Behaviorismus, reflexologie a biologizující psychologie

11. listopadu 2008 v 7:47 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Behaviorismus je směr (resp. škola) v psychologii, který byl založen 1914 americkým psychologem Johnem B. Watsonem (1878-1958), který je vlastně vyjádřením nedůvěry k subjektivismu a pouhé spekulaci v psychologii i
J.Watson
odmítnutím a podceněním introspekce (sebepozorování) jako poznávací metody psychologie a přeceněním extraspekce (pozorování chování druhých) a experimentu.
J. B. Watson studoval reakce člověka na smyslové podněty, zajímal se o návyky, charakterizoval tzv. vzorce chování, které si člověk v průběhu života osvojí učením. Osobnost chápal jako soubor vnějších reakcí na nejrůznější situace a podněty. Měl velikou důvěru v experiment, přesné měření a statistické zpracování výsledků měření.
John Broadus Watson navázal na některé myšlenky ruské Bechtěrevovy reflexologie.
Watson byl původně zoopsycholog. Prováděl rovněž originální výzkumy s novorozenci.
Proslavil se následujícím tvrzením: "Dejte mi na výchovu tucet zdravých dětí a já vám zaručím, že z každého z nich vychovám specialistu, jakého náhodně zvolím - lékaře, právníka, umělce, obchodníka, dokonce i žebráka, zloděje bez ohledu na jeho talent, sklony i bez ohledu na vlastnosti jeho předků".
Na závěr své kariéry se věnoval psychologii reklamy.
V roce 1919 vydal knihu Psychologie z behavioristického hlediska. Osobnost zde chápal jako soubor vnějších reakcí na nejrůznější situace (podněty). Psychologie v tomto objektivizujícím pojetí by se stala opět přírodní vědou.
Behavioristé přispěli k rozvoji testování a psychologické diagnostické metodologie. Prohloubili naše poznatky o tom, jak se člověk učí, jak se vytvářejí jeho návyky i některé postoje. Chování si rozdělil na molární (složitější) a molekulární (jednodušší).
Psychologie v pojetí behavioristů má být přírodní pozitivistickou vědou o chování (behavior = chování).
Např. ve svých Základech psychologie americký psycholog Stansfeld Sargent (1906-2000) definoval psychologii jako vědu o lidském chování, která usiluje o to, aby porozuměla lidskému chování, aby je předvídala, a je-li třeba i měnila.
Základním schematem behaviorismu je model S - R (stimulus - respons). Tzv. striktní behaviorismus zásadně odmítá introspekci a zkoumání procesů, které nejsou navenek pozorovatelné a kvantifikovatelné. Na organismus působí podněty, s nimž se organismus vyrovnává a reaguje na ně určitým chováním, které je pozorovatelné a vypovídá o duševním dění. Psychika sama o sobě je pojímaná jako "černá skřínka", kterou nelze zkoumat přímo, ale lze se o ní dozvědět na základě zkoumání chování.
Předními představiteli behaviorismu v psychologii, který navazoval na pragmatismus, byli vedle Johna Broaduse Watsona (1878 - 1958), např. a zoopsycholog Edwin Ray Guthrie (1886 - 1959).
Přední americký neobehaviorista Burrhus Frederic Skinner (1904 - 1990) se zasloužil o
Skinner
propracování intervenujících proměnnných (,,drivy", popudy, pudy, motivy, potřeby, zájmy, hodnoty, ideály, přesvědčení). Je znám svými experimenty s krysami a s holuby týkajícími se operantního podmiňování.
Behavioristé významně rozvinuli experimentální psychologii, přispěli ke studiu a teoriím učení a k rozvoji zoopsychologie, psychologie srovnávací a sociální.
Kritika tohoto směru způsobila, že neobehavioristé rozšířili původní koncepci na vzorec S-O-R, který již zahrnuje intervenující proměnné (O) souborně nazývané organismus (osobnost).
Tuto zásadní korekci behaviorismu provedl americký psycholog Edward Chace Tolman (1886-1959).
Byl představitelem neobehaviorismu a svými kognitivními teoriemi učení
byl též představitelem kognitivní psychologie.
Navrhl koncept kognitivních map a zabýval se cílesměrným chováním.Tolman
Behaviorálně orientované poradenské psychologické školy studují chování člověka. Chování (behavior) přitom behavioristé chápou jako takovou lidskou aktivitu, kterou lze pozorovat, analyzovat a měřit. Původním východiskem zkoumání behavioristů bylo pouze chování zjevné, ale později do tohoto chování zařadili i měřitelné vnitřní fyziologické děje (např. krevní tlak, elektrickou vodivost kůže atp.). Adekvátní a adaptivní chování zajišťuje člověku přežití v přírodním a společenském prostředí.
Mezi strategie odstraňování nežádoucího chování se řadí vyhasínání, tlumení a protipodmiňování.
Při vyhasínání (extinkci) chování jde o jeho postupné oslabování až vymizení. Je to způsobeno tím, že je odstraněna pozitivní konsekvence chování, které chceme nechat vyhasnout. Ignorované chování ovšem nezmizí vždy okamžitě. Zpočátku dokonce může dojít k dočasnému zvýšení nevhodné aktivity, ale pokud je důsledně opomíjeno, postupně vymizí.
Při tlumení chování se využívá negativní konsekvence. Tlumení prostřednictvím trestu je ovšem např. v poradenství kontraindikováno, protože trest budí nepříznivé emoce a má tendenci působit záporně na poradenský vztah, který je jedním ze základních předpokladů úspěchu poradenské intervence. Proto např. při nesplnění dohodnutého kroku klientem nenásleduje trest, nýbrž společné hledání alternativního či variantního postupu.
Při protipodmiňování či odpodmiňování jde o strategii, která přímo nahrazuje nežádoucí chování žádoucím, a to zásahem do podnětové situace. Používá se také tzv. systematické desenzibilizace či hyposenzibilizace při které se s klientem např. vypracuje hierarchie nepříjemných pocitů od nejtíživějších k nejméně zatěžujícím. Podle situace se pak postupuje k odstraňování jednotlivých položek, a to buď shora dolů nebo zdola nahoru, přičemž původní reakce se nahrazuje reakcí, která je přijatelná.
Také ruský lékař Vladimír Michajlovič Bechtěrev (1857 - 1927) vystoupil s kritikou introspekce a s
Bechtěrev, V.M.
požadavkem objektivního studia psychiky.
Chování označil za reflexy mozku a psychologie v jeho pojetí se stala reflexologií.
Je považován nejenom za zakladatele ruské reflexologie, ale také za zakladatele ruské experimentální psychologie.
V roce 1907 založil Psychoneurologický ústav a v roce 1909 Ústav pro výzkum rozvoje dítěte.
Sečenov
Významnou úlohu sehrál také ruský fyziolog Ivan Michajlovič Sečenov (1829 - 1905), zakladatel ruské psychofyziologie.
Zabýval se reflexní teorií psychické činnosti. Oddělil vstupní a výstupní část reflexního oblouku a pojednal o jeho ústřední části. Považoval i myšlení za speciální druh reflexu, stejně jako duševní činnost vůbec. Byl to předchůdce I. P. Pavlova. Byl profesorem na univerzitě v Oděse, Petrohradě a v Moskvě.
Objevil proces centrálního útlumu v mozku. Provedl syntézu asocianismu, reflexní koncepce ve fyziologii, fyziologie smyslů (H.von Helmholtzovu (1821-1894), Fechnerovu aj.) a darwinismu. Prvotní příčinu viděl vždy v zevním smyslovém podráždění. Pohyby dělil na bezděčné a volní.
Na Bechtěreva a Sečenova navázal ruský fyziolog Ivan Petrovič Pavlov (1849 - 1936) svou tzv.
Pavlov
fyziologií vyšší (přesněji "nejvyšší") nervové činnosti. Jeho teorie podmíněných a nepodmíněných reflexů má dosud význam pro psychologii učení. Své experimenty prováděl na psech. První pokusy s podmíněnými reflexy jako dočasnými spojeními, které vznikají v ústřední nervové soustavě vytvořením nové dočasné nervové dráhy mezi dvěma nepodmíněnými reflexy, dělal I. P. Pavlov roku 1900 - 1901. První článek o nich vyšel v roce 1903. První přednášky o podmíněných reflexech, které vyšly v jeho knize Dvacetiletá zkušenost, přednesl v zahraničí (Madrid, 1903, Stockholm, 1904, Londýn, 1906). První referát o Pavlovovu učení byl u nás uveřejněn v roce 1912 v Časopisu lékařů českých.
I. P. Pavlov byl také autorem neurofyziologické typologie osobnosti, kterou navázal na klasické temperamentové typy (sangvinik, cholerik, melancholik, flegmatik) podle HippokrataGalén (460 - 377
Hippokrates
př. n. l.)
a řeckého lékaře a logika Galéna (cca 130 - 200n.l.), který vycházel z
myšlenky, že člověk je mikrokosmem, který je obdobou makrokosmu.
Čtyřem světovým živlům (ohni, vzduchu, vodě a zemi)
odpovídají podle něho čtyři základní šťávy
(krev, sliz, žlutá žluč a černá žluč).
Na jejich stavu a vzájemných poměrech závisí i zdraví organismu člověka.
Rozdíly v temperamentu vyložil I. P. Pavlov vlastnostmi fyziologické činnosti mozku: silou, vyrovnaností a pohyblivostí hypotetických stavů podráždění a útlumu v mozku.
Kvalitativně vyšší stránku nervové činnosti člověka (na rozdíl od zvířat) se snažil vyložit tzv. druhou signální soustavou, v níž se podmíněnými podněty stávají řeč a slovo.
U nás rozvíjel fyziologii tzv. vyšší nervové činnosti v psychologii např. český psycholog Josef Linhart (1917 - 1991), který se specializoval na psychologii učení, obecnou psychologii a psychologii osobnosti.
Paul D. Mac Lean (1913-2007) byl americký lékař, profesor fyziologie,
který vytvořil teorii trojjediného mozku tj. ,,ještěra (plaza) v nás"
(který je dán mozkovým kmenem, vývojově nejstarší částí mozku, související s pudy a instinkty),
,,savce v nás" (limbický systém, mezimozek, který souvisí s funkcí emocí)
a ,,člověka v nás",
který souvisí s funkcí intelektu.

Doporučená literatura:
Kohoutek, R. Dějiny psychologie pro pedagogy. Brno: Masarykova univerzita.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama