Kariérové poradenství a maladaptivní profesní a studijní orientace

29. listopadu 2008 v 14:19 | Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek, CSc.
Kdo co dělá s chutí, mile, práce je mu kratochvíle (J.A. Komenský).
Nejdůležitější věcí v životě je volba povolání (Blaise Pascal).


Kariérové poradenství se zabývá odborným poradenstvím při výběru a volbě povolání a studia, další vzdělávací cesty. Jde tedy o stále aktuální aspolečensky velmi významné téma.
Vznikalo souběžně s výchovně psychologickým poradenstvím.
V České republice vznila první instituce zabývající se psychologickým poradenstvím při výběru povolání krátce po vzniku republiky, t.j. v roce 1919 v Brně.

První specializovaná poradna pro volbu povolání vznikla na popud Franka Parsonse (1854-1908) v roce 1908 v Bostonu.
Vědeckou bázi poradenství budoval hlavně americký profesor německého původu Hugo Münsterberg (1863-1916).
Münsterberg
Na Harvardské univerzitě byla zřízena již v roce 1909 také první vysokoškolská psychotechnická poradna.
Psychotechnika však byla kriticky zhodnocena na mezinárodním kongresu užité psychologie v Londýně roku 1956. Od té doby se pojem psychotechnika již v psychologii neužívá.
Byla na jedné straně vytvořena a propracována nauka o povoláních, tj. byly určeny vlastnosti, jež jsou důležité pro povolání, na druhé straně pak byly zavedeny zkoušky způsobilosti pro povolání. Münsterberg přitom poukázal na nutnost zkoumat nejenom všeobecnou inteligenční úroveň, ale též paměť, pozornost, motoriku a další funkce osobnosti člověka. Výsledkem správné konfrontace poznání člověka (sebe sama) a profese měla být adekvátní volba povolání.
V Německu patřil mezi uznávané odborníky Otto Lipmann (1880-1933) specialista
na poradenství pro volbu a výběr povolání. Je autorem psychologických popisů povolání (psychogramů) sazeče, obchodníka, zamečníka, akademického pracovníka aj. Založil v Berlíně roku 1906 Institut pro užitou (aplikovanou) psychologii a spolu s Williamem Sternem editoval Časopis pro aplikovanou psychologii.
První česká poradna pro volbu povolání vůbec vznikla 15. 11. 1919 při českém odboru zemské rady živnostenské v Brně. Psychotechnické oddělení této poradny budoval pozdější akademik Otakar Chlup (1925). Mezi spolupracovníky O. Chlupa v této oblasti činnosti patřil např. Vilém Chmelař ( 1892-1988) a Stanislav Velinský(1899-1991).
Poradenství mělo svoje kuratorium (správní výbor), jehož členy byli zástupci společenstev a grémií. V Praze vznikla první poradna v roce 1920, a to při zemské centrále práce.
Ústředí poraden pro volbu povolání se sídlem v Praze bylo založeno roku 1920 a v roce 1921 se ústředí připojilo k právě založenému Psychotechnickému ústavu Masarykovy akademie práce.Psychotechnický ústav sledoval především otázky fyziologie a psychologie práce v průmyslu. Jeho prvním ředitelem byl František Šeracký /1891-1942/. Později se tento ústav osamostatnil a jako Ústřední psychotechnický ústav se věnoval otázkám volby a výběru povolání dospělých osob.
Nejvýznamnější publikací z 20. let je sborník "Správná volba povolání" (Lancová, Říha, Stejskal a Šeracký). Vyšel v roce 1925. J. Lancová (roz. Husáková), generální sekretářka Odboru pro zřízení poraden pro volbu povolání Psychotechnického ústavu byla literárně činná v oblasti volby povolání od raných let (Husáková, 1920, 1922). Lancová velkou pozornost věnovala také výběru samotných poradců. Žádala: a) pozitivní vztah k práci, kterou má vykonávat, b) odpovídající povahu, c) příslušné schopnosti, d) vzdělání a životní zkušenosti, e) odborný výcvik pro řešení poradenských úkolů. Tyto požadavky jsou stále aktuální.
Poradenský přístup Lancové bychom mohli označit za indirektivní:
"Raditi mu však: jdi na to nebo ono povolání, je pro poradce příliš odpovědné. Poradce může nanejvýš upozornit dítě na to povolání, proti nimž by po jeho úsudku nebylo námitek. Výběr a konečnou volbu musí učiniti dítě samo".
Poradny pro volbu povolání vznikly nejčastěji při úřadech pro péči o mládež, ale i jiné instituce si počaly všímat těchto poraden a zřizovat je. Byly to zejména ústavy pro zvelebování živností, instituce sociálně zdravotní a jiné. Poradny pro volbu povolání mívaly i oddělení pro vysokoškolské studenty (Lancová, 1925).
Mimoto byly zřizovány i speciální poradny, např. studentské (akademické) a vojenské. V Praze vznikla první akademická poradna v roce 1935, a to jako součást Ústředního psychotechnického ústavu (zakladatel V. Tardy).
Akademické poradny se týkaly studentů i na středních školách. Výraz vysokoškolské poradenství tedy není synonymní s výrazem akademické poradenství. Také některé závody si zřizovaly svoje poradny (např. Vítkovické železárny, Elektrické podniky pražské). V Karlínské poradně pro volbu povolání pracoval např. J. Brožek, ale pouze od jara do podzimu 1937, kdy přešel jako průmyslový psycholog k firmě Baťa do Zlína. Poradny byly také např. v Pardubicích a Jihlavě. Z psychologických důvodů např. poradna Vítkovických železáren nedoporučovala přijmout do pracovního poměru asi 30 % uchazečů.
Již v roce 1933 vyšetřily moravské poradny pro volbu povolání lékařsky a psychologicky 24 % hochů a 11,5 % dívek z celkové populace čtrnáctiletých českých dorostenců.
Chmelař
Psycholog a pedagog Vilém Chmelař (1892-1988) již tehdy doporučoval zajistit každoročně přesnou statistiku poptávky a nabídky mládeže pro všechny obory na celé Moravě a sledovat v hrubých rysech hospodářskou perspektivu toho kterého oboru. V. Chmelař měl velké zásluhy o rozšíření poradenství. Byl činný i jako dorostový referent České zemské péče o mládež v Brně. Poradny organizoval od roku 1931. Vedl zemskou poradnu pro volbu povolání, která byla poradnou supervizní. Vybudoval na 70 poraden. Opíral se o učitele, kteří byli pro úlohu poradců pečlivě instruováni.
Skupinové, ale i individuální vyšetření uchazečů bylo přitom prováděno na Moravě podle metod a zkoušek doporučených Zemským ústředím pro volbu povolání v Brně. Byla zde patrná snaha o komplexní podchycení a řešení problematiky volby povolání. Psychogram (nález o psychice a osobnosti) vydávaný těmito poradnami byl poměrně bohatý. Byl navíc srovnáván s údaji učitelů. Teprve potom byla vydávána stručná doporučení (jejich stručnost se vzdělanějším adeptům jevila až příliš lapidární, např.: "Sdělujeme Vám, že pro povolání učitelky se hodíte"). Materiál získaný vyšetřením uchazečů byl v poradnách zpracován vždy do konce května, aby mohl být červen věnován vhodnému umístění schopných uchazečů. Mnohé školy i řemeslnické obory nepřijaly uchazeče, kteří by předem neprošli psychotechnickým vyšetřením a nebyli uznáni za psychicky způsobilé pro zvolené povolání. Na učňovské poradenství se specializoval v Čechách např. Jaroslav Koch (1910-1979) a na Moravě Vilém Chmelař (1892-1989).
Kontrola míry účinnosti psychotechnických zkoušek byla prováděna v průběhu prvního roku zaměstnání probanda na jeho pracovišti. Závěry poradny se významně shodovaly s úspěšností či neúspěšností v práci.
V roce 1934 se v Praze uskutečnil mezinárodní Psychotechnický sjezd za účasti osobností jako byl např. E. Claparede, M. Viteles, F. Baumgartnerová, Ch. Spearman ( Malotinová, 1993). Sjezd se realizoval pod záštitou prezidenta T. G. Masaryka a trval týden. Zúčastnilo se ho asi 250 účastníků se 130 referáty.
V roce 1934 vyšel také první svazek Psychotechnické ročenky a v roce 1936 vyšel druhý svazek. Oba byly redigovány J. Doležalem a F. Šerackým a poskytly také informace o tehdejším stavu poradenských služeb v Československu.
Původní československé poradny pro volbu povolání byly organizačně nezávislé na školském systému, měly většinou pouze účel ekonomicko-informativní a poradenský.
Během německé okupace pokračoval v Čechách výzkum inteligence primánů nějakou dobu pod vedením Rudolfa Mudrocha (1904-1942) a na Moravě výzkum inteligence kvartánů, který řídil František Kahuda (1911-1987). Vědecký dohled nad tímto výzkumem měl Ústav lidské práce. Jmenovitě František Hyhlík (1905-1981) a O. Jánoš. Výzkum prokázal vysokou diagnostickou a prognostickou hodnotu psychologického šetření.
Na Slovensku vznikla první ústřední poradna pro volbu povolání v roce 1928 v Bratislavě
Stavěl Josef
(v rámci Psychotechnického ústavu).
Jejím prvním ředitelem byl od roku 1928 psycholog Josef Stavěl (1901-1988), pozdější profesor psychologie filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Pracoval zde např. Juraj ČJurovskýečetka jako I. asistent psycholog, dále
A. Weiss-Nägel (Anton Jurovský) jako II. asistent psycholog- viz foto, pozdější
vědecký pracovník a profesor psychologie Univerzity Komenského v Bratislavě a pracovník první slovenské i československé Psychologické výchovné kliniky a střediska pro volbu povolání v Bratislavě, autor řady monografií z aplikované psychologie,
MUDr. Arnošt Rozsíval, lékař,
odborný učitel Ján Schultz jako poradce pro povolání živnostenské,
úřednice Kamila Kociánová (Čečetková),
profesor Jozef Pok jako studentský poradce.
V roce 1938 vedení Psychotechnického ústavu v Bratislavě přešlo po J. Stavělovi na Antona Jurovského (1908-1985). Posledním ředitelem zde byl Miroslav Teofil Bažány (1923-1998), který se po druhé světové válce mj. zasloužil o realizaci koncepce psychologické výchovné péče na Slovensku. V roce 1957 založil první Psychologickou výchovnou kliniku a založil také Výskumný ústav detskej psychológie a patopsychológie.
V roce 1942 bylo na Slovensku v činnosti kromě Ústředního psychotechnického ústavu v Bratislavě 26 okresních poraden pro volbu povolání (při "okresnej starostlivosti o mládež"). (Po roce 1945 byly na Slovensku v každém okrese zřízeny "Psychotechnické referáty pri okresných úradoch práce".) Metodické usměrňování jejich činnosti zajišťoval Československý ústav práce - oblastní ústav pro Slovensko v Bratislavě s pobočkou v Košicích, který vznikl přebudováním psychotechnického ústavu. Základní funkce poraden pro volbu povolání byla profesionálně - informační, poradenská, zprostředkovatelská a rozmisťovací.
Podle údajů V. Chmelaře měly československé poradny až 94% jistotu v předvídání toho, jak se uchazeč o určité povolání osvědčí v praxi. O cílech poraden svědčí např. rezoluce přijatá na zemském pracovním sjezdu psychologů - poradců pro volbu povolání dne 29. 9. 1937 v Olomouci, v níž se uvádí:
"Návštěva poraden pro volbu povolání ať je povinná pro všechny žáky, kteří opouštějí školu. Postavíme-li každého jedince na správné místo, uskutečňujeme tím podstatnou část práce o brannost národa. Ať je uskutečněno plné a včasné hlášení volných učňovských míst. Urychleně a řádně vyřídit finanční stránku poraden a jejich náležité vybavení potřebným zařízením. Žáci mají být v posledních třídách národní školy a v kvartě střední školy poučování o volbě povolání (exkurze do závodů atd.). Sociálními podporami umožnit rychlé zařazení do povolání u sociálně slabších, a tak řešit nezaměstnanost dorostu. Zřídit útulky pro nezaměstnanou mládež. Vyřešit otázku zařazení do pracovního poměru u mládeže tělesně a duševně úchylné. Urychleně vydat a provádět zákon o sociální péči o mládež."
V roce 1939 prošlo 59 poradnami na Moravě 11 363 dorostenců, tj. 34,6 % všech žáků opouštějících povinnou školní docházku. České poradny pracovaly až do roku 1941.
Pokud jde o vlastní vyšetřování v poradnách pro volbu povolání, celé vyšetření jednotlivce tehdy trvalo průměrně 5 - 6 hodin.
Diagnostických zkoušek se používalo několik desítek. Hromadná šetření se prováděla často přímo na školách. Tato šetření byla doplňována individuálním šetřením v poradně. Mnohé diagnostické zkoušky měly značnou validitu a byly stále prověřovány.
Porada se podávala důvěrně a ústně buď uchazečům nebo jejich rodičům. Jenom závodům, s kterými bylo smluvní ujednání, se doporučení dávalo písemně.
V jednotlivých zemích Československa se užívalo v podstatě stejných principů vyšetřování v poradnách pro volbu povolání, rozdíly byly jen v menším nebo větším zdůrazňování jednotlivých metod. Většinou se vyšetřovala všeobecná i praktická inteligence, defekty smyslů (zejména zraku, sluchu, hmatu), úroveň pozornosti, paměti, prostorové představivosti, technického nadání, pracovní rychlosti, jistoty pohybů ruky a manuální zručnost, úroveň základních početních úkonů a některých speciálních vlastností, potřebných pro výkon jednotlivých povolání.
Na rozvoj i profesijně poradenských služeb měli nesporně výrazný podíl pracovníci Ústavu lidské práce, resp. Psychotechnického ústavu a potom Československého ústavu práce. Pracoval zde např. J. Doležal (byl ředitelem až do zrušení ústavu 30. 6. 1951), dále J. Čepelák, L. Stejskal aj. Odborných pracovníků měl ústav přes sto.
Po 2. světové válce, přesněji v 50. letech, bylo poradenství pro volbu povolání mylně považováno za instituci bránící rozvoji ekonomiky. Pracovníci odborů pracovních sil uváděli, že poradenství by jim komplikovalo práci. Psychologické poradenství bylo kritizováno především z ideologických pozic. Základem proti poradenské argumentace bylo tvrzení, že po porážce vykořisťovatelských tříd vznikla beztřídní společnost, v níž nebudou problémy s výchovnými nesnázemi, s kriminalitou dětí a mládeže, s volbou povolání a studia. Tato argumentace v různých podobách navzdory statistickým zjištěním přežívala až do šedesátých let. Pedagogika byla jakoby bez dítěte, tj. bez znalosti jeho psychiky, bez psychologie. Psychologové byli ve výchovném procesu považování za cizí prvek, za "trojského koně". Jemnější diferenciace lidí, stejně jako zřetel k individuálním zvláštnostem jednotlivců, nebyly v totalitním období žádoucí.
Po roce 1948 se podle nového školského zákona zabývaly poradenstvím pro volbu povolání pouze školy, a ty preferovaly ekonomicko-náborové momenty a administrativně organizační metody práce. Byl podceněn vztah mezi společenskou, ekonomickou a individuální, subjektivní stránkou profesionálního poradenství.
Teprve od konce 50. let začala být znovu otázce profesního a výchovného poradenství u nás i v zahraničí věnována pozornost. Nejpohotovější v rozvíjení poradenských institucí byly Polsko, Jugoslávie a Československo. V Polsku byly založeny první psychologické poradny už v roce 1957.
Vývoj poraden pro volbu povolání byl u nás přerušen prakticky od druhé světové války až do roku 1957, kdy začaly jako zařízení národních výborů vznikat dětské psychologické poradny, psychologické výchovné poradny a kliniky (Bratislava 1957, Brno 1958, Košice 1959).
První česká poválečná dětská psychologická poradna byla zřízena v r. 1958 v Brně. Sjednocení problémů volby povolání i problémů výchovných a výukových je v souladu s úzkou problémovou souvislostí všech pedagogicko-psychologických aspektů výchovy dětí a mládeže. Ať již psycholog řeší s dítětem nebo mladistvým kterýkoliv momentálně dominující dílčí problém, musí jej řešit v souvislosti s ostatními problémy a se zřetelem k celkové struktuře a dynamice osobnosti konkrétního dítěte nebo mladistvého i se zřetelem k celému psychosociálnímu kontextu jeho dosavadního a perspektivního vývoje.
Kooperace a koordinace činnosti školského poradenství se zdravotnickými složkami (např.pediatrie dětská psychiatrie), se složkami ministerstva práce a sociálních věcí (ekonomika práce, mobilita, flexibilita pracovních sil, otázky zprostředkování pracovních sil a sociálního zabezpečení), s plánovacími orgány a dalšími zainteresovanými složkami (ministerstva vnitra a spravedlnosti aj.) je doposud obtížným problémem.
Současné poradenství usiluje o tyto charakteristické znaky:
interdisciplinární a komplexní charakter (psychologie, pedagogika, sociologie, lékařství).
Multisférový a multikonzumní charakter (rodina, škola, zdravotnictví, soudy, podniky apod.).
Profesionální charakter.
Institucionalizovaný charakter.
Procesuální, vývojový, kontinuitní - biodromální charakter, nikoliv o epizodický, jednorázový charakter. Usiluje přitom o odhalování a stimulaci tvořivých sil v člověku, podněcuje jeho rozvoj a celkově zvyšuje jeho výkonnost.
Psychiku a osobnost přitom chápe deterministicky.
Rodinu považuje za základní biosociální prostředí, rozhodujícím způsobem ovlivňující duševní vývoj člověka.
Edukativně - formativní, rozvíjející charakter, který chápe proces výchovy jako proces celospolečenský.
Personální charakter (zaměření na celek osobnosti).
Vnitřní strukturovanost
( Jozef Koščo a kol., 1987).
Vysokoškolská poradenská psychologie se zabývá především problematikou studijní a sociální adaptace u normálních osob, a to za použití psychognostických metod a převážně racionální analýzy, tedy za využití kognitivních prostředků. Poradenské instituce by přitom měly úzce spolupracovat s institucemi klinicko- psychologické péče a institucemi zdravotnickými.
V současné době používají psychologové při své práci v poradnách podle svého založení v různém rozsahu jak psychometrický, tak klinicko psychologický (kazuistický) přístup.
Hlavní metodou při tvorbě psychologické případové diagnózy by podle našeho názoru měla být metoda kazuistická. V konkrétních jednorázových akcích by mohla převládat metoda poradenská. Vedle kazuistického vedení a porad (konzultací) by přitom měla mít všechna poradenská zařízení k dispozici řadu dalších technik, včetně laboratorních pomůcek.
Odborná porada (konzultace) přitom musí splňovat několik nezbytných předpokladů, má-li být efektivní a mít praktický význam: především předpokládá někoho, kdo o takovou radu skutečně stojí, dále předpokládá, že je schopen radu správně pochopit a má snahu i dovednost jí realizovat a konečně předpokládá, že radu dokáže důsledně realizovat.
Psychologové pracující ve školském poradenství musí vedle psychologie znát i pedagogiku a příslušnou školu, podobně jako psychologové ve zdravotnictví musí mít orientační informace o medicíně a zdravotnickém zařízení.
Jako existuje iatrogenie, pedagogenie, parentogenie, sororigenie apod., existuje také možnost psychologogenie na praktických psychologických pracovištích. Zdá se, že asi 20 % klientů by na tom bylo lépe, kdyby se s poradenskými pracovníky vůbec nesetkali. Je to hlavně v případech, kde poradce nedokáže profesionálně zvládnout daný systém.
V centru zájmu poradenských pracovníků je klient, nikoliv pacient. Poradenští psychologové klientům pomáhají měnit jejich názory, postoje a hodnotové systémy, ale pouze ojediněle usilují o přebudování celé osobnosti klienta.
Idea poradenství u nás i ve světě je součástí hledání cest, jak dosáhnout lepších výsledků ve výchovné práci a v péči o osobnostní a profesionální vývoj a rozvoj člověka během jeho životní cesty.
Vývojem teorie a praxe poradenství, adekvátnějším vymezováním jeho předmětu, úloh, funkcí, cílů a metod i odbornou profesionální přípravou poradců se systematicky začali zabývat i početné vědecké konference, symposia, semináře i zahraniční organizace.
Za maladaptivní profesní a studijní orientaci považujeme:
- když žák projevuje vysokou nerozhodnost v tom, jaké povolání nebo školu si má vybrat;
- neadekvátnost a nereálnost volby povolání (studia), a to buď z hlediska osobních schopností, nebo motivace;
- nereálnost představ o vybraném studiu nebo profesi;
- nízká úroveň identifikace se zvoleným oborem profese či studia;
- neangažovanost při volbě povolání (studia);
- pasivitu nebo lhostejnost k vlastní budoucnosti;
- když žák nemá k oboru patřičně kladný vztah;
- chce přestoupit na jiný obor nebo z oboru odejít.
V procesu sebepoznání a sebepochopení i dozrávání pro volbu (výběr) povolání (studia) hraje velkou roli profesní orientace na školách a také psychologické kariérové poradenství. Psychologické vyšetření osobnosti žáka a předpověď, prognóza úspěchu žáka (studenta) ve škole a později i v povolání (srovnáním vlastností osobnosti žáka s profesiogramem) má často vysokou hodnotu.
Poradenské psychology především zajímá, jak jsou děti spokojeny se zvoleným oborem práce či studia a jak jsou spokojeni v pracovní skupině nebo školní třídě.
V případě nespokojenosti s povoláním, resp. oborem studia je třeba zjistit příčiny nespokojenosti a pokusit se je odstranit.
Většina lidí může zastávat celou řadu různých povolání, neboť existují rozsáhlé možnosti kompenzace, vyrovnání nedostatků přednostmi a zejména výcviku specifických profesních dovedností a návyků.
Informace o výsledcích psychologického vyšetření může sehrát významnou úlohu při poznávání žáka (studenta) pedagogy a také v procesu sebepoznání a sebehodnocení žáka (studenta).
Žák, který sám sobě dobře rozumí, má větší předpoklad dobrého přizpůsobení se než žák, jehož úroveň sebepoznání a sebepochopení je nízká. Sebepoznání a sebepochopení vlastně znamená, že člověk dovede přesně popsat své klady, nedostatky, zkušenosti, potřeby a cíle, dovede předvídat své chování a snadněji své chování řídí a kontroluje. Sebepoznání a sebepochopení přispívá k jeho přiměřené akceptaci sebe sama, což je jeden z cílů psychologického poradenství. Vždyť podstatou poradenství je informovat zkoumanou osobu o úrovni jednotlivých znaků její osobnosti se zřetelem k ovlivňování (psychokorekci) a sebevýchově jejích mezilidských vztahů, vztahu k sobě samému a úspěšnosti ve zvoleném povolání (resp. studiu).
Důležité jsou teorie, které rozlišují typy osobnosti pracovníků ve vztahu k hlavním druhům pracovního prostředí.
Je to např. teorie amerického psychologa Johna Lewise Hollanda (1919-2007), který rozlišuje šest typů pracovního prostředí a osobností:
motorické,
podpůrné,
konformní,
přesvědčující,
estetické (např. hudebníci, výtvarníci)
a intelektuální (matematici, fyzici, atd.).
Osoby s větší informovaností o své osobnosti a o pracovních prostředích si lépe volí povolání než lidé s menší informovaností. Adekvátnost volby povolání je částečně také funkcí věku, protože čas nám poskytuje více příležitostí pro shromažďování informací. Osoby s adekvátnější volbou povolání mají diferencovanější vědomosti o povoláních, znají i profesiografické nároky povolání.
Americký psycholog M. Nickel (1975) stanovil tři typy volby povolání mládeže. Typ A volí povolání podřídivě na základě rozhodnutí rodičů nebo jiných významných osob a vnějších okolnosti, typ B - střední sice má nějaké své profesní cíle a plány, ale nechá si např. dospělými pomoci specifikovat konkrétní výběr povolání a typ C je iniciativní má svůj osobní plán, své cíle si autonomně prosazuje.
Problematika závad a poruch profesní a studijní orientace a adaptace se často objevuje u dětí parvuloidních, nezralých, s infantilními rysy osobnosti a mentálně retardovaných.
Zdá se, že existuje úzké sepětí mezi mírou sociálního a profesního přizpůsobení.
Schopnost a dovednost vřadit se adekvátně do sociálních poměrů a skutečností v pracovním procesu hraje velkou roli v profesní adjustaci i pro osoby mentálně retardované.
Mentálně postižené osoby však vždy mají užívat podle deklarace OSN v co největší míře základních lidských práv:
-právo na léčebnou péči, vzdělání, pracovní přípravu a rekvalifikaci, aby mohly maximálně rozvinout své schopnosti a zájmy;
-právo na ekonomické zajištění a přiměřený životní standard. Podle schopností mají právo na produktivní práci nebo jinou zájmovou činnost;
-právo na život v kruhu své rodiny, jestliže je to možné. Pokud je nutné umístění v ústavu, má ústavní prostředí být co nejbližší podmínkám normálního života;
-právo na služby kvalifikovaného ošetřovatele, je-li to nezbytné k zajištění mentálně postiženého;
-právo na ochranu před vykořisťováním a zneužíváním;
-právo na ochranu a pomoc druhých osob a institucí, jestliže mentálně retardovaný není schopen v důsledku těžkého stupně postižení domáhat se sám těchto práv.

Odborná porada (intervence) se opírá o diagnostiku v oblasti profesní a studijní orientace
Mimo pozorování, rozhovoru, anamnézy, analýzy osobních výtvorů a orientačních dotazníků se používají v oblasti profesní a studijní orientace též speciální psychologické testy osobnosti, které aplikují a vyhodnocují kvalifikovaní odborní psychologové např. v pedagogicko psychologických poradnách.
Existuje především řada dotazníků zjišťujících teoretické a praktické zájmy.
Dotazníky praktických zájmů bývají modifikací původního testu F. Baumgartenové-Tramerové (1888 - 1971), který se nazýval Knihy o povolání a Dotazníku zájmů o praktické činnosti, který sestavil slovenský psycholog Martin Jurčo (1926 - 1983). Počet okruhů zájmového zaměření podle Jurča (lidé, umění, technika, živé organismy) bývá rozšířen např. až na čtrnáct okruhů podle základní volby oborů profesní činnosti na konci na konci povinné školní docházky.
Dotazníky teoretických zájmů bývají zase modifikací Brněnského katalogu knih pro středoškoláky s tím, že v některých těchto dotaznících nejsou jednotlivé zařazené názvy knih, učebnic a příruček vykonstruované, ale odpovídají reálným názvům.
Okruhy oborů profesní a studijní činnosti jsou:
studium na gymnáziu;
studium pedagogické, zdravotní a sociálně právní;
hornictví a hutnictví;
zemědělství, lesnictví a rybářství;
stavebnictví a zeměměřičství;
dřevoobory;
kovoobory;
elektrotechnika a telekomunikace;
chemická výroba;
kožedělná a gumárenská výroba;
textilní výroba a oděvnictví;
potravinářství;
obchod, služby a doprava;
umělecko - řemeslná výroba a umění.
Po malých úpravách (např. o povolání související s počítači) by bylo možno tento dotazník používat i pro středoškoláky.
Průběžná modernizace těchto dotazníků v souvislosti s novými obory lidského studia a práce je také nutná.
Mezi hodnotné diagnostické metody odborných psychologů zjišťující základní osobnostní vlastnosti patří Interpersonální dotazník T. Learyho a kol., který zjišťuje nejenom osm základních osobnostních rysů jako určitých kvalit osobnosti, (např. dominantnost a submisivitu), ale vyjadřuje se i k jejich kvantitativní úrovni a k jejich adaptivnosti a dysadaptivnosti (maladaptivitě).
Brněnská psycholožka Eva Kudličková (roz. Komárková) sestavila Osobnostní dotazník KUD. Metoda KUD zachycuje tyto vlastnosti: aktivitu a pasivitu, labilitu a stabilitu, dominanci a submisivitu, racionálnost a smyslovost, extraverzi a introverzi.
Bruno Miglierini sestavil také Osobnostní dotazník, který zjišťuje společenskost a aktivitu, samostatnost a rozhodnost, emocionální stabilitu, vztahy k rodině, tělesnou a duševní pohodu, vztahy k lidem, zájmovou zaměřenost a svědomitost a zodpovědnost. Miglieriniho dotazník obsahuje 200 výroků se kterým má zkoumaná osoba vyslovit souhlas nebo nesouhlas.
Stále je využíván P - I test (Osobnostní a zájmový test), který sestavili E. Mittenecker a V. Toman. Obsahuje 120 otázek na osobnost a 94 otázek zájmových. Otázky na osobnostní vlastnosti se dělí do bipolárních kategorií: sebekritika - nedostatek sebekritiky, sociální postoj - nesociální postoj, extraverze - introverze, neneurotický - neurotický, nemanický - manický, nedepresivní - depresivní, neschizoidní - schizoidní, neparanoidní - paranoidní, vegetativně stabilní - vegetativně labilní.
Pro dospělé je využíván pro diagnostiku osobnosti dotazník 16 PF amerického psychologa Raymonda B. Cattella
(1905-1998).Cattell
Cattellovy osobnostní faktory v dotazníku 16 PF forma E jsou závislé na neurofyziologických vlastnostech. Jde o tzv. hlubší, podpovrchové vlastnosti. Projevují se jako syndromy (skupiny příznaků).
Pro mládež se stále používá Osobnostní dotazník pro mládež HSPQ, který zkonstruoval rovněž R. B. Cattell a navíc Mary D. L. Cattellová. Test má zachytit jednoduchou technikou všechny hlavní a současně značně stálé psychické vlastnosti mladého člověka ve věku od 12 do 18 let. R. B. Cattell těchto vlastností zjišťuje čtrnáct. Označuje je obdobně jako test 16 PF velkými písmeny abecedy (např. faktor B - inteligence).
Významné pomůcky pro měření nonverbální inteligence v psychologické praxi vyvinul anglický psycholog John Carlyle Raven. Jsou to především Ravenovy standardní progresivní matrice ( Standard Progressive Matrices, SPM) prezentované poprve v roce 1936, dále Ravenovy standardní progesivní matrice plus ( Standard Progressive Matrices Plus, SPMPLS), zkrácené Ravenovy barevné progresivní matrice (Ravens Colored Progressive Matrices,CPM) určené dětem, starším lidem a mentálně retardovaným a dementním a Ravenovy progresivní matrice pro pokročilé (Ravens Advanced Progressive Matrices, APM).
Jako příklad stručného orientačního dotazníku používatelného školami uvádíme:

DOTAZNÍK ZÁJMU DÍTĚTE O POVOLÁNÍ
(pro rodiče)

1. O jaké povolání nebo studium má Vaše dítě po ukončení základní školy zájem a proč? (Jestliže se rozhoduje mezi několika možnostmi, uveďte jenom tři z nich, seřazené podle toho, jak jim
zatím dítě dává přednost): ........................................................................................................
...................................................................................................................................................
...................................................................................................................................................
2. Čím by Vaše dítě nechtělo a nemohlo být a proč? ..........................................................................................................................................
...................................................................................................................................................
...................................................................................................................................................
3. Jaké je Vaše stanovisko k záměrům dítěte? Jaké povolání byste se pro Vaše dítě přáli?
a) názor otce: ............................................................................................................................
..................................................................................................................................................
b) názor matky:..........................................................................................................................
...................................................................................................................................................
4. Co je podle Vašeho názoru zárukou, že by Vaše dítě mohlo být ve zvoleném povolání
úspěšné? (jaké vlastnosti, schopnosti atd.): .............................................................................
...................................................................................................................................................
...................................................................................................................................................
5. Jaké má Vaše dítě záliby a zájmy, příp. koníčky? Jak je podporujete v jeho zálibách? ..............
....................................................................................................................................................
....................................................................................................................................................
....................................................................................................................................................
6. Jaký je zdravotní stav Vašeho dítěte? Na co se léčí ? Jaké nemoci a úrazy dosud prodělalo? ..................................................................................................................................
....................................................................................................................................................
....................................................................................................................................................
Datum vyplnění dotazníku: ..................................................
podpis a adresa rodičů

Doporučená literatura:
KOHOUTEK, R. Dějiny psychologie pro pedagogy. Brno: Masarykova univerzita.
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama