Stimulování, rozvíjení a tréning volních aktivit lze např. pomocí psychoterapeutických her a didaktických her.
Individuální i skupinové (společenské) psychologické, psychokorektivní a psychorehabilitační hry a aktivity (např. kurzy) a naučné, edukační či didaktické hry jsou obdobou spontánních a přirozených činností, které podněcují formou hry nejen volní rozhodování a úsilí, ale i rozvoj myšlení a jeho dovednosti, vnímání, představování, fantazii, paměť, plošnou a prostorovou představivost a řeč, čtení, psaní, kreslení i počítání.
Často se při aplikaci psychologických, psychoterapeutických, edukačních a didaktických her např. ve stimulačních skupinách či kurzech pro děti (např. ve školských poradnách) využívají i různé didaktické pomůcky, např. skutečné předměty (např. přírodniny, preparáty, vycpávky), modely, obrazy, fotografie, zvukové pomůcky, zrakové pomůcky a dotykové pomůcky i literární a hudební i filmové pomůcky.


Závady a poruchy jednání a vůle

Může jít o kvalitativní nebo kvantitativní závady a poruchy jednání a poruchy vůle.
Mezi kvantitativní závady a poruchy jednání patří:
hypobulie (snížené, oslabené volní úsilí) až abulie (úplná ztráta schopnosti zahájit nějakou činnost);
hyperbulie (přebujelost volní aktivity, extrémní volní úsilí nepřiměřené situacím);
hypoagilnost -malá aktivnost a spontánnost;
hyperagilnost - extrémně velká aktivita a spontaneita;
agitovanost -chorobně neklidná aktivita;
nejasně, nejednoznačně formulované cíle a motivy k jednání.
Mezi kvalitativní poruchy jednání patří např.:
katatonické poruchy;
katalepsie (strnulost svalstva);
zárazy jednání;
negativismus;
povelový automatismus- postižený reaguje na výzvy pronesené jako rozkaz;
stereotypie;
iterace (opakování slov či pohybů, vtíravé představy);
manýrování;
raptus (prudký záchvat zuřivosti);
impulzivní jednání.
Bývá sem řazena i dromomanie (chorobná toulavost),
kleptomanie (chorobné krádeže),
pyromanie (chorobná záliba v ohni a sklon ke žhářství),
dipsomanie (kvartální ataky alkoholismu),
oniomanie (chorobné nakupování).
Jednotlivé závady a poruchy mohou být buď jen mírné a přechodné (tj. dificility) nebo může jít o středně těžké nebo i těžké poruchy.

Identifikování volních vlastností

Vedle pozorování a rozhovoru bývá poznávána oblast vůle i různými psychologickými testy, např. Purpose in Life. Jde o test životních cílů a smyslu života vytvořený na základě V. Franklovy teroretické koncepce J.C. Crumbaughem a L.T. Maholickem v roce 1964 a v roce 1967 přeloženy do češtiny psycholožkou Danou Dufkovou a Stanislavem Kratochvílem.

Literatura


KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002.
544 stran. ISBN 80-214-2203-3.

EMOČNÍ ZÁVADY A PORUCHY

6. prosince 2008 v 9:40 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Cit ani vůle nejsou argument, chybí-li rozum
(T.G. Masaryk).
Když má člověk strach, přestává uvažovat
(Holbach).
Pocity nejsou argumenty
(Alfred Adler).
Zoufalství je největší z našich chyb
(Vauvenargues).



EMOČNÍ ZÁVADY A PORUCHY mohou být např. při zvýšeně intenzivní nebo sníženě intenzivní, ploché, nedostatečně rozvinuté nebo porušené emotivitě, náladovosti a afektivitě na vrozené bázi nebo při organických postiženích centrální nervové soustavy.
Emoční, citová a mravní nevyrovnanost může být příčinou disociálních i psychosomatických závad a poruch.
Disociální poruchy se projevuje anetičností, nedostatkem soucitu a empatie, extrémním egoismem, nezdrženlivostí, nedostatkem ohledů a pochopení pro sociální okolí, nelítostností, bezohledností vůči zdraví i životu ostatních lidí a vůči společenským normám, pravidlům a závazkům, absencí pocitu viny a neschopností poučit se z trestů.
Histrionská porucha se projevuje výraznou emoční nezralostí, nadměrnou povolností a závislostí na jedné straně a krajním egocentrismem a hostilitou na straně druhé. Histrion touží být co nejvíce a často středem pozornosti, životní příběhy druhých lidí ho příliš nezajímají, má navenek velmi výraznou, ale mělkou a hlavně labilní emotivitu a afetivitu. Snaží se o svůdný a přitažlivý zjev, chová se často teatrálně a hystericky.
Někdy si lidé stěžují i na emoční lepivost jiných osob, a to dětí i dospělých, která může být zapříčiněna emoční deprivací (strádáním).

Nálady závadové a poruchové mohou být patické, což znamená, že jsou většinou extrémě intenzivní, mají hluboký vliv na jednání, chování, prožívání a osobnost postiženého i na jeho životní funkce. Nejsou příliš přístupné logickému a racionálnímu přesvědčování okolí.

Mezi patické nálady patří např.:
manická - chorobně rozjařená a povznesená, provázená extrémní podnikavostí a hyperaktivitou, tachypsychismem a tachymotorikou (zrychlením pohyblivosti);

hypomanická
- bujará nálada, zvýšená aktivita, zvýšený optimismus do budoucna;

depresivní - chorobně smutná, extrémně pesimistická, často provázená myšlenkami na sebevraždu, ztrácející perspektivy do budoucnosti;

apatická - netečná, lhostejná, znechucená, emotivně plochá;

explozivní - výbušná, ,,třaskavá", vyskytující se např. u epileptiků a chronických alkoholiků;

expanzivní - arogantní, podrážděná, hyperkritická, netrpělivá;

euforická - povznesená, blažená, a to často neadekvátně dané situaci.

Trvalé poruchy nálady jsou ty, jejichž trvání je delší než dva roky. Řadí se sem cyklotymie a dystymie.

Cyklotymie v patopsychologickém smyslu slova (Ernst Kretschmer má jinou obsahovou náplň tohoto pojmu) trvale střídá stavy smutku a hypomanie. Nesplňuje však diagnózu depresivní ani manické epizody.

Dysthymie znamená trvalou, mírnou, ale chronickou depresi.

Afekty závadové a poruchové se projevují chorobně přehnanými afektivními reakcemi (např. zlosti, vzteku) na i jen mírně nepříjemné, stresové vnější podněty. Afektivní reakce jsou provázeny bouřlivými motorickými výboji, poruchami vědomí (např. mrákotným stavem) a následnou amnézií na vyvrcholení afektu.

Jde např. o tyto patické afekty:

patická afektivní iritabilita - projevuje se sklonem k nadměrně silným afektům a extrémní dráždivosti a podrážděnosti např. u osob mentálně retardovaných a dementních.Příčinou afektů jsou organické mozkové poruchami, ale i intoxikace (např. alkoholem).

Paroxysmální afekty -krátkodobé a prudké afektivní záchvaty např. velké úzkosti, někdy i zlosti. Mohou být způsobeny organickým onemocněním.

Afektivní a emoční inkontinence - neschopnost zadržet nebo ovládnout vyrazové projevy afektů a emocí, a to ani na v podstatě málo emoční nebo neemoční podněty, rychlé střídání kladných i záporných reakcí. Jde časo o organicky podmíněnou psychickou poruchu.

Fobie - vtíravé strachy.

Afektivní poruchy bez psychotických příznaků se dělí např. na:
manickou epizodu,
bipolární afektivní poruchu,
depresivní epizodu,
periodickou (rekurentní) depresivní poruchu.

Manickou epizodu
charakterizuje hypománie nebo mánie, rozjařená nálada, zvýšená aktivita nebo neklid, zvýšená hovornost, utrácení, nadměrná familiárnost bez psychotických příznaků.

Bipolární afektivní poruchu charakterizuje
periodické střídání různě dlouhých manických (chorobně povznesených) a depresivních (chorobně smutných) epizod , úvahy o sebevraždě i dokonané pokusy os sebevraždu po různě dlouhých intervalech zdraví (remisích), bez psychotických příznaků.

Depresivní epizoda
je poměrně častá afektivní porucha: smutná až zoufalá nálada v trvání alespoň dvou týdnů, pokles energie, stupor nebo agitovanost, úzkost, úvahy o sebevraždě, avšak bez psychotických příznaků.

Pokud obsahují afektivní poruchy psychotické symptomy popisuje je současná psychiatrie jako schizoafektivní poruchy depresivního typu, manického typu a smíšeného typu.

U manického typu je typická expanzivní nálada se zvýšeným sebevědomím, vzrušením, někdy agresivitou. Současně jsou přítomny megalomanické nebo perzekuční bludy a halucinace.

U depresivního typu je depresivní nebo úzkostně depresivní nálada, ztráta životního elánu, sebeobviňování a sebepodceňování i autoakuzační nebo hypochondrické bludy, resp. bludy perzekuční,

Mezi emoční poruchy se začátkem specifickým pro dětství patří např.:

separační úzkostná porucha v dětství (dítě se např. obává, že ztratí nejbližší osoby);

fobická úzkostná porucha v dětství (dítě má strachy a úzkosti);

sociálně úzkostná porucha v dětství (dítě se vyhýbá neznámým dospělým i vrstevníkům);

porucha sourozenecké rivality (dítě projevuje negativní emoce k mladšímu sourozenci).

Jiné závady poruchy chování a emocí, začínající obvykle v dětství a v adolescenci:

neorganická enuréza (pomočování u dětí starších pěti let);

neorganická enkopréza (nevhodné defekování u dětí starších čtyř let);

poruchy příjmu jídla (trvalé odmítání jídla, ruminace - přežvykování již jednou polknuté potravy, která regurgitovala ze žaludku, regurgitace - návrat polknuté potravy zpět do hltanu a úst );

pika v útlém a raném dětském věku (pojídání nestravitelných látek);

emotivní konzumace jídel a nápojů (,,přejídání" a ,,přepíjení"záporných emocí a stresů);

poruchy se stereotypními pohyby;

koktavost (zadrhávání v řeči
trvající nejméně tři měsíce);

breptavost (extrémně rychlá řeč s porušením plynulosti).

Jednotlivé závady a poruchy mohou být buď jen mírné a přechodné (tj. dificility) nebo může jít o středně těžké nebo i těžké poruchy.

Diagnostika závad a poruch emocí, afektivity a nálad, adekvátnost jejich kvalitativní a kvantitativní stránky se provádí na základě :
pozorování,
rozhovoru,
dotazníku,
anamnézy
a speciálními psychologickými diagnostickými metodami (testy).
Patří sem např. Torontská alexitymická škála (TAS-20, Toronto Alexithymia Scale), která zjišťuje úroveň a stupeň schopnosti a dovednosti správně identifikovat vlastní emoce (,,číst je"), porozumět jim a a adekvátním způsobem je vyjadřovat.
Speciální psychologické diagnostické metody mohou kompetentně a kvalifikovaně využívat v praxi pouze vysokoškolsky vzdělaníá odborní psychologové.

Literatura

KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002.
544 stran. ISBN 80-214-2203-3.

CITY, NÁLADY A AFEKTY

6. prosince 2008 v 9:37 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Cítil jsem, než jsem myslil, to je obecný úděl lidstva
(J.J. Rousseau).
Srdce má své důvody, které rozum nezná
(Blace Pascal).
Jsou city, které nás odpoutávají od země
(Ivan Sergejevič Turgeněv).
Schopnost vcítit se, je jedním z velkých darů člověka
(M. Segal).
Milujeme tam, kde se tajemně zrcadlíme
(Otokar Březina).
Nemilují ti, na nichž není láska vidět
(Shakespeary, W.).
Jdi s tím, kdo tě má rád
(Viktor Hugo).

CIT (EMOCE) je ta součást duševních jevů, v níž převládá prožívání a hodnocení zážitků podle libosti a nelibosti, příjemnosti a nepříjemnosti.
City jsou subjektivní stavy, které ovlivňují postoje a vztahy člověka ke skutečnosti.

Wundt W.
Německý experimentální psycholog Wilhelm Wundt (1832 - 1920) k této charakteristice (příjemnost - nepříjemnost) přidal ještě protiklady napětí a uvolnění, vzrušení a uklidnění (uspokojení).
Trvání citů je velmi různé (od vteřiny po roky).
Přestože se city vyskytují ve spojení s vjemy, představami a myšlenkami, nelze je na ně převést. Cit je charakteristický jakousi autonomií, samostatností.
Vjem, představa a pojem mohou být nositeli citu.
Individuálnost a subjektivnost citů způsobuje, že je musíme prožít, máme-li jim dokonale porozumět. Charakterizuje je též naše pasivnost vůči nim, fakt, že jim podléháme. Přestože hovoříme o ovládání citů, ve skutečnosti vlastně nejde o ovládání citů (hlavně jejich projevů), jako o spíše jejich zeslabování. City mají často výrazný vliv na směr duševní činnosti i jednání člověka.
Při vzniku citů, emocí, nálad a afektů se mění úroveň motivace a energetizace některých vrstev osobnosti a jejího zaměření a často i extenzivnost a intenzivnost Já (Self) člověka. Někdy se mění i prožitek barevnosti vnímání a úroveň schopnosti a dovednosti volního rozhodování.
Pokud jde o význam citů, charakterizuje ho skutečnost, že ve svém myšlení i chování a jednání jsme nakloněni řídit se více city než rozumem (přestože rozum je nejdokonalejším nástrojem poznání). Lidé, kteří jsou při svém rozhodování vedeni především emocí, jednávají nezřídka ovšem neuváženě, a proto často chybně, neboť prudké a vysoce kvantitativní hnutí mysli, silné citové vzruchy, afekty vyřazují rozvahu a zdravý úsudek, způsobují útlum rozumové činnosti.
Sumace afektů, zvláště netrvá-li pouze krátce, může velmi poškodit psychonervovou soustavu; přebytek citů působí negativně na duševní harmonii, právě tak jako jeho nedostatek.
Při přebytku některých emocí, afektů, starostí, strachů i bolestí se doporučuje pokusit se redukovat jejich záporné důsledky na prožívání a chování člověka jejich psychickou ventilací, vyjádřením, expresivním psaní (např. deníky), prezentací, jejich zveřejněním, hovorem o nich s vhodnými lidmi.
Ventilace v psychologii (zejména ventilace emocí) je pojem a hypotéza amerického sociálního psychologa a vysokoškolského učitele University of Texas Jamese W. Pennebakera (nar. 1950).
Pro citové procesy a stavy mají důležitý význam zákonitosti tzv. proxemického chování. Každý člověk disponuje jakousi "bublinou osobního prostoru", která má i určité kvantitativní parametry. Tuto bublinu pokládá za své výsadní soukromé teritorium.
Narušení tohoto prostoru nějakým "vetřelcem" prožívá s velkým napětím a někdy i s výraznými zápornými emočními reakcemi. Teprve od určité vzdálenosti je mu kontakt s druhými lidmi příjemný nebo dokonce milý.
Většinou se rozlišují čtyři typy sfér vzdáleností (distance) mezi komunikujícími osobami:
intimní sféra (distance do 50 centimetrů), která je typická pro komunikaci rodičů a dětí a manželů (partnerů).
osobní sféra (distance od 50 cm do 120 cm), jež je častá při komunikaci dobrých přátel a známých.
sociální, společenská sféra (distance od 120 do 350 cm) je vzdáleností při služebních kontaktech.
veřejná sféra (distance od 350 cm do 800 cm a více) je typická např. pro posluchače přednášky.
Cenné podrobné klasifikace a definice vitálních citů, sebecitu a předmětných citů jsou obsaženy
Lersch
ve spisu Philippa Lersche "Der Aufbau des Charakters", který řadí city do tzv. endotýmního základu osobnosti.
Klages
Lersch (podobně jako L. Klages (1872 - 1956)) uplatňuje při řešení otázky osobnosti jako základní hledisko vrstvení. Podle tohoto principu jsou vyšší vrstvy osobnosti neseny a fundovány nižšími. V tomto pojetí mluví o endotýmním základu a personální nadstavbě.
Endotýmní základ u Lersche je nejnižší vrstva osobnosti, níže už vědomí nesahá. Patří sem psychické děje a stavy jako afekty, nálady, pudy apod. Někdy se tato složka osobnosti označuje za vegetativní či hlubinnou.
Vyšší vrstva je např. kortikální, produkující rozumovou strategii chování. Lersch považuje za nejvyšší noeticko volní vrstvu osobnosti.
V podstatě se Lersch shoduje s I. P. Pavlovem (1849 - 1936), neboť ten také klade cit do nižší, starší vrstvy mozku člověka - do jeho podkoří.
Životní pocit, sebecit a zaměřené city jsou podle Lersche vůči sobě v integrativním vztahu. Procesy a stavy v jedné oblasti emocí spoluurčují procesy a stavy v obou zbývajících oblastech. Představme si koncert tří hudebních nástrojů, z nichž jeden hraje motiv a druhé dva nástroje se tímto motivem nechají vést a doplňují jej.
Také S. Freud (1856 - 1939) se přikláněl k teorii vrstev osobnosti.
Rozlišování vrstev duševního života je akcentové. I když některá vrstva převažuje, ostatní nemizí. Myšlenka psychického vrstvení je velice stará. Objevila se již u Platona a Aristotela.
Zaměřené city
Jsou to duševní pochody, které jsou zaměřeny k vnějšímu světu. Svět se objevuje v jejich horizontu ne jako neutrální předmět, nýbrž jako něco, co má hodnotu, co se nás dotýká. Zaměřené city jsou přitom v úzkém integračním vztahu k pocitům života a sebecitu.
V zaměřených citech vzniká zvláštní vztah mezi světem a člověkem. Svět se objevuje s tváří hodnot a my jsme v prožívání citově tangováni (zasahováni) těmito hodnotami a zaujímáme k nim určitý postoj. Lze tedy rozlišit, rozdělit city jednak z hlediska hodnot, jednak z hlediska niterného prožívání a resonance těchto hodnot.
Máme-li správně postupovat při posuzování i výchově citové stránky osobnosti člověka, musíme mít stále na vědomí, že city nejsou závislé pouze na podnětech z prostředí, ale také na osobních dispozicích, schopnostech a vlohách, a že mezi lidmi existují rozdíly:
- v citové zralosti;
- ve schopnosti citového prožívání;
- v hloubce citového prožívání;
- ve snadnosti citové rezonance;
- v míře otevřenosti(expresivity) výrazových projevů citu.
Jednou z nejdůležitějších vlastností rozvinuté osobnosti je citová zralost. Můžeme ji charakterizovat jako oproštění od záporných citů, které brání jedinci v adekvátním přizpůsobení prostředí, samostatnost a nezávislost, relativní stabilitu chování, sexuální vývoj směřující k odpovědnému citovému vztahu k partnerovi a k potomstvu.
Zatímco intelektové vlohy jsou ve svém bohatství a intenzitě rozloženy v populaci celkem rovnoměrně, existují v citových vlohách daleko větší věkové a individuální rozdíly. Je velký rozdíl v tom, jak se u koho rychle, hluboce, natrvalo rozvíří hladina citového života. Jsou lidé citliví, kteří na každou událost reagují rychle, popř. bouřlivě. Je to dáno i věkovými rozdíly. Jsou však i lidé citově chladní a chudí, a s těmi si těžko poradíme. Chování, které není v souladu se společenskými a morálními pravidly, je zpravidla způsobeno citovým defektem, a to nejčastěji citovou chladností nebo chudobou, nedostatkem schopností a nadání v citové oblasti.
Aby vznikl v člověku zaměřený cit, k tomu nestačí jen existence vnějšího popudu (stimulu), nýbrž je nutná i určitá duševní schopnost, potence, dispozice (hovoříme např. o osobní dispozici pro etickou lásku, která vždy nemusí obsahovat aktuální prožitky).
Chybí-li někomu taková schopnost, pak jej označujeme za apatického, citově lhostejného, tupého, citově chudého, popř. jako člověka bez citu.
Neschopnost citového prožívání je povětšině dána insuficientní vlohou.
Někdy může být neschopnost citového prožívání následkem zvláštních životních událostí. Ztrátu schopnosti citového prožívání po silném psychickém otřesu zasahujícím nejhlubší vrstvy osobnosti označujeme termínem citové ochromení.
Nálada je citový (emocinální) a afektivní stav mysli člověka, trvající určitou dobu. Základní životní nálada (např. optimistická nebo pesimistická) přitom má dlouhodobější ráz.
Člověk může být z hlediska délky a hloubky emočního prožívání :
hypertymní,
normothymní,
hypotymní:
Hypertymní člověk má silně vyvinutou emocionalitu, je vášnivý, dychtivý, vroucný, emocionální reakce, které v něm probíhají, jsou intenzivní a jejich mechanismy ovlivňují jeho vědomí, chování i jeho vegetativní děje. Říkává o sobě, že reaguje většinou a především srdcem, což znamená dominantní reaktivitu pravého mozku (pravé mozkové hemisféry).
Normotymní člověk má přiměřené vyzrálé a diferencované emocionální reakce, je obvykle vyrovnaný, harmonický, bez výkyvů a napětí.
Hypotymní člověk má nepatrně vyvinutou emocionalitu, je obyčejně lhostejný, chladný, emočně tupý, emoční procesy, které v něm probíhají, ovlivňují jen nepatrně vědomí, chování a vegetativní děje.
Mezi lidmi s malou schopností prožívání je důležité rozlišit dvě skupiny. Lidé si buď svou impotenci uvědomují
nebo si ji neuvědomují.
Nejsou-li si lidé vědomi své neschopnosti, nemůže u nich vzniknout ani touha po prožívání. Chorobně vystupňovanou pozorujeme tuto radikální citovou lhostejnost u schizofrenie.
Avšak i u osob duševně normálních se vyskytuje pocit neschopnosti prožívat hodnoty. U takových lidí je důležité všimnout si, jak zpracovávají pocit citové neschopnosti.
Nejradikálnější formou je sebezničení. Jindy může být tento pocit motivem k zásadně znehodnocující kritice, která bývá často doprovázena ironií a cynismem. Jedinci s nepravým sebevědomím mají tendenci snižovat jiné. Také blazeovanost (demonstrativní lhostejnost ke světu) má být spíše poukazem na nedostatky a vady světa.
Specifickým způsobem zpracování vlastního pocitu citové neschopnosti je ulpívání na prázdných formách (pedantství) a tendence ke strojově bezduché neustálé zaměstnanosti a zaneprázdněnosti.
Jednotlivé city se liší hloubkou: radost, láska, nenávist jsou zajisté hlubší než veselí, zamilovanost, posměch.
Láska, radost a nenávist ovlivňují všechny vrstvy osobnosti, kdežto zamilovanost či potěšení ulpívají pouze na povrchu.
U člověka hlubokého prožívání se dostává citová sféra do centra duševního života a horizont hodnot vyvolávajících hluboké city je úzce spjat s jeho existencí, člověk na něm lpí celou osobností. Pocity osobního štěstí a spokojenosti se zakládají především na šťastném partnerském vztahu, příbuzenských vztazích a na dobrém uplatnění v pracovní oblasti.
Hluboký cit má trvalý nebo alespoň dlouhotrvající motivační účin na volní stránku duševního života, a tím na jednání člověka (síla tendence, snahy je přímo úměrná síle citu, který ji žene).
Mělký cit nemá dlouhotrvající motivační vliv na jednání člověka, i když třeba situačně, během prožívání je doprovázen výraznými vnějšími projevy. Značná část lidí má malou hloubku citového prožívání.
Snadnost citové rezonance
udává stupeň citové rezonance v závislosti na velikosti podnětu. Není možné ji zaměňovat se schopností citového prožívání. Nelze nazvat neschopným citu člověka, který potřebuje silnější podněty než druzí, aby věc na něj zapůsobila citově, který však může být dojat mocněji.
Děti se většinou vyznačují větší snadností citové rezonance (citové odezvy) než dospělí.
Velká snadnost citové rezonance bývá obyčejně afinní labilnosti nálad. Snadná citová rezonance bývá také u dětí citově strádajících (deprivovaných). Jejich emotivita však bývá poměrně mělká.
Senzitivnost a hypersenzitivnost jsou zvláštní formy zvýšené citové vzrušivosti. Citové prožívání, reagující diferencovaně na nejjemnější odstíny dojmů, se zde pojí s jakousi neschopností klást odpor, pasivností vůči dojmům.
Snadnost citové rezonance je třeba odlišovat od nízké frustrační tolerance v emocionálně vypjatých situacích.
Poměrně často se můžeme setkat s kompativitou v chování a prožívání,což je přehnané a extrémně empatické schvalování a napodobování chování a prožívání, názorů, postojů, vztahů jiného člověka (např. přítele, přítelkyně, partnera, partnerky), a to i nesprávných a někdy i destruktivních pro společnost i pro kompativního člověka samotného.

Vždy je třeba posuzovat adekvátnost kvalitativní a kvantitativní stránky emocí člověka a míru jejich propojení s rozumovou a volní složkou osobnosti.

Lliteratura

KOHOUTEK, R. Základy psychologie osobnosti. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2000.
263 stran. ISBN 80-7204-156-8.

MYŠLENÍ

6. prosince 2008 v 9:29 | Prof. PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Pro učeného a vzdělaného člověka žít znamená přemýšlet
(Marcus Tullius Cicero).
Jsi tím, o čem jsi přemýšlel (Konfucius).
Přemýšlet, a to dá práci, umí jenom část lidstva. Ona část, ona tenoučká vrstva, která válčí s lidskou hloupostí (Jan Werich).
Myšlení je nejtěžší práce, která existuje, což je
pravděpodobně důvod, proč tak málo lidé myslí (Henry Ford).

MYŠLENÍ je zprostředkované zobecněné poznání skutečnosti, vytváření vztahů (souvislostí) mezi vjemy, představami, pojmy a soudy, a to jak ve směru horizontálním, tak i ve směru vertikálním (to znamená jak mezi vjemy, pojmy, představami, soudy a úsudky navzájem, tak mezi vjemy a představami, mezi vjemy a pojmy, mezi vjemy a soudy, mezi představami a pojmy atd.). Cílem každého normální jedince by měl být homo cogitans (člověk myslící), a to pokud možno samostatně a kriticky myslící.

Často se rozlišuje myšlení praktické či empirické a teoretické či kategoriální.
Když dítě na obrázek čtverce reaguje slovem "okénko", jde o případ myšlení empirického či praktického.
Pokud správně odbornou terminologií popíše obrázek jako čtverec, jde o myšlení teoretické či kategoriální.
Podle švýcarského psychologa a psychiatra C. G. Junga (1875 - 1961) lze myšlení třídit na: empirické, intuitivní a spekulativní.
Myšlení může vysoce zefektivňovat činnost člověka. když nejčastěji patrně myslí člověk ve slovech, tedy verbálně, existuje však i vizuální myšlení.
Jde o schopnost vytvářet ve vědomí nové vizuální představy a myslet v představách.
S termínem vizuální myšlení souvisí pojem vizuální gramotnost.
Je to soubor schopností a dovedností porozumět vizuálnímu materiálu (slovu, znaku, symbolu, ikoně, grafu, diagramu, schématu, tabulce aj.).
Přísně racionální myšlení znamená myšlení relativně nezávislé na emocích, které je neodborně popisováno jako většinové přemýšlení a reagování hlavou, nikoliv srdcem (emocemi).
Pojem je výsledek odrazu obecných, podstatných vlastností předmětů a jevů v našem vědomí. Jinými slovy: pojem je pochopení podstatných vlastností (podstaty) předmětů a jevů. Na rozdíl od představy je nenázorný. Každý předmět má mnoho vlastností. Některé z nich musí mít, jinak by nebyl, čím je. To jsou tzv. vlastnosti obecné. Pochopíme-li, jaké podstatné vlastnosti má předmět, máme pojem tohoto předmětu (např. strom). Pojem vyjadřujeme slovem nebo skupinou slov (termíny).
Soud vyjadřuje vztah mezi pojmy. To, čeho se soud týká, je subjekt soudu. To, co se o subjektu tvrdí, je predikát soudu. Např. v soudu "tráva je zelená" je "tráva" subjekt a "je zelená" predikát. Soud je často vyjádřen větou.
Úsudek je nový soud vyvozený z jiných známých soudů nebo je to vyjádření vztahu mezi soudy. Soudy, z nichž vycházíme, se nazývají premisy. Nový soud je závěr.
Rozlišujeme tyto druhy úsudku:
induktivní úsudek (je dosahován formou myšlení zvanou indukce) je ten, při kterém docházíme k obecnému závěru na základě poznání jednotlivých konkrétních případů. Z jednoho nebo několika případů určité třídy soudíme na všechny případy třídy. Zjistíme například, že měď vodí elektřinu, železo vodí elektřinu, stříbro vodí elektřinu atd., učiníme tedy závěr, že kovy vodí elektřinu. Induktivní úsudky vedou k hypotézám nebo obecným tvrzením, zdůvodněným pravděpodobnostně.
Deduktivní úsudek (je dosahován formou myšlení zvanou dedukce) je ten, při němž z obecného soudu vyvozujeme závěr pro jednotlivé případy. Např. z obecného pravidla o obsahu kvádru vyvodíme závěr o množství vzduchu v pracovně.
Úsudek z analogie (per analogiam) je dosahován formou myšlení zvanou analogizace. Je to úsudek založený na podobnosti dvou jevů. Zjistíme-li, že dva předměty mají několik shodných vlastností, usuzujeme z toho, že mají i některé další vlastnosti stejné. Metody analogie se používá např. při projektování nových organizačních struktur.
Analýza (rozbor) je racionální postup myšlenkových pochodů založený na rozboru celku i jeho částí s cílem oddělit podstatné prvky od nahodilých, obecné od jedinečných, a tak proniknout k podstatě jevu, případně jeho příčinných zákonitostí a souvislostí. Bývá zdrojem důkazu, který je označován za základ vědy.
Základem tzv. hodnotové analýzy je vyhledávání hlavních, vedlejších a neužitečných funkcí sledovaného objektu. Určuje např. neužitečné, nadbytečné náklady.
Systémová analýza pomáhá přesně formulovat cíle jak vyšších orgánů řízení, tak i jejich podsystémů. Jejím charakteristickým rysem je podřízení cílů podsystému cíli nadsystému.
Síťová analýza stanoví grafickou formou optimální průběh současných nebo budoucích akcí v daném čase. Používá se např. při plánování velkých staveb.
Organizační analýza rozebírá současný stav dané organizace a zjišťuje její nedostatky. Vede k návrhu změn do budoucnosti.
Syntéza (sjednocení) je myšlenkový postup spočívající ve spojování jednotlivých druhů materiálních nebo ideálních systémů (resp. kooperačních celků) v jeden celek. Často navazuje na analytické práce. Podstatou syntetických prací je zásada, že se spojuje to, co existuje jako jednota i ve skutečnosti. Syntetické informace zpravidla ústí do návrhu na opatření. Analyticko-syntetická metoda se využívá pravidelně např. při kontrolní činnosti na pracovištích.
V současné době je v centru zájmu také kreativita (z lat. creo = tvořím), tvořivost člověka. Je podmíněna složitým a dynamickým komplexem podmínek materiální i duchovní povahy. Tvořivost bývá označována jako faktor C (creativity).
Podle amerického psychologa Joy Paula Guilforda (1897 - 1987) jsou s tvořivostí nejúžeji spjaty schopnosti divergentního (tvůrčího) myšlení.
Kombinací operací divergentního myšlení s produkty a obsahy rozlišuje Guilford 18 faktorů.
Faktorové analýzy potvrdily Guilfordovy předpoklady, a tak umožnily stanovit faktory tvořivého myšlení.
U schopnosti produkovat obsahy se rozlišují např. faktory flexibility a senzitivity.
Faktor flexibility, pružnosti je schopnost měnit řešení, opuštění konvenčních způsobů.
Snad bychom sem mohli zařadit také zkracování myšlenkových operací.
Zavedení nového způsobu symbolizace, stručnějšího, ekonomičtějšího, lakoničtějšího má také tvořivý, originální charakter a vyžaduje nestandardní myšlení. Velmi podstatná je také schopnost aplikovat dovednost získanou při řešení jedné úlohy na řešení úlohy jiné, tj. umění oddělit specifické "jádro" problému a přenést je do jiných oblastí. Je to v podstatě schopnost elaborovat, rozpracovávat zevšeobecňující strategie. Jde o hledání analogií - např. bionika přenáší do techniky, čeho si technici všimli ve stavbě živých organismů.
Faktor citlivosti na problémy, senzitivita je schopnost vidět problémy, rozpoznat jádro problému a praktické problémy. Někdy se hovoří o všímavosti při hledání problémů. Z proudu vnějších podnětů vnímají lidé obyčejně jen to, co zapadá do "koordinativní sítě" jejich dosavadních vědomostí a představ, ostatní informace podvědomě zavrhují. Na vnímání mají vliv navyklé orientace, hodnocení, city a též věrnost všeobecně přijatým názorům. Schopnost nezávisle pozorovat věci, které se nevtěsnají do rámce toho, co jsme si již osvojili, je víc než jen pozorovací schopnost. Tak svěžest pohledu a "citlivost" nejsou spojeny s bystrým zrakem nebo se zvláštnostmi sítnice, ale jsou kvalitou myšlení, protože člověk nevidí jen očima, ale především mozkem, podobně jako nepíše jen rukou, ale především mozkem.
Prognostické myšlení je tvořivé myšlení předvídavé, předpovídající, předvídající, např. varianty vývoje dané problematiky v budoucnosti, nazývané též produktivní a anticipační myšlení.
Tvořivé myšlení je dáno specifickými schopnostmi, které jsou v různé míře závislé na výši inteligence. Při nízké inteligenci se vysoká úroveň tvořivosti těžko projeví, ale ani vysoké inteligenci automaticky nemusí odpovídat vysoká tvořivost.
Rozvíjením poznávacích procesů se zabývá rozumová výchova. Hlavními úkoly rozumové výchovy jsou: vytváření vědomostí, dovedností a návyků, rozvoj smyslu pro detaily a souvislosti, kritického myšlení a a tvořivosti.
Problematikou stylů učení žáků a studentů se u nás monograficky zabývá např. Jiří Mareš (1998).
Velmi rozšířenými metodami tvůrčího myšlení jsou brainstormingové metody. Vycházejí ze zásady upřednostnění optimálního řešení před respektováním autorit. Jejich základním prvkem je odložení kritiky nápadu na pozdější dobu, plné využití představivosti a poznání, že i "nejdivočejší" nápady mohou inspirovat k dobrému řešení. Brainstormingové metody jsou založeny na vzájemném obohacování nápadů. Umožňují zapojení i méně zkušených a kvalifikovaných pracovníků.
Possession je brainstormingovou metodou, při níž paralelně pracuje několik týmů, které řeší stejný problém. Nejlepší nápady se projednávají v plenárním zasedání.
Zpětný brainstorming zjišťuje, ve kterém směru může zvolená myšlenka zklamat.
Často se používá i metod modelování. Modelem rozumíme myšlenkový nebo reálný systém, který zobrazuje originál, případně jiný reálný systém. Model umožňuje rozpoznat včas některé problémy budoucích rozhodnutí. Při tvorbě modelu je nutné vyloučit všechny nepodstatné prvky, protože jejich zařazením je v podstatě prohlašujeme za rozhodující. Z hlediska zobrazení originálu rozeznáváme modely izomorfní a homomorfní.
U modelů izomorfních je tvarová i funkční jednota mezi originálem a modelem (modely měst, aut, strojů atd.). U modelů homomorfních existuje mezi originálem a modelem pouze podobnost. Jde o jednosměrné přiřazení prvků a jejich vlastností, případně vazeb (např. mapy).
Podle způsobu realizace mohou být modely materiální a ideální. U modelů materiálních je model zpracován podle fyzických prvků (maketa sídliště, letadla atd.). Modely ideální vyžadují větší odbornou představivost a kvalifikační přípravu.
Modely analogové zobrazují pomocí předem stanovené soustavy znaků (čar a jiných symbolů) dynamické nebo statické jevy (grafy, mapy, výkresy).
Symbolické modely zobrazují originál pomocí slov nebo jiných symbolů a mohou být popisné, logické nebo matematické.
Vypracováním formalizovaných, matematických, grafických nebo jiných modelů se souborně zabývá metoda organizačního modelování. Jako organizační modely se zpracovávají i organizační vztahy, nejen organizační struktura.
Existují vlastnosti myšlení, které poukazují na určitá spojení myšlení a inteligence. Zde jsou příklady.
Šíře myšlení se projevuje schopností obsáhnout široký okruh dané problematiky.
Hloubka myšlení je charakterizována schopností vnikat do podstaty problému, zjišťovat příčiny jevů.
Samostatnost myšlení je typická pro člověka, který hledá nová fakta a zákonitosti, objasnění a teorie.
Pružnost myšlení je schopnost změnit obvyklý způsob řešení, jestliže se ukázal nesprávným a najít nové metody zkoumání.
Hbitost myšlení je nutná, kdykoli se vyžaduje rychlé řešení. Přitom nemá dojít k újmě její kvality, hloubky, důslednosti a správnosti.
Stimulaci myšlení u dětí (a příp. též některých seniorů a seniorek) lze pomocí tzv. didaktických her.
Individuální i skupinové psychologické a edukační či didaktické hry jsou obdobou spontánních a přirozených činností, které podněcují formou hry nejen myšlení a jeho dovednosti, ale i vnímání, představování, fantazii, paměť, plošnou a prostorovou představivost a řeč, čtení, psaní, kreslení i počítání.
Často se při aplikaci didaktických her např. ve stimulačních skupinách či kurzech pro děti (např. ve školských poradnách) využívají i různé didaktické pomůcky, např. skutečné předměty (např. přírodniny, preparáty, vycpávky), modely, obrazy, fotografie, zvukové pomůcky, zrakové pomůcky a dotykové pomůcky i literární a hudební i filmové pomůcky.

Závady a poruchy myšlení
Nejčastější poruchy myšlení jsou dány tím, že jde o nesprávnou syntézu z nesprávné analýzy, o nepřiměřený výklad skutečnosti, který je však provázen přesvědčením o správnosti závěrů. Také sníženou či zvýšenou kritičnost myšlení můžeme zařadit mezi poruchy myšlení.
Jednou ze skupin poruch myšlení jsou bludy. Jsou poruchou interpretace skutečnosti. Jde o chorobně vzniklé sebeklamy. Určitou pohotovost k bludům tvoří tzv. paranoidní tendence (vztahovačnost).
Dalším typem poruch myšlení jsou ty poruchy, kde převládá jeden z obou základních nervových procesů (vzruch nebo útlum) a dochází buď k myšlení chorobně zrychlenému nebo chorobně utlumenému.
Při chorobně zrychleném (překotném) myšlení (tachypsychismus) může dojít až k myšlenkovému trysku. Postižený člověk nestačí zpracovat myšlenky, nedokončuje věty. Je zesílena dynamická složka myšlení. Nastává silný tok, příliv myšlenek, zrychlená výbavnost představ často s náhodnými či povrchními asociacemi. Determinující tendence zde sice nechybí, ale nemůže se dobře uplatnit, neboť postižený často nedovede myšlenku do konce. Další myšlenka vždy navazuje na předchozí pouze povrchní podobou. Tok řeči je zrychlen. Kvantita a halasnost je zvýšena na úkor kvality. Člověk se nechává odvádět ve svém usuzování okamžitými nápady a emočními vlivy.
Útlum myšlení (bradypsychismus) - bývá obyčejně spojen s útlumem tělesným. Dynamický element je oslaben, odpovědi přicházejí pomalu, po latencích, nemocný nemá potřebu myslet, je duševně unaven, ulpívá na tématu, je těžkopádný při vybavování asociací. Často se zarazí v myšlení, neboť ho nic nenapadá. Úplný myšlenkový útlum (mutismus) je charakteristický tím, že postižený neodpovídá ani na otázky životně důležité.
Při roztržitém myšlení se člověk nedovede dostatečně soustředit na určitý myšlenkový komplex, a následkem toho nedokáže udržet determinující tendenci. Řeč je podobná jako u překotného myšlení.
Při zabíhavém myšlení jedinec nevolí kroky myšlení podle důležitosti a determinující tendence, odbočuje k vedlejším myšlenkám, které sice souvisejí s hlavním tématem, ale nejsou podstatné pro to, co chtěl právě říci, opakuje se. Není schopen spontánně se vrátit k původní myšlence. Toto myšlení se vyskytuje hlavně u dětí, primitivů, starých lidí a slabomyslných.
Perseverace (ulpívání v myšlení) znamená, že člověk opakuje stejné slovo nebo skupinu slov. Normálně se vyskytuje při únavě, v opilosti, při oslabené pozornosti apod. Někdy člověk vkládá do řeči parazitní výrazy. Perseverace se vyskytuje hlavně u encefalopatií, mozkových arterioskleróz, afázií, různých organicit, které postihly mozek z větší části, či jako difuzní proces a u duševně nemocných se známkami demence.
Nevýpravnost myšlení působí, že postižený člověk se nemůže dostat v myšlení dál, protože se točí kolem jedné myšlenky či tématu. Chceme-li, aby se dostal k jinému předmětu, musíme mu pomoci otázkami. Někdy odpoví správně, ale zase se vrací ke svému původnímu tématu. Je to typické pro epilepsie, výskyt je častý též u starších lidí, zejména u senilní demence. Též mentálně retardovaní bývají nevýpravní.
Myšlenkový záraz znamená, že člověk se náhle bez zjevné příčiny zarazí, někdy i uprostřed slova nebo věty. Někdy lze stěží rozhodnout, zda jde o záraz v řeči či v myšlení. Tento patologický jev souvisí i s jednáním, bývá pozorovatelný např. u schizofrenie. Bývá doprovázen i útlumem motoriky. Subjektivně mívá člověk pocit úniku myšlenek, prázdné hlavy, není schopen spontánně pokračovat ve sdělování myšlenek.
Inkoherentní myšlení je nesouvislé, myšlenky nejsou logicky a obsahově spojené, řeč se skládá z jednotlivých vět, úryvků, eventuálně slov, která nejsou vázána obsahovým poutem. Inkoherentní myšlení má dvě varianty odlišující se vznikem, patogenezí a zevní formou, a to myšlení zmatené a roztříštěné.
Zmatené myšlení je projevem obluzeného vědomí. Pozornost nedokáže řídit myšlení daným směrem, determinující tendence není zachována. Při obluzeném vědomí jsou i všechny vjemy nejasné, často se mění v iluzi, střídají se emoce, soudnost je otupena. Nejasné vjemy, iluze i vlastní představy se ve vědomí spojují v nejasné a nesouvislé myšlenky, protože jim chybí řídící element. Člověk nemá vliv na vznik představ, přijímá jednotlivé představy pasivně, a ty se pak spojují bez pravidel do nesouvislých myšlenek. Je to stav podobný snům, proto nazýváme tuto změnu snové či oneirické vědomí a představy vzniklé v tomto stavu jako oneirické, snové.
Roztříštěné (rozbíhavé) myšlení nelze subjektivně pochopit. Logická stavba vět zaniká, věty jsou pronášené bez obsahové souvislosti. Aociace jsou rozvolněny (,,slovní salát"). Typické je toto myšlení u schizoformních psychóz.
Autistické (dereistické) myšlení znamená, že člověk se nechá v myšlenkách volně unášet svojí fantazií bez ohledu na skutečnost a vlastní zkušenost. Látku dodávají obyčejně přání emočně vyhovující, ale těžko uskutečnitelná.
Přání určí směr, ale tento směr není dále řízen logickými zákony, zkušenostmi či skutečnými možnostmi. Někdy bývá předmětem autistického myšlení nějaká záliba, zřídka obavy. Každý z nás se občas oddává autistickému myšlení. Patické je autistické myšlení teprve tehdy, je-li příliš časté, takže narušuje společenský kontakt a nedovoluje člověku přizpůsobit se prostředí. Patická je také ztráta schopnosti rozlišovat mezi skutečností a jejím fantastickým přehodnocením.
Magické (symbolické) myšlení má blízko k pověrám. Přisuzuje jevům jakýsi tajemný, symbolický význam.
Mírná kognitivní závada je lehká duševní porucha (obvykle ve vyšším věku) projevující se situační poznávací dysfunkcí (např. porucha vštípivosti a výbavnosti paměti nebo učení se nové látce, lehčí porucha pozornosti, mírně zpomalené myšlení a chápání), nedosahující však hloubky a intenzity ani mírné demence.
Demence je získané chorobné mírné, středně těžké nebo těžké oslabení rozumových schopností. Jde o snížení již vyvinuté inteligence (nejdříve po druhém roce života). Rozlišují se demence mnestické, tj. ztráta paměti; demence apercepční, tj. ztráta schopnosti odlišit nahodilé od zákonitého, strukturální, tj. ztráta logické stavby myšlení; senilní, tj. stařecké; juvenilní, tj. v mladém věku a traumatické, tj. po úrazu. mezinárodní klasifikace nemocí (10.revize) uvádí např. demenci u Alzheimerovy choroby, vaskulární demence, demenci u Pickovy choroby, demenci u Creutzfeldt - Jakobovy choroby, demenci u Huntingtonovy choroby, demence u Parkinsonovy choroby, demenci u infekci HIV.
Jednotlivé závady a poruchy mohou být buď jen mírné a přechodné (tj. dificility) nebo může jít o středně těžké nebo i těžké poruchy.

Odborné psychologické diagnostické zkoušky myšlení, speciálních schopností a inteligence

První psychometrické (kvantitativní, číselně vyjádřitelné) hodnocení inteligence bylo prováděno pomocí první, druhé a třetí revidované verze Binet - Simonova testu z let 1905, 1908 a 1911. Položky byly upraveny tak, aby odpovídaly věku zkoumané osoby. Šlo o vícedimenzionální, komplexní test inteligence.
Tímto dílem začala éra objektivní psychodiagnostiky u dětí. Binet a Simon v této práci použili jako první pojem,, inteligenční věk" a ukázali, jak lze pomocí jejich stupnice inteligenční (mentální) věk měřit. Jejich metoda se rychle rozšířila po celém světě. Bylo dohodnuto, že úloha je adekvátní pro věk, ve kterém ji poprve vyřeší 66 - 75 % vyšetřovaných.
Alfréd Binet (1857 - 1911), známý francouzský psycholog (viz foto),
ředitel psychologické laboratoře pařížské Sorbony a Th. Simon (1873 - 1961)
se domnívali, že tříleté vývojové opoždění v období dětství svědčí pro mentální defekt.
To znamená, že např. osmileté dítě, které splní úkoly testu odpovídající jen věku pěti let, je mentálně defektní.
Ukázalo se, že norma takto absolutně chápaná má řadu nevýhod, a proto byl v roce 1914 na návrh W. Sterna obecně přijat relativní ukazatel, označený jako inteligenční kvocient - IQ. Inteligenčním kvocientem rozumíme u dětí do 15 let podíl mentálního věku a skutečného chronologického (matrikového) věku vynásobeného stem. Dosáhne-li např. jedinec v testu úrovně 15 let a jeho věk je rovněž 15 let, je jeho IQ = 100.
Z četných revizí Binet - Simonovy metody jsou nejznámější revize Lewise Madisona Termana (1877 - 1956). Největší úspěch ve světě měla pravděpodobně jeho první Standfordská revize Binetovy - Simonovy stupnice z roku 1916, která obsahovala i úkoly pro dospělé. Praxe ukázala, že škála je vhodná pro věk 5 až 14 let. U dětí od tří do pěti let neměřila spolehlivě. Druhá Standfordská revize, která měla paralelní řadu L a M byla provedena v roce 1937, a to nejen Termanem, ale i Maud Amandou Merillovou (1888 - 1973). Ve třetí revizi v roce 1960 byly obě paralelní řady opět staženy v jednu.
Stále je hodnotnou diagnostickou pomůckou pro zjišťování úrovně inteligence odbornými psychology Standford - Binetův inteligenční test - forma L-M, dále test Terman -Merillové či původní Binet - Simonův test a test kresby lidské postavy podle Florence L. Goodenoughové a testová omnibusová baterie Davida Wechslera, která má své varianty pro věk předškolní (WPPSI), školní (WISC) i dospělý (W. -B.), tj. Wechsler-Bellevue.
Oblíbený je také omnibusový Test struktury intelektu (T. S. I.) podle Rudolfa Amthauera, který obsahuje subtesty diagnostikující konkrétně praktické myšlení, jazykový cit, chápání vztahů, zobecňování, schopnost zapamatování, praktické početní myšlení, teoretické početní myšlení, plošnou představivost a prostorovou představivost. Často jsou odbornými psychology aplikované při odborném vyšetření intelektu Ravenovy progresivní matrice, které mají variantu pro děti, pro dospělé a pro nadprůměrné dospělé (pro pokročilé). Stále užitečná je i metoda Jaroslava Jiráska DOI (duševní obzor a informace), která zjišťuje u dětí úroveň jejich verbální inteligence. Cenné jsou i Kohsovy kostky zjišťující nonverbální schopnosti.
V individuálním psychologickém poradenství je využívána diagnostická metoda TDS (Testy diferenciace schopností) K. Bennetta, H. G. Seashore a A. G. Wesmana, kterou pro Českou populaci standardizoval a přeložil R. Kohoutek. Pro Slovensko přeložili a upravili tuto metodu V. Hlavenka a I. Rapoš. Testy diferenciace schopností obsahují subtesty: verbální úvaha, numerická schopnost, abstraktní úvaha, rychlost a přesnost vnímání, chápání mechanických vztahů (příklad viz zde)a prostorové vztahy. Pro psychologické poradenství při výběru technických povolání a studia technických oborů byl často samostatně používán subtest chápání mechanických vztahů.

Oblíbený je rovněž Analytický test inteligence (A-I-T) Richarda Meiliho, který obsahuje např. obrazové řady, číselné řady, kresby a analogie. Speciálně pro výběr na vysoké školy byla původně sestavena J. Doležalem a R. Mudrochem
Poradenská zkouška. Má šest subtestů. Každý má určený časový limit. Celkový čas administrace testu je asi jeden a půl hodiny.
Významná je i WJIE (Woodcock-Johnson International Edition) psychologická diagnostická metoda mentální výkonnosti vytvořená Richardem W. Woodstockem a Mary E. Bonner Johnsonovou. Metoda je standardizovaná i pro českou populaci pro věk od pěti do šedesáti pěti let. Diagnostikuje více kognitivních schopností (verbálních i myšlenkových a kognitivní efektivnost).
Cenné pro využití v praxi je také pravidlo francouzského vývojového psychologa a vysokoškolského pedagoga René Zazza (1910 -1996)- viz foto,
podle kterého dítě opožděné ve vývoji intelektu o třetinu až polovinu svého chronologického věku je lehce mentálně retardované
(podle staré terminologie je buď lehce, středně nebo těžce debilní).
Při testování inteligence musíme mít ovšem na zřeteli, že jde často jen o aktuální výkon v psychologické zkoušce, který může být ovlivněn i některými faktory mimointelektovými, např. momentální indispozicí, strachem, přílišnou úzkostí apod. Proto je žádoucí neomezovat měření jen na jedinou zkoušku, zejména pokud byla aplikována při hromadném testování. Předpokládá se, že inteligence se vyvíjí do 16 - 18 let.
Rozpracovává se také tzv. dynamické hodnocení, dynamické testování a posuzování potencionálu kognitivních funkcí např. podle americké psycholožky Carol S.Lidz, německého psychologa Jürgena Guthke (1938-2004) a židovského psychologa Reuvena Feurersteina (1921-2014).
Dynamické testování se snaží poznat myšlení zkoumaných dětí jako proces, který se rozvíjí v závislosti na tom jak adekvátně s dítětem rodiče, učitelé a další odborníci pracují. Na rozdíl od tradičního psychologického testování mentální výkonnosti je dynamické testování časově náročnější. Uvádí se, že trvá minimálně dvanáct hodin (rozdělených do tří čtyřhodinových bloků během tří dnů).
Klasické testy poznávací (kognitivní) výkonnosti potřebují většinou jednorázovou dotaci tří-čtyř hodin. Dynamické testování bude proto možno ve školských poradnách aplikovat jen u zdůvodněně vybraných dětí.
Podstatně kratčí, ale i méně exaktní je orientační kvalifikovaný odhad úrovně myšlení na základě odborného pozorování odpovědí žáka na zkušební otázky učitelů při vyučování a na základě rozhovoru s psychologem.
Při posuzování rozumových schopností se musíme vyvarovat tendence dát se ovlivnit hezkým, sympatickým nebo naopak nesympatickým zjevem člověka, zdravotním stavem, úhledností (upraveností, usměvavou tváří), tendence přeceňovat schopnosti defektních jedinců a tendence podceňovat schopnosti nadaných osob, zejména když mají mezery, tj. didaktický deficit v některých školských vědomostech a dovednostech buď pro sociální nedbalost nebo pro předčasnou zájmovou specializaci či z jiného důvodu.

Odborné vyšetřovaní specifickými diagnostickými metodami by vždy měli lege artis realizovat a vyhodnocovat pouze vysokoškolsky vzdělaní a kompetentní odborně kvalifikovaní psychologové.

Literatura

KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 1.vyd. 2002. 544 stran. ISBN 80-214-2203-3.

PAMĚŤ ČLOVÉKA

6. prosince 2008 v 9:26 | Prof. PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Požadovat. aby si někdo zapamatoval vše. co četl, je jako žádat, aby v sobě nosil to, co kdy snědl. Z tohoto žil tělesně a z onoho duševně a stal se prostřednictvím toho, čím je.
(Artur Schopenhauer).

PAMĚŤ je schopnost a dovednost organismu uchovávat minulé informace.

Základní fáze procesu pamatování jsou:
- převod (vštípivost) přijímaných informací do mozkové tkáně,
- podržení (retence) informací v příslušné podobě v mozku,
- vybavení (reprodukce) těchto informací při další činnosti.

Vštípivost (impregnace) je schopnost ukládací. Procesy, které proběhly v mozkové kůře, zanechávají po sobě více nebo méně trvalé "stopy". Jedná se o zapamatování. I bezděčné zapamatování má za normálních okolností výběrový ráz. Je určeno vztahem subjektu k okolí. Záměrné zapamatování je složitá rozumová činnost, podřízená úkolu zapamatovat si. Úkolový charakter zapamatování velmi zvyšuje jeho produktivnost. Při vštěpování se tvoří analyticko-syntetické struktury, nejde o pouhý pasivní proces. Každá nová vědomost se buď zařazuje do již vytvořené struktury vědomostí, nebo se vytvoří nová tvůrčí struktura. Vštípení rozsáhlé látky je samozřejmě obtížnější než vštípení informace malého rozsahu. Významný odborník na problematiku paměti, jíž se zabýval i výzkumně byl H. Ebbinghaus (1850 - 1909), který při zkoumání paměti užíval smyslu prostých slabik.
Schopnost udržení vštípeného v paměti - retence - překlenuje časový odstup mezi vštípením a vybavením (reprodukcí), udává úroveň pamatování. Je tedy pro paměť nejcharakterističtější. Ze schopnosti retence se ještě vyčleňuje konzervační schopnost paměti. Uchování se posiluje používáním a občasným vybavováním (na to by neměli zapomínat zejména starší lidé). Podobně jako pozornost vykazuje i paměť selektivní aktivitu.
Schopnost reprodukce je určována zaměřením činnosti, které paměť slouží. Je ovlivněna emocionálním stavem, trémou a dalšími činiteli. Z běžné zkušenosti je známo, že afekt (např. rozčilení) ztěžuje vybavování. Retence může být úplná a správná, avšak pamatované nelze přechodně vybavit. Při reprodukci se můžeme opírat o asociační zákonitosti, podle dotyku, tj. současnosti, podle následnosti, číselné řady, podle příčiny.
Vedle aktivního vybavování existuje druhá, jednodušší a vývojově dřívější forma reprodukce, a to znovupoznání. Při vnímání objektu, se kterým jsme již dříve měli zkušenost, máme více či méně určitý pocit známosti.

Typy paměti rozlišujeme buď podle toho, zda si člověk pamatuje lépe slova (typ slovně logický) či věci a obrazy, schémata, nákresy (typ názorně obrazný - performační), nebo podle analyzátoru, jehož prostřednictvím si nejlépe pamatuje (typ zrakový, sluchový, hmatový, typ pohybový, typ smíšený). Nosné je rozlišování paměti verbální a noverbální. Nonverbální paměť obsahuje např. některé minulé příjemné i nepříjemné zážitky lidského organismu.
Také v dané době prožívaná emoce má vliv na zapamatování. Uvažuje se i o tzv. paměti emoční či citové (např. při vzpomínce na neštěstí znovu prožíváme strach).
Další třídění je z časového hlediska na paměť ultrakrátkou (okamžitou či ,,senzorickou"), krátkodobou a dlouhodobou.
Krátkodobá paměť je také nazývaná pamětí operativní či pracovní.
Dlouhodobá paměť se dále dělí na explicitní tj.deklarativní,vědomou,
zahrnující procesy, které jsou k dispozici vědomému myšlení (např. fakta, což je sémantická explicitní paměť a události, což je epizodická explicitní paměť), a na paměť implicitní, tj.nedeklarativní, nevědomou, zahrnující procesy, které jsou v podstatě prelinguální (např.motorické dovednosti).
Biologové rozpracovávají problematiku vnitřní paměti imunologické, díky níž se organismus dokáže úspěšně bránit některým infekčním zárodkům, se kterými se již dříve setkal. Umožňuje také očkování proti nakažlivým chorobám.Rozlišujeme také vnitřní paměť genetickou, která zabezpečuje např. stálost tělesných forem živých tvorů, stálost jejich fyziologických pochodů a je podkladem instinktivního chování živočichů a paměť vnější, tedy to, co lidé udělali, vymysleli, vytvořili (chrámy, knihy, teorie, předměty atd.). Interiorizace části vnější paměti je součástí osobnostního rozvoje. Jsou lidé s vysokým memory (pamětním) kvocientem a s nízkým memory kvocientem. Tento kvocient nemusí být v těsné korelaci s inteligenčním kvocientem. Podle toho, do jaké míry se zapojují do zapamatování myšlenkové pochody, rozlišujeme paměť mechanickou a logickou. Často se uvádí, že si člověk zapamatuje 10 % z toho, co četl, 30 % z toho, co viděl, 20 % z toho, co slyšel a 50 % z toho, co současně viděl a slyšel. Asi 70 % lidí dává přednost zrakovému vnímání a podstatně méně jich vnímá především akusticky. Zapamatování je úzce vázáno na motivaci člověka. Obsahy se záporným citovým nábojem se přitom zapomínají více než obsahy s kladným citovým nábojem. Neutrální obsahy se zapomínají nejvíce. Zapomínání lze znázornit exponenciálou, která se nikdy nedostane až k nule.
Kapacita krátkodobé paměti bývá vyjádřena číslem 7. V průměru si zapamatujeme sedmimístné číslo, z velkého počtu slov sedm atp. Jen nevelká část vstupních informací se dostává do tzv. dlouhodobé paměti. Jde např. o informace, k jejichž zapamatování došlo častým opakováním, např. v procesu učení a výchovy. Do dlouhodobé paměti se dostávají i podněty, které sice působily např. pouze zlomek vteřiny, ale vyvolaly silnou emoci (afekt). Čím je emocionální význam informace větší, tím déle trvá aktivace nervového systému.
Metapaměť je úroveň schopnosti a dovednosti adekvátně posoudit kapacitu, funkci a možnosti vlastní paměti.
Informace, které si člověk pamatuje, můžeme třídi na hlavní (kardinální), středové (centrální), vedlejší (sekundární), okrajové (málo významné) a nadbytečné (redundantní).Někteří lidé tyto informace od sebe nedovedou dobře diferencovat a nezřídka je zaměňují.
V současné době se rozpracovává již zmíněná teorie epizodické a sémantické paměti.
Epizodická paměť se soustřeďuje na události a ukládá je podle prostorově časových hledisek.
Sémantická paměť se týká verbálních symbolů, pojmů, vztahů mezi pojmy, významů slov.

Závady a poruchy paměti

Amnézie je porucha či ztráta deklarativní paměti (absence vzpomínky na určitý časový úsek). Hypermnézie je zvýšení pamětních schopností, hypomnézie je snížení výkonu paměti (např. zapomínání při únavě). Paramnézie jsou vzpomínkové klamy a konfabulace jsou smyšlenky. Zapomínání (vyhasínání spojů) je poplatné několika podmínkám. První je časový interval zapomínání (po delším čase zapomeneme více než po kratším). Druhá je druh, typ osvojené látky (smysluplná látka se pamatuje déle než látka bez logiky), třetí je metoda (látka, které jsme porozuměli a měla vztah k našim zkušenostem, se pamatuje déle). Čtvrtá podmínka se týká počtu opakování. Další jsou subjektivní činitelé, věk učícího se, jeho vlastnosti, motivace a zvláštní okolnosti (např. silně afektivní situace, onemocnění apod.).
Pokles výkonnosti paměti bývá projevem únavy, vyčerpání, neurotičnosti, organického postižení mozku, např. arteriosklerotickými změnami (ARS cerebri) u osob vyššího věku.
Staří lidé si pamatují co prožívali před mnoha lety, ale méně si pamatují události čerstvého data, např. z posledního dne. Jejich ,,novopaměť" je poškozena.
Zapomínání.
Americký profesor psychologie Daniel Lawrence Schacter (nar. 1952) ve své knize Sedm hříchů paměti : Jak si pamatujeme a zapomínáme. Vydání první. Praha a Litomyšl : Ladislav Horáček - Paseka, 2003. 272 s. popisuje zapomínání jako "pomíjivost paměti v toku času" .
Hans Ebbinghaus stanovil takzvanou křivku zapomínání, která ukazuje inverzní exponenciální vztah mezi zapamatovanými informacemi a časem. Z ní vyplývá, že krátce (např. za několik hodin) poté, co si nějaký soubor informací vštípíme do paměti, zapomeneme značnou část informací velmi rychle, ale poté se rychlost zapomínání zpomaluje.
Roztržitost bývá zapříčiněna nízkou pozorností při vštěpování i při vybavování informace. Roztržitost se týká zapomínání na věci (např. zapomenutí zda člověk zamknul dveře od svého bytu). Je také úzce spjata s pamětí prospektivní (pamětí týkající se budoucnosti).
K paměťovému bloku dochází, když si člověk snaží vzpomenout na určitou věc, uvědomuje si, že ji zná, ale informace mu je ve vybavování nepřístupná. Pojem zahrnuje například syndrom "mám to na jazyku". Ve vybavení slova mohou například překážet slova, která znějí podobně či mají podobný význam.
Výskyt paměťového bloku také záleží na typu informace, na kterou si snažíme vzpomenout. Jména si například vybavujeme hůře než většinu jiných informací.
K záměně dochází, když si člověk dokáže správně vzpomenout na informaci, nedokáže ji však správně přiřadit k jejímu zdroji. Například když se člověk pravidelně setkává s určitou skupinou lidí a pokusí se popsat jedno určité setkání, může do své zprávy omylem vsunout události, které se staly na dřívějším či pozdějším setkání stejné skupiny.
Sugestibilita se týká pozměnění informací uložených v paměti 
pod vnějším sugestivním vlivem.
Zkreslování se týká našich stereotypů, hodnot, znalostí a citů. Člověk, který je momentálně v pohodě, bude hodnotit události ze svého života kladněji, než kdyby byl v situaci somatické, psychické nebo sociální nepohody.
Přetrvávání je pravý opak zapomínání. Při zapomínání se nám z mysli informace vytrácí, zatímco při přetrvávání se nedokážeme informací zbavit. Častou formou přetrvávání je například, když se člověku v mysli neustále přehrává nějaká znělka nebo věta.
Jednotlivé závady a poruchy mohou být buď jen mírné a přechodné (tj. dificility) nebo může jít o středně těžké nebo i těžké poruchy.
Stinulaci, trénování a rozvoj paměti (zejména u dětí) lze pomocí psychologických a didaktických her.
Individuální i skupinové psychologické a edukativní didaktické hry jsou obdobou spontánních a přirozených činností, které podněcují formou hry nejen paměť, ale i myšlení a jeho dovednosti, vnímání, představování, fantazii, plošnou a prostorovou představivost a řeč, čtení, psaní, kreslení i počítání.
Často se při aplikaci psychologickýh a didaktických her ve stimulačních skupinách či kurzech pro děti (např. ve školských poradnách) využívají i různé didaktické pomůcky, např. skutečné předměty (např. přírodniny, preparáty, vycpávky), modely, obrazy, fotografie, zvukové pomůcky, zrakové pomůcky a dotykové pomůcky i literární a hudební i filmové pomůcky.


Odborná psychologická diagnostika paměti

Odbornou diagnostikou paměti se zabývají psychologové. Využívají přitom vedle pozorování a rozhovoru např. R. Meiliho test vizuální paměti, původní D. Wechslerovu škálu paměti a WMS - III a R (Wechsler Memory Scale). Některé psychologické diagnostické zkoušky zjišťují i tzv. Memory Quocient (MQ). Ten mívají velmi vysoký např. herci, učitelé literatury, dějepisu apod., kteří dovedou zpaměti recitovat dlouhé pasáže z her, poezie, prózy a historické literatury. Výše kvocientu paměti (MQ) nebývá vždy v souladném vztahu s výší inteligence (IQ).
Mezi klasické neuropsychologické diagnostické metody pro tuto oblast patří Bentonův vizuální retenční test (BVRT), který identifikuje vizuální paměť a pozornost, zrakovou percepci a vizuokonstrukční schopnosti a dovednosti. České vydání v roce 1992 upravil český neuropsycholog Marek Preiss, který modifikoval také anglosaskou neuropsychologickou diagnostickou metodu CVT (California Verbal Learning Test), Kalifornský test verbálního učení, který má v češtině oficiální název Paměťový test učení a byl vydán Psychodiagnostikou v Bratislavě.

Měří kapacitu krátkodobé a dlouhodobé verbální paměti, křivku učení, zachycuje poruchy představ a další poruchy vybavování. Je vhodný pro diagnostiku organického oslabení CNS, poruch učení, demence, pozorování následků úrazů hlavy, diferenciální diagnostiku organické vs. funkční poruchy paměti. Tato příručka obsahuje celou řadu výsledků různých diagnostických skupin u americké a české populace.
Použití: individuální, pro děti od 9 do 14 let a pro dospělé
Čas potřebný k administraci: cca 10 min.
Součásti testu: Příručka, Záznamní arch - děti, dospělí
Složení PK: 1 PŘ, 200 ZA/děti, 200 ZA/dosp.
Složení S: 150 ZA/děti, 150 ZA/dosp.


Arsenál psychologických dignostických metod se neustále rozšiřuje. Speciální diagnostické psychologické testové metody odborně aplikují, vyhodnocují a interpretují (do detailů a v souvislostech) pouze vysokoškolsky kvalifikovaní psychologové.

Literatura

KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002.
544 stran. ISBN 80-214-2203-3.