Poradenská psychologie ve školství

11. listopadu 2008 v 8:10 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.

Je obtížné říci něco, co by bylo alespoň tak dobré, jako neříci nic.
Ludwig Wittgenstein (1889-1951)


Pedagogicko-psychologická poradenská péče má své začátky v Anglii. Již v roce 1884 otevřel Francis Galton (1822-1911), eugenik, evolucionalista a pracovník v teorii, metodách a využívání psychologie jako vědy v praxi (je znám hlavně svými výzkumy dědičnosti psychických vlastností) tzv. antropometrickou laboratoř.
Stanovil si cíl prostřednictvím studia a poznání osobnosti dítěte poskytovat rady při výchově v rodině a škole. Do té doby byla psychologie považována za ryze teoretickou vědu.

Z Galtonovy laboratoře se vyvinula na univerzitě v Londýně první psychologická výchovná poradna. V roce 1928 to byla už CHILD GUIDANCE CLINIC, dětská poradenská klinika.
Galtonův projekt již koncem devatenáctého století ideově ovlivnil amerického klinického psychologa Jamese McKeena Cattella (1860-1944), Galtonova žáka z USA.
A byl to právě James Cattell, který podnítil amerického psychologa
Lightnera Witmera (1867-1956), aby otevřel první poradenskou kliniku v USA
(roku 1896) při Pensylvánské univerzitě.
Witmer se zabýval např. možnostmi psychologické nápravy poruch pravopisu.
Ve Francii byly podobné tendence podpořeny zřízením pedagogické laboratoře (1905) psychologem
Alfredem Binetem (1857-1911) v Paříži, průkopníkem odborného psychologického diagnostikování mentálních schopností dětí.
Spolu s T. Simonem (1873-1961) vypracoval A. Binet známý omnibusový B-S (Binet-Simon) test inteligence.
Teorii i praxi všech směrů psychologického poradenství výrazně ovlivnil také
britský psycholog Charles Edward Spearman (1863-1945), a to
svým učením o G (generálním) faktoru (inteligenci)
a S (speciálních) schopnostech.
Souběžně s pedagogicko-psychologickým poradenstvím vznikalo relativně autonomně poradenství pro volbu povolání, které bylo orientováno spíše psychometricky než klinicko-psychologicky.
Velký vliv na rozvoj vědecko praktické poradenské péče měl William L. Stern (1871-1938),
zakladatel diferenciální psychologie a původce inteligenčního kvocientu (IQ navrhl v roce 1912).
Velmi přínosné byly práce amerického psychologa Lewise Madisona Termana (1877-1956),
autora Stanford - Binetova testu (1916) a dalších inteligenčních testů, který
je znám rovněž svými výzkumy nadaných a geniálních dětí a
faktorů manželské spokojenosti a rozdílů mezi muži a ženami.
Významné pomůcky pro měření nonverbální inteligence v psychologické praxi vyvinul žák Charlese Spearmana a spolupracovník genetika Lionela Penrose anglický psycholog John Carlyle Raven (1902-1970). Jsou to především Ravenovy standardní progresivní matrice
( Standard Progressive Matrices, SPM) prezentované poprve v roce 1936, dále Ravenovy standardní progresivní matrice plus ( Standard Progressive Matrices Plus, SPMPLS), zkrácené Ravenovy barevné progresivní matrice (Ravens Colored Progressive Matrices,CPM) určené dětem, starším lidem a mentálně retardovaným a dementním a Ravenovy progresivní matrice pro pokročilé (Ravens Advanced Progressive Matrices, APM).
Ravenův nonverbální test inteligence, používaný individuálně i skupinově, je homogenní názorová zkouška abstraktní tvarové percepce a dedukce.
Podle Johna C. Ravena je to test schopnosti nazírat určité tvary, chápat jejich povahu a vzájemné vztahy, a tím vyvíjet při tomto úkolu metody logického usuzování. V průběhu řešení testovacích úloh Johna Carlyle Ravena jsou angažovány čtyři druhy psychických procesů: vnímání, představivost, pozornost a myšlení. Do určité míry hraje roli i učení, proband získává zkušenosti s řešením úloh tohoto typu v průběhu testu a může je pak uplatnit při řešení analogických úkolů obtížnějších (Svoboda, Krejčířová, Vágnerová, 2001).
Standardní progresivní matrice jsou určeny pro testování ve věkovém rozsahu od 6 do 65 let.
Tento psychometrický test obsahuje šedesát úkolů, seřazených do pěti skupin (setů A,B,C,D a E) po dvanácti úlohách. Obtížnost úloh uvnitř jednotlivých setů stoupá. Sety se kromě obtížnosti od sebe liší i svým zaměřením, které jsou údajně tyto: princip souvislosti vzoru, analogie mezi páry figur, progresivní změny vzorů v souladu s logickým principem, přeskupování figur, analýzy figur na elementy a jejich restrukturace. Úkolem zkoumané osoby je dosadit z 6 nebo 8 předtištěných variant tu, která jediná logicky zapadá do vynechaného místa na ploše se základním vzorem. Časová hranice není stanovena. Většinou k řešení stačí necelá jedna hodina.
Examinátor vysvětlí probandovi způsob práce se zkouškou a je žádoucí, aby osobně zkontroloval, zda vyšetřovaná osoba porozuměla instrukci tím, že dokáže řešit prvních pět snadných úkolů setu A. Po poučení, jak má provádět zápis svých odpovědí do záznamového archu, necháá experimentátor či examinátor klienta pracovat samostatně. Zaregistruje pouze celkový čas práce s testem.
Podle klíče zjistí examinátor počet správných řešení, který je roven celkovému počtu bodů. Dosažitelné maximum je tedy 60 bodů. Nejuspokojivější je interpretace celkového skóru srovnáním s procentuální frekvencí u vzorku normální populace podle věkových skupin. Dosažený skór lze na základě tabulek převádět též na deviační inteligenční kvocient.
Ravenovy progresivní matice byly hojně používány v anglické armádě za druhé světové války. Patří pro svoji jednoduchost, nezávislost na vzdělání a na kulturním prostředí i pro kapacitu rychle získat základní údaj o inteligenci zkoumané osoby mezi oblíbené orientační inteligenční testy.
John C. Raven připravil také zkrácenou a barevnou variantu tohoto testu pro děti a také variantu pro mimořádně nadané jedince.
Nevýhodou je možnost ovlivnění výsledků mimointelektovými faktory (zejména situačním stavem pozorností), což v některých případech (např. u neuróz) může zkreslovat výsledky. Testem nelze získat informace o struktuře inteligence. Ravenova zkouška je proto užitečná především jako jedna ze složek testové baterie.
Sama o sobě není Ravenova zkouška progresivních matric optimálně spolehlivým prediktorem školní úspěšnosti ani úspěšnosti v různých typech povolání - v tomto ohledu jsou podstatně přesnější klasické obecné inteligenční soubory, eventuelně doplněné o vybrané zkoušky speciálních schopností.
Mimo varianty tohoto nonverbálního testu inteligence vytvořil John Carlyle Raven ještě také test slovní zásoby (Mini Hill Vocabulary - zkratka MHV).
Z českých psychologů zkonstruoval v roce 1960 verbální test inteligence pro děti např. Jaroslav Jirásek . Nazval ho Duševní obzor a informace (DOI).
Velkým přínosem pro poradenské psychology a psychology v praxi pracujícíí ve 20 století byly testy vyvinuté předním americkým psychologem rumunského původu Davidem Wechslerem (1896-1981). Jsou to např.:
Wechsler Adult Intelligence Scale (WAIS) z roku 1939,
Wechsler Intelligence Scale for Children (WISC) z roku 1949,
Wechsler Preschool and Primary Scale for Intelligence (WPPSSI) z roku 1967.
Vytvořil také Wechsler Memory Scale.
Inteligenci definoval jako vnitřně členitou a zároveň globální schopnost individuálně účelně jednat a efektivně se vyrovnávat se svým okolím.
První specializovaná poradna pro volbu povolání vznikla na popud Franka Parsonse (1854-1908) v roce 1908 v Bostonu. Vědeckou bázi poradenství budoval hlavně profesor Harwardské univerzity Hugo Münsterberg (1863-1916). S vysokoškolským poradenstvním v USA se spojují taková jména, jako W. R. Allen, A. Anastazi, R. W. Baker, R. F. Berdie, E. Burgess, C. Rogers, D. H. Smith, G. G. Stern, J. H. Whiteley, R. Williamson aj.. Na Harwardské univerzitě byla zřízena již v roce 1909 také první vysokoškolská psychotechnická poradna. Psychotechnika však byla kriticky zhodnocena na Mezinárodním kongresu užité psychologie v Londýně roku 1956. Od té doby se pojem psychotechnika již v psychologii neužívá.
Předpokladem rozvoje psychotechniky bylo na jedné straně vytvoření a propracování nauky o povoláních, tj. určení vlastností, jež jsou důležité pro povolání, na druhé straně pak zavedení zkoušek pro určení způsobilosti pro povolání. H. Münsterberg přitom poukázal na nutnost zkoumat nejenom všeobecnou inteligenční úroveň, ale též paměť, pozornost, motoriku a další funkce osobnosti člověka. Münsterberg pojímal obor psychotechnika velmi široce. Náplň psychotechniky byla velmi blízká náplni dnešní psychologii práce.
Výsledkem správné konfrontace poznání člověka (sebe sama) a profese měla být adekvátní volba povolání. Vztah osobnost-povolání byl vysvětlován a poradensky ovlivněn konfrontačním mechanismem. Z konfrontačního modelu se vyprofiloval přístup prostřednictvím rysů a faktorů. Celé hnutí psychotechniky vychází z tohoto principu a z postulátu, že kvantifikovanou strukturu schopností, zájmů a osobních rysů je možno klást do jednoduchého vztahu se strukturou profesionálních požadavků a příležitostí.
První česká poradna pro volbu povolání vůbec vznikla 15. 11. 1919 při českém odboru zemské rady živnostenské v Brně. Stojí za zmínku, že psychotechnické oddělení této poradny budoval psycholog a pedagog, pozdější akademik Otakar Chlup (1875-1965).
Při poradně byla vybudována také zprostředkovatelna učňovských míst. Poradenství mělo svoje kuratorium (správní výbor), jehož členy byli zástupci společenstev a grémií. V Praze vznikla první poradna v roce 1920, a to při zemské centrále práce.
Ústředí poraden pro volbu povolání se sídlem v Praze bylo založeno roku 1920 a v roce 1921 se ústředí připojilo k právě založenému Psychotechnickému ústavu Masarykovy akademie práce.
Psychotechnický ústav sledoval především otázky fyziologie a psychologie práce v průmyslu. Jeho prvním ředitelem byl psycholog František Šeracký (1891-1942). Později se tento ústav osamostatnil a jako Ústřední psychotechnický ústav se věnoval otázkám volby a výběru povolání dospělých osob.
Nejvýznamnější publikací z dvacátých let minulého století je sborník "Správná volba povolání" (J. Lancová, O. Říha, C. Stejskal a F. Šeracký). Tato pro profesní orientaci významná publikace vyšla v roce 1925. Hlavní autorka publikace J. Lancová (roz. Husáková), generální sekretářka Odboru pro zřízení poraden pro volbu povolání Psychotechnického ústavu, byla literárně činná v oblasti volby povolání od raných let.
J. Lancová velkou pozornost věnovala také výběru samotných poradců a žádala od nich:
a) pozitivní vztah k práci, kterou má poradce vykonávat,
b) odpovídající povahu,
c) příslušné schopnosti,
d) vzdělání a životní zkušenosti,
e) odborný výcvik pro řešení poradenských úkolů.
Tyto požadavky jsou stále aktuální.
Poradenský přístup Lancové bychom mohli označit za indirektivní:
"Raditi mu však: jdi na to nebo ono povolání, je pro poradce příliš odpovědné… Poradce může nanejvýš upozornit dítě na ta povolání, proti nimž by po jeho úsudku nebylo námitek. Výběr a konečnou volbu musí učiniti dítě samo."
Poradny pro volbu povolání vznikly nejčastěji při úřadech pro péči o mládež, ale i jiné instituce si počaly všímat těchto poraden a zřizovat je. Byly to zejména ústavy pro zvelebování živností, instituce sociálně zdravotní a jiné. Poradny pro volbu povolání mívaly i oddělení pro vysokoškolské studenty.
Mimoto byly zřizovány i speciální poradny, např. studentské (akademické) a vojenské. V Praze vznikla první akademická poradna v roce 1935, a to jako součást Ústředního psychotechnického ústavu (zakladatel Vladimír Tardy /1906-1987/). Akademické poradny se týkaly studentů i na středních školách. Výraz vysokoškolské poradenství tedy není synonymní s výrazem akademické poradenství. Také některé závody si zřizovaly svoje poradny (např. Vítkovické železárny, Elektrické podniky pražské).
V Karlínské poradně pro volbu povolání pracoval např. psycholog, antropolog a historik psychologie Josef Brožek (1913-2004), ale pouze od jara do podzimu 1937, kdy přešel jako průmyslový psycholog k firmě Baťa do Zlína. Poradny byly také např. v Pardubicích a Jihlavě. Z psychologických důvodů např. poradna Vítkovických železáren nedoporučovala přijmout do pracovního poměru asi 30 % uchazečů.
Již v roce 1933 vyšetřily moravské poradny pro volbu povolání lékařsky a psychologicky 24 % hochů a 11,5 % dívek z celkové populace čtrnáctiletých českých dorostenců.
Brněnský psycholog a vysokoškolský učitel Vilém Chmelař (1892-1989)
již tehdy doporučoval zajistit každoročně přesnou statistiku poptávky a nabídky mládeže pro všechny obory na celé Moravě a sledovat v hrubých rysech hospodářskou perspektivu toho kterého oboru. V. Chmelař měl velké zásluhy o rozšíření poradenství. Byl činný i jako dorostový referent České zemské péče o mládež v Brně. Poradny organizoval od roku 1931. Vedl Zemskou poradnu pro volbu povolání, která byla poradnou supervizní. Vybudoval na 70 poraden. Opíral se o učitele, kteří byli pro úlohu poradců pečlivě instruováni.
Skupinové, ale i individuální vyšetření uchazečů bylo přitom prováděno na Moravě podle metod a zkoušek doporučených Zemským ústředím pro volbu povolání v Brně. Byla zde patrná snaha o komplexní podchycení a řešení problematiky volby povolání. Psychogram (nález o psychice a osobnosti) vydávaný těmito poradnami byl poměrně bohatý. Byl navíc srovnáván s údaji učitelů. Teprve potom byla vydávána stručná doporučení (jejich stručnost se vzdělanějším adeptům jevila až příliš lapidární, např.: "Sdělujeme Vám, že pro povolání učitelky se hodíte."). Materiál získaný vyšetřením uchazečů byl v poradnách zpracován vždy do konce května, aby mohl být červen věnován vhodnému umístění schopných uchazečů. Mnohé školy i řemeslnické obory nepřijaly uchazeče, kteří by předem neprošli psychotechnickým vyšetřením a nebyli uznáni za psychicky způsobilé pro zvolené povolání.
Na učňovské poradenství se specializoval v Čechách např. Jaroslav Koch (1910-1979) a na Moravě Vilém Chmelař (1892-1989 - viz foto).
Kontrola míry účinnosti psychotechnických zkoušek byla prováděna v průběhu prvního roku zaměstnání probanda na jeho pracovišti. Závěry poradny se významně shodovaly s úspěšností či neúspěšností v práci.
V roce 1934 se v Praze uskutečnil mezinárodní Psychotechnický sjezd za účasti osobností jako byl např.
E. Claparede (1873-1940), M. Viteles, F. Baumgartnerová (1888-1971), Ch. E. Spearman (1863-1945)
Sjezd se realizoval pod záštitou prezidenta T. G. Masaryka (1850-1937) a trval týden. Zúčastnilo se jej asi 250 účastníků se 130 referáty.
V roce 1934 vyšel také první svazek Psychotechnické ročenky a v roce 1936 vyšel druhý svazek. Oba byly redigovány J. Doležalem (1902-1965) a F. Šerackým (1891-1942) a poskytly také informace o tehdejším stavu poradenských služeb v Československu.
Původní československé poradny pro volbu povolání byly organizačně nezávislé na školském systému, měly většinou pouze účel ekonomicko-informativní a poradenský.
Během německé okupace pokračoval v Čechách výzkum inteligence primánů pod vedením Rudolfa Mudrocha a na Moravě výzkum inteligence kvartánů, který řídil František Kahuda (1911-1987). Vědecký dohled nad tímto výzkumem měl Ústav lidské práce (jmenovitě F. Hyhlík (1905- 1981) a O. Jánoš). Výzkum prokázal vysokou diagnostickou a prognostickou hodnotu psychologického šetření.
Na Slovensku vznikla první Ústřední poradna pro volbu povolání v roce 1928 v Bratislavě (v rámci Psychotechnického ústavu). Jejím prvním ředitelem byl psycholog Josef Stavěl (l901-1986). Pracoval zde např. Juraj Čečetka (1907-1983) jako první asistent psychologa, Anton Weiss-Nägel (Anton Jurovský) jako druhý asistent psycholog, Arnošt Rozsíval, lékař, odborný učitel Ján Schultz jako poradce pro povolání živnostenské, úřednice Kamila Kociánová (Čečetková), Jozef Pok jako studentský poradce. V roce 1938 vedení Psychotechnického ústavu v Bratislavě přešlo po J. Stavělovi na Antona Jurovského (1908-1985) .
Posledním ředitelem zde byl psycholog a vysokoškolský učitel Miroslav Teofil Bažány (1923-1998), který se po druhé světové válce mj. zasloužil o realizaci koncepce psychologické výchovné péče na Slovensku. V roce 1957 založil první Psychologickou výchovnou kliniku a založil také Výskumný ústav detskej psychológie a patopsychológie.
V roce 1942 bylo na Slovensku v činnosti kromě ústředního Psychotechnického ústavu v Bratislavě 26 okresních poraden pro volbu povolání (při "okresnej starostlivosti o mládež"). (Po roce 1945 byly na Slovensku v každém okrese zřízeny "Psychotechnické referáty pri okresných úradoch práce".) Metodické usměrňování jejich činnosti zajišťoval Československý ústav práce - oblastní ústav pro Slovensko v Bratislavě s pobočkou v Košicích, který vznikl přebudováním psychotechnického ústavu. Základní funkce poraden pro volbu povolání byla profesionálně informační, poradenská, zprostředkovatelská a rozmisťovací.
Podle údajů V. Chmelaře měly československé poradny až 94% jistotu v předvídání toho, jak se uchazeč o určité povolání osvědčí v praxi (přičemž posuzování tzv. zdravým rozumem bez využití psychodiagnostických zkoušek dosahovalo jen 35% jistoty). O cílech poraden svědčí např. rezoluce přijatá na zemském pracovním sjezdu psychologů-poradců pro volbu povolání dne 29. 9. 1937 v Olomouci, v níž se uvádí: "Návštěva poraden pro volbu povolání ať je povinná pro všechny žáky, kteří opouštějí školu. Postavíme-li každého jedince na správné místo, uskutečňujeme tím podstatnou část práce o brannost národa. Ať je uskutečněno plné a včasné hlášení volných učňovských míst. Urychleně a řádně vyřídit finanční stránku poraden a jejich náležité vybavení potřebným zařízením. Žáci mají být v posledních třídách národní školy a v kvartě střední školy poučování o volbě povolání (exkurze do závodů atd.). Sociálními podporami umožnit rychlé zařazení do povolání u sociálně slabších, a tak řešit nezaměstnanost dorostu. Zřídit útulky pro nezaměstnanou mládež. Vyřešit otázku zařazení do pracovního poměru u mládeže tělesně a duševně úchylné. Urychleně vydat a provádět zákon o sociální péči o mládež."
V roce 1939 prošlo 59 poradnami na Moravě 11 363 dorostenců, tj. 34,6 % všech žáků opouštějících povinnou školní docházku. České poradny pracovaly až do roku 1941.
Pokud jde o vlastní vyšetřování v poradnách pro volbu povolání, celé vyšetření jednotlivce tehdy trvalo průměrně 5-6 hodin.
Diagnostických zkoušek se používalo několik desítek. Hromadná šetření se prováděla často přímo na školách. Tato šetření byla doplňována individuálním šetřením v poradně. Mnohé diagnostické zkoušky měly značnou validitu a byly stále prověřovány.
Porada se podávala důvěrně a ústně buď uchazečům, nebo jejich rodičům. Jenom závodům, s kterými bylo smluvní ujednání, se doporučení dávalo písemně.
V jednotlivých zemích Československa se užívalo v podstatě stejných principů vyšetřování v poradnách pro volbu povolání, rozdíly byly jen v menším nebo větším zdůrazňování jednotlivých metod. Většinou se vyšetřovala obecná i praktická inteligence, defekty smyslů (zejména zraku, sluchu, hmatu), úroveň pozornosti, paměti, prostorové představivosti, technického nadání, pracovní rychlosti, jistoty pohybů ruky a manuální zručnost, úroveň základních početních úkonů a některých speciálních vlastností, potřebných pro výkon jednotlivých povolání.
Za jistý nedostatek v práci těchto poraden pro volbu povolání můžeme považovat tendenci diagnostikovat psychiku a rozhodovat o člověku na základě jednorázového či krátkodobého vyšetření a předpoklad, že psychické vlastnosti jsou velmi málo měnitelné. Rovněž fakt, že poradny byly z velké části obsazeny nepsychology, především učiteli se zájmem o tuto problematiku, mohl vést k vědecky a odborně nedostatečně fundovaným postupům, i když se pracovníci poraden většinou opírali o tehdejší Ústřední psychotechnický ústav v Praze. Speciální individuální psychologické vyšetření se konalo pouze v některých případech.
Na rozvoj i profesijně poradenských služeb měli nesporně výrazný podíl pracovníci Ústavu lidské práce, resp. Psychotechnického ústavu a potom Československého ústavu práce. Pracoval zde např. psycholog a vysokoškolský učitel Jan Doležal (byl ředitelem až do zrušení ústavu 30. 6. 1951), dále psycholog Jiří Čepelák (1915-1989), psycholog Lubomír Stejskal aj. Odborných pracovníků měl ústav přes sto.
Po druhé světové válce, přesněji v padesátých letech, bylo poradenství pro volbu povolání mylně považováno za instituci bránící rozvoji ekonomiky. Pracovníci odborů pracovních sil uváděli, že poradenství by jim komplikovalo práci. Psychologické poradenství bylo kritizováno především z ideologických pozic. Základem protiporadenské argumentace bylo tvrzení, že po porážce vykořisťovatelských tříd vznikla beztřídní společnost, v níž nebudou problémy s výchovnými nesnázemi, s kriminalitou dětí a mládeže, s volbou povolání a studia. Tato argumentace v různých podobách navzdory statistickým zjištěním přežívala až do šedesátých let. Pedagogika byla jakoby bez dítěte, tj. bez znalosti jeho psychiky, bez psychologie. Psychologové byli ve výchovném procesu považování za cizí prvek, za "trojského koně". Extrémisty byli dokonce označováni za "černokněžníky imperialismu".
Jemnější diferenciace lidí, stejně jako zřetel k individuálním zvláštnostem jednotlivců nebyly v totalitním období žádoucí.
Po roce 1948 se podle nového školského zákona zabývaly poradenstvím pro volbu povolání pouze školy, a ty preferovaly ekonomicko-náborové momenty a administrativně-organizační metody práce. Byl podceněn vztah mezi společenskou, ekonomickou a individuální, subjektivní stránkou profesionálního poradenství.
Teprve od konce padesátých let minulého století začala být znovu otázce profesního a výchovného poradenství u nás i v zahraničí věnována pozornost. Nejpohotovější v rozvíjení poradenských institucí byly Polsko, Jugoslávie a Československo. V Polsku byly založeny první psychologické poradny už v roce 1957.
Vývoj poraden pro volbu povolání byl u nás přerušen prakticky od druhé světové války až do roku 1957, kdy začaly jako zařízení národních výborů vznikat dětské psychologické poradny, psychologické výchovné poradny a kliniky (Bratislava 1957, Brno 1958, Košice 1959).
První česká poválečná dětská psychologická poradna byla zřízena v r. 1958 v Brně. Jejím kladem bylo, že navázala na dobrou tradici široké spolupráce učitelů, lékařů a psychologů (včetně spolupráce na výzkumu). Od svého založení byla poradna současně výukovým zařízením katedry psychologie a pedagogiky Filozofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Brně. Původně byla tato poradna ekonomicky a provozně přičleněna k záchytnému dětskému domovu v Brně, později přešla pod odbor školství NV města Brna.
V roce 1968 byla přejmenována na Psychologickou výchovnou kliniku a 14. ledna 1977 na Pedagogicko psychologickou poradnu města Brna.
Po stránce odborné a metodické ji původně řídila katedra psychologie (nejprve experimentální psycholog a vedoucí katedry psychologie Vilém Chmelař a později klinický psycholog a vysokoškolský učitel Boleslav Bárta ( 1929-1991), který se věnoval také politické činnosti - usiloval o moravskou samosprávu).
Poradna měla od svého vzniku široký záběr. Zabývala se dětmi, mládeží (i vysokoškoláky) a dospělými osobami.
Na závady a poruchy chování a školní úspěšnosti se zaměřovali např. PhDr. Miroslav Schürer a PhDr. Olga Koláříková. Na problematiku volby povolání zase PhDr. Olga Konečná.
Ve spolupráci s katedrou Filozofické fakulty UJEP realizovala poradna (v letech 1959-1961) výzkumnou práci na úseku výchovy k povolání a jeho volby ( byla např. potvrzena úspěšnost nápravy výchovných nesnází rozvíjením zájmové činnosti zaměřené k profesní orientaci, byla vypracována metodika ke zjišťování postojů k povolání atd.). Cenné byly i zkušenosti s poskytováním rad k volbě povolání na základě psychologického vyšetření.
Od roku 1959 se Kolegium ministerstva školství a kultury ČSR několikrát zabývalo přípravou mládeže pro volbu povolání. Na základě usnesení 21/60 Kolegia ministerstva školství bylo pokusně započato ve školním roce 1960/61 s rozvíjením výchovy k povolání, a to na 30 vybraných školách v Československu. Ke zhodnocení pokusu došlo na poradě 10.-11. dubna 1961 v Bratislavě.
Porady se zúčastnili psychologové, pedagogové a lékaři. Experiment provedený na vybraných školách potvrdil správnost myšlenky pověřit koordinací výchovného poradenství k volbě povolání specializovaného pracovníka ve škole. Měl to být výchovný poradce (původně výchovně psychologický poradce či psychologický poradce). Současně byl navržen předběžný plán studia výchovných poradců na univerzitních katedrách psychologie.
Rezoluce z této pracovní porady vyslovila požadavek: "Současně s rozšiřováním počtu psychologických poradců budovat v jednotlivých okresech psychologické poradny podle zkušeností již existujících psychologických výchovných klinik a dětských psychologických poraden." Účastníci porady dospěli k závěru, že pracovní porada byla zdařilým počátkem spolupráce psychologů s učiteli a lékaři i zástupci průmyslu v otázkách výchovného poradenství.
V roce 1961 zřídilo ministerstvo školství Ústřední komisi pro výchovné poradenství. Pozornost začala být věnována i výchově talentovaných žáků, zaostávajících žáků a mládeže s výchovnými obtížemi.
Výsledkem jednání komise bylo vydání směrnic o budování soustavy výchovného poradenství na ZDŠ (1962) a na středních školách (1963).
Experimentální postgraduální studium výchovných poradců ze škol I. cyklu bylo zahájeno na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze ve spolupráci s Psychologickým ústavem Univerzity Karlovy v akademickém roce 1965/1966.
V téže době bylo zavedeno studium výchovného poradenství rovněž na katedře psychologie Filozofické fakulty univerzity v Brně. Toto studium mělo charakter postgraduálního studia pro ty, kteří měli vysokoškolské učitelské vzdělání, a charakter vysokoškolského kursu pro ty, kteří neměli vysokoškolské učitelské vzdělání.
Brněnská poradna pomáhala také rozvíjet obdobné poradny na území celé Moravy.
Poradny se také vždy zabývaly pedagogickou činností (konaly se odborné přednášky a semináře pro výchovné poradce, rodiče, učitele, vychovatele i spolupracovníky v poradnách).
Bohatá vždy byla také popularizační a publikační činnost v tisku, v rozhlase i televizi.
Nárazově, podle potřeb praxe, byla prováděna i výzkumná činnost v oblasti aplikovaného výzkumu.Byl např. objektivně a exaktně sledován vliv kolektivní výchovy na duševní vývoj dítěte v předškolním věku.
V roce 1975 vznikla ještě Krajská pedagogicko psychologická poradna v Brně, která delimitovala část pracovníků tehdejší Pedagogicko psychologické poradny města Brna. Prvním ředitelem KPPP v Brně byl vojenský psycholog Maxmilián Strmiska. 16. 6. 2005 byla krajská jihomoravská poradna přejmenována na Pedagogicko psychologickou poradnu Brno, která se mj. zabývá také klientelou na území města Brna a okresu Brno-venkov. Je příspěvkovou organizací Jihomoravského krajského výboru. Řídíla se ve své poradenské práci době vyhláškou č.72 ze dne 9. února 2005 o poskytování poradenských služeb a školských poradenských zařízeních, nyní vyhláškou č.116/2011, kterou se vyhláška č. 72 mění a zákonem o pedagogických pracovnících 563/2004 Sb. Mezi významné pražské poradenské psychology patřil Zdeněk Matějček (1922-2004), který pracoval zejména v psychologickém poradenství ve zdravotnictví a vyučoval psychologii na vysokých školách.
S psychologem Josefem Langmeierem ( 1921-2007) vytvořili teorii psychické deprivace , která byla publikována u nás i v zahraničí. Spolupracoval rovněž na teorii lehkých dětských encefalopatii a lehkých mozkových dysfunkcí a specifických poruch učení, příčinami špatného školního prospěchu, týranými dětmi, neúplnými rodinami, vývojovou psyvchologií, odbornou psychologickou diagnostikou. Zabýval se též náhradní rodinou péčí, budováním dětských vesniček, výchovou dětí v ústavech.
Varoval před ohrožováním duševního a sociálního vývoje dětí a mládeže. Napsal vedle vědeckých prací také řadu populárních prací pro rodiče, např. Co, kdy a jak ve výchově dětí, Co děti nejvíc potřebují atp..
Pro další rozvoj psychologického výchovného poradenství mělo velký význam založení Výskumného ústavu psychológie a patopsychológie dieťaťa v Bratislavě r. 1964. Vznikl jako rezortní ústav poverenictva (později ministerstva) školství. Okruh působnosti ústavu byl regionálně určen v oblasti psychologie dítěte pro SSR a v oblasti patopsychológie dítěte pro celou ČSSR.
O aktivní spolupráci (i v oblasti řešení výzkumných záměrů pro ministerstvo školství) s
tímto ústavem a zejména s jeho oddělením psychológie profesionálneho vývinu a poradenstva
se zasloužil pedagogický psycholog Rudolf Kohoutek (nar. 1940), který byl ředitelem Psychologické výchovné kliniky (1975-1977) a po jejím přejmenování též ředitelem Pedagogicko psychologické poradny města Brna (1977-1987). Poté působil jako docent a vedoucí Ústavu společenkých věd na Vysokém učení technickém v Brně (1987- 2003) a na Masarykově univerzitě (od roku 2003 do roku 2015) v Brně jako řádný profesor a od roku 2015 jako emeritní profesor pedagogické psychologie.
Vznik Výskumného ústavu psychológie a patopsychológie dieťata souvisel rovněž s rozvojem činnosti Psychologické výchovné kliniky v Bratislavě, která od svého založení v roce 1957 se nejenom stala centrem psychologické, diagnostické a poradenské péče o rodinu a školu, ale postupně ve stále větším rozsahu přebírala řešení vědeckých otázek vývoje normálního i narušeného dítěte. Nový ústav poskytoval rovněž metodickou pomoc vznikajícím psychologicko-výchovným zařízením. Výskumný ústav psychológie a patopsychológie dieťaťa vydával také významný odborný a vědecký časopis s celostátní působností Psychológia a patopsychológia dieťaťa.
Na výměnu praktických odborných zkušeností a na získávání teoretických poznatků poradců měl vliv fakt, že roku 1964 začalo vycházet periodikum Výchovný poradce. Iniciativa k založení tohoto časopisu vznikla v Bratislavě (zásluha patří psychologovi Oskáru Blaškovičovi).
Prvním vedoucím redaktorem časopisu Výchovný poradce byl J. Doležal, tehdejší vedoucí katedry psychologie na Filozofické fakultě Karlovy Univerzity. Po jeho smrti (15. 1. 1965) se stala hlavní redaktorkou časopisu Marta Klímová.
Organizátoři psychologického poradenství po druhé světové válce (Jozef Koščo, Vilém Chmelař, Oskár Blaškovič, Ján Hvozdík, Miroslav Bažány (1923-1998), Boleslav Bárta a jiní) měli zájem na vybudování jednotné soustavy institucí psychologického poradenství, tedy takové soustavy, jejíž vnitřní struktura by v horizontálním průřezu biodromálně pokrývala celý rozsah psychologické problematiky. Jeden ze stimulů uplatnění psychologie v praxi byla idea vývoje. Nosným východiskem zde byla teorie vývojových úloh, která vymezuje základní okruhy problémů, s nimiž se střetává prakticky každý člověk: vstup do školy, vzdělávání a výchova (včetně vysokého školství), volba povolání, volba partnera, profese, kariéra v povolání, volný čas, rodičovství, penzionování, úsilí o činorodé stáří, příprava na smrt atp.
Ve vertikálním průřezu by soustava představovala různé úrovně náročnosti psychologických služeb.
Prof.PhDr. Ján Hvozdík, DrSc. (1918- 1997) byl v 80. letech 20. století jedním ze zakladatelů slovenské školské psychologie jako samostatné aplikované vědecké discipliny. Byl autorem návrhu odborných psychologických služeb školám a tento jeho návrh byl schválen ve vědeckém kolegiu Slovenské akademie věd. Zasloužil se také o vybudování vzorové účelové stavby pro pedagogicko-psychologické poradenství v Košicích.
Byl zakladatelem a dlouholetým vedoucím katedry psychologie (1968-1984) na filozofické fakultě Univerzity Pavla Šafaříka v Košicich. Mj. byl autorem rozsáhlé publikace Základy školskej psychológie. Bratislava : SPN, 1986.
V roce 1967 vyšla první instrukce MŠ ČSR (29. 3. 1967 pod č. j. 4685/67-I/2) "O zřizování krajských odborných psychologických výchovných pracovišť". Instrukce vedla ke vzniku celé řady nových poraden, zejména v Čechách (včetně Prahy, kde působil jako první ředitel městské poradny Vladimír Hrabal).
V roce 1967 vznikla v Praze při Pedagogické fakultě UK Laboratoř sociálního výzkumu mládeže a výchovného poradenství, v jejímž čele stál původně František Kahuda (později Marta Klímová). Z této laboratoře byl vybudován Ústav sociálního výzkumu mládeže a výchovného poradenství.
V roce 1968 vznikl na Filozofické fakultě University Komenského v Bratislavě Ústav psychológie profesionálneho vývinu a poradenstva (řídil jej Josef Koščo), který byl v roce 1970 opět včleněn jako jedno oddělení do Psychologického ústavu Univerzity Komenského.
Ústav psychológie profesionálneho vývinu a poradenstva v Bratislavě metodicky usměrňoval a odborně školil pracovníky krajských středisek pro volbu povolání a jejich prostřednictvím i výchovné poradce na školách I. a II. stupně. Do této doby spadají také počátky vysokoškolského poradenství.
V roce 1968 byla ustavena v Bratislavě první profesionalizovaná poválečná vysokoškolská (akademická) poradna (vedoucí M. Hargašová). Akademická poradna v Bratislavě již začátkem sedmdesátých let minulého století přešla od modelu profesijní orientace k modelu poradenskému, částečně terapeutickému a v současnosti k výcvikovému. Vycházela z teoretických koncepcí celoživotního vývoje a v praxi využívala nejnovější poznatky poradenské psychologie a psychoterapie. V Čechách vznikla první poválečná specializovaná poradna pro vysokoškolské studenty 14. 11. 1973 při obvodním kulturním domě v Praze 6 (vedoucí poradny český klinický psycholog a vysokoškolský učitel Univerzity Karlovy doc. Jan Srnec). Odborná činnost této poradny trvala deset roků.
Školní psychologie byla mezinárodně uznána jako svébytný obor až po druhé světové válce.
Profese školního a poradenského psychologa obě jsou v poradenském systému potřebné a užitečné, mohou se vzájemně doplňovat a obohacovat.
Pro poradce je vždy výhodnější, když poskytuje vyžádanou poradu. Vynucené návštěvy u poradce a nevyžádané porady a intervence nebývají (ani u renomovaných odborných poradců) vždy efektivní.
Posláním školských poraden je pomáhat z odborného psychologického a pedagogického hlediska při řešení otázek souvisejících s připraveností dětí na povinnou školní docházku, zabývat se výukovými a výchovnými problémy a otázkami profesionální a studijní orientace žáků základních škol, speciálních tříd a specializovaných škol, pomáhat konzultačně, metodicky i dlouhodobým psychagogickým individuálním i skupinovým působením při výchově a osobnostním rozvoji mladé generace.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama