Sociologizující a postmoderní směry v psychologii

11. listopadu 2008 v 17:27 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.


Ať chceme či nechceme, jsme poznamenáni každou věcí, kterou jsme na tomto světě spatřili, každým šlehnutím světla a tmy, kterými jsme prošli a každým dotekem své duše s duší jinou. Tato setkání neseme jednou provždy s sebou, a i když nejsou všechna stejně citlivá a významná a taky ne rovnou měrou osudová a rozhodující, jsme jimi ustavičně modelováni (Bedřich Fučík).

Sociologizující směry za určující pro vývoj a rozvoj normální individuální osobnosti považují společenské,
sociální faktory a skupiny v nichž se jedinec pohybuje.

Osobnost se v sociologickém pojetí stává souborem společenských pozic a rolí,
které člověk hraje podle toho, co se od něho v dané situaci a skupině očekává.
Durheim D.E.
Francouzský sociolog, filozof a sociální psycholog David Emile Durkheim (1858 - 1917) považoval osobnost za výtvor, výsledek sociogeneze, sociální interakce, společenského života. Zaměřoval se ve svých pracích na metodologii a výzkum sebevražednosti. Je spolutvůrcem a hlavním představitelem sociologismu.
Sociologizující směry považují osobnost za výsledek zvláštní sociální situace ve které jedinec žije a na kterou ustavičně reaguje. V interakci s jinými lidmi a skupinami se vyvíjejí tělesné i duševní funkce, vytvářejí se způsoby konání, rituály, potřeby, návyky, zájmy, stereotypy, automatismy, hodnotové systémy
Mead G.H.
Např. americký sociolog, sociální psycholog a filozof (pragmatik) George Herbert Mead (1863 - 1931 ) jako vlastní zakladatel symbolického interakcionismu měl jako svou ústřední myšlenku pojem sociálního já (Self). Lidé konstruují své představy o světě i o sobě samých v průběhu interakcí s druhými lidmi. Člověka chápal symbolický interakcionismus jako bytost zároveň individuální, činorodou a aktivní a zároveň jako produkt sociálních vztahů (interakcí). Úroveň komunikace mezi lidmi je závislá na diskurzivním univerzu. To je také pojem G. H. Meada. Je to sémantický prostor vlastní takové skupině jednotlivců, kteří přikládají gestům i verbálním symbolům stejné významy. Jestliže komunikující nesdílejí totéž diskursivní univerzum, pak to ohrožuje možnost vzájemného porozumění a smysluplné komunikace mezi nimi, protože dochází ke vzniku komunikačních bariér a desinterpretací. Jakoby každý mluvil jiným cizím jazykem.G. H. Mead bývá označován také za sociálního behavioristu, tedy za představitele sociálně psychologického směru v behaviorismu.
Cooley Ch.H.
Pro sociologizující směr v psychologii vyslovil důležitou teorii americký sociolog Charles Horton Cooley (1864 - 1929). Podle jeho teorie zrcadlového já si člověk buduje své mínění o sobě nikoliv nezávisle na druhých, nýbrž tak, že pohlíží na sebe i jejich nebo dokonce především jejich očima. Názory druhých (zejména z rodiny, vrstevníků a sousedů) bývají často směrodatné pro budování vlastní identity.
Jedinci mají stále větší tendenci osvobozovat se ze společenských regulativních příkazů a norem, což vede ke stavu anomie. Projevem rostoucí dezorganizace moderních společností je mj. vzrůstající počet sebevražd.
Mezi sociologizující autory v psychologii můžeme zařadit francouzského lékaře a psychologa
Gustav le Bon
Gustava Le Bona (1841-1931), který je považován za jednoho ze zakladatelů sociální psychologie a za klasického teoretika a praktika psychologie davu. Jeho Psychologie davu vyšla v roce 1897. Uvedl, že člověk se v davu mění a podléhá iracionalitě a primitivismům až na úrovní mentální retardace, které se v davu projevují jako typické znaky. V davu se podle něho vytváří tzv. duše davu, která je výsledkem sugesce a v davu zvýšené sugestibility, psychické nákazy a anonymity jedince v davu. Lidé v davu směřují k tomu, aby se jejich duševní úroveň vyrovnala.
Někdy se dokonce hovoří o komunikačních tradicích a o sociální dědičnosti, která má údajně na vývoj osobnosti obdobný vliv jako dědičnost biologická.
Teorie zdůrazňující vnější sociální vlivy při determinaci vývoje psychiky a osobnosti se nazývají teorie exogenistické (na rozdíl od endogenistických teorií, které zdůrazňují vlivy vnitřní, např. genetické).
Exogenetické teorie považují za rozhodující formativní vliv pro člověka jeho zkušenost (empirii).
Mezi teorie endogenistické patří např. "sociobiologická" teorie
amerického přírodovědce, biologa
Wilson
a entomologa Edwarda Osborna Wilsona (nar. 1929), který má tendenci přeceňovat genetickou složku prožívání, chování i jednání jednotlivců, skupin i společenstev.
Ve své práci Sociobilogie: nová syntéza (1975) definuje sociobiologii jako systematické vědeckém studium všech forem sociálního chování všech druhů (organismů) včetně člověka.
Napsal též O lidské přirozenosti (1979), Mravenci (1990), Rozmanitost života (1992)
Wilsonovy koncepce kritizoval např. významný kanadský genetik R. C. Lewontin (nar.1929).
Lewontein
Mezi sociologizující psychology lze s určitou dávkou nejistoty zařadit také
Zimbardo
amerického psychologa Philipa Zimbarda (nar. 23.3.1933), který obdržel cenu Nadace vize 97 manželů Václava a Dagmar Havlových v roce 2005 za své experimenty realizované v roce 197l se dvaceti čtyřmi studenty stanfordské university, kteří ve sklepení této univerzity hráli a prožívali role dozorců a vězňů.
Studenti vysoké školy byli jednoho nedělního rána zadržení v Palo Altu. Jiní studenti byli ,,obsazení " do role dozorců. Experiment nazvaný ,,The Stanford Prison Experiment" musel být ukončen po šesti dnech místo plánovaných 14 dní. Vyskytlo se totiž nebezpečmě sadistické chování, jež přinášelo některým ,,dozorcům" potěšení, přičemž ti, kdo nesouhlasili, nezasáhli.
Na lidské chování má zřejmě zastávaná mocenská pozice větší vliv, než se běžně má za to.
Zákeřná nemusí být osobnostní predispozice, zákeřnou se může stát konkrétní sociálním situace v níž se člověk octne.
Pro sociální psychology a biologizující sociology je podnětné učení britského sociobiologa
Dawkins
Richarda Dawkinse (nar. 1941) o memech, což jsou vzděláváním, výchovou, náboženstvím, módou a reklamou z generaci na generaci předávané elementy kultury (např. tradiční zkušenosti, informace, zvyky).
Napsal např. knihu Sobecký gen, která vyšla i
v Praze 1998.
Moderní teorie sociálního učení usilují o nácvik a interiorizování sociálních
dovednosti, přičemž však berou v úvahu vedle prožívání i kognitivní procesy.
Mezi sociologizující psychology lze zařadit také kritika hlavního proudu klasické a
Harré Rom
tradiční psychologie anglického filozofa a sociálně konstrukcionistického psychologa Roma Harré, který vydal s P. F. Secordem v roce 1972 knihu Výklad sociálního chování a od té doby ještě řadu publikací, v nichž se snaží navrhnout zcela novou , tzv. etogenickou psychologii či etogeniku, která navazuje např. na mikrosociologii, etnometodologickou školu H. Garfinkela, dramaturgický interakcinonizmus E. Goffmana a teorii personálních konstruktů G. Kellyho. R. Harré zejména kritizuje tato východika psychologie: mechanistický model člověka, humovskou koncepci příčinnosti a pozitivistickou metodologii. Doporučuje psychologům respektovat jeho antropomorfní model člověka, který přístupuje k jedinci jako k autonomní lidské bytosti (ne jako ke stroji, mechanismu či počítači nebo jako ne-lidskému živému organismu), která žije v určitém ne vždy sociálně spravedlivém ekonomickém, sociologickém a politickém systému.
Postmoderní psychologové např. britská vývojová psycholožka Erica Burmanová (nar.1960) mají mimořádný zájem na emancipaciBurman Evar
mužů a žen a mají dojem, že tradiční psychologie byla příliš patriarchální (androcentristická) a dehumanizovaná. Jde také o to, aby psychologie byla sociálně užitečnější a zvyšovala osobní potenciály jednotlivců v daném sociálním a kulturním kontextu a v případě nutnosti, aby přispívala i ke změnámi sociálně-ekonomických a mocenských systémů.
Tradiční psychologie je kritizována za preferování pozitivistických a kvantitativních přírodovědných metod, za údajně nedostatečný respekt k rozmanitým kulturním a sociálním kontextům daných skupin a společenství, k úrovni sociální a politické spravedlnosti, za malý důraz na úsilí o sociální užitečnost a případně i změnu sociálních systémů.
Postmoderní psychologové doporučují odklon od tradičních kvantitativně zaměřených poznávacích metod psychologie a příklon k novému, a to kvalitativního pohledu na sociální život lidí a na využívání imetody diskurzivní analýzy (popisování a vysvětlování konkrétního sociálního chování, jednání, stavu věcí a jevů) a k semiologickému využití narativ (příběhů, vyprávění), k intenzivnímu
zkoumání přirozených a každodenních sociálních komunikací a interakcí, konverzací na pracovištích i v rodinách, druhy a typy součinnosti, např. spolupráci (kooperace), uvádění do souladu (koordinace), bytí či pracovní aktivitu vedle sebe (koexistenci), vzájemnost (reciprocitu), soupeření (rivalitu, konkurenci), soutěžení (kompetici), účastenství, partnerství, spolupachatelství.

Postmoderní psychologové a psycholožky mají pozitivnější vztah k dosavadní praktické psychologii než k psychologii teoretické. Vůči ní jsou silně kritičtí - snad až na sociálně orientovanou teoretickou psychologii.
Podobná kritika postihuje i tradiční pedagogiku a zřejmě vedla i k zřízení relativně nového oboru pedagogiky, a to k sociální pedagogice.

Doporučená literatura:
KOHOUTEK, R. Dějiny psychologie pro pedagogy. Brno: Masarykova univerzita..
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Martina Martina | E-mail | Web | 3. srpna 2013 v 19:55 | Reagovat

Dobrý den, děkuji za tento článek. Je velmi poučný a kvalitní, stejně jako celý tento blog.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama