Postoje a vztahy, sociální motivovanost

10. listopadu 2008 v 14:12 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek, CSc.
Postoje a vztahy bývají často značně subjektivní a relativní:
,,mírou všech věcí je člověk - jsoucích že jsou a nejsoucích, že nejsou"
(Protagoras z Abder).

Socializace jedince úzce souvisí s vytvářením poměrně stálých tendencí k určitému
chování, tj. postojů,
které významný americký psycholog Gordon Willard Allport (1897-1967)
definoval jako ,,mentální a nervové stavy připravenosti k reagování".
Všeobecně je přijímán třísložkový model postojů, který předpokládá existenci afektivní, kognitivní (poznávací) a behaviorální, resp. konativní komponenty či složky postoje:
afektivní složka postoje vyjadřuje emoční (citové) vztahy vzhledem na předmět postoje;
kognitivní složka postoje vyjadřuje stupeň vědomostí o předmětu postoje
a behaviorální (konativní) složka postoje vyjadřuje tendenci jednak ve smyslu existujícího postoje.

Postoje jako takové nejsou člověku primárně vrozeny, nýbrž se u něho vytvářejí a rozvíjejí především jako důsledek sociální determinace v průběhu ontogeneze. Utváření a formování postojů, názorů a předsudků probíhá v rámci celé řady skupin, jichž je člověk členem. Na utváření postojů působí také masové sdělovací prostředky (i když většinou ne tak významně jako malé skupiny).
Postoj je komplexní tendence odpovídat poměrně stálým a charakteristickým způsobem (kladně, neutrálně, ambivalentně či záporně) na určité opakované situace, myšlenky, objekty, osoby.
Postoje jsou hodně vázané na skupinové mínění a vytvářejí se ve skupinových interakcích.
V dětském věku mají postoje široký, obecný charakter, později dochází k jejich diferencování a současně k seskupování v určité trsy, soubory postojů. Tomuto seskupování postojů se říká postojová integrace. Postoje mají určitý směr, určitou intenzitu a vliv na konání. Mohou být kladné, záporné, stabilní, labilní, snadno narušitelné, ovlivňující chování člověka výrazně nebo nevýrazně.
Postoje působí jako filtrující a kontrolní orgán. Proto předávané informace nejsou identické, totožné s přijatými nebo pochopenými informacemi.
Postojům se člověk učí od ostatních lidí a skupin. Často se přizpůsobujeme, protože si přejeme, abychom byli přijímáni určitým člověkem nebo skupinou. Osvojujeme si proto postoje, které zaujímá daný člověk nebo členové skupiny, abychom se cítili být akceptováni. Přítomnost jiných lidí vždy nějak mění naše chování, když vyjadřujeme své postoje. Člověk tedy vždy nevyjadřuje navenek svůj pravý, vlastní a ryzí vztah, ale vyjadřuje postoj, který je považován za sociálně žádoucí (sociálně deziderabilní) nebo o kterém se domnívá, že je či bude v dané společnosti preferován.
Změny postojů vysvětluje např. teorie kognitivní disonance Leona Festingera (1919-1989).
Podle této teorie jsou postoje jednotlivce navzájem konzistentní a jednotlivec se chová ve shodě se svými postoji. Občas dojde k inkonzistencím, a ty budí kognitivní disonanci. Její prožívání je pro člověka nepříjemné, a proto je člověk motivován, aby je redukoval, nebo aby se jim vyhnul. Jde vlastně o redukci disonance a dosažení konsonance. To se týká nejenom vztahů mezi postoji, ale i vztahů mezi postoji a chováním (činy). Inkonzistence může být i mezi naším proklamovaným a prezentovaným sebepojetím a vlastním chováním v konkrétní sociální situaci.
Postoj v našem pojetí je něco kvalitativně nižšího než vztah. Je to méně zakořeněný návyk jednání než vztah či vlastnost. Postoj má pouze situační charakter a je typický pro adaptivní, přizpůsobivé chování, na rozdíl od chování expresivního, bezprostředně výrazového, které vyjadřuje to, co v člověku skutečně je, tedy skutečné vlastnosti (odráží vnitřní prožívání). Zvláštní pozornost sociální psychologie věnuje vztahům dyadickým (dvou osob, např. manželům) a vztahům intimním (blízkým) jako je rodičovská láska, přátelství atp., a jejich kontextům. Za blízké je možno považovat ty osobní vztahy, prostřednictvím kterých osoba ovlivňuje jiné osoby často, silně, v různých sférách činností a relativně delší dobu.
Určitý směr myšlení, cítění a jednání člověka dávají tedy jeho postoje a vztahy.
Např. vztah k práci je určován hlavně těmito faktory:
pracovní jistotou, že pracovník má stálé povolání, že ve své práci určitě bude moci pokračovat, buď u téhož podniku nebo v jiném, tak dlouho jak bude chtít;
příležitostí k pracovnímu postupu, povýšení podnikem;
vedením;
mzdou;
vnitřním charakterem práce, tvořivostí, pestrostí, odpovědností, jednoduchostí atd.;
bezprostředním nadřízeným;
společenskými aspekty pracovní činností (úroveň spolupráce, porozumění, přátelství, hrdost na členství ve skupině apod.);
komunikací (informace o smyslu plánů i úkolů);
pracovními podmínkami (fyzikálními, pracovní dobou);
požitky (dovolená, důchodové a nemocenské zabezpečení aj.);
možností odborného růstu.
Postoj je stanovisko, které člověk zaujal. Projevuje se připraveností plnit určité úkoly a cíle.
Postoj, v němž převládá představa o něčem, se nazývá názor,
postoj v němž převládá racionální složka je smýšlení,
iracionální složka převládá u víry.
Metoda jak doporučovat a měnit vztahy postoje, názory, mínění, smýšlení a víru se nazývá propaganda. Používá často sugescí v mediích (např. v televizi, v tisku, v rozhlase). Naštěstí se vyhraněné postoje, názory atd. mění obtížně. Citově podbarvená propaganda je vždy účinnější než propaganda opírající se pouze o rozumovou argumentaci. Čím více lidé dovedou poznávat triky a metody propagandy a reklamy, tím méně jsou jim přístupní. Reklamu přitom chápeme jako činnost (využívající různých pomůcek) sloužící propagaci.
Pokud jde o základní postoje člověka vůči existujícímu společenskému systému nebo vůči pracovní skupině kde působí, rozlišujeme: angažovanost: aktivní, kladný vztah vůči danému hodnotovému systému skupiny či společnosti, konformitu: přizpůsobení, vnější souhlas s danou soustavou norem a hodnot, indiferenci: nezájem o daný hodnotový systém skupiny či společnosti, nesouhlas: zavržení daného hodnotového systému, jeho negativní, kritické hodnocení a aktivní odpor vůči skupinovým či společenským hodnotám.
Na postojích spočívá také mínění člověka a veřejné mínění.Jsou to soubory soudů, představ, přesvědčení, názorů signifikantních částí společnosti (národa, populace) o různých, zpravidla pro společnost důležitých faktech.
S postoji úzce souvisí problematika kauzální atribuce a autoatribuce. Kauzální atribuce je vlastně sklon k často odlišnému připisování příčin vlastního chování a stejného chování jiných lidí, je to tendence k nezřídka rozdílnému připisování příčin vlastního či cizího úspěchu a neúspěchu.
Autoatribuce je subjektivní přisuzování a připisování vnitřních a vnějších, trvalých nebo dočasných příčin úspěšného či neúspěšného, resp.žádoucího a nežádoucího vlastního sociálního chování a duševního prožívání.

Diagnostika postojů a vztahů využívá několika postupů, např.:
Pozorování vzájemných vztahů členů skupiny při nějaké činnosti.
Všímáme si např., kteří členové skupiny jsou stále spolu, kteří osamoceni, kdo udává ráz činností, kdo vede; jak ochotně se jednotliví účastníci podřizují a spolupracují, jak se snášejí, jak snášejí svého vedoucího atd.
Sociometrický dotazník
je předkládaný všem členům skupiny.
Každý má odpovědět na několik otázek, např.:
Uveď jména osob, s nimiž byste chtěl(a) spolupracovat.
S kterými osobami bys chtěl(a) společně bydlit na výletě?
S kterými členy skupiny bys rád trávil(a) volný čas?
Které členy skupiny bys vybral (a) za vedoucí výpravy, výletu?
Možné jsou i otázky negativní, např.:
S kým bys nejméně rád byl ve společné pracovně?
Členové skupiny jsou pak vyzváni, aby stručně písemně zdůvodnili svou volbu.
Někdy je vhodnější uvádět místo slovních otázek obrázky s konkrétními situacemi.
Individuální rozhovor .
Může být realizováns jednotlivými osobami i kolektivní beseda o vzájemných vztazích mezi členy kolektivu.
Zde záleží velmi na taktu a obratnosti vedení rozhovoru, aby nepůsobil dojmem výslechu, jehož výsledků by bylo možno zneužít. Dotazujeme se na to, které osoby jsou nejoblíbenější a proč, kteří lidé jsou neoblíbeni a proč atd.
Informace získané od rodičů, učitelů, vedoucích apod.
Ptáme se na sociální chování a postoje sledovaného, na jeho reakce vůči ostatním lidem, na jeho hodnocení jednotlivých členů pracovního kolektivu, na to, jak je sám skupinou hodnocen atp.
Posuzovací škála.
Badatel vypracuje několik obecných kladných a několik záporných charakteristik vystihujících běžné typy osob a zkoumaná osoba je žádána, aby uvedla, na koho ve skuině se ta či ona charakteristika nejlépe hodí, resp. která nejlépe vystihuje ji samu.
Zjištěné výsledky vyjádříme v tabulce nebo v sociogramu:
Sociometrická tabulka či matice
1) osoby seřadíme např. podle abecedy (zvlášť muže a zvlášť ženy) a každé osobě přiřadíme odpovídající symbol;
2) sestrojíme tabulku s počtem n řádků a n sloupců, kde n je rovno počtu osob ve skupině, řádky i sloupce shodně označíme symboly osob;
3) proškrtneme diagonálu, která je tvořena políčky tabulky, odpovídajícími průsečíkům řádku a sloupce příslušné osoby;
4) v řádcích vyznačujeme provedené výběry - pozitivní výběry označíme symbolem plus a negativní symbolem mínus ( pro negativní výběr se někdy používá i znaménko X), za použití pouze pozitivních nebo pouze negativních výběrů můžeme provedené výběry označit číslem, které vyjadřuje pořadí provedeného výběru (jeho intenzitu);
5) ve sloupcích automaticky získáváme přehled o obdržených výběrech;
6) za předpokladu, že není omezen počet prováděných výběrů, zavedeme na pravé straně tabulky sumaci provedených výběrů. Bez ohledu na předchozí podmínku na spodní straně tabulky zavedeme sumaci získaných výběrů (popř. zvlášť pozitivních a negativních);
7) při použití více výběrových kritérií je barevně odlišíme;
8) pokud používáme intenzitu výběrů, rovněž zavádíme samostatnou sumaci;
9) reciproční (vzájemné) výběry (kdy osoba A vybrala osobu B a osoba B vybrala osobu A)můžeme dát do kroužku a zavést jejich samostatnou sumaci (na pravé straně tabulky).
Sociometrická matice je východiskem pro grafické znázornění vazeb a vztahů ve skupině, pro vypracování sociogramu.
Sociogram.
Výsledky sociometrie můžeme vyjádřit sociogramem, z něhož názorně např. vidíme, který jedinec dominuje, který je izolován atd. Kroužek v sociogramu znamená ženu (dívku), trojúhelník muže (chlapce), čísla uvnitř znamenají pořadová čísla (můžeme též dávat zkratky jména), směr šipky znamená směr sympatie. Volby jsou znázorněny čarami spojujícími trojúhelníky s kroužky atp.
Pozice jedince ve skupině, která odráží úroveň jeho popularity se nazývá sociometrický status.
Pozitivní sociometrický status je dán poměrem součtu obdržených pozitivních výběrů k maximu možných obdržených výběrů.
Negativní sociometrický status je dán poměrem součtu konkrétních obržených negativních výběrů k maximu možných negativních výběrů.
Vedle pozice řadového člena skupiny existují i jiné pozice jedince ve skupině, resp. další druhy sociometrického statusu, definované sociometrickými parametry.
Jsou to např. následující pozice:
hvězda (star): má maximální hodnotu tzv. smíšeného sociometrického statusu, tj. suma všech obdržených voleb, pozitivních i negativních, převažují však volby pozitivní, je ve skupině nejoblíbenější;
outsider: je osoba, která hodně volí, ale je málo volena a odmítána (má velký počet negativních voleb);
zavržený (antihvězda, antistar, černá ovce): tato osoba získala maximum negativních voleb;
izolát: je osoba, která ani nevolí, ani není volena, žije izolovaně na okraji skupiny;
šedá eminence: je to osoba v pozadí, která je pozitivně volena oficiáním vedoucím skupiny a sama formálního vedoucího vybírá, ale jinak je izolovaná.
Při diagnostice postojů a vztahů vycházíme zpravidla pozorování a rozhovoru, ale můžeme využívat i speciální testy a metody.
Z testů nám slouží ke zmapování situace ve skupině zejména sociometrie, která měří sociální vztahy uvnitř malé skupiny, kde se členové znají, projektivní techniky k odhalení postojů (test sémantického výběru, test barevného sémantického výběru, nedokončené věty...).
Ve školách jsou užitečné i další metody skupinové diagnostiky, například dotazník sociálního klimatu školní třídy (Mareš, 1998). .
Osvědčil se i V. Hrabalův, st. sociometrický test SO-RA-D. Je to standardizovaný test. Obecným cílem metody je sonda do struktury mezi osobních vztahů ve třídě, zvláště zjišťování pozic z hlediska vlivu a obliby. . Každý žák ohodnotí své spolužáky ve třídě ze dvou hledisek:
1. za jak vlivné je považuje a
2. jak jsou mu sympatičtí.
Udělá to prostřednictvím pětibodové škály. Známka 1 označuje největší míru vlivu a obliby a naopak známka 5 míru nejmenší. Škálové posouzení sympatií je současně doplněno krátkým zdůvodněním.
Pro oblast školství je přínosný je i Dotazník specifických sociálních rolí Michala Koláře (nar. 1951).
V podstatě jde o metodu "Hádej, kdo to je" (Guess who), ve které žáci odpovídají např na otázky:
Kdo se umí ze spolužáků nejlépe prát?
Koho považuješ za nejchytřejšího?
Komu to myslí a má dobré nápady?
S kým je největší legrace?
Kdo je odvážný a nebojí se?
Kdo nejvíc žaluje?
Mezi diagnostické metody zjišťující stav sociální motivovanosti patří testy hodnot, potřeb, zájmů.
Testy hodnot často zachycují rozličné zájmové a hodnotové oblasti, např. hypertelické či ideové, heterotelické, sociálně emoční, zájmově činnostní, autotelické, osobně ambiózní, materiální, tělesné atp.
Je využíván Test hierarchie hodnot amerického sociálního psychologa polského původu Miltona Rokeache (1918-1988), který zjišťuje jednak cílové hodnoty (např. pohodlný život, prospěšný život, vzrušující (adrenalinový) život, zabezpečení rodiny, vnitřní harmonie, potěšení, společenské uznání, moudrost atp.), jednak instrumentální hodnoty (např. ctižádostivost, úsilí o úspěch, velkorysost, čestnost, nezávislost, zdvořilost, odpovědnost, rozumovost, sebeovládání atp.).
Slovenský psycholog Ján Vonkomer sestavil dotazník Ho-Po-Mo na zjišťování hodnotových orientací, postojů k hodnotám a motivace výkonu. Pojem postoj chápe trojsložkově (složka emotivní, kognitivní a konativní). Hodnotové orientace chápe jako strategickou rovinu zaměřenosti a rozhodování člověka. Postoje k hodnotám podle něho určují rovinu operační, která předchází konkrétní činnosti, motivační prostředky jsou podněty v taktické rovině. Vonkomer vnímá v regulaci chování a jednání hierarchii v pořadí: hodnotová orientace, postoje k hodnotám a motivační prostředky. Geneze těchto struktur je však opačná, obrácená. Prvotně působí motivační prostředky, postupně vznikají postoje a jejich další kvalitou ve vývoji jsou hodnotové orientace. Zde je evidentní vztah se socializačním procesem.
Existují také různé inventáře vztahů k novému a změně. Obsahují otázky typu: Skrývají pro vás staré věci tajemství? Je lepší koupit novou věc, než používat starou? Pokud to lze, pokoušíte se staré poškozené, ale ještě funkční věci opravovat, abyste se s nimi nemusil ještě nebo vůbec nikdy ,,rozloučit"? Tyto testy diferencují lidi na konzervativní, tradicionální a modernistické typy.
Existuje také mnoho různých inventářů potřeb člověka. Např. Inventář potřeb Mariána Hrabovského a Anny Hrabovské, který autoři označují za semiprojektivní metodiku. Obsahuje čtyřicet položek reprezentujících např. tyto potřeby: úspěch, domov, nasycení (potrava), emocionální blízkost a kontakt, pevný charakter, dodržování oficiálních norem, láska, empatie, autonomie, konformizmus, estetické prožívání, silná osobnost, bezpečí a jistota, relaxace, sex, tělesná krása, pořádek, zdraví, tvořivost atp.
Existuje řada dotazníků zjišťujících teoretické a praktické zájmy.
Dotazníky praktických zájmů bývají modifikací původního testu Františky Baumgartenové-Tramerové (1888 - 1971), který se nazýval Knihy o povolání a Dotazníku zájmů o praktické činnosti, který sestavil slovenský psycholog Martin Jurčo (1926 - 1983). Počet okruhů zájmového zaměření podle Jurča (lidé, umění, technika, živé organismy) bývá rozšířen např. až na čtrnáct okruhů podle základní volby oborů profesní činnosti na konci na konci povinné školní docházky. Dotazníky teoretických zájmů bývají zase modifikací Brněnského katalogu knih pro středoškoláky s tím, že v některých těchto dotaznících nejsou jednotlivé zařazené názvy knih, učebnic a příruček vykonstruované, ale odpovídají reálným názvům.
Přínosný je též Dotazník interpersonální orientace FIRO-B (Fundamental Interpersonal Relations Orientation) amerického psychologa Williama C. Schutze (1925-2002), který upravil Jiří Kožený.

Doporučená literatura:
KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama