Úvod k duševnímu vývoji batolete

9. listopadu 2008 v 17:29 | Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek, CSc.

Život dítěte je jako prázdný kus papíru, na kterém každý kolemjdoucí zanechává svou značku (staré čínské přísloví).

Batolivé období se dělí na období:
1. mladšího batolete (jeden až dva roky);
2. staršího batolete (dva až tři roky).
Batolecí období trvá do sebeuvědomění a do první fáze vzdoru.

Průměrná hmotnost tříletého dítěte je 15 kg. Přírůstek tělesné výšky je ve 2. roce života 11 cm, ve 3. roce již pouze 9 cm. Průměrná výška tříletého chlapce je 96 cm a dívky 95 cm. Ve 2. roce batolivého období má dítě asi 18 zubů a koncem 3. roku má úplný mléčný chrup.
Období batolete je charakterizováno především:
prudkým rozvojem zrakového a sluchového vnímání ;
rozvojem (lokomoce) hrubších i jemných pohybových schopností a dovedností;
rozvojem mimických a pantomimických výrazových projevů, řeči a myšlení, fantazie (projevuje se tzv. fantastický iluzionismus);
rozvojem hygienických návyků sebeobsluhy při jídle a při oblékání.
rozvojem řeči a myšlení dítěte roste také uvědomění sebe sama a rozvoj vůle dítěte (dítě je často vzdorovité, negativistické, aby prosadilo svou vůli) a v souvislosti s tím také potřeba samostatnosti a jistého sebeurčení dítěte.
Vznikem sebevědomí končí období pasivního přizpůsobení dítěte na vnější vlivy a začíná snaha aktivně působit na vnější podmínky a přizpůsobit si je.
Nyní si stručně probereme tělesný vývoj.
Je třeba se zmínit především o růstu.
Růst kostry je ve srovnání s prvním rokem života zpomalen:
Laterální typ (děti rozložitější do šířky) se vyvíjí rychleji než lineární typ (děti štíhlé). V souvislosti s tím je třeba uvést, že štíhlé děti potřebují více spánku než rozložité.
Kosti nejsou dosud kalcifikovány. Jejich měkkost a pružnost chrání dítě před zlomeninami při častých pádech.
Pokud jde o vývoj dentice, mělo by dítě do tří let mít už všechny mléčné zuby. Kazí-li se tyto zuby, má se jim dostat téhož ošetření, jaké se dostává zubům trvalým.
Ze svalů se rozvíjejí především velké svalové skupiny. Dítě nabývá určitých obratností rukou a trupu. Vývoj různých pohybových dovedností je přitom nestejnoměrný. Dítě může ztratit zájem a obratnost v jedné dovednosti, zatímco si osvojuje jinou.
Organismus dítěte se postupně stává natolik vyspělým, že ke konci období batolete jsou již v uspokojivé míře osvojeny žádoucí dovednosti jídla, mytí, spaní a vyměšování. Dítě se také začíná zajímat, zvláště ke konci období, o pohlavní orgány a jejich funkci. Tento zájem je často provázen infantilní masturbací (zejména večer, při únavě a nekontrolované činnosti). Je třeba zajistit volné ošacení, čistotu pohlavních orgánů, dozor nad toaletními návyky a je třeba odvádět pozornost od této činnosti.
V té míře, jak se rozšiřují kontakty dítěte mimo domov, zvyšuje se pro ně pravděpodobnost nakažlivých nemocí.
Pokud jde o pohybový vývoj, o motoriku, je třeba především vzít v úvahu, že:
je v tomto období ontogeneticky podmíněna zvýšená živost a pohyblivost dítěte;
dítě proto za normální okolností miluje pohyb venku, často se domů vrací až na nátlak a s pláčem;
musíme dbát na to, aby dítě mělo dobrou obuv, aby např. nemělo po starších sourozencích nevhodné boty.
Ze zvýšené potřeby pohybového vyžití, kterou dítě někdy uspokojuje až do přesycení, dá se také vysvětlit častá mrzutost dětí, která bývá projevem celkové únavy. Rodiče dětí v tomto období si často stěžují, že děti venku neúnavně běhají a po příchodu domů jsou mrzuté, afektivně labilní a plačtivé.
K optimálnímu vývoji svalstva a pohybových dovedností dítěte je třeba zajistit dítěti podmínky pro provádění různých pohybových činností (chůze, běh, šplhání, lezení, manipulace s kostkami, pískem, vodou atd.).

Pro vývoj poznávacích procesů dítěte má velký význam vývoj řeči, který je velmi prudký a intenzivní. Zatímco do roku a půl se dítě naučí pár jednotlivých slovíček, zvládá už ve dvou letech věty a počátek konverzace, ve 3 letech už s ním lze konverzovat běžně. Začátkem vývojového období batolete vlastně začíná období aktivního ovládání jazyka:
Dítě nejprve dovede pojmenovat lidi a hodnoty, které ve svém okolí pociťuje jako nejdůležitější, říká např. mama, tata, baba, teta.
V půldruhém roce má dítě ovládat asi 30 slov.
Podle toho, jakou má dítě příležitost ke hraní, příp. podle toho, jak s ním rodiče rozmlouvají, vyprávějí pohádky, ukazují obrázky, učí se dítě pojmenovat i řadu hraček, pohádkových bytostí a předmětů denní potřeby.
Ve druhé polovině druhého roku života začíná používat slovesa. Vyptává se otázkou "co je to?" (je to vlastně verbálně vyjádřený orientační reflex, který je základem potřeby poznávat).
Koncem druhého roku nebo během třetího roku se začnou v řeči dítěte objevovat přídavná jména.
V průběhu druhého roku začíná již dítě některé výrazy vyslovovat gramaticky správně. Přesto však se objevuje ve slovníku dítěte celá řada novotvarů ("vrtadla", "česánek", "kuky" tj. brýle apod.). Při rozmlouvání s dětmi musíme klást důraz na klidný, spíše pomalý způsob řeči a správnou artikulaci.
Chceme-li, aby řeč dítěte byla správná, musíme s ním mluvit, musíme být dítěti vzorem, nešišlat s ním. Dítě se učí odposloucháváním; někdy "střádá" pasivně určitá slova, která pak začne najednou aktivně používat později. Dítě nesmíme k řeči nutit.
Podobně časté opravování dětské výslovnosti vede někdy ke zpomalení vývoje řeči. (Též přehnané nucení dítěte k opakování ). Řeč dítěte je do značné míry zrcadlem řeči těch, v jejichž společnosti dítě vyrůstá.
Zvláštní pozornost vyžadují senzitivní (zvýšeně citlivé) děti. Pro výchovu řeči senzitivních dětí zvlášť platí, že jejich řeč nemáme často opravovat, protože u těchto dětí se časté opravování výslovnosti může spojovat s úzkostnými pocity a U všech dětí je žádoucí pěstovat nejen návyk správné, ale také kultivované řeči. Návyk kultivované řeči považují někteří odborníci právem za jeden z nejdůležitějších preventivních opatření proti
závadám a poruchám
v chování.
Dítě nemá v rodině cítit rozpor mezi způsobem vyjadřování v soukromí a způsobem vyjadřování ve společnosti. Takový rozpor by mohl vést dítě k pokrytectví nebo by se mu toto pokrytectví rodičů později mohlo natolik zprotivit, že by se později paradoxně identifikovalo s vulgárním vyjadřovacím stylem závadové mládeže.
V souvislosti s vývojem řeči batolete se zdokonaluje i myšlení, zvláště abstraktní.
Přesto však je myšlení batolete stále charakterizováno:
převážně konkrétním, praktickým, situačním rázem;
afektivními úsudky;
fantastickým ilusionismem;
magickým vztahem ke světu.
Dítě chápe svět celistvě, difusně a antropomorficky. Dítě je značně spojeno se světem, takřka vše vnímá jako oživené, extaticky se vžívá do situací, v kterých se ocitá.
Pro vývoj myšlení dítěte je důležité, aby rodiče zaujímali vážný postoj k otázkám dítěte.
Dítě má na každou otázku dostat přiměřenou odpověď
(věcnou, pravdivou a přizpůsobenou úrovni dítěte).
Pro vývoj osobnosti dítěte a sociálních vztahů má rozhodující význam probouzení sebecitu, sebeuvědomování dítěte, které je patrné - zvláště kolem 3. roku, kdy se dítě začíná označovat první. osobou čísla. jednotného, místo dosavadní třetí osoby:
­dítě začíná mít potřebu samo rozhodovat;
­brání se zásahům do hry a do svých věcí ;
­vyvíjí se u něho rostoucí smysl pro vlastnické právo.
Probuzení sebecitu dítěte vede také k vývoji celé řady nových citů, zaměřených nejen na vlastní nitro dítěte, ale i mimo vlastní osobu.
City batolete jsou stále velmi intenzivní, prudké, výbušné, proměnlivé, labilní, málo ovládané, afektivní, jednoduché (až primitivní).
Ve srovnání s minulým vývojovým stadiem jsou však city diferencovanější. K vývoji citů přispívá vydatně vedle přirozeného zrání, které je ohraničeno kapacitou dispozic dítěte, také výchova. Při výchově citů, hlavně při potlačování záporných citů, můžeme úspěšně využít jejich labilnosti. Přiměřeným odvedením pozornosti dítěte od negativního citu (resp. afektu) lze totiž dosáhnout často lepšího výsledku než represivními prostředky.
S city, emotivitou a afektivitou úzce souvisí temperament dítěte, který podmiňuje dynamiku jeho chování.
Typ temperamentu se projevuje v tomto období ještě výrazněji než u dospělých, kde sebekontrola a socializace již zhusta podstatně ovlivňuje i průběh výrazových projevů vrozených reakcí:
­ dítě žije především přítomností;
­ dává většinou najevo svoje city;
­ nedovede potlačit své citové výrazy;
­ nedovede odsunout do budoucna splnění svých přání.
Chce všechno hned:
to bývá příčinou toho, že dítě někde "naráží".
Je dobře nejprve se pokusit dítěti vše přiměřeně vysvětlit. Jestliže to nepomůže, je vhodné pokusit se odvést pozornost dítěte na jiný předmět.
Je-li i tento způsob výchovy neúspěšný, ignorujeme dítě na chvíli.
V každém případě se však vyvarujeme snižování osobní hodnoty dítěte a tvrdých postupů, zejména použití tělesného trestu.
Již v období batolete a pochopitelně i později dochází k první dětským konfliktům. Jejich motivy bývají nejčastěji:
­ žárlivost, strach, zlost,
­ snaha získat pozornost, snaha po sebeuplatnění,
­ pocit křivdy a opomenutí ze strany dospělých.
Nezapomeňme, že dítě potřebuje ke správnému vývoji hlavně radostné prostředí. Avšak i když zajistíme dětem radostné prostředí, pozorujeme ve věku od 18. měsíců do 3. let i později u dětí vystupňovanou svéhlavost (,,jájismus´´) a vzdorovitost.
Není vždy vhodné tuto svéhlavost za každou cenu odstraňovat a utlumovat. Jde totiž o vývojovou zákonitost, která má při normálním vývoji dočasný ráz. Je proto vhodné, když počkáme, až tato zákonitost odezní. Současně ovšem musíme upravit výchovu tak, aby bylo dítě co nejméně provokováno ke vzdorovitosti.
Vzdorovitost je často vlastně pasivní formou boje o svébytnost a uplatnění vlastní vůle dítěte.
Dítě vzdoruje tehdy, jestliže někde "naráží", pociťuje-li odpor. Reakce vzdoru otřásá celou jeho osobností a má ráz difusního odmítání. Dítě ztrácí kontakt s okolím a je nepřístupné jakémukoliv působení; často vůbec nereaguje ani na oslovení a vzdor se výrazně projevuje i v jeho mimice.
Pro mnohé rodiče a vychovatele je vzdorovitost dětí předškolního věku (zpravidla mezi 2,5 - 3,5 - 4 rokem) problémem, ve kterém se nedaří
jejich výchovnému úsilí.
Nezdar výchovného působení na dítě je nezřídka způsoben tím, že vychovatelé nedovedou odlišit vzdorovitost od neposlušnosti, svéhlavosti, útočnosti, některých forem plachosti, ostýchavosti a někdy ani od hravého měření sil. Neporozuměním a nevhodnými zásahy rodiče často reakce vzdoru posilují; zhusta vedou takové výchovné zásahy a metody buď k hýčkání a rozmazlování dětí, anebo naopak k neurotizaci dítěte.
V rodinách, kde si rodiče rozumějí a kde jsou zajedno ve výchovném působení, nestává se vzdorovitost nepřekonatelným problémem zejména tehdy, dovedou-li rodiče dětské vzdorovitosti předcházet.
Nejvhodnějším prostředkem takové prevence je pevný domácí řád, dodržovaný všemi členy rodiny, na který si dítě přivyklo dříve, než započne období vzdorovitosti.
Dítěti je nutno zajistit dostatek prostoru pro volný pohyb a je třeba dbát:
aby se na ně ze strany dospělých nesypaly samé zákazy a omezení;
může-li si dítě volně hrát a pobíhat bez zábran a překážek, pak neprožívá přespříliš zklamání a odpor a vzdorovité reakce se vyskytují zřídka ;
­ jinak je tomu tehdy, kdy je dítě ustavičně napomínáno k opatrnosti, když si nesmí hrát, aby se neumazalo, nesmí běhat, aby neupadlo, a je stále zatěžováno množstvím jiných nedětských ohledů.
Návalu vzdoru lze předcházet i tím, že vychovatel naznačí dítěti svůj požadavek o něco dříve, než má být splněn, a dává tak dítěti příležitost připravit se vnitřně na nastávající "změnu programu". Náhlá nucená změna okamžité činnosti dítěte je totiž velmi často příčinou vzdoru, zvlášť když dítě nechápe její důvod.
Pro zdravý vývoj dítěte je také vhodné, aby mu rodiče umožnili získat co nejvíce vlastních zkušeností, třeba i poněkud
bolestivých. Dítě pak samo a snáze pochopí, že všechna jeho přání nemohou být splněna.
Někdy se však ani dobrému vychovateli nepodaří vzdoru dítěte předejít.
Jak si v tomto případě počínat?
1. Především se nemá ze vzdoru dělat hrozná událost a velký problém.
2. Vhodnější je věnovat mu co nejméně pozornosti a rychle přejít k normálnímu pořádku.
3. Nechť se vychovatel vyhýbá zejména tomu, aby sám upadl do afektu.
4. Při potlačování vzdorovité reakce nesmíme nikdy zapomínat, že dítě při svém vzdoru trpí, že je nešťastné a že se bolestně od svého okolí odtrhuje.
5. Rodiče si vždy neuvědomují, že dítě potřebuje jistotu nezmenšené lásky i při svém vzdoru.
6. Neuvědomují si, jakou bolest působí dítěti jejich neuvážené "Nemám tě rád", "Jdi pryč".
7. Nenuťme nikdy dítě, aby prožilo mučivý pocit, že není milováno.
8. Ponechat dítěti jistotu lásky neznamená ovšem ustupovat mu a odvolávat své příkazy.
V takovém případě dítě záhy pochopí, jak výhodné je vzdorovat, chce-li něčeho dosáhnout; vzdor pak ztrácí náhodný ráz a stává se trvalým rysem dětské osobnosti. Dítě se uchyluje ke vzdoru vědomě jako k prostředku nátlaku na vychovatele. Stejně nevhodné jako přílišná povolnost je však i potlačování vůle dítěte. Dítě se má učit prosazovat své požadavky, dokazovat, že má pravdu, nikoliv však reakcemi vzdoru. Odstraňování vzdorovitosti tvrdými tresty či jinými nevhodnými zásahy může vést k psychickému narušení dítěte.
Někdy se potřeba svébytnosti projevuje u dětí aktivním negativismem (dítě dělá opak toho, co je žádáno) a dokonce afekty vzteku.
Některé děti dokonce mají afektivní respirační křeče (křičí, až zmodrají, ztrácejí dech). Ani tento afekt není vhodné přemáhat hrubou silou a poléváním studenou vodou, jak je někde zvykem.
Dítě sice musí mít jistý strach či spíše respekt s dospělých, ale výchova silným strachem je riskantní, protože může vyvolat u dítěte neurózu.
Rodiče dělají při afektivních respiračních křečích dítěte také tu chybu, že dávají dětem najevo svůj strach o ně (hořekují, co se může stát apod.).
Jak předcházet afektivním respiračním křečím:
zachovat klid, dítěte si navenek moc nevšímat, ujasnit si, nač dítě obvykle výbuchem hněvu či vzteku reaguje a zda těmto situacím lze předejít;
dítě je lépe izolovat od dětí, které mu dávají svou nezdrženlivostí špatný příklad;
také pravidelnost denního režimu může eliminovat některé provokační momenty vzdoru, hněvu a vzteku (k těmto afektům tak snadno nedojde, když dítě je zvyklé na to, že se po něm v určitý den a určitou hodinu žádá něco, co musí udělat).
Návaly zlosti je nejlépe nechat bez povšimnutí. Nedoporučuje se vyhovět přání, které dítě vymáhá afekty. Tím by si na tento způsob mohlo snadno navyknout.
Musíme však počítat s tím, že u dětí s disharmonickým vývojem osobnosti musíme počítat s afektivní labilitou jako s trvalým jevem.
U batolete pozorujeme také často strach z neobvyklých předmětů, např. z broučků, mravenečků, berušek, myšek, z mechanických, někdy i z plyšových zvířátek, z hluku elektrických přístrojů (mixerů, vysavačů). Častý je u některých dětí také strach z odloučení od matky, když chodí nerady do jeslí, celodenních mateřských škol, nebo když musí být hospitalizovány v nemocnici. (Dítě pak např. odmítá jít kamkoliv s matkou, protože se bojí, že by je matka zase někam dala).
Zvláštní typ strachu u dětí je strach z trestu. Dítě považuje za nejhorší to, za co je nejvíc trestáno, i když je to objektivně vzato maličkost.
Jak dítě zbavíme strachu? Když na dítěti zpozorujeme strach:
nenuťme je, aby se k předmětům svého strachu v každém případě a hned přiblížilo;
vhodné je seznamovat dítě s předměty strachu z dálky, pomalu, když je dítě klidné a vyrovnané.
Silný fyziologický doprovod strachu může dítě poškodit. Reakce strachu má totiž vliv na činnost žláz (např. na tvorbu žaludečních šťáv), takže ustrašenému dítěti nechutná jíst. Zažívací potíže mohou vést až k vředové chorobě.
Zvláštní pozornost zaslouží v období vývoje batolete také rozvoj sociálních vztahů dítěte. V souvislosti s rozvojem sebevědomí dítěte pozorujeme po druhém roce, někdy však až kolem třetího roku, proces osamostatňování dítěte od výhradního styku s dospělými.
Dítě navazuje těsnější vztahy s vrstevníky a hlavně s dětmi o něco staršími. Potřeby, city a snahy dítěte motivující jednání jsou ovšem stále převážně egoistické. Altruistické jednání se teprve začíná rozvíjet, a to na pozadí zákona důsledku. Egocentricko-egoistické jednání a zaměření dětí je patrno i ve hrách. Děti urputně drží svou vlastní koncepci hry a nerady se nechávají ve hře vést.
Na začátku období batolete mluvíme o paralelní formě hry, děti si hrají "vedle sebe", bez kooperace s jinými dětmi, kdežto na konci období je již patrná sociální hra.
Pokud jde o vztah dětí k neosobním hodnotám, je třeba zmínit se alespoň o vztahu dětí k hračkám a hrám.
V počátcích období jde o experimentování s hračkami, avšak kolem poloviny druhého roku již občas pozorujeme určitou zaměřenost, sledování cíle při manipulaci s hračkou.
Experimentování se mění ve hru v pravém slova smyslu (dítě si staví věže, svléká a obléká panenky, vozí panenky, povídá si s nimi, trestá a chválí je).
Jde o kvalitativní vývojový skok, i když se nám některé nápady a experimenty dítěte mohou zdát krokem zpět (dítě si např. zkouší natírat vlasy marmeládou, solit si čaj, mazat si kolena máslem, malovat po zdech bytu, "dokreslovat" obrazy na stěnách).
Ve třech letech je hra převažující aktivitou dítěte (zvlášť díky rozvinuté fantazii). Hrou se však stává dítěti i jídlo, mytí a oblékání, což někdy rodiče rozčiluje, protože dítěti tyto činnosti dlouho trvají, a protože se hra nějaký čas prolíná s experimentací, ledaco přichází k "úrazu" (např. porcelánové nádobí, skleničky, části oděvu). Hra zaujímá důležitou roli v životě dítěte, stimuluje významně rozvoj jeho osobnosti.
Období batolete je charakterizováno těmito hlavními vývojovými znaky:
v 10. až 14. měsíci má dítě říci první smysluplné slovo (obvykle jich zná v roce již několik);
v 11. až 14. měsíci má udělat první samostatný krůček ;
v 18 měsících má již ovládat stolici a částečně močový měchýř (za občasné nezdary však dítě nemáme trestat);
v 18 až 24 měsících má již dítě umět chodit po schodech, přidržujíc se zábradlí;
ve 24 až 30 měsících má chodit po schodech bez držení;
ve 36 měsících má již dítě umět jíst příborem;
ve 36 měsících má opakovat jednoduchou povídku.

Pro úspěšný rozvoj osobnosti a psychiky batolete je nutná:
klidná a pevná výchovná psychosomatická péče;
prostředí bezpečí a citové jistoty;
péče, která by upevnila kladný a radostný sebecit dětí a jejich relativní neuropsychickou stabilitu;
mentální stimulace, která pozorným a vývojové etapě dítěte adekvátním předáváním vědomostí a zkušeností o okolním světě by podněcovala rozumový vývoj dětí a jeho adekvátní sociální přizpůsobivost;
výchova, jež by vedla dítě k získávání návyků sebeobsluhy a úspěšného soužití s vrstevníky a s okolím vůbec.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alexis Giallorenzo Alexis Giallorenzo | E-mail | Web | 12. října 2010 v 20:12 | Reagovat

Ježiš koukej co jsem našla na fejsu http://bit.ly/natalie_kviz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama