Personalistická a charakterologická psychologie

11. listopadu 2008 v 7:55 | Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek, CSc.
Jediným skutečným bohatstvím člověka je jeho osobnost. Může mu být tím nejpodstatnějším zdrojem životního štěstí: je-li zdravá a harmonická. Jsou-li její konflikty s okolním světem plodné, vede-li ho bezpečně v činu i v myšlení
(Josef Čapek).
Kdo vstoupí do našeho domu, ať se spíše obdivuje nám než našemu zařízení (Seneka).


Personalismus a charakterologie jsou směry v psychologii kritizující elementovou psychologii i behaviorismus a tvarovou či celostní psychologii. Osobnost odmítá členit na elementy a funkce. Osobnost pokládá za specifickou jednotu, neredukovatelnou na její části. Základní znaky osobnosti jsou podle personalistů jednota v mnohosti (unitas multiplex), struktura, účelné působení a jedinečnost (svéráznost). Kritika tvarové (gestaltistické) psychologie tkví v tezi "kein Gestalt ohne Gestalter".

Personalismus a charakterologie pokládá osobnost (či osobu) za nejvyšší hodnotu a zároveň zdroj všech hodnot.
Jedinec by měl realizovat svoje "vnitřní já", které je jedinečné a neopakovatelné. Individuální život má svůj hluboký smysl.
Psychologové musí brát zřetel k individuální historii a svérázu jedince. Svéráz jedince po stránce psychické je mnohem větší než po stránce tělesné. Tělověda se bez typologie neobejde, ale psychologie osobnosti by se podle personalistických psychologů bez typologie údajně obejít mohla a asi i měla.
Spoluzakladatelem personalismu je americký filozof a psycholog německého původu, významný systematik William Stern (1871 - 1938), původně profesor psychologie na univerzitě v Hamburku a ředitel Psychologického ústavu (v letech 1916 - 1933). Emigroval jako Žid po nástupu nacismu v Německu do Spojených států amerických (v roce 1933). Učil až do své smrti na Duke University. Zemřel v roce 1938 v USA na infarkt myokardu.
Východiskem i ústředním pojmem personalismu je osoba, osobnost (persona) jako řídící a nedělitelná jednota, koordinující činitel všech psychických dějů. Všechny znaky osobnosti nepatří podle Sterna ani jen k psychické, ani jen k fyzické stránce jsoucna.
Osobu definoval W. Stern jako individuální svéráznou a účelnou celistvost či celost, která působí cílesměrně, vztahuje se na sebe a je otevřena světu, žije a prožívá. Poslední znak, prožívání, je fakultativní, není stále přítomen. Podstatné znaky jsou tedy celistvost, účelovost a svérázná individuálnost. Celistvost je vlastně jednota ("unitas multiplex"- jde o pojem Leibnize).
W. Stern se snažil o duchovní zdokonalování každého jedince. Byl nejenom psychologem, ale i metafyzicky spekulujícím filozofem. Vytvořil teorii dvou konvergentních faktorů (dědičnosti a prostředí) utvářejících psychiku a osobnost. Prostředí přitom přisuzoval podporující nebo brzdící úlohu pro rozvoj toho, co je ve vlohách.
W. Stern je zakladatelem také tzv. diferenciální psychologie a autorem termínu inteligenční kvocient (IQ). Velmi se tím proslavil a velice tím přispěl k psychometrice, přestože k ní měl výhrady. Jeho definice inteligence je teleologická. Definuje totiž inteligenci jako obecnou schopnost zaměřit myšlení vědomě na nové požadavky a přizpůsobovat se k novým úkolům a podmínkám života. Je v tom, podle W. Sterna, obsažena i tvořivost.
Věnoval se též hodně dětské psychologii. Spolu s manželkou Clarou publikovali detailní pozorování svých tří dětí. Napsal spis Pedologie kulturním požadavkem (1916). V Československu byla pedologie nejprve rozvíjena, ale po ostré kritice tohoto směru v Sovětském svazu bylo od jejího rozvoje upuštěno. Pedologie usilovala o studium dítěte po všech stránkách a o integrované propojení biologie, psychologie a sociologie dítěte. Zabývala se závislostí dítěte na dědičnosti a prostředí. Její přínos byl hlavně v rozsáhlé organizační činnosti, v psychologické diagnostice a v metodologii psychologických experimentů.
Za spoluzakladatele pedologie bývá označován např. také německý fyziolog a psycholog Thiery Wilhelm Preyer (1841 - 1897).
Pedologie měla blízko k psychotechnice. Podle některých pramenů je W. Stern autorem i pojmu psychotechnika.
O rozvoj psychotechniky se zasloužil také např. americký psycholog
Robert Mearns Yerkes (1876-1956),
který se podílel na psychotechnickém testování amerických vojáků za první světové války.
Byl profesorem Yalské univerzity a vysokým státním úředníkem.
Za předchůdce pedologie bývá označován také americký psycholog Edward Lee Thorndike (1874 - 1949),
zakladatel zoopsychologie a pedagogický psycholog.
Byl jedním z prvních stoupenců behaviorismu.
Popsal několik zákonů učení, např. zákon účinku, zákon cviku, zákon pohotovosti (motivace).
Zabýval se také metodou pokusu a omylu (trial and error) při učení.
Byl profesorem kolumbijské univerzity.
V bývalém Sovětském svazu byla v roce 1936 pedologie odsouzena stranickým usnesením o pedologických úchylkách a někteří ruští pedologové byli dokonce fyzicky likvidováni. Toto usnesení zabrzdilo i rozvoj psychologie a sociologie v totalitních evropských státech na celá desetiletí.
V oblasti profesního poradenství patří mezi nosné americké autory personalistického typu John L. Holland (1922 - 2007) a D. E. Super.
Mezi významné představitele personalismu bývá zařazován německý filozof života a psycholog, zakladatel charakterologie a grafolog Ludwig Klages (1872 - 1956).
Učinil grafologii součástí psychologie tím, že ji založil na nauce o charakteru člověka (charakter chápal ve smyslu širším, komplexnějším, systémovějším, osobnostním). Je autorem originálního a systematického díla v oblasti výrazové psychologie, grafologie a charakterologie. Doporučoval zbavit člověka dekadence ducha (intelektu) a vrátit ho přirozenosti života.
Za personalisticky zaměřeného odborníka bychom patrně mohli označit i německého psychiatra a psychologa Ernsta Kretschmera (1888-1964),
který vytvořil teorii konstitučních typů a charakteru.
Studoval vztah mezi tělesnou a psychickou konstitucí člověka
s ohledem na dispozici k rozvoji určitých typů onemocnění.
Jeho hlavní dílo se nazývá,, Stavba těla a charakter".
Toto dílo popisuje jeho typologii osobnosti (pyknik-cyklothym, leptosom-schizothym, atlet-ixothym).
Dalším významným představitelem personalistického pojetí v psychologii je empiricky orientovaný
americký psycholog Gordon Willard Allport (1897 - 1967), který byl od roku 1936 profesorem Harvardovy univerzity. Lidskou osobnost chápe jako jedinečnou a neopakovatelnou.
Jeho nejznámější dílo je "Personality: A Psychological Interpretation" (1937). V životě osobnosti se uplatňují především vnitřní síly, které se stávají ústřední motivací jedince. Charakteristickým rysem Allportova pojetí je důraz na zaměření lidské osobnosti do budoucnosti. O životním slohu jedince nejvíce vypovídá jeho pohled do budoucna. Vypracoval rovněž testy hodnotového systému člověka. Zabýval se i předsudky a je autorem abstraktního pojmu proprium (já), který se doposud v psychologii příliš neujal. Je považován za klasika rysové koncepce osobnosti.
Shodl se se svým předchůdcem W. Sternem v tom, že pojem osobnost nemá být poslední kapitolou psychologie, nýbrž jejím východiskem. Byl od roku 1946 prvním předsedou sekce sociální psychologie při Americké psychologické společnosti.
G. W. Allport se zabýval povahovými rysy osobnosti. Byl přesvědčen, že povahový rys jedné osoby je jen podobný, nikdy ne totožný s rysem osoby druhé, i když mu dáváme z nedostatku slovního vyjádření stejný název. Lakota je příkladem povahového rysu, ale každý lakomec je jinak lakomý. Totožnost určité osobnostní vlastnosti u dvou individuí není nikdy dokonalá, poněvadž, není-li jiných rozdílů, je táž vlastnost u každého zařazena do jiné osobní souvislosti.
Allport zdůrazňoval vliv sociálních procesů na vývoj osobnosti a zároveň vyzvedával důležitost svobodné vůle a osobní odpovědnosti. Člověk je podle něho motivován více sociálními faktory (např. skupinami a jinými lidmi) než fyziologickými vlivy (např. temperamentem). Postrádal ve společnosti a v humanitních vědách po druhé světové válce větší důraz na
"homo ethicus
" tj. na člověka jako bytost morální, mravní.. Zdůrazňoval význam etických norem pro sociální psychologii.
Byl silný kuřák a tři roky po odchodu na odpočinek zemřel na rakovinu plic. Jeho katedra sociálních vztahů na Harvardu po jeho odchodu do důchodu (1964) zanikla.
Personalistický psycholog G. W. Allport bývá uváděn i mezi představiteli humanistické psychologie.
Mezi personalisty velmi úspěšné v psychologické praxi můžeme zařadit amerického psychologa Waltra Charlese Langera (1899-1981), který v roce 1943 (za druhé světové války) vytvořil na žádost vedení amerického Úřadu strategických služeb psychologickou analýzu osobnosti Adolfa Hitlera. Jeho odborná analýza byla téměř 30 let utajovaná.
Prognosticky správně předpověděl např. sebevraždu Adolfa Hitlera a možnost vojenského převratu proti Hitlerovi v Německu. Teprve v roce 1972 byla vydána jeho kniha The Mind of Adolf Hitler v níž byly uvedeny různé dokumenty o Hitlerovi a záznamy rozhovorů psychologa Langera s lidmi, kteří Hitlera osobně znali. Kniha byla přeložena do mnoha jazyků.
Za významného personalistu lze považovat také anglického psychologa působícího v Americe na různých univerzitách (např. na Kolumbijské, Clarkově, na Harvardu, v Illinois, v Coloredu a nakonec na Havaji) Raymonda Bernarda Cattella (1905 - 1998), který aplikací rozvinutých statistických metod zásadním způsobem přispěl ke kvantitativnímu postižení a chápání struktury osobnosti a schopností. Osobnost definoval jako to, co determinuje jednání člověka v dané situaci. Vytvořil dotazníkovou řadu na zkoumání osobnostních rysů: 16 PF, HSPQ, CPQ a ESXO. Schopnosti rozlišoval fluidní a krystalizované. Fluidní inteligence je odrazem schopností jednotlivce řešit nové problémy, v krystalické (resp. krystalizované) inteligenci se odráží osvojení a využití kulturně hodnoceného poznání. Krystalizovaná schopnost se po celý život zvyšuje, fluidní schopnost se v dospělosti a později se postupně snižuje.
Na personalismus navazuje humanistická psychologie s ideálem člověka jako svobodné etické bytosti, která život chápe jako cestu za seberealizací, nejenom jako reaktivitu na podněty zvenčí.
Také Hans Thomae (1915-2001) patří také mezi personalistické a humanistické psychology. Byl to německý vývojový psycholog, charakterolog a filozofický antropolog, profesor na univezitě v Bonnu.
Sestavil cenné posuzovací stupnice na jednotlivé dimenze osobnosti, zkoumal lidskou motivaci a životní tématiku (sloh života).
Byl jedním z vydavatelů dvanáctisvazkového díla Handbuch der Psychologie.
Česká vysokoškolská učitelka filozofie a psychologie na přírodovědecké fakultě UK v Praze
Albína Dratvová (1892-1969) se zabývala vedle metodologie vědy také psychologií osobnosti ženy.
V roce 1947 vydala knihu ,,Duše dnešní ženy".
Byla jednou z prvních habilitovaných žen na
přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Mezi personalisty v psychologii lze zařadit i španělského vědce
José Ortega y Gasseta (1883- 1955), který upřednostňoval individuální duši před duší davu
a byl zastáncem priority individuálního
životního pocitu (tzv. perspektivismu).
Kritizoval masovou kulturu a masovou společnost.
Napsal např. Vzpouru davů a knihu Dehumanizace umění a idea románu.

Doporučená literatura:
KOHOUTEK, R. Dějiny psychologie pro pedagogy. Brno: Masarykova univerzita..
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama