Dificility (závady a obtíže) prožívání a chování

29. listopadu 2008 v 12:33 | Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek,CSc.
Dificility jsou závady, obtíže, lehčí specifické poruchy chování a prožívání než poruchy chování a osobnosti.
Je třeba věnovat zvláštní pozornost, protože jejich včasné podchycení může v řadě případů znamenat zamezení rozvoje vážných poruch chování, poruch osobnosti a chorob u dětí a mládeže.
Pedagog má možnost často jako první rozpoznat různé zvláštnosti , závady a poruchy chování a prožívání, které signalizují ohrožení normálního zdravého psychického vývoje žáka (studenta) s důsledky pro jeho sociální začleňování. Tím, že na tyto problémy upozorní specializované odborníky (psychology, psychiatry atp.) a ve spolupráci s nimi účinně pomáhá při jejich řešení, provádí vlastně i depistáž a prevenci dalšího narůstání těžkostí.
Od pedagoga takové děti se závadami a poruchami chování a prožívání vyžadují nestandardní, často tolerantnější a vskutku individuální přístup, který je však přesto ve svém výsledku nezřídka málo uspokojivý, zvláště se zřetelem k nárůstu počtu problémových dětí v posledních letech. Problémové děti bývají často navíc zdrojem největšího stresu učitelů a vychovatelů, jak ukázal výzkum Učitelé a zdraví, který řídil Evžen Řehulka z pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Šlo o výzkum učitelů s více než desetiletou praxí.
Obdobný názor zastává např. i Stanislav Bendl (2005) ve své publikaci Ukázněná třída.
Pojem problémové děti pouze vymezuje určitou skupinu dětí, neříká však nic o podstatě problémovosti. Z psychologického hlediska tvoří problémové děti různorodou skupinu. Společným rysem těchto dětí je jejich obtížné přizpůsobování se společnosti. Vyžadují proto zvláštní výchovný přístup, odlišný od výchovy ostatní populace.
Problematika závad a poruch v chování a prožívání dětí a mládeže a jejich náprava není ovšem fenomenem posledních let.
V České republice vyšla první monografie Závady a poruchy chování v dětském věku od lékaře Pavla Vodáka a pedagoga Antonína Šulce v Praze v roce 1964. Poruchami psychického vývoje se zabýval také Josef Švancara (Brno: FF UJEP, 1974). Dílčí problémy z oblasti závad a poruch chování dětí zpracoval Pavel Říčan v knize Agresivita a šikana mezi dětmi (Praha: Portál, 1995). V roce 1997 vydala Marie Vágnerová přehlednou Psychologii problémového dítěte školního věku. Stručnou monografii o dětské agresi vydal rovněž Ivo Čermák (1998).
První pomoc při řešení výchovných problémů vydala v roce 1998 pro učitele Bohumíra Lazarová.
Richard Jedlička a Jaroslav Koťa publikovali Aktuální problémy výchovy s podtitulem Analýza a prevence sociálně patologických jevů u dětí a mládeže v roce 1990.
Na Slovensku vyšla první významná monografie na toto téma od Ladislava Košča -viz foto,
Julia Marka a Ladislava Požára a kol. v roce 1975 pod názvem
Patopsychológia (Poruchy učenia a správania).
Slovenský psycholog a vysokoškolský učitel Ladislav Košč (nar. 1924) se navíc dlouhodobě specializoval na problematiku dyskalkulií.
V roce 1995 vyšla ve Slovenské republice ještě Všeobecná psychopatológia od J. Jakabčice a L. Požára.
Z anglosaských odborných autorů stojí za zmínku práce britského speciálního pedagoga a ředitele školy pro děti s emočními potížemi a poruchami chování a učení A. Traina: Nejčastější poruchy chování u dětí (Praha: Portál, 2001).
Z periodik se řešením problematiky závad a poruch chování u dětí a mládeže nejvíce zabýval časopis Psychológia a patopsychológia dieťaťa, Speciální pedagogika, Pedagogika a Pedagogická orientace.
Problémové děti a mládež bychom mohli v řadě případů diagnostikovat jako dificilní.
Za dificility považujeme shodně s Vladimírem Smékalem ty výchovné a výukové těžkosti
(obtíže, nesnáze), které jsou ještě v rámci širší normy: nejsou tedy primárně organické, psychopatické (nejde o poruchy osobnosti), psychotické, ani mentálně retardované.
Dificility (diskózy) jsou částečně nebo zcela reverzibilní. Jsou to sice vývojově nepřiměřené (dysontogenetické), avšak nepatologické a nedefektní stavy psychiky, jež se projevují společensky (případně i subjektivně) nepříznivě hodnocenými způsoby chování a prožívání.
Dificility jsou přitom podmíněny multikondicionálně, polyetiologicky, což je důležité jak pro jejich diagnostiku (ta by měla být osobnostní, komplexní), tak pro nápravu.
Při diagnostice dificilit vycházíme z projevů chování a prožívání dětí a mládeže. Podle vzdálenosti konkrétní formy chování od vlastní podstaty osobnosti můžeme projevy chování dítěte seřadit v určitém odstupňování, kterého je možné využít v diagnostice.
Jde symptomy (příznaky):
nahodilé - zcela necharakteristické pro danou osobnost;
sekundární - častěji se vyskytující nepodstatné projevy, spíše skupinové nebo věkové, vedlejší;
centrální - projevy, které přesně vyznačují specifickou individualitu osobnosti ( a jež mají význam pro bližší určení případné závady );
kardinální - projevy velmi významné, signifikantní, trvalé, rozhodující pro poznání dominujících vlastností dané osobnosti, vytvářející syndrom chování, který odkazuje přímo na podstatné rysy osobnosti.
Kdykoliv se tedy setkáváme u dětí s projevy dificilit chování, musíme si klást otázku, zda je pozorované chování nahodilé, sekundární, centrální nebo kardinální.
Na rozdíl od poruch osobnosti a poruch chování se dificility podle brněnského psychologa a vysokoškolského učitele Rudolfa Kohoutka (nar. 1940) častěji
projevují symptomy spíše méně závažnými.
Úrovně (roviny) symptomů bývají u dificilit úžeji spojeny s vnějšími, především sociálními podmínkami a jsou méně kotveny v osobnosti samotné.
Poruchy osobnosti a poruchy chování jsou naproti tomu často podmíněny trvalejšími osobnostními rysy, případně i geneticky. Jsou závažnější než dificility, trvají aspoň šest měsíců a společensky vážně znehodnocují dítě nebo jeho rodinu.
Příznaky, projevy, známky difilit, poruch a nemoci se nazývají symptomy. Jsou buď specifické (příznačné právě pro danou dificilitu, poruchu nebo chorobu) nebo nespecifické (mohou být příznakem i jiných dificilit, poruch či chorob).
Charakteristické seskupení několika příznaků pro danou chorobu či psychickou poruchu se nazývá syndrom. Je to jakýsi symptomatokomplex. Např. pro depresi je charakteristické trias symptomů neboli syndrom skládající swe ze smutné nálady, zpomaleného myšlení a útlumu psychomotoriky. Naproti tomu u hypomanie, resp. mánie je typická trias: veselá nálada, zrychlené myšlení a zvýšené psychomotorické tempo.
Přiřazení syptomatologického, syndromologického či etilogického ,,obrazu" poruchy či choroby pod určitou oficiální (úřední) a odbornou a statistickou klasifikační jednotku se nazývá diagnóza.
V současné době je odborníky respektována Mezinárodní klasifikace nemocí - 10. revize vydaná Světovou zdravotnickou organizací v Ženevě.
Dificility ve srovnání s poruchami chování a poruchami osobnosti:
- nesplňují závazná kriteria, uvedená pro poruchy chování a poruchy psychiky - jsou sice dysontogenetické, tedy vývojově nepřiměřené, avšak nepatologické a nedefektní;
- jsou krátkodobější než poruchy chování a osobnosti;
-jejich projevy jsou méně intenzivní (mírnější, lehčí);
- jsou společensky méně závažné, i když nepříznivě hodnocené způsoby chování a prožívání;
- jsou podmíněné spíše situačně, sociálně a sociokulturně než osobnostně;
- prognosticky jsou častěji částečně nebo i zcela reverzibilní (tedy optimističtější);
- reagují již na adekvátní pedagogickou nápravnou péči.
Dificility můžeme napravovat v podstatě jak psychologickými prostředky, tak speciálně
pedagogickými nebo léčebně pedagogickými.
Teorií dificilit se zabývá patopsychologie jako věda o hraničních duševních procesech, stavech a vlastnostech mezi normou a patologií a jako věda o psychických průvodních jevech, které mají podíl na vzniku, průběhu a důsledcích jakékoliv životní nedostačivosti, nedosahující však kvantity ani kvality duševní abnormality nebo patologie.
Zvláštní skupinu (z hlediska výchovného velmi obtížnou) tvoří kombinované závady, poruchy a vady (např. slepota a hluchota, poruchy hybnosti a řeči, intelektu a chování ).
Podle symptomatologie, tj. projevovaných příznaků, která nám může pomoci jako metodika vyhledávání, identifikace jednotlivých typů dětí, si můžeme problémovou mládež rozdělit do jedenácti skupin:
1. zvýšená psychická tenze,
2. psychomotorická instabilita,
3. psychický infantilismus,
4. disociální vývoj osobnosti,
5. intropunitivní zaměření osobnosti,
6. disharmonický vývoj osobnosti,
7. parciální nedostatky poznávacích procesů,
8. závady motoriky, lokomoce, praxie a laterality,
9. sociální a edukativní zanedbanost,
10. subnorma intelektových schopností,
11. maladaptivní profesní a studijní orientace.
Hlavní metodou stanovení těchto kategorií byla analýza kazuistické dokumentace pedagogicko-psychologických a psychiatrických poraden pro děti a mládež. Byla využita také Delfská metoda s experty.
Jednotlivé děti mohou mít příznaky nejenom jednoho druhu dificility, ale i několika typů těchto závad chování současně. Je třeba brát v úvahu, že dificility se mohou kombinovat nebo přecházet v jinou závadu, nebo dokonce v poruchu chování. Jedno dítě může vykazovat projevy i více dificilit současně.
K diagnóze dificility nejenom že nemusí být zjištěn výskyt všech uváděných symptomů, ale v některých případech dokonce stačí symptom jediný, je-li dostatečně signifikantní a intenzivní. Některé symptomy přitom mají nespecifickou povahu - mohou se vyskytovat i u několika typů dificilit.
Příčiny vzniku problémového chování, závad a poruch chování i psychických chorob se často kombinují. Mohou být biogenní, např. dědičné, vývojové, typologické zvláštnosti; somatogenní, např. poškození mozku a analyzátorů během života, tělesné choroby ovlivňující psychiku a osobnost; psychogenní a sociogenní, např. vnitřní konflikty, stresy, rozvod rodičů, nepříznivé sociální prostředí, stěhování, změna školy, nový partner matky či otce, odchod staršího bratra či sestry z rodiny, dojíždění otce či matky za prací, rodič zapletený do trestné činnosti, ztráta kamaráda či kamarádky, změna učitele, zhoršení vztahů s učitelem nebo více učiteli, změna školní třídy, výchovné závady, týrání, sexuální zneužívání, domácí násilí, psychické infekce vyvolané soužitím s duševně narušenými lidmi atp.
Chceme-li určit správný individuální, resp. reedukační přístup, správný typ výchovných incentiv, stimulace, psychokorekce a psychorehabilitace, motivace a aktivace dítěte, musíme si nejprve uvědomit, o jaký typ závad chování, poruch chování nebo poruch osobnosti jde. Jiné typy výchovné stimulace budeme užívat u dětí se zakomplexovanou osobností, jiné u dětí se sníženými či disharmonickými mentálními schopnostmi, u dětí s lehkou mozkovou dysfunkcí, u dětí neurotických atd.. U různých typů problémových dětí je nutno utvářet žádoucí a kladné postoje, názory a vlastnosti jejich osobnosti diferencovaně.
Odborná diagnostika se opírá o anamnézu, pozorování, rozhovor a speciální psychologické testy .
Diagnostický klíč pro určování diagnóz u školních dětí a nedostatků v prospěchu a chování sestavil český psycholog a vysokoškolský učitel Stanislav Langer.
Diference mezi dificilitami (závadami chování a prožívání) a poruchami chování popsal pedagogický psycholog z Masarykovy univerzity v Brně Rudolf Kohoutek.
Pro orientační zjišťování psychopatologických tendencí a poruch chování je stále použitelný starší )
Dotazník W.-M. amerického psychologa Roberta S. Woodwortha (1869-1962) a Ellen Mathewsové identifikující :
neurotickou emotivitu,
psychastenii (obsese),
schizoidní,
paranoidní,
depresivní
a hypochondrické tendence,
impulzivní,
záchvatovité ,
instabilní
a disociální sklony.

Doporučená literatura:
Kohoutek, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM.

 


4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.