STRESY VYSOKOŠKOLÁKŮ A VYSOKOŠKOLAČEK

1. srpna 2018 v 15:09 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.

Studující na vysokých školách jsou vystaveni celé řadě tzv. akademických či univerzitních stresů.
Stres chápeme jako soubor rizikových reakcí organismu na zatěžující vnitřní nebo vnější podněty (stresory) narušující krátkodobě nebo dlouhodobě a v různé míře ( v závislosti na individuální vulnerabilitě a resiliencii organismu) normální chod funkcí a pohodu organismu.
Akademické stresy nemají většinou ráz extrémních makrotraumat (jako je např. přímé ohrožení života nebo zdraví ), ale spíše méně nápadných psychických mikrotraumat.V každém případě však akademické stresy často negativně ovlivňují nejen pohodu jednotlivců, alei sociální klima a atmosféru školy.

V našem průzkumu šlo o zjištění s jakými stresory a stresogenními situacemi (které by mohly podle jejich subjektivního názoru být pro ně i nadlimitní zátěží a poškodit jejich zdraví) přicházejí studující během studia do kontaktu a jaké jsou možnosti prevence těchto stresů.

Metoda průzkumu
Provedli jsme dotazníkové šetření a rozhovor s 5 posluchači a 73 posluchačkami čtvrtého ročníku vysoké školy připravující budoucí učitele, ve kterém jsme zjišťovali stresující problémové události, které posluchači zažili během studia na vysoké škole a které mohly poškodit jejich zdraví (definované jako psychická, sociální a fyzická pohoda, nejenom nepřítomnost nemoci). Pokusili jsem se zjistit jak některé kvantitativní údaje (např. frekvence stresů), tak i údaje kvalitativního charakteru (konkrétní druhy stresu).
Výsledky průzkumu
Stresy z problémových situací a rizikových faktorů na vysoké škole se týkaly těchto oblastí:
%
N
1
Nekompetentní výuka, zkoušení a hodnocení studentů
41%
32
2
Neadekvátní přístup a vztah učitelů ke studentům
26%
20
3
Organizační nedostatky školy
19%
15
4
Problémy se studijním oddělením
14%
11
Celkem
100%
78
Ad 1) Jako stresující příklady nekompetentní výuky a zkoušení uváděli studenti např. insuficientní znalosti učitele, didakticky neadekvátní způsob výuky, neobjektivní zkoušení a klasifikování podle momentální nálady učitele, neadekvátní hodnocení studentských ročníkových, seminárních, bakalářských a magisterských prací vedoucími prací i oponenty. Posudky některých učitelů obsahují vážné věcné a odborné chyby : kritizují např. studenty za používání některých oficiálních a běžných pojmů ( ,,Sekundární analýza dokumentů je pro mne překvapující termín, nedovedu si představit, co je potom primární analýza dokumentů", " píše v posudku oponent). Studenti si všímají opakovaně, že autor posudku jim vytýká např. pravopisné chyby a sám má závažné nedostatky v pravopise ( recenzent píše např. ,,děti nesprávně pochopili" místo děti nesprávně pochopily).

Ad 2) Závažné byly uváděny stížnosti studujících na dehonestaci ze strany učitelů a na hyperexcitovaný, nebo naopak příliš neosobní, distancovaný způsob jednání učitelů se studenty.
Studující uváděli, že někteří učitelé mají ,,cholerické jednání" nebo cholerický temperament, projevující se křikem, nadávkami, nemístnými poznámkám, posměchem, ironii, svévolí a skandalizováním studentů.
Prožitky neúspěšnosti, urážení, ponižování a šikany, zejména mají-li chronický ráz, ohrožují sebeúctu (sebevědomí, sebehodnocení) studentů .Patří rovněž mezi rizikové faktory, které u disponovaných jedinců mohou vést až k závadám a poruchám kvality života a zdraví.
Práce všech učitelů , a to i učitelů na vysokých školách je velmi náročná. Proto u učitelů poměrně nezřídka dochází vlivem stresů ke zkratkovému chování. Svůj vlastní stres tak učitelé někdy přenášejí na studenty.

Ad 3) Mezi stresujícími organizační nedostatky uváděli studenti např. pozdní tvorbu a problematičnost rozvrhu a malou úroveň informační komunikace školy.

Ad 4) Mezi stresující problémy na studijním oddělení zařadili studenti např. neplnění úředně stanovených termínů pro sdělení důležitých oznámení, velké fronty v úředních hodinách a situační komunikační neochotu některých pracovnic a pracovníků oddělení.

Jako příklad stresujícího zážitku může sloužit výpověď posluchače čtvrtého ročníku :
Absolutní špičkou v negativních stresujících zážitcích ovlivňujících moje zdraví byla série nepříjemných překvapení před státními bakalářskými zkouškami. Prvním překvapením byla bezesporu přihláška. Už to, že se přihláška podává v papírové podobě (přestože ostatní agenda studenta je vedena elektronicky) s sebou přináší další starosti, jako například, zda je přihláška vyplněna správně nebo zda ji studijní oddělení ze své schránky opravdu stihlo vybrat.
Ve studijním řádu je doslova uvedeno, že ,, termíny státní zkoušky a složení zkušebních komisí jsou zveřejněny v IS MU a na úřední desce fakulty nejméně dva týdny před zahájením státních zkoušek v daném semestru".
K termínu mých státních závěrečných zkoušek jsem se dostal tak, že mi vyděšený spolužák na začátku května napsal e-mail, že zkoušky jsou už příští týden! Rozhodl jsem se nepanikařit a zvážit cestu k úřední desce studijního oddělení. Tam se mé nejčernější obavy bohužel potvrdily. Týden před státnicemi byl na světě podrobný harmonogram v papírové podobě , jeho elektronický bratříček na ISu si s příchodem na svět ještě nějaký ten den počkal.
Radši nedomýšlím,co by se stalo, kdybych na fakultu nejel a rozhodl se doma počkat na elektronický harmonogram.

Mikrotraumatizaci na vysokých školách si můžeme rozdělit na primární a sekundární.

K primární psychické traumatizaci dochází v situaci , kdy student osobně prožívá emoční nepohodu, např. úzkosti, strach, děs, ponížení, stud, bezmoc, neúspěšnost, hostilitu ze strany okolí, averzi, pocity nespravedlivosti, posměch, ironii, uštěpačnost, ztrapňování, mocenskou manipulaci, perzekuci.
Primární psychotraumatizace poškozuje duševní a emoční pohodu nejintenzivněji.
Může být způsobena úmyslně, intencionálně, ale i nezáměrně, neúmyslně.
Uvádíme ilustrativní příklad primární psychotraumatizace studentů ze strany přednášející:
Když jsme v semináři dělali cvičení a něco se nám nevydařilo a udělali jsme chybu, hned jsme si poslechli delší proslov, jak jsme se s takovými znalostmi mohli dostat na vysokou školu, a že pokud se naše výkony nezlepší, tak můžeme jít prodávat do zeleniny a nemáme na vysoké škole co dělat. Tento výrok mne téměř šokoval. Všichni jsme však mlčeli. Když jsme se na ni kolikrát nechápavě dívali, tak se jen otázala, jestli máme nějaký problém, ale řekla to takovým tónem, že každý raději řekl, že žádný problém nemá. Opravdu s námi mnohokrát jednala jako s dětmi, které se snaží převychovat, a ne jako s dospělými lidmi, které by měla respektovat.

Za sekundární psychotraumatizaci , která bývá většinou méně intenzivní než psychotraumatizace primární, považujeme situaci, kdy studenti nejsou
přímo vystaveni stresování vlastní osoby, nejsou přímou obětí, ale byli svědky přímého stresování někoho, kdo je jim blízký, např. spolužáka, kolegy či kolegyně. Sociálně percipovali jejich traumatizaci, což mělo nepříznivý vliv na jejich vlastní prožívání a i na jejich psychickou pohodu.
Uveďme příklad:
,,Při jednom ze seminářů jsme probírali témata našich bakalářských prací. Každý měl říct, jakým způsobem zpracovával praktickou část. Jako jedna z prvních vystoupila spolužačka, jejíž téma bakalářské práce bylo Taneční terapie u dětí s tělesným postižením. Měla jedno z nejtěžších témat, protože k této problematice existuje málo literatury. A praktická část probíhala tak, že si spolužačka vymýšlela a sestavovala jednotlivé hodiny taneční terapie pro svůj zájmový kroužek, do kterého se mohli dobrovolně přihlásit žáci s tělesným postižením. Inspirovala se pro svou tvorbu dostupnou literaturou o taneční terapii, vycházela také z vlastních zkušeností s tancem z tanečního souboru a jednotlivé hodiny přizpůsobovala individuálním možnostem žáků. Myslím si, že to celé bylo velmi časově náročné na přípravu a realizace vyžadovala velkou dávku odvahy, kreativity, zodpovědnosti a dobré organizační schopnosti. Spolužačka referovala, že její kroužek navštěvuje pravidelně, zcela dobrovolně a s nadšením několik žáků s tělesným postižením a někteří i s velmi těžkým tělesným postižením. Spolužačka zařazovala různé pohybové aktivity na hudbu, libovolné vyjadřování hudby tělem, společný tanec i uvolňující relaxace při relaxační hudbě.
Poté co spolužačka odprezentovala a popsala tento svůj projekt, učitel začal velmi negativně hodnotit vše, co udělala. Řekl, že je velmi nevhodné použít taneční terapii zrovna u tělesně postižených. Odsuzoval spolužačku, že žáky jistě během tohoto kroužku velmi frustrovala, protože tělesně postižení nikdy nemohou tancovat a pohybovat se esteticky na hudbu a že tímto jím srážela sebevědomí. Zavrhl tento její projekt s tím, že je to nesmyslné. Nereagoval na její argumenty, že žáci tam chodili s nadšením a z vlastní vůle, protože je to bavilo, bylo to pro ně něco nového a nešlo ani tak o estetiku, ale o radost z pohybu podle hudby a rytmu a o určitou formu relaxace. Učitel prosazoval svůj subjektivní názor a snažil se, aby sama spolužačka uznala svou chybu. Myslím, že si ani neuvědomoval své necitlivé jednání. Bylo to celé velmi stresující, smutné a demotivující. Ve třídě bylo napětí, všichni tiše nesouhlasili, ale neodvažovali jsme se raději protestovat. Poté jsme se nikdo už raději nepouštěli do polemik nad našimi bakalářskými pracemi s tímto učitelem."

Specifický typ sekundární traumatizace představují stresy vyvolané konfliktními a hostilními vztahy mezi učiteli do nichž jsou studenti nedobrovolně vtahováni. Studujícím např. bývá vytýkáno, když studují ke zkoušce z příruček napsaných a publikovaných někým jiným než je jejich examinátor. Označují dokonce takové cizí studijní materiály za špatné. Pokud student přesto studuje z jiných než učitelem doporučených materiálů, projevuje se to někdy záporně i na jeho klasifikačním hodnocení.

Symptomy a syndromy stresu
Prvním a nejčastějším projevem psychické traumatizace je u studentů hyperarousal, hyperexcitace, hypervigilita, tj. nadměrné vzrušení, nadměrná bdělost a aktivace až hyperaktivace, psychická tenze, nabuzenost, vylekanost, vyplašenost, očekávání nebezpečí, konfliktu, nového stresu, frustrace, která může být pouze situační, krátkodobá, ale i dlouhodobá.
Druhým nejčastějším příznakem psychické traumatizace bývá intruzivní chování a prožívání, které se projevuje obtěžujícími, neodbytnými, obsesně se vracejícími pocity z psychické traumatizace a někdy dokonce i sklony ke kompulzím. Neustálé vybavování si traumatické situace a přemýšlení o tom co se stalo, bývá provázeno tzv. flashbacky, zpětnými prožitky, které se podobají prožitkům jež vyvolala původní traumatická situace.
Třetím častým příznakem psychické traumatizace bývá tzv. psychická konstrikce, jakési vnitřní duševní stažení, sevření, psychické imobilizující zaškrcení, zúžení, které může mít nejen akutní, ale i chronický ráz. Jde o deformované vnímání, které má ráz pasivního obranného přizpůsobovacího mechanismu. Způsobuje i jistou dočasnou anestezii vůči prožívané psychické traumatizaci. Jde o útlumovou, únikovou reakci.
Všichni jedinci nemají stejnou úroveň psychické zranitelnosti (vulnerability), a to ani aktuální, ani dlouhodobé, setrvalé.
Někteří studenti jsou osobnostně i situačně a procesuálně odolnější, adaptabilnější, (resilientnější), jiní jsou však spíše senzitivní nebo dokonce hypersenzitivní, často s malou sebedůvěrou a sebejistotou, a tedy zranitelnější. Do jisté míry může jít i o vrozenou, geneticky podmíněnou záležitost. Jejich počet kompetentně odhadujeme na 10-15 % z populace studentů.
Odolnost vůči rizikům, zátěžím, osobnostní nezdolnost, psychickou otužilost ( hardiness) je ovšem vhodné biodromálně trénovat a rozvíjet.

Terapie stresu
Pro stresované osoby je především důležitá sociální opora a podpora, např. od kolegů a kolegyň, rodičů, příbuzných i cizích osob. Je třeba neustávat v sociálních interakcích. Sociální opora umožňující stresovanému studentovi nebo studentce akceptovanou abreakci, má často přímý vliv na redukci stresu a celkový psychický stav a pohodu stresované osoby. Čím větší a kvalitnější je sociální síť, systém sociálních vztahů (social network) a sociálních interakcí člověka, tím větší je pravděpodobnost sociální opory jako jednoho z protektivních faktorů.
Jako metoda psychoterapie a autopsychoterapie stresu je často (avšak až po spontánní abreakci) využívána relativizace stresu, kdy reálné stresy člověka jsou porovnávány s většími stresy, které již v minulosti úspěšně zvládl, nebo s většími stresy jiných lidí. Jde vlastně o relativně pasivní vyrovnání se s nepříznivým afektivním stavem, regulaci emocí, které stres vyvolal.
Mimo tento pasivnější způsob copingu (zvládání stresu, zátěže) je ovšem možný i přístup aktivnější, usilující o včasné, systémové a plánovité odstranění příčin a podmínek stresu, a to nejenom osobní a individuální, ale je-li to nezbytné, i s pomocí dalších osob.
Také antistresové dýchání, zvýšená pohybová aktivita, relaxační cviky, strečink, pozitivní myšlení, autosugesce, vizualizace a meditace pomáhají redukovat stresy, zvyšuje pocit sebedůvěry a sebekontroly.
Správný životní styl, dobrý a pravidelný spánek, zdravá strava a pobyt v přírodě rovněž pomáhají redukovat stresy a zvyšovat úroveň frustrační tolerance.

Prevence akademických (univerzitních) stresů
Z výsledků průzkumu vyplývá, že zvýšení odborné a didaktické úrovně vysokoškolské výuky by mohlo preventivně snížit počet stresových situací, které studující na vysoké škole prožívají.
Mnohým stresům by se předešlo, kdyby na všech vysokých školách byla přesně stanovena a sjednocena kriteria pro zkoušení i pro posuzování studentských prací a kdyby vedoucí kateder vždy dostatečně usměrňovali všechny vyučující zkoušející studenty a posuzující studentské práce. Posudky studentských prací by neměly obsahovat věcné, odborné ani závažné jazykové chyby.
Prevence stresu a psychické traumatizace studentů ze strany vysokoškolských učitelů tkví také v selfmanagementu, autoregulaci, sebeovládání vysokoškolského učitele, v ovládání vlastního temperamentu, emocí, afektů a případných verbálních agresivních tendencí a v rozvíjení vnímavosti k příznakům psychické traumatizace studentů a ke zvyšování své frustrační tolerance.
Mimořádně významný pro předcházení akademických stresů je zdravý a kultivovaný styl komunikace studentů s učiteli, což ovšem především předpokládá normální, zdravé a zralé osobnosti jak na straně studentů, tak i učitelů.
Každý vysokoškolský učitel by měl usilovat o spolutvoření žádoucího( a stresovou hladinu kladně ovlivňujícího) sociálního klimatu a atmosféry školy, jinak hrozí, že
zapříčiní stresy a psychická traumata svých studentů. I pro vysokoškolského učitele platí, že k jeho roli nestačí jen odborná fundovanost, ale také kultivovanost a etická a estetická úroveň osobnosti.

Literatura

KOHOUTEK, R.-FILIPKOVÁ, E. Psychotraumatizing of Pupils, Students and Teacher at Czech Schools- In Quality of Live in the Context of Health and Ilness. BRNO, MSD, s.r.o., 2008. S. 90-96. ISBN 978-80-77 392-073-9.




AdTech Ad
 

MALADAPTIVNÍ PROFESNÍ A STUDIJNÍ ORIENTACE

31. července 2018 v 16:05 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Za maladaptivní profesní a studijní orientaci považujeme:

- když žák či žákyně končící povinnou školní docházku projevuje vysokou nerozhodnost v tom, jaké povolání nebo školu si má vybrat;
- prosazuje neadekvátnost a nereálnost volby povolání (studia), a to buď z hlediska osobních schopností, nebo motivace;
- má nereálnét představy o vybraném studiu nebo profesi;
- má nízkou úroveň identifikace se zvoleným oborem profese či studia;
- velmi málo se angažuje při volbě povolání (studia);
- je pasivní nebo lhostejný (á) k vlastní profesní budoucnosti;
- nemá k oboru patřičně kladný vztah;
- chce přestoupit na jiný obor nebo z oboru odejít.

V procesu sebepoznání a sebepochopení i dozrávání
pro volbu (výběr) povolání (studia) hraje velkou roli profesní orientace na školách a také psychologické kariérové poradenství. Psychologické vyšetření osobnosti žáka a předpověď, prognóza úspěchu žáka (studenta) ve škole a později i v povolání (srovnáním vlastností osobnosti žáka s profesiogramem) má často vysokou hodnotu.
Školní a poradenské psychology především zajímá, jak jsou děti spokojeny se zvoleným oborem práce či studia a jak jsou spokojeni v pracovní skupině nebo školní třídě.
V případě nespokojenosti s povoláním, resp. oborem studia je třeba zjistit příčiny nespokojenosti a pokusit se je odstranit.
Většina lidí může zastávat celou řadu různých povolání, neboť existují rozsáhlé možnosti kompenzace, vyrovnání nedostatků přednostmi a zejména výcviku specifických profesních dovedností a návyků.
Informace o výsledcích psychologického vyšetření může sehrát významnou úlohu při poznávání žáka (studenta) pedagogy a také v procesu sebepoznání a sebehodnocení žáka (studenta).
Žák, který sám sobě dobře rozumí, má větší předpoklad dobrého přizpůsobení se než žák, jehož úroveň sebepoznání a sebepochopení je nízká. Sebepoznání a sebepochopení vlastně znamená, že člověk dovede přesně popsat své klady, nedostatky, zkušenosti, potřeby a cíle, dovede předvídat své chování a snadněji své chování řídí a kontroluje. Sebepoznání a sebepochopení přispívá k jeho přiměřené akceptaci sebe sama, což je jeden z cílů psychologického poradenství. Vždyť podstatou poradenství je informovat zkoumanou osobu o úrovni jednotlivých znaků její osobnosti se zřetelem k ovlivňování (psychokorekci) a sebevýchově jejích mezilidských vztahů, vztahu k sobě samému a úspěšnosti ve zvoleném povolání (resp. studiu).

Důležité jsou teorie, které rozlišují typy osobnosti pracovníků ve vztahu k hlavním druhům pracovního prostředí.
Je to např. teorie amerického psychologa Johna Lewise Hollanda (1919-2007), který rozlišuje šest typů pracovního prostředí a osobností:
motorické,
podpůrné,
konformní,
přesvědčující,
estetické (např. hudebníci, výtvarníci)
a intelektuální (matematici, fyzici, atd.).

Osoby s větší informovaností o své osobnosti a o pracovních prostředích si lépe volí povolání než lidé s menší informovaností. Adekvátnost volby povolání je částečně také funkcí věku, protože čas nám poskytuje více příležitostí pro shromažďování informací. Osoby s adekvátnější volbou povolání mají diferencovanější vědomosti o povoláních, znají i profesiografické nároky povolání.
Americký psycholog M. Nickel (1975) stanovil tři typy volby povolání mládeže. Typ A volí povolání podřídivě na základě rozhodnutí rodičů nebo jiných významných osob a vnějších okolnosti, typ B - střední sice má nějaké své profesní cíle a plány, ale nechá si např. dospělými pomoci specifikovat konkrétní výběr povolání a typ C je iniciativní má svůj osobní plán, své cíle si autonomně prosazuje.
Problematika závad a poruch profesní a studijní orientace a adaptace se často objevuje u dětí parvuloidních, nezralých, s infantilními rysy osobnosti a mentálně retardovaných.
Zdá se, že existuje úzké sepětí mezi mírou sociálního a profesního přizpůsobení.
Schopnost a dovednost vřadit se adekvátně do sociálních poměrů a skutečností v pracovním procesu hraje velkou roli v profesní adjustaci i pro osoby mentálně retardované.

Mentálně postižené osoby však vždy mají užívat podle deklarace OSN v co největší míře základních lidských práv:

-právo na léčebnou péči, vzdělání, pracovní přípravu a rekvalifikaci, aby mohly maximálně rozvinout své schopnosti a zájmy;
-právo na ekonomické zajištění a přiměřený životní standard. Podle schopností mají právo na produktivní práci nebo jinou zájmovou činnost;
-právo na život v kruhu své rodiny, jestliže je to možné. Pokud je nutné umístění v ústavu, má ústavní prostředí být co nejbližší podmínkám normálního života;
-právo na služby kvalifikovaného ošetřovatele, je-li to nezbytné k zajištění mentálně postiženého;
-právo na ochranu před vykořisťováním a zneužíváním;
-právo na ochranu a pomoc druhých osob a institucí, jestliže mentálně retardovaný není schopen v důsledku těžkého stupně postižení domáhat se sám těchto práv.

Literatura

KOŠČO J. a kolektiv: Poradenská psychológia. Bratislava: Slovenské psychologické nakladateĺstvo, 1987.

ZÁVADY MOTORIKY, LOKOMOCE A PRAXIE U DĚTÍ

30. července 2018 v 14:22 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.


Život záleží v pohybu (Aristoteles).


U dětí se závadami (dificilitami) motoriky se vyskytuje např.:

- přes veškeré úsilí mimořádně neúhledný písemný a kresebný projev;
- nápadně kostrbaté písmo s nepřiměřeným tlakem;
- značná neobratnost a nesamostatnost v sebeobsluze;
- výrazná manuální nezručnost (dyspraxie až apraxie);
- velká neobratnost v tělocviku;
- nápadná neuspořádanost pohybů při chůzi;
- časté upadnutí, úrazy, poranění;
- částečně ochrnutá ruka, noha, kulhání;
- přecvičená levá ruka, protože nelze používat pravou;
- překřížená lateralita;
- nevyhraněná lateralita;
- zhoršené vnímání vlastního těla;
- nápadné grimasování;
- třesy, záškuby;
- jinak nezvládnuté pohyby;
- diskoordinace pohybů, tj. porucha uspořádání, plynulosti a souhry aktivních volních pohybů;
-jinak nezvládnuté pohyby.

Se závadami a poruchami motoriky souvisí NLD syndrom, resp. NVLD syndrom (Nonverbal Learning Disability.)
Jde o psychonervový syndrom projevující se potížemi, závadami či poruchami (dysabilitou) v neslovním učení.
Patří sem např. potíže v motorice, nemotornost, potíže v grafomotorice, dysgrafie, potíže ve vizuální paměti, ve vnímání prostoru, obtíže ve vizuálně prostorové orientaci a organizaci, potíže v matematice, potíže v nonverbální sociální komunikaci a interakci.
Osoby s tímto syndromem přitom mívají velmi dobré slovní vyjadřování, bývají výřečné, mají velmi dobrou slovní paměť, jsou pracovité, cílevědomé, vytrvalé.

Diagnostika motoriky, lokomoce, praxie a laterality

Používají se např. vývojové škály motorického nadání, tzv. motometrické škály např. podle Oseretzkého. Nejprve se přitom zjišťuje lateralita. Opožděnost o jeden až dva roky se hodnotí jako lehká, opožděnost o dva-tři roky jako střední a opožděnost tři až pět let jako těžká.
Modifikace: Bruininks-Oseretzky Test of Motor Proficiency.
Popis: 46 položek rozdělených do 8 subtestů; měří se hrubá a jemná motorika.
Krátká forma na 15-20 minut, kompletní baterie 45-60 minut.
Administrace: úkoly se stoupající obtížností, použití od 4,0-21let.
Hodnocení a interpretace: body, které slouží k výpočtu 3 skórů: komplexní skór hrubé motoriky, komplexní skór jemné motoriky, celkový skór; důležité je celkové pozorování dítěte.

Motometrickou škálu N. Oseretzkého a Gerharda Göllnitze (1920-2003), německého psychiatra a neurologa přeložila do češtiny PhDr. Lea Švancarová. Test měří motorické dovednosti od čtyř do šestnácti let. Pro každý rok se měří šest úkolů.
Klacický test psychomotorické zralosti podle N. Osereztkého má po 6 položkách pro věkové rozpětí 5-16 let,
zjišťuje zvlášť statickou a dynamickou koordinaci rychlost, přesnost, sílu pohybů a
schopnost kontrolovat synkinézy (tj. tendenci k simultánním pohybům různých svalových skupin těla).
Tato diagnostická psychologická zkouška měří jemnou i hrubou motoriku. Několik úkolů je
určeno pro každou věkovou kategorii. Dítě plní podle instrukcí různé pohybové úkoly, u nichž se
zvyšuje obtížnost. Výsledky ukazují celkovou úroveň motorického vývoje, dále v oblasti hrubé
motoriky a jemné motoriky. Většinou se tento test používá u dětí s podezřením na opoždění
motorického vývoje.
Ke zhodnocení schopnosti pohybové koordinace byly vytvořeny různé testy, například test sdružených
pohybů (dvěma pákami současně se řídí pohyb hrotu, který má sledovat zakřivenou čáru) nebo
audiokinetrou R. Anderthubera (1972), kde člověk s pomocí jedné otáčecí kliky a jedné páky má
"běžet" za zvukem, který má tendenci mizet. Studie ukázaly, že existuje těsný vztah mezi úspěchem
při těchto zkouškách a ovládáním strojů (Sillamy, 2001).
Podrobně se problematikou diagnostiky či terapie motoriky dětí zabývá anglická dětská lékařka A. Kirbyová v knize Nešikovné dítě (vydáno v roce 2000 nakladatelstvím PORTÁL v Praze). Také její syn trpěl touto poruchou.

Od závad motoriky, lokomoce a praxie je třeba diferencovat poruchu se stereotypními pohyby uvedenou v Mezinárodní klasifikaci nemocí pod značkou F98.4. Tato porucha chování se projevuje tak, že dítě (mladistvý), produkuje stereotypní pohyby v takové míře, že si způsobuje tělesné poškození nebo výrazně postihuje normální aktivity. Porucha přitom trvá nejméně měsíc. Postižený přitom jinou duševní poruchou ani poruchou chování netrpí.

Důležité je rovněž zjištění preference laterality dítěte.
K laterální preferenci (praváctví ( např. k dextralitě tj. praváctví, sinistralitě tj.leváctví) dochází postupně; dosažení určitého stupně lateralizace je důležitým vývojovým mezníkem, který se projevuje nejen rozvojem motoriky končetin, ale má svůj význam i pro rozvoj řečových dovedností a pro úspěšné zvládnutí čtení a psaní; existuje značné množství zkoušek laterality (Sovák; Matějček, Žlab).
Hodnocení a interpretace: vypočítává se koeficient pravorukosti, což je vhodné doplnit dotazováním rodičů i vyšetřovaného dítěte; děti s tzv. zkříženou lateralitou, tj. s odlišnou dominancí ruky a oka, mívají potíže ve čtení i v různých činnostech vyžadujících senzomotorickou koordinaci.
Pro děti i pro dospělé se nezřídka používají testy navlékání korálků za určitý časový úsek.
Vyšetření laterality může probíhat ve formě pozorování a záznamu, zda dítě reaguje pravou, levou nebo oběma končetinami, když ho necháme: vkládat korály do lahvičky; navléknout niť do jehly;
opřít se silou o jednu ruku; plácnout si jednou rukou do nastavené dlaně; sáhnout si na nos, ucho, vlasy; ukázat jak nejvýš dosáhne; mnout si ruce; jakoby strouhat mrkvičku; tleskat jednou rukou do druhé; opakovaně tlesknout dvakrát do rukou a pak jednou rukou do kolena; vsunout ukazováček jedné ruky do kroužku vytvořeného opozicí palce a ukazováčku druhé ruky; jakoby navíjet niť na cívku; sepnout ruce (jako dominantní ruka se hodnotí ta, jejíž palec je nahoře); házet míč a sbírat ho; jako ořezávat tužku; zapínat a rozepínat knoflík; jakoby mlít kávu v ručním mlýnku, utírat prach jednou rukou, zatloukat hřebík; preferenci končetiny zjišťujeme: vystoupit jednou nohou na stoličku; postavit se na jednu nohu; skákat po jedné noze; vsedě zvednout jednu nohu jak nejvíce dokáže; preferenci oka zjišťujeme: podívat se na nás trubičkou a přes širší průhled monoskopu a nakonec projevit i subjektivní přání, kterou rukou chce ve škole psát a malovat.
Ve škole je třeba respektovat metodické pokyny, jak učit leváky (u nich nemusí jít o závadu ani poruchu) psaní levou rukou:
Držení těla: žák sedí rovně v mírném předklonu. Opírá předloktí o desku zcela symetricky. Střední rovina těla je dána páteří a nosem. Od této roviny se při psaní neodchyluje ani tělo, ani hlava. Dítě se dívá přes ruku, a ne pod rukou.
Položení a sklon papíru: tak jako pravák si dává papír k pravé straně od střední roviny těla se sklonem pravého okraje vzhůru, tak u leváka je papír položen vlevo od střední roviny těla se sklonem pravého rohu dolů. Sklon se určí tak, že čára, kterou opíše levá ruka opřená o loket, je shodná s linkami sešitu.
Psací náčiní: drží dítě v levé ruce zcela obdobně (zrcadlově) jako pravák v ruce pravé. To znamená: tužka či pero přidržované neohnutým ukazováčkem, směřuje zpět přibližně k rameni. Ruka se otáčí spíš hřbetem vzhůru, opírá se o předloktí tak, aby především zápěstní kloub byl uvolněn. Prsty píšící ruky zůstávají pod linkou řádky. Psací náčiní, předlohu apod. odkládá žák k levé straně. Osvětlení zepředu zleva není na závadu.
Při psaní: postupuje žák tak, aby neustále viděl celý text napsaný na řádce. Tím si udržuje kontinuitu výkonu a zabraňuje rozmazávání napsaného textu. Záleží tu též na správném, individuálně voleném sklonu papíru.
Směr písma: jde odleva doprava, tedy k sobě, tj. až ke střední rovině těla, přes kterou sešit nepřesahuje doprava. Kdyby žák psal přes střední rovinu těla, začal by se křivit a ohýbal by ruku v zápěstním kloubu.
Sklon písma: levorucí žáci vždy nedodržují předepsaný sklon a s oblibou píší stojatě. Takový způsob je pro některého leváka snazší, pohodlnější a rychlejší. Z toho plyne, že nebudeme trvat za každou cenu na písmu ležatém, pokud by to některému levákovi činilo obtíže.
Vhodná psychologická příprava je nezbytná, to znamená, že psaní levoruké pokládáme za stejně přirozené jako u ostatních žáků psaní pravoruké.
Postoj učitele: levoruké psaní přijímá jako věc samozřejmou, nikoliv neobvyklou. Pak ani při klasifikaci nečiní žádné výjimky.
Postoj třídy k levorukému žákovi vhodně usměrní učitel.
Spolupráce s rodinou je velmi žádoucí. Jde o to, aby se žákovi dostalo psychologické podpory, ne aby se mu znechutilo psaní z přílišného nucení k procvičování.
Leváctví žáka se nesmí stát omluvou pro případné jiné nedostatky.

Orientační test dynamické praxe (OTDP)
Vytvořil Míka podle teoretického základu Luriji.
Popis: 8 položek zaměřených na pohyb rukou, nohou a jazyka; dítě napodobuje pohyby.
Administrace: individuální, třeba vyhnout se podrobnější verbální instrukci, určeno pro děti batolícího až raného školního věku.
Hodnocení a interpretace: test je určen k posouzení přesnosti unilaterálních a bilaterálních pohybů horních a dolních končetin s pohybů jazyka; bodové, ale provádí se i kvalitativní hodnocení.

Test ohýbání drátu
Často je pro diagnostiku manuální zručnosti (praxie) a jemné motoriky horních končetin používána např. zkouška ohýbání drátu podle F. Baumgartenové - Tramerové (1888 - 1971). Pokusná osoba obdrží drát o délce 45cm a o průřezu 1mm. Předloží se jí nákres klepáče na koberce, podle kterého má vzor jak podle tvaru, tak podle velikosti přesně napodobit.
Popis: výkonový test, v němž proband manuálně zpracovává určitý materiál podle předem daného vzoru, testový materiál se skládá z předloh a drátu, kvalita výrobku je hodnocena podle předem daných kritérií. Využitelný je zejména pro oblast profesního poradenství
Administrace: proband má z drátu vytvořit stejný vzor, jako je na předloze, pro mládež od 14 let, lze administrovat individuálně i skupinově.
Hodnocení a interpretace: podle šesti hodnotících kritérií: míra dodržování rovnosti, délka úseček, správnost úhlů, rovnoběžnost linií, kvalita oblouků, celkové provedení; podle každého kritéria lze získat 1-3 body, hrubý skór se převádí na hodnotu percentilu.
 


PSYCHOSOCIÁLNÍ A EDUKATIVNÍ ZANEDBANOST

30. července 2018 v 14:19 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.


Nejen přirozenost, ale také výchova utváří povahu (Columella).


Dítě s dificilitou (závadou) sociální a edukativní zanedbanosti projevuje např.:

- těžkosti s učením;

- výukové nedostatky, ač je normálně rozumově nadané;

- těžko chápe výklad nové látky pro velké mezery v učivu, ve znalostech (didaktický deficit);

- primitivní a vulgární formy sociální komunikace, nedostatky v etiketě chování;

- malou slovní zásobu;

- poruchy vývoje řeči;

- nedbalou úpravu, nepečuje dostatečně o svůj zevnějšek;

- nedostatky v osobní hygieně (zápach, nečistota);

- nepořádek v osobních věcech;

- neplní své povinnosti bez pobízení;

- nedovede vyvinout patřičné úsilí a setrvat v něm;

- příznaky závad a poruch výživy v rodině;

- často i opožděný somatický vývoj (nižší vzrůst, nižší hmotnost atd.).



Celková výkonnost sociálně a edukativně zanedbaných dětí ve škole by mohla být lepší, kdyby jim byla v rodině věnována větší péče.
Rodina sociálně zanedbaných dětí však bývá často primitivní (simplexní), málo psychosociálně a kulturně podnětná, nebo dokonce defektní (alkoholismus, drogy, trestná činnost, duševní choroba aj.) a výchovně pravidelně nedostačivá (insuficientní).

Narušená rodina (neúplná, defektní, krizová atp.) vytváří horší předpoklady pro utváření osobnosti dětí než rodina úplná a nenarušená. Neúplnost rodiny, zejména pro rozvod, koreluje pozitivně např. se symptomy úzkosti.
Při utváření osobnosti dítěte hrají důležitou roli konflikty, stresy, frustrace a náročné situace.
Vážný a chronický konflikt v rodině může být škodlivější než fyzická nepřítomnost jednoho z rodičů.

Problematikou rodinných poruch z hlediska socializačně výchovné funkce se
zabýval výzkumně český pediatr J. Dunovský.
Uvádí např., že rodiče z afunkčních rodin dávají přednost v hierarchii svého hodnotového systému jiným hodnotám než dětem. Své děti percipují jako nechtěné, nežádoucí: uvádějí např., že jim děti pokazily život. Nezájem takových rodičů o dítě a jeho psychosociální rozvoj může dostoupit takové intenzity, že prospěch dítěte je vážně ohrožován a jeho vývoj je poškozován. Dítě musí být nezřídka z takového rodinného prostředí odňato a předáno do pěstounské péče, k osvojení, do dětského domova či dětské vesničky. Dítě z těchto rodin se stává jakýmsi sociálním "sirotkem", i když ve skutečnosti své biologické rodiče má. Vývoj dítěte zde nebývá postižen jen v oblasti sociální, ale též v oblasti psychické a somatické.
K projevům psychosociální zanedbanosti se často přidružují další poruchy: zvýšená psychická tenze až neuróza, antisociální chování atp.
Hostilní (nepřátelský) vztah rodičů a dítěte vede často k týrání dětí, k jejich zneužívání (např. pohlavnímu), někdy dokonce až k jejich fyzické likvidaci.

Psychologické diagnostické metody
Za základní metodickou pomůcku při šetření problémových dětí považujeme podrobný záznamových arch odborného psychologického vedení dítěte, který obsahuje základní údaje o dítěti, vyplěný školní dotazník, anamnestické údaje a chronologické záznamy pro záznam diagnostického a psychagogického sledování dalšího vývoje osobnosti a psychiky dítěte. V záznamovém archu by neměl chybět ani přehled výsledků vyšetření a nápravného vedení. Přiložen by měl být i odborný psychologický nález a v závěrečných údajích by mělo být uvedeno, komu byly poslány odborné nálezy a jiné zprávy a kdo prováděl odborná šetření a vedení dítěte. V přílohách by měly být také protokoly dílčích vyšetření.

Mezi oblíbené psychopatologické diagnostické metody se ve specializovaných poradnách používá vedle pozorování a analýzy výsledků činnosti buď dotazníkově, nebo vhodněji metodou standardizovaného rozhovoru test Woodworth-Mathewsové, který zjišťuje úroveň neurotické emotivity, psychastenie, schizoidních tendencí, paranoidních tendencí, depresivních a hypochondrických tendencí, impulzivních a záchvatovitých tendencí, sklonů k instabilitě a disociálních sklonů.

Dobře využitelný je také H. J. Eysenckův (1916-1997) dotazníkový test MMQ, který zjišťuje počet neurotických symptomů a upřímnost zkoumané osoby, a jeho osobnostní dotazník (E. P. I. resp. E. O. D., pro děti J.E.P.I.), který zjišťuje míru extraverze, resp. introverze a psychonervové stability, resp. neuroticismu. Neuroticismus přitom není totéž jako neuróza, ale pouze tendence k této chorobě.

Samozřejmou součásti každého seriózního odborného vyšetření osobnosti a psychiky je ovšem podrobná anamnéza, zjištění individuální, sociální, zdravotní i ekonomické životní historie od početí do současné doby,
případně katamnéza (tj. zjištění stavu a vývoje zkoumané osoby po aplikované diagnostické,i korektivní či rehabilitační intervenci (v určitém časovém odstupu).

Speciální psychologické diagnostické testy jsou užitečnou diagnostickou pomůckou pouze pro vysokoškolsky vzdělaného, odborného, kvalifikovaného a kompetentního psychologa .

Literatura

KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002 544 stran.

STÁŘÍ a jeho normalita i patologie

27. července 2018 v 18:09 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Stáří není nemoc, ale určitý stav organismu (Galén).
Již od mládí je třeba mít před očima stáří (Gaius Lucilius).

Období počínajícího stáří (presenium, senescence) trvá od 60 do 75 let.

Základním rysem období počínajícího procesu stárnutí (gerontogeneze, senescence, presenia ) je vedle životní zralosti také postupující involuce jednotlivých orgánů i celé psychiky a osobnosti. poznatky o normálním i patologickém průběhu stárnutí nám pomáhají najít přiměřenou a správnou formu sociální komunikace i prožívání a hodnocení komunikace se starými osobami.
Rychlost stárnutí je podmíněna geneticky a kladný i i zápornými vlivy vnějšího i vnitřního prostředí organismu.
Během stárnutí dochází k multidimenzionálním postupným a individuálně diferencovaným psychosomatickým změnám osobnosti při kterých se redukují výkonové a přizpůsobovací schopnosti a dovednosti a ubývají rezervy organismu.
Staří lidé nezřídka hůře vidí a často i špatně slyší. Zmenšuje se odolnost vůči nepříznivým vlivům. Přibývá postupně narůstajících psychických i somatických dificilit (obtíží), dysfunkcí až poruch a chorobných stavů. Stárnoucí člověk se poměrně rychle unaví a vyčerpá. Chápavost a porozumění sdělovaným informacím a reakční psychosomatické tempo se zpomaluje, paměť se horší, termíny a jména se zpomaleně vybavují, počet chyb narůstá jak v oblasti psychiky, tak motoriky, zejména té jemné. Je třeba výsledky pracovní aktivity po sobě kontrolovat vícekrát než pouze jedenkrát.
Involuční změny jsou však zpomalovány zákonem biologické setrvačnosti. I při značných morfologických změnách pokračují základní funkce organismu jakoby zvykově, automaticky. Někdy je toto období nazýváno pozdní dospělost.
Významným českým odborníkem na problematiku ontogeneze psychiky a osobnosti byl pražský profesor psychologie Václav Příhoda (1889-1979).
Odchod do důchodu v tomto období vede často k nižšímu sociálnímu a ekonomickému statusu, a proto často i k poruchám sebevědomí, sebehodnocení, k pocitům nedostačivosti (insuficience), nedoceněnosti, a proto např. i ke zvýšené urážlivosti, depresím a subdepresím. Pokud si však starý člověk při svém bilancování dosavadního života uvědomuje hodnotu svých životních a pracovních zkušeností a životní moudrosti, nepodléhá tak snadno zoufalství z projevů stárnutí organismu. Jeho osobnost je integrovaná.
Někteří lidé v tomto období mají tendenci minimalizovat své psychické i somatické potíže, popírají např. příznaky subdeprese, deprese, poruch zraku a sluchu, bolesti při pohybech, závratí, pádů, dušnost, stenokardie, synkopy. Snaží se na své potíže co nejvíce adaptovat, nesvěřují se s nimi a považují je za pouhé zákonité projevy stáří, takže jejich závady a poruchy zdraví zůzanou nerozpoznány a dostávají se někdy i do inoperabilního stadia (např. v případě aortální stenózy).

Období vlastního stáří (senia) trvá od 75 do 89 roků.

Dbejme, aby nám stáří nedělalo vrásky také na duši, když nám je dělá na tváři (Michel de Montaigne).

Časté jsou postupující vážné závady a poruchy smyslů (zraku, sluchu, čichu, chuti, hmatu), bolesti kloubů, a motorické potíže (závratě, pády). Chyby ve stravování seniorů a málo pohybu způsobuje do jisté míry i zvyšování tělesné hmotnosti a obezitu. Dochází k redukci přesnosti a objektivnosti pozorování a vnímán. Zpomaluje se osobní reakční tempo a rychlost porozumění slyšenému a čtenému. I proto si dotazy na ně často nechají senioři a seniorky opakovat.
Motorickým pohybům a výkonům ubývá na přesnosti a přibývá na drobné či větší chybovosti. Časté jsou projevy únavy až vyčerpání a závady a poruchy spánku.
Objevují se menší, ale často i stále větší závady, ale i poruchy pozornosti, přehlédnutí i napsaného úkolu, paměti, zrakového, sluchového, taktilního, čichového a chuťového vnímání a někdy i porozumění řeči a závady a poruchy myšlení. Poruchy pozornosti a zpomalení osobních reakcí souvisí s chybami v pracovní činnosti, úrazy a s potížemi při v řízení motorových vozidel. Potíže s pamatováním si jmen si staří lidé často snaží překonat tím, že si v potichu i hlasitě opakují abecedu. Někdy se skutečně zapomenuté jméno vybaví.
Často se objevují v tomto věku stavy subdeprese, deprese a pocity nedostačivosti až méněcennosti.
Je třeba smířit se s více či méně rychle postupujícím specifickými degenerativními procesy, morfologickými a funkčními změnami organismu člověka ve stáří.
Konflikty v sociální komunikaci (zejména s mladší generací) může někdy způsobovat i spontánní, nevyžádaná snaha starých osob podrobně sdělovat své vědomosti, názory, prožitky a zkušenosti z minulosti a předávat podrobné rady ostatním (zejména mladým), aniž by si o to oni sami požádali. Takové nevyžádané komentáře, opakované rady a doporučení a instrukce nebo dokonce příkazy od seniorů nebývají vždy přijímány s porozuměním, pochopením a vděčností.

Období dlouhověkosti (od devadesáti let věku).

Mládí žije z nadějí, stáří ze vzpomínek (Francouzské přísloví).
Vědomí dobře prožitého života a vzpomínka na mnohé dobré činy je nejpříjemnější (M.T.Cicero).
Grave senectus est hominibus pondus (Těžkým břemenem je lidem stáří).

Osoby devadesátileté a starší jsou dlouhověké. Otázkami stárnutí a prodlužování kvalitního lidského života se zabývá např. gerontologie, ontogenetická psychologie stáří a geriatrie. Jde např. o předcházení depresím a pocitům inferiority.
Doba a intenzita stárnutí je u různých lidí odlišná a závisí např. na genetických vlivech, na způsobu života, na včasném předcházení (prevenci) stárnutí, na předchozích podmínkách, ve kterých lidé žili, a na úspěších a činorodosti jejich dosavadního pracovního i soukromého života i na úrovni jejich soustavy hodnot a cílů do budoucna, které by měly zahrnovat i společenské kontakty a aktivity.
Ve stáří je třeba počítat s s výraznou redukcí a kolísáním somatické i psychické výkonnosti, s větší pomalostí, s potížemi při zvládání nových činností (zejména těch, které vyžadují rychlé rozhodování), s tendencí opakovat svá sdělení, se zaměřením do minulosti (časté vzpomínání), s prohlubující se introvertizací, s opakovaným bilancováním dosavadního života (jež buď přispívá k integraci osobnosti nebo k zoufalství), tedy i s rizikem ne zcela přiměřených reakcí a postojů na objektivní realitu. Hybnost se postupně redukuje (časté jsou artrotické bolesti kloubů), psychosomatická výkonnost a výdrž také, imunita se snižuje, často klesá úroveń frustrační tolerance, zhoršuje se výkonnost v oblasti pohybové, smyslových orgánů, paměťi a úrovně kognitivity vůbec.
Psychosomatická reaktivita se zvolňuje. S věkem související úbytek kognitivních funkcí se týká nejen paměti, ale i pozornosti, myšlení a reakčních časů vnímání a chápání. Často se zpomaluje osobní psychosomatické tempo. Paměť podle pravidla, které stanovil francouzský psycholog a filozof Theodule Armand Ribot (1839-1916) a popsal ve své knize Nemoci paměti z roku 1871, vykazuje větší postižení, úbytek pro nedávné události a informace, zatímco vzpomínky na starší, minulé a vzdálenější události bývají uchovávány. V nepatologických případech pozorujeme pouze mírnou kognitivní závadu (dificilitu), poruchu či dysfunkci.
Důležité je, aby starý člověk četl, sledoval denní tisk, rozhlas a televizi, případně se i dále systematicky vzdělával (nebo alepoň luštil křížovky), protože tyto aktivity stimulují a udržují psychické schopnosti a dovednosti. Důležité jsou i přiměřené tělesné aktivity, cvičení a procházky (nejen při nákupech).
Pro spokojenost starého člověka jsou významné různé pravidelné rodinné akce (např. oslavy narozenin, jmenin, vánočních svátků, ukončení škol dětí nebo vnuků a vnuček, návštěvy a společné rodinné výlety).
Mnoho potíží zaviňuje arterioskleróza cerebri, spojená s oběhovými poruchami mozkových cév a s výpadovými projevy v oblasti psychických funkcí (např. snížení paměťové výkonnosti, nízká koncentrace pozornosti, odtlumenost nebo utlumenost, fluktuace volního úsilí). Také smysly (zejména sluch, zrak a čich) bývají již defektní, stejně jako motorika.
Poměrně časté jsou menší či větší závady a poruchy psychické. např. pocity ukřivděnosti, zvýšená kritičnost, extrapunitivita a vztahovačnost.
Ztratí-li starý člověk (zejména osamělý, např. vdovec) motivaci k adekvátnímu udržování pořádku,
čistoty a osobní hygieny vůbec a je-li znatelně po této stránce zanedbaný, páchnoucí atp., hovoříme o Diogenově syndromu, který bývá nezřídka spojen s tendencí nadměrně hromadit i neužitečné a nepotřebné věci (jde o tzv. syllogomanii).
Ve stáří dochází někdy k nekultivovaným a hlasitým konfliktům mezi starými rodiči a jejich dospělými dětmi, které mívají více či častěji méně přesný nebo závistivý pocit, že rodiče nedávají např. své dary na narozeniny, jmeniny a vánoce (ale např. i byty a zařízení bytů), všem svým dětem spravedlivě, stejně a nabádají rodiče, aby pro ně např. sepsali včas různé dohody nebo výhodnou závěť. Nejsou neobvyklé ani extrémně záporné kritiky osobnosti starých rodičů ze strany jejich dcer a synů, ale i některých vnuků a vnuček, které sugestibilně přebírají hyperkritické hodnocení prarodičů od svých rodičů. Velká zklamání stárnoucí rodiče prožívají např při neúspěších svých dětí v jejich vlastních rodinách a kvůli rozvodům. Na druhé straně se mnoho starších rodičů raduje z úspěchů svých dětí (např. ve studiu, v práci, ve vlastních rodinách) a z kontaktů s vnuky a vnučkami.
Generalizující přesvědčení o nízké psychosomatické a hodnotové úrovní a nekompetentnosti většiny starých lidí (ageismus) je však nepravdivé, nesprávné a nežádoucí.
Muži se stále v České republice (i v řadě dalších států) dožívají nižšího průměrného věku než ženy, ale v čase se i průměrný věk zvyšuje. Muži a ženy se obtížně adaptují na úmrtí své partnerky a partnera, na osamocenost. Zvlášť večery v prázdném bytě jsou na přiměřenou adaptaci mnoha lidí velmi náročné.
Odchod do důchodu bývá často spojen s pocity či dokonce komplexy dehonestace, neužitečnosti, a to zejména u mužů. Rozdíly mezi reakcemi mužů a žen jsou i v tomto ohledu značné.
Psychické dění, i když je v interakci s děním tělesným, je značně autonomní. Tělesné deteriorace nemusí automaticky působit sníženou úroveň prožívání a chování. Vývoj fyziologický, psychický a sociální neprobíhá patrně v senescenci a v seniu vždy paralelně.
Vážným psychologickým problémem je osamělost některých starých osob.

Kategorizace seniorů z aspektu funkčnosti postihuje situaci starší populace třemi kategoriemi :
1. zdatní (fit) - senioři s dobrou funkčností, kondicí a fyzickou zdatností. Odborný přístup by u nich měl být stejný, jako je platný pro dospělé středního věku.
2. nezávislí (autonomní) - nevyžadují zvláštní péči ani speciální služby. Za běžných podmínek mohou být soběstační a vést relativně nezávislou domácnost, selhávají (např. se situačně infantilizují) jen při větší zátěži (nemoc, úraz, operace, virové epidemie, extrémní výkyvy počasí, náhlá změna sociální situace - úmrtí partnera, osamění, přestěhování atp.). Sem patří většina seniorů.
3. křehcí ( se syndromem fragility) - jsou nestabilní a rizikoví i za standardních podmínek a potřebují pomoc při běžných aktivitách denního života nebo jsou omezeni v pohybu, příp. dlouhodobě upoutáni na lůžko. Patří sem osoby se zvýšeným rizikem pádů, značně špatnou mobilitou (se syndromem hypomobility až s imobilizačním syndromem), pokročilými somatickými chorobami (např. kardiaci s opakovaným srdečním selháním), senioři s poruchami orientace (závažné poruchy zraku a sluchu), se syndromem dekondice, s těžkou poruchou mentálních funkcí (demence), se závažnými psychickými a osobnostními poruchami a chorobami, senioři v sociálně komplikované situaci a ve věku nad 85 roků, zvlášť pokud navíc žijí zcela nebo částečně osaměle.

V současné době v důsledku stárnutí světové populace nově vznikla medicínská specializace Anti-aging medicina, lékařství proti stárnutí. Cílem je dosáhnout dobrého zdravotního stavu senirů a seniorek a zároveň zbrzdit proces stárnutí jejich organismu, omladit lidský organismus zevnitř i navenek, zajistit pro staré lidi přijatelně spokojený život s přiměřenou mírou nezávislosti a soběstačnosti.

Čím je člověk starší, tím více zátěží všeho druhu by se měl postupně zbavovat a dopřát svému životu způsoby chování a prožívání založené na adekvátních a osvědčených tradicích (i konzervativních), zdravotních pravidlech, normách a stereotypech (rituálech) a na pevném životním řádu.

Tělo a duši (celou psychosomatiku) je třeba stále akceptovat, i když už jsou někdy staré a opotřebované.
Moudré stáří má dar vidět vše z ptačí perspektivy.

Příklad diagnostické metody úrovně základních činnosti seniorů:

Základní činnosti denního života
(ADL - Activities of Daily Living - autorka: Dorothea W. Barthelová, 1965)
Jméno …………………………………………………………………………
Datum narození (věk): ………………………………………………………..
Činnost
Provedení činnosti
Bodové skóre*
1.
Příjem potravy a tekutin
samostatně bez pomoci
s pomocí
neprovede
10
5
0
2.
Oblékání
samostatně bez pomoci
s pomocí
neprovede
10
5
0
3.
Koupání
samostatně nebo s pomocí
neprovede
5
0
4.
Osobní hygiena
samostatně nebo s pomocí
neprovede
5
0
5.
Kontinence moči
plně kontinentní
občas inkontinentní
trvale inkontinentní
10
5
0
6.
Kontinence stolice
plně kontinentní
občas inkontinentní
trvale inkontinentní
10
5
0
7.
Použití WC
samostatně bez pomoci
s pomocí
neprovede
10
5
0
8.
Přesun lůžko - židle
samostatně bez pomoci
s malou pomocí
vydrží sedět
neprovede
15
10
5
0
9.
Chůze po rovině
samostatně nad 50 m
s pomocí 50 m
na vozíku 50 m
neprovede
15
10
5
0
10.
Chůze po schodech
samostatně bez pomoci
s pomocí
neprovede
10
5
0
Celkem
Hodnocení stupně závislosti:
ADL 4 0 - 40 bodů vysoká závislost
ADL 3 45 - 60 bodů závislost střední
ADL 2 65 - 95 bodů mírná či lehká závislost
ADL 1 96 - 100 bodů nezávislost


Geriatrická škála deprese
(dle Jerome A. Yesavage)
1. Jste spokojen/a s tím, jak nyní žijete?
ANO - 0, NE - 1
2. Jaké jsou Vaše činnosti a zájmy-stejné jako dříve nebo jste většiny z nich zanechal/a/?
STEJNÉ - 0, ZANECHAL/A/ - 1
3. Máte někdy pocit nicoty a prázdnosti Vašeho života?
ANO - 1, NE - 0
4. Často se nudíte?
ANO - 1, NE - 0
5. Jaká je převážně Vaše nálada, dobrá nebo špatná?
DOBRÁ-0, ŠPATNÁ-1
6. Bojíte se často, že se Vám přihodí něco zlého?
ANO - 1, NE - 0
7. Cítíte se většinou spokojený až i šťastný/á/ nebo nespokojený až nešťastný/á/?
ŠŤASTNÝ/Á/- 0, NEŠŤASTNÝ/Á/ -1
8. Míváte často nebo převážně pocit bezmoci?
ANO - 1, NE - 0
9. Zůstáváte raději doma nebo máte raději společnost?
DOMA - 1, SPOLEČNOST - 0
10. Máte problémy s pamětí, které jsou podle Vašeho názoru horší než u Vašich vrstevníků?
ANO - 1. NE - 0
11. Myslíte si, že žijeme v hezké, přijatelné době?
ANO - 0, NE - 1
12. Míváte někdy nebo dokonce často pocity, že jste pro ostatní bezcenný, že si Vás neváží,
nerespektují Vás, nemají Vás rádi?
ANO, mívám ten pocit - 1, NE - 0
13. Cítíte se převážně dobře, plný/á energie, chuti do života?
ANO - 0, NE - 1
14. Míváte pocity beznaděje ze situace své, ze svého okolí či ze svého osudu?
ANO, myslím si to - 1, NE - 0
15. Myslíte si, že se většině lidí daří lépe než Vám?
ANO, myslím si to - 1, NE - 0

Hodnocení:
0-7 bodů odpovídá normě
8-12 bodů mírná deprese
13-15 bodů těžká deprese

Literatura

KOHOUTEK, R. Psychologie duševního vývoje. Brno: ICV MZLU, 2008. ISBN 778-10-7375-185-2.

TALENT v otázkách a odpovědích

12. února 2018 v 15:56 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Talent zraje v tichu, charakter se zakaluje v bouřích světa
(J.W.Goethe).


1) Je talent vrozená predispozice, nebo něco, co je z ní třeba teprve rozvinout?
Talent má vrozenou predispozici, ale projeví se tím více, čím je formován a rozvíjen podněty z prostředí, výchovou, vzděláváním, sebevýchovou a sebevzděláváním.

2) Na co všechno vlastně může člověk talent mít? Existuje nějaká kategorizace?
Talenty můžeme třídit na obecné (univerzální) a speciální ( např. jazykové, matematické, pro jednotlivé vědy nebo pro jednotlivá umění, manažerské (organizační), sociální, pohybové, manuální ). Jde o jakési subjekty možné, potenciální, které se během života mění na subjekty reálné, které více či méně naplňují danou vrozenou či zděděnou potenci. Záleží na podnětech prostředí a na motivaci každého jedince.

3) Jaký je vztah pojmů talent - nadání?
Pojmy talent a nadání jsou často používány synonymně, jako pojmy označující totéž - nadprůměrnost v některé oblasti.
Je však možné a žádoucí tyto pojmy jemněji diferencovat.
Talent je v takových diferencujících případech označován za vyšší a speciálnější stupeň nadání a předpoklad tvůrčí činnosti. Talent má větší vztah k originalitě a k tzv. objektivní (primární) kreativitě, která je významná nejenom pro člověka, který něco vytvoří (to by šlo pouze o sekundární, subjektivní kreativitu), ale je inovátorská i pro ostatní lidi. Tvorba, která je přínosná pro celé lidstvo je tvorba geniální.
První stupeň schopností a dovedností pak tvoří nadání,( které se projevuje např. adaptérskou, částečně zdokonalující a upravující činností), druhý vyšší a již inovátorský stupeň je talent a nejvyšší, mimořádně kreativní stupeň talentu je genialita. Jak genialita, tak talent a nadání předpokládá biologickou, genetickou vlohu, kterou je ovšem žádoucí rozvíjet, trénovat.

4) Rozpozná u svého dítěte lépe talent rodič, který sám vlohy v dané oblasti má?
Rodič, který sám má vlohy, schopnosti a dovednosti v dané oblasti skutečně většinou lépe rozpozná obdobný talent u svého dítě a také jej dítěti může pomoci rozvinout. To ovšem vyžaduje, má-li být rodič úspěšný i určité metodické a didaktické schopnosti a dovednosti.

5) Je možné dosti podivné tvrzení - jak se již několikrát objevilo v tisku -, že lze talentové předpoklady poznat podle testu DNA?
Talentové předpoklady člověka pomocí testů DNA bude s velkou pravděpodobností možno v budoucnosti opravdu alespoň do jisté míry poznat. Zatím nám však testy DNA pomáhají diagnostikovat spíše jen normalitu, defekty a poruchy.
Musíme se proto v současnosti spokojit se odbornými psychology aplikovanými speciálními psychologickými diagnostickými metodami nadání, talentu a geniality, které jsou většinou poměrně adekvátně propracované.

6) Jaké faktory především talent potlačují?
Jsou činitelé, které potlačují talent a tím i tvořivost. Jsou to vlastně tzv. antikreativní faktory. Patří sem potlačovaná spontaneita dětí i dospělých, netolerování jejich někdy těžko pochopitelných nápadů, destruktivní kritika, srážení jejich sebedůvěry a samostatnosti. Potlačující je i časová tíseň pro talenty, kteří někdy vedle svých nadprůměrných schopností současně mají pomalejší psychické tempo, což občas vede např.. učitele k mylné domněnce, že pomalí jedinci asi nejsou příliš talentovaní.

7) V jakých oblastech podle Vás lze talent nahradit například tréninkem, a kde nikoliv?
Např. sociálně praktický talent lze do jisté míry nahradit tréninkem, avšak většinou ne na stejnou úroveň vrozené nadprůměrné formy, která je intuitivnější.

8) Jak velkou roli hrají vrozené vlohy v různých oblastech, například ve sportu, výtvarném umění či v hudbě? Dá se to srovnávat?
Vrozené vlohy jsou důležité pro všechny talenty a zejména pro největší talenty , které označujeme za genialitu.

9) Dá se předpokládat, že když má některý z rodičů například pedagogický talent (resp. nadání), že ho "zdědí" i dítě?
Nelze jednoznačně předpokládat, že dítě po některém z rodičů podědí např. pedagogický talent.

10) Existuje například vůdcovský a pedagogický talent, nebo je to příliš konkrétní? Je talent vždy konkrétní, nebo je to širší oblast?
Talent může být univerzální i speciální, tedy konkrétní.
Vůdcovský talent také existuje, projevuje se tzv. dominantními tendencemi, přebíráním vůdčích pozic a rolí v různých skupinách.
Pedagogický talent se projevuje tvořivostí při adekvátním formování a kultivování osobnosti žáků a studentů, uměním zapojit do výchovného působení rozum, vůli i city, mít schopnost a dovednost poznat a pochopit druhého.

Literatura

KOHOUTEK, R. Základy užité psychlogie. Brno: Akademické nakladatelství CERM.

BURNOUT- stav osobnostního vyhoření

11. února 2018 v 18:31 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.


Do stavu či syndromu vyhoření (vyhasnutí, vyprahlosti) patří celá řada projevů: z oblasti emocí (závada, porucha či ztráta dobré základní životní nálady, sklíčenost, popudlivost), postojů a mezilidských vztahů (snížená ochota nadále pracovat s lidmi, časté konflikty s lidmi, stažení se do soukromí).
Syndrom vyhoření se projevuje také v oblasti v tělesné - člověk se snadno unaví, cítí se vyčerpaný, časté jsou potíže se spánkem.
Nejčastěji se s vyhořením setkají právě ti, kdo pracují s lidmi (např. lékaři, zdravotní sestry, učitelé, psychologové, právníci, policisté, telefonní operátoři a další).

U syndromu vyhoření jde o plynulý, postupný a dlouhodobý proces, v němž lze rozpoznat zhruba tyto fáze:
počáteční nadšení,
vystřízlivění,
frustrace,
apatie a
rozvinutý syndrom.
Každý člověk je ovšem jedinečný, takže projevy se mohou případ od případu lehce lišit.

Na v zniku syndromu vyhoření se podílí celá osobnosti člověka, takže je třeba zrevidovat si své přednosti a rezervy, dále plány, ambice, možnosti i žebříček hodnot. Rozvinutý burnout syndrom patří do odborné péče psychologa, případně psychiatra. Pomoci může dlouhá dovolená a změna místa nebo profese.
Pomáhají zdravé a pohodové vztahy s druhými lidmi, dobrá organizace práce, umění strávit příjemně svůj volný čas a také např. schopnost říkat "ne".
Burnout ve zdravotnictví vzniká často i proto, že zdravotníci často chápou úmrtí onkologického pacienta jako vlastní neúspěch, a to zejména, jedná-li se o několik úmrtí během nedlouhého období.
Vyhoření se týká zejména oblasti práce a je typické citovým a mentálním vyčerpáním. Často jde o důsledek dlouhodobého stresu a týká se nejvíce lidí, kteří pracují v tzv. pomáhajících profesích s jinými lidmi. Od deprese nebo prosté únavy se syndrom vyhoření liší hlavně tím, že se vztahuje výhradně na krizovou profesní oblast a jeho součástí jsou pochybnosti o smyslu vlastní pracovní činnosti..
Vyhoření je syndrom a syndrom je skupina příznaků. Patří sem tedy celá řada projevů: z oblasti emocí (sklíčenost, popudlivost, bezmocnost), postojů (nechuť, cynismus, zapomínání, nesoustředěnost) a mezilidských vztahů (snížená ochota pracovat s lidmi, stažení se, soukromé konflikty). Syndrom vyhoření se projevuje také v oblasti v tělesné - časté jsou potíže se spánkem, člověk se snadno unaví, může mít vysoký krevní tlak.
Nejčastěji se s vyhořením setkají ti, kdo pracují s lidmi - příkladně lékaři, zdravotní sestry, učitelé, psychologové, právníci, policisté, telefonní operátoři a další. Nevýhodou je přílišné počáteční nadšení do práce, perfekcionismus, workoholismus, málo přátel, neschopnost odmítat další a další úkoly a špatná organizace času.
Při vyhoření jde o plynulý, postupný a dlouhodobý proces, v němž lze rozpoznat zhruba tyto fáze: počáteční nadšení, vystřízlivění, frustrace, apatie a rozvinutý syndrom. Každý člověk je ovšem jedinečný, takže projevy se mohou případ od případu lehce lišit.
Na v zniku syndromu vyhoření se podílí celá osobnosti člověka, takže je třeba zrevidovat si své přednosti a rezervy, dále plány, ambice, možnosti i žebříček hodnot. Rozvinutý burnout patří do odborné péče psychologa, případně psychiatra (zejména přidruží-li se silnější deprese nebo sebevražedné myšlenky. Pomoci může dlouhá dovolená a změna místa nebo profese.
Pomohou zdravé a četné vztahy s druhými lidmi, dobrá organizace práce, umění strávit příjemně svůj volný čas a také např. schopnost říkat "ne".
Většinou se uvádí 3-5 fází syndromu vyhoření, např.

1. Počáteční nadšení - Bývá uváděno i jako předfáze. Začínající pracovník srší elánem, má velká (a nerealistická) očekávání. Dobrovolně pracuje přesčas, práce ho zcela naplňuje, identifikuje se se svou profesí a tak zanedbává volnočasové aktivity. člověk pracuje co nejlépe, snaží se, přesto mívá pocit, že požadavkům není možné dostát a jeho snaha není dostatečně ohodnocena, tato fáze představuje jakési podhoubí pro vznik syndromu vyhoření.

2. Vystřízlivění a stagnace - Počáteční nadšení opadá, dotyčný se ve své profesi už trochu zorientoval a zjistil, že má svá omezení a že ne všechny ideály půjdou naplnit. Už mívá někdy pocit, že něco nestíhá, jeho práce začíná ztrácet systém.

3. Frustrace - Pracovníka začínají zajímat otázky efektivity a smyslu vlastní práce, protože se opakovaně setkal s nespolupracujícími klienty, technickými a byrokratickými překážkami. Mohou se vyskytnout spory s nadřízenými i počínající emocionální a fyzické potíže. Vyskytují se symptomy neurózy (např. anxiozita) spolu s pocitem, že jedinec stále musí něco dělat, přičemž výsledkem je chaotické jednání.

4. Apatie - Stadium apatie přichází po dlouhodobější frustraci, když na frustrující situace nemá dotyčný vliv (ať už domněle nebo objektivně). Mnozí lidé se potýkají s tzv. HH-syndromem charakterizovaném bezmocností a beznadějí ("HH" z angl. helplessness & hopelessness). Pocit, že "něco uděláno být musí", mizí a nahrazuje ho opačný pocit - že se nemusí nic; pouhá přítomnost druhých lidí jedince dráždí, přidružuje se ztráta veškerého nadšení a zájmu, převládá únava, zklamání a vyčerpání.Pracovník vnímá své povolání jen jako zdroj obživy, dělá pouze to, co musí, a odmítá jakékoli novinky, rozhovory se spolupracovníky i žádosti o práci přesčas. Klienty se často cítí obtěžován.

5. Rozvinutý syndrom, plné vyhoření - Jako poslední nastává období emocionálního vyčerpání, depersonalizace (pocit ztráty sebe, vnímání sebe jen jako kolečka ve stroji atp.), pocitu ztráty smyslu a vůbec všech možných projevů syndromu vyhoření popsaných na jiných místech tohoto webu. V poslední fázi se vyskytují tyto příznaky:
únava a pokles výkonu,
deprese a úzkosti,
závady a poruchy paměti a soustředění,
závady a poruchy spánku,
tělesné potíže (např. gastrointestinálního traktu, dýchací soustavy, sexuality, kardiovaskulárního systému),nespokojenost, dysforie,neschopnost uvolnit se, tendence k návyku na psychoaktivní látky (alkohol, tabák, drogy), snížení sebedůvěry a poruchy v interpersonálních vztazích.
Samotné vyhoření je výsledek dlouhého pozvolného procesu.

U člověka postiženého vyšším stupněm syndromu vyhoření se vyskytuje ztráta činorodosti a poslání, pocity zklamání, hořkosti při hodnocení minulosti. Jedinec ztrácí zájem o svou práci i o osobní rozvoj, spokojuje se s každodenním stereotypem, snaží se pouze přežít, "nemít problémy", je emočně "oploštělý", dochází k redukci tvořivosti, iniciativy a spontaneity, převažují negativní pocity od hostility po depresi, přidružují se i somatické závady a poruchy.

Prevence a léčení burnoutu
Primární prevence zabraňuje vzniku onemocnění či poruchy vyloučením škodlivých činitelů ještě ve stádiu plného zdraví (např. otužováním). Existuje několik zásad, které pomáhají při předcházení syndromu vyhoření. Jsou to zejména dobré mezilidské a přátelské vztahy. Častý a kvalitní kontakt s přáteli může velmi často syndromu vyhoření zabránit nebo je alespoň redukovat či zmírnit.
Protektivními faktory ve vztahu k vyhaslosti se zabýval M.Kupka (2008)
chování typu B,
dostatečná asertivita,
umět relaxovat a znát jak,
umění nedostat se pod časový tlak, vhodná organizace času,
pracovní autonomie,
pestrost a proměnlivost práce,
odolnost jakožto osobnostní nastavení ve smyslu - hardiness, sense of coherence,
resilience - pocit dostatku vlastních schopností a dovedností zvládat situace,
víra ve vlastní schopnosti, doverdnosti a sebeuplatnění,
interní lokalizace kontroly,
dispoziční optimismus,
příjemný tok či proud zážitků, který se dostavuje na základě přiměřených
požadavků v poměru k možnostem jedince a silného, euforicky laděného zaujetí pro
věc,
sociální opora,
pocit adekvátního společenského a ekonomického uznání a hodnocení,
pocit osobní pohody, životní spokojenost, pozitivní emoce a štěstí.
Názory na výskyt vyhaslosti z hlediska intersexuálních rozdílů nejsou jednotné. Zvláště
v 80. letech ve 20. století byl přijímán názor, že burnout syndrom se častěji rozvine u žen.
Někdy byl udáván počet až dvojnásobně vyšší. V dalších studiích se objevují již poněkud
vyrovnanější výsledky. Tyto nesrovnalosti byly pravděpodobně zapříčiněny demografickými
parametry populačních vzorků, řada výzkumů byla prováděna na typicky ženských
profesních skupinách - zdravotní sestry, učitelky, sociální pracovnice.
Poslední výzkumy ukazují tranzitorní povahu vyhaslosti a také značnou přilnavost ke
konkrétním situačním podmínkám - odblokování stresorů, které zapříčiňují vyhoření, vede
k rychlému poklesu ukazatelů vyhaslosti, po návratu do původních situačních podmínek
však následuje i návrat k původnímu stavu. Některými výzkumy bylo zjištěno, že po dovolené
v délce čtrnácti dnů se ukazatele vyhaslosti částečně obnovují již po třech dnech
v zaměstnání. Po třech týdnech v zaměstnání, pokud nedošlo ke změně podmínek jeho
vykonávání, se již ukazatele vyhaslosti dostávají na stejnou úroveň, jako tomu bylo před
dovolenou (Rowe, 1997).
Primordiální prevence znamená
nástup primární prevence ve vztahu k prostředí, životnímu stylu a takovému chování a prožívání, které pravděpodobně povede ke snížení rizika onemocnění nebo závad a poruch chování a osobnosti.
Sekundární prevence má zabránit rozvoji a postupu choroby, která už vznikla. Předpokládá ovšem rozpoznání, správnou diagnózu choroby v časném stádiu.
Sekundární prevenci může poskytnout i zaměstnavatel, který si velice dobře uvědomuje nebezpečí syndromu vyhoření a pořádá proto pro své zaměstnance nejrůznější semináře a workshopy právě se zaměřením na tématiku burnout syndromu.
Zaměstnavatel rovněž může přistoupit k určitým opatřením, jako například snížení požadavků na pracujícího a vytvoření nerivalitního prostředí na pracovišti. Dalšími kroky může být změna pracovní pozice či nové vymezení pracovních povinností.
Důležitým prvkem v boji proti syndromu vyhoření je kvalitní odpočinek, relaxace a pravidelný pohyb. Odpočinkem rozumíme činnost, která se naprosto liší od činností vykonávaných v práci.
Terciární prevence se zaměřuje na následky onemocnění nebo poruchy, která se již rozvinula. Má tyto následky napravit nebo alespoň zabránit jejich zhoršování.
Kvartérní prevence znamená identifikování a předcházení důsledkům progredujícíh a nevyléčitelných chorob a poruch, relativní optimalizaci zbytkových funkcí a kvality života.
Také dodržování principů a zásad mravnosti se považuje za základ prevence i terapie některých poruch a onemocnění. Lidé by měli splňovat požadavek morální kompetentnosti, kterou lze definovat jako schopnost dospět v různých sociálních situacích k morálním úsudkům a rozhodnutím a konat, jednat ve shodě s těmito rozhodnutími.

Za hlavní faktory předcházení vyhaslosti můžeme podle Martina Kupky považovat tyto tři skupiny okolností:

1. nalezení smysluplné pracovní činnosti;
2. získání a převzetí profesionální autonomie a opory;
3. vytváření přirozeného vztahu k práci (poznání přínosu, jenž práce přináší
člověku a člověk práci) a dalším životním aktivitám.

Faktory, které moderují vliv psychosociálního stresu na zdraví
člověka, moderují i možný vznik vyhaslosti. Klíč k ovlivnění škodlivosti psychosociálního
stresu se stále častěji hledá na úrovni osobnosti jedince. Zde více než jinde platí heslo
sofistů, že měrou všech věcí je pouze člověk. Výše byla popsána řada charakteristik, které
mohou mírnit nebo naopak podporovat škodlivý účinek stresu pro zdraví člověka.
Osobnostní koncept nezdolnosti (ať už v pojetí Antonovského nebo Kobasové či
Wernerové) má vliv protektivní. Zatímco negativní afektivita ve vztahu k vyhaslosti je
daleko více facilitující (Kupka, 2008).
Psychoterapie poruch a chorob včetně syndromu vyhaslosti může být v podstatě racionální, sugestivní, abreaktivní, tréninková nebo kombinovaná, individuální nebo skupinová.
Racionální psychoterapie se zabývá adekvátním a pro klienta srozumitelným výkladem podstaty a příčin jeho potíží a doporučením mentálně hygienických opatření a postupů. Může být obohacena o dlouhodobé regulační či psychagogické vedení ke správnému životnímu a pracovnímu stylu (včetně stravování a relaxace) a k adekvátnímu systému hodnot. Má blízko k edukaci, k výchově a vzdělávání.
Sugestivní psychoterapie se zabývá jednorázovými či systematickými terapeutickými sugescemi, které je možno aplikovat buď přímo v hypnóze, nebo u méně hypnabilních jedinců i v situaci pouhého bdělého raportu. Někteří klienti reagují lépe na autoritativní ,,otcovskou" sugesci, jiní zase na permisivnější ,, mateřskou" sugesci doprovázenou sociální oporou.
Abreaktivní psychoterapie využívá k navození abreakce různých psychofarmak, které navozují stav mezi bděním a spánkem. Existují i inhalační narkotika.
Tréninková psychoterapie má ráz behaviorálních technik. Jde např. o systematické desensibilizační cvičení za stále zhoršovaných averzivních podmínek. Redukují se postupně chorobné postoje a reakce klientů.
Aplikují se zásady na posílení vůle. Klienti se učí hledět vstříc překážkám, nesklánět se a neklesat před nimi. Zvyšují si svalový tonus, učí se chodit vzpřímeně, hrdě. Využívá se i autogenního tréninku.
Kombinovaná psychoterapie je ordinována podle uvážení příslušného psychoterapeuta. Kombinuje se např. racionální psychoterapie s relaxačními postupy (využívají se i různé diskety), individuální psychoterapie se skupinovou. Eklekticko-syntetická koncepce psychoterapeutů je uznávána jako možná. Jinou psychoterapii vyžadují lidé s funkčními poruchami mozkové činnosti (např. neurotici), jinou lidé s organickými a geneticky podmíněnými poruchami mozkové činnosti.
Každý člověk je v průběhu života stále nucen usilovat o integritu, jednotu, celistvost, neporušenost své osobnosti tím, že se přizpůsobuje nejrůznějším náročným životním situacím, vnějšímu prostředí i svému vnitřnímu světu.
Někdy se rozlišuje přizpůsobení, adaptace pasivní neboli akomodace, kdy se člověk převážně přizpůsobuje vnějšímu prostředí sám, a přizpůsobení aktivní neboli asimilace, při níž člověk do jisté míry přizpůsobuje prostředí sobě samému.
Důležitá je i pomoc ze strany zaměstnavatele, který může přistoupit k určitým opatřením, jako například snížení požadavků na pracujícího a vytvoření nerivalitního prostředí na pracovišti. Dalšími kroky může být změna pracovní pozice či nové vymezení pracovních povinností.
Syndrom vyhoření se projevuje v několika rovinách.

Mezi psychické a sociální příznaky patří hlavně nechuť a lhostejnost k práci, ztráta nadšení a pracovního nasazení, potíže se soustředěním a koncentrací pozornosti. Nežádoucí je pak agresivita a popudlivost vůči okolí. Důležitým příznakem je pocit nedoceněnosti odvedené práce a dehonestace ze strany nadřízených. Příznaky syndromu vyhoření jsou emocionální změny, jako například cynický přístup ke klientům, chladný vztah ke kolegům a emocionální problémy v osobním životě.
Martin Kupka (2008) uvádí pozoruhodný seznam psychických, sociálních a tělesných příznaků syndromu vyhoření.
Dominuje pocit, že dlouhé a namáhavé úsilí o něco již trvá nadměrně dlouho a
efektivita tohoto snažení je v porovnání s vynaloženou námahou nepatrná.
Pocit celkového duševního vyčerpání, především vyčerpání emoční, vyčerpání
v kognitivní oblasti, výrazný pokles až ztráta motivace.
Únava bývá popisována expresivními výrazy ("jsem úplně na dně", "mám toho až
po krk"), což je v rozporu s celkovým utlumením a oploštěním emocionality.
Pokles celkové aktivity, redukuje se spontaneita, kreativita, iniciativa.
Depresivní ladění, bezvýchodnost a beznaděj, tíživě je prožívána marnost
vynaloženého úsilí.
Objevuje se přesvědčení o vlastní postradatelnosti a bezcennosti, jež někdy hraničí
až s mikromanickými bludy.
Projevy negativismu, cynismu, hostility ve vztahu k osobám, jež jsou součástí
profesionální práce s lidmi (pacienti, klienti) a jejich vnímání jako objektů -
dehumanizovaná percepce.
Pokles až naprostá ztráta zájmu o témata související s profesí, často také
negativní hodnocení instituce, v niž byla profese až dosud vykonávána.
Sebelítost, intenzivní prožitek nedostatku uznání.
Iritabilita, někdy též selektivní interpersonální senzitivita.
Redukce činností na rutinní postupy, užívání stereotypních frází a klišé.
Celkový útlum sociability, nezájem o hodnocení ze strany druhých osob.
Výrazná tendence redukovat kontakt s klienty, často i s kolegy a všemi osobami,
mající vztah k profesi.
Zjevná nechuť k vykonávané profesi a všemu, co s ní souvisí (plán práce,
zpracování výsledků).
Nízká empatie, většinou u osob s původně vysokou mírou empatie.
Postupné narůstání konfliktů, většinou ne jejich aktivním vyvoláváním, ale spíše
v důsledku nezájmu, lhostejnosti a sociální apatie ve vztahu k okolí.
Syndrom vyhoření se dostavuje jako reakce na převážně pracovní stres.
Nepříjemné jsou tělesné příznaky, které se vyznačují například, ztrátou chuti k jídlu, zvýšenou náchylností k nemocem, svalovým napětím a dokonce i vzestupem krevního tlaku. Patří sem také:
Apatie, ochablost, celková únava organismu.
Rychlá unavitelnost, která se dostavuje po krátkých etapách relativního zotavení.
Vegetativní obtíže - bolesti u srdce, změny srdeční frekvence, potíže se zažíváním,
dýchací obtíže (pocity nemožnosti se dostatečně nadechnout).
Nespecifikované bolesti hlavy.
Poruchy krevního tlaku.
Poruchy spánku.
Přetrvávající celková tenze.
Zvyšování rizika rozvoje závislostí jakéhokoli druhu.
Tak jako u jiných poruch je i u syndromu vyhoření velice důležité začít s léčbou co nejdříve. Nejjednodušší je bojovat s vyhořením už ve fázi stagnace. Bohužel jde však o plíživý proces, a proto si mnoho lidí ani neuvědomí, že se blíží nějaké nebezpečí. Pokud tedy problém dospěje až do konečné fáze vyhoření, je nejefektivnější svěřit se do péče psychologů či psychiatrů. Úspěchy jsou pozorovány u kognitivně-behaviorální terapie a logoterapie. Zvolený postup však závisí především na domluvě mezi terapeutem a postiženým jedincem. Terapie se pak zaobírá především otázkami zdravého životního stylu, posílení mezilidských vztahů a získání realističtějšího postoje k zaměstnání.
Důležitým prvkem v boji proti syndromu vyhoření je odpočinek, relaxace a pravidelný pohyb. Odpočinkem rozumíme činnost, která se naprosto liší od činností vykonávaných v práci.
V pracovním kolektivu jde o nastolení pohodového prostředí. V neposlední řadě je také možno provést několik drobných změn prostředí na pracovišti. Například zabezpečení zdravého prostředí, dostatečného osvětlení, přijatelné teploty v místnosti dokážou také někdy v boji proti syndromu vyhoření pomoci.

Literatura

Křivohlavý, J. Hořet, ale nevyhořet. Kostelní Vydří: Karmelitské nakladatelství, 2012.

ZDRAVÝ ŽIVOTNÍ STYL

23. ledna 2018 v 15:35 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.

Sloh je člověk sám
(Georges Louis Buffon).

Německý psycholog Hans Thomae (1915-2001) užíval pro životní styl, způsob, sloh označení "tematika života" či "vnitřní tematika" a její význam vidí ve směřování k určitému komplexu hodnot.
Životní sloh, způsob, styl může být vyjádřen buď hodnotami, k nimž člověk směřuje, nebo metodami, jichž při dosahování svých cílů používá. Někteří psychologové kladou důraz na cíle (hodnoty), jiníi na metody dosahování těchto hodnot. Životní sloh, styl a způsob zahrnuje vztahy člověka k lidem, zacházení s věcmi, cíle do budoucna.
Životní styl či způsob může být stanoven podle různých kritérií. Budeme-li považovat za kritérium interpersonální tendence můžeme podle Dotazníku interpersonální diagnózy (ICL) amerického psychologa Timothy Learyho (1920-1996) a kol. rozlišovat osm životních stylů:

dominantní (vedoucí), responzibilní (zodpovědný), kooperativní (spolupracující), konformní (přizpůsobivý), submisivní (podřídivý), rázný až agresivní, alfiliantní (laskavý) a individuální (nezávislý).

Pokud za kritérium budeme považovat preferované životní hodnoty člověka (pravdu, užitek, krásu, dobro, moc, víru) můžeme diferencovat tyto typy životního stylu:
Teoretický, ekonomický, estetický, sociální, politický (mocenský), náboženský.

Jednodušší je třídění na životní styl expresivní: upřímný, ryzí, pravdivý a na životní styl adaptivní: přizpůsobivý, účelový, neupřímný, rafinovaný.

Zdravotničtí psychologové, např. Vladimír Kebza (1953-2017) často uvádějí, že životní sloh či styl má rozhodující vliv na zdraví člověka (z cca 50-60%), dále na zdraví člověka údajně působí úroveň a dostupnost poskytované zdravotní péče (z cca 15%), vnější vlivy, jako je životní prostředí, sociální vlivy (z cca 15-20%) a vnitřní, genetická predispozice organismu (z cca 10-15%). Poslední odhad se nám jeví jako minimalizující
.
Závady a poruchy osobního životního stylu mají především vliv na poškozování sebe sama, svého zdraví, protože např. nerespektuje zásady správné osobní péče o své psychosomatické zdraví, o pozitivní vnímání a hodnocení sebe sama, vnitřní klid a pohodu, nedodržuje zásady správné výživy, pohybového režimu, hygieny, práce a přiměřeného odpočinku. Jde o tzv. egogenii. Závady, deficity a poruchy vlastního životního stylu mají vliv i na psychickou, sociální i tělesnou pohodu ostatních lidí se kterými je člověk se závadami a poruchami životního stylu v sociální interakci a komunikaci.

Mezi odborné psychologické diagnostické metody zjišťující stav motivovanosti patří vedle pozorování a rozhovoru především testy hodnot, potřeb, zájmů a postojů.
Testy hodnot často zachycují rozličné zájmové a hodnotové oblasti, např. hypertelické či ideové, heterotelické, sociálně emoční, zájmově činnostní, autotelické, osobně ambiózní, materiální, tělesné.
Často užívanou jednoduchou metodou na zjišťování hodnotové orientace (hlavně u dětí) je metoda tří přání, která pomáhá odhalovat hodnotové zaměření na sebe (autotelické), na druhé osoby (heterotelické) i nadosobní (hypertelické). Existuje ovšem množství podrobnějších testů a dotazníků na zjišťování hodnotového systému.
Slovenský psycholog Ján Vonkomersestavil dotazník Ho-Po-Mo na zjišťování hodnotových orientací, postojů k hodnotám a motivace výkonu. Pojem postoj chápe trojsložkově (jde o emotivní, kognitivní a konativní složku). Hodnotové orientace chápe jako strategickou rovinu zaměřenosti a rozhodování člověka. Postoje k hodnotám podle něho určují rovinu operační, která předchází konkrétní činnosti a motivační prostředky jsou podněty v taktické rovině. J. Vonkomer vnímá v regulaci chování a jednání hierarchii v pořadí: hodnotová orientace, postoje k hodnotám a motivační prostředky. Geneze těchto struktur je však opačná, obrácená. Prvotně působí motivační prostředky, postupně vznikají postoje a jejich další kvalitou ve vývoji jsou hodnotové orientace. Zde je evidentní vztah se socializačním procesem.
Existují také různé inventáře vztahů k novému a změně. Obsahují otázky typu: Skrývají pro vás staré věci tajemství? Je lepší koupit novou věc, než používat starou? Pokud to lze, pokoušíte se staré poškozené, ale ještě funkční věci opravovat, abyste se s nimi nemusil ještě nebo vůbec nikdy rozloučit? Tyto testy diferencují lidi na konzervativní, tradicionální a modernistické typy.
Existuje také mnoho různých inventářů potřeb člověka. Např. Inventář potřeb Mariána Hrabovského a Anny Hrabovské, který autoři označují za semiprojektivní metodiku. Obsahuje čtyřicet položek reprezentujících např. tyto potřeby: úspěch, domov, nasycení (potrava), emocionální blízkost a kontakt, pevný charakter, dodržování oficiálních norem, láska, empatie, autonomie, konformizmus, estetické prožívání, silná osobnost, bezpečí a jistota, relaxace, sex, tělesná krása, pořádek, zdraví, tvořivost.
Existuje řada dotazníků zjišťujících teoretické a praktické zájmy. Dotazníky praktických zájmů bývají modifikací původního testu F. Baumgartenové (1888-1971), který se nazýval Knihy o povolání a Dotazník zájmů o praktické činnosti, který sestavil slovenský psycholog Martin Jurčo (1926-1983). Počet okruhů zájmového zaměření podle Jurča (lidé, umění, technika, živé organismy) bývá rozšířen např. až na čtrnáct okruhů podle základní volby oborů profesní činnosti na konci povinné školní docházky. Dotazníky teoretických zájmů bývají zase modifikací Brněnského katalogu knih pro středoškoláky s tím, že v některých těchto dotaznících nejsou jednotlivé zařazené názvy knih, učebnic a příruček vykonstruované, ale odpovídají reálným názvům. Okruhy oborů profesní a studijní činnosti jsou: 1. studium na gymnáziu, 2. studium pedagogické, zdravotní a sociálně právní, 3. hornictví a hutnictví, 4. zemědělství, lesnictví a rybářství, 5. stavebnictví a zeměměřičství, 6. dřevoobory, 7. kovoobory, 8. elektrotechnika a telekomunikace, 9. chemická výroba, 10. kožedělná a gumárenská výroba, 11. textilní výroba a oděvnictví, 12. potravinářství, 13. obchod, služby a doprava, 14. umělecko-řemeslná výroba a umění. Po malých úpravách by bylo možno tento dotazník používat i středoškoláky. Průběžná modernizace těchto dotazníků v souvislosti s novými obory lidského studia a práce je také nutná.
Psychologická diagnostika pudů člověka byla rozpracována švýcarským psychologem maďarského původu Leopoldem Szondim(1893-1979). Jeho test byl vydán pod názvem Experimentální diagnostika pudů v roce 1947. Jde v podstatě o výběr z fotografií 48 osob v šesti sériích. Zkoumaná osoba má říci, které obličeje se jí zdají nejvíce a nejméně sympatické. Fotografie přitom obsahují obličeje jednotlivců, u nichž se vyskytovaly zřetelné poruchy pudové stránky jejich psychiky (např. šlo o sadisty, hysteriky, paranoidní osobnosti, maniaky).
Mezi dobře využitelné dotazníky zájmů patří dotazník S. S. Prišpuna. Jeho přílohou je seznam povolání, ze kterých si má mladý člověk vybrat ty (ne více než tři), ve kterých by chtěl pracovat nebo pokračovat ve studiu. Jsou zde uvedena povolání na nižší, středoškolské a vysokoškolské úrovni.
Širší využití, než pro diagnostiku zájmů mají různé dotazníky pro školu (pro třídního učitele) a pro rodiče žáků, které sestavila např. Marta Klímová a Zuzana Maydlová. Obdobných variantních dotazníků pro školu, rodinu i zájemce o poradu u nichž však jejich autor již není znám, je v poradenské praxi využíváno veliké množství. Některé byly sestaveny a používány již Ústředním psychotechnickým ústavem v Praze 1, Celetná ulice 20 a Ústavem lidské práce Praha II, Sedmihradská 9.
K dotazníkům žádaly zmíněné instituce také životopis. Žádalo se vypsat nejdůležitější události života od malička do současnosti, které vážné nemoci nebo úrazy člověk prodělal v dětství i v současnosti, jaký je jeho vztah k rodině, komu se nejraději svěřuje, jak se snáší s učiteli, se spolužáky a kamarády, vyložení vlastních plánů, které povolání si přeje zvolit, jak si představuje svou činnost v tomto povolání, jaké překážky se staví v cestu jeho plánům nebo naopak, co jejich uskutečnění podporuje a nakonec jak si klient představuje svoji budoucnost.
Podrobnou osnovu pro životopis sestavený pro profesní problematiku sestavil slovenský psycholog J. Ch. Raiskup. Variantu tohoto životopisu vytvořil pedagogický psycholog R. Kohoutek.
Škálu k měření dominantních zájmů osobnosti sestavil Erwin Roth podle G. W. Allporta, P. E. Vernona a G. Lindzeye.
Známí slovenští psychologové Tomáš Pardel (1918-1998), L. Maršálová a A. Hrabovská zkonstruovali Dotazník motivace výkonu (D-M-V) vhodný pro oblast psychologie práce, organizace a řízení a pro poradenské psychology.

Literatura

KEBZA, V.Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia, 2005.
KOHOUTEK, R. Základy psychologie osobnosti. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2000.
263 stran.
PETRÁSEK, R. a kol Co dělat, abychom žili zdravě. Praha: Vyšehrad, 2004.

ZÁJMY, HODNOTY A IDEÁLY

23. ledna 2018 v 15:18 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
  1. Zájmy
Člověk nepřestane pátrat, pokud je poháněn nějakým vášnivým zájmem
(Pierre Teilhard de Chardin /1881-1955/).

Zájem je charakterizován jak kladným citovým hodnocením určité skutečnosti, tak snahou ji poznat a konat činnosti s ní spojené. V zájmech se odráží základní zaměření osobnosti člověka a jeho dřímající schopnosti. Ze zájmu mohou vznikat i sklony (tj. zaměření konat určité činnosti).Český psycholog a profesor Univerzity Karlovy v Praze Josef Stavěl (1901-1986) rozlišoval deset zájmových směrů:
poznávací,estetický,sociální,o přírodu,obchodní,technický,rukodělný,o hmotný materiál, výtvarný,sportovní.Zájmy a koníčky úzce souvisejí s hodnotovým systémem člověka. Zájmy jsou vlastně také hodnoty, které uspokojují určitou potřebu člověka.Hlubší, než zájem je láska k něčemu, která se obvykle vyvíjí až od dospívání, kdy je člověk schopen již také nadšení pro něco. Zájmy přitom musíme odlišovat od přání a zvlášť důkladně musíme zjišťovat, zda přání a zájmy člověka nejsou v rozporu s jeho schopnostmi a zda jsou jednotlivé zájmy v souladu nebo v protikladu.U zájmů můžeme rozlišit:
- šíři nebo jednostrannost;
- aktivitu nebo pasivitu;
- sílu nebo slabost;
- hloubku nebo povrchnost;
- stálost nebo přelétavost zájmů-dospělý člověk mívá stálejší zájmy, u dítěte naopak je charakteristická přelétavost, nestálost, proměnlivost zájmů;
- jejich hodnotu.

Zájmy, které mají převážně rekreační charakter, označujeme jako koníčky. Můžeme mluvit o různých zájmových orientacích. Ty mohou převážně směřovat na sebe sama (vzhled, oblečení, úspěch), k předmětnému světu (zájmy technické, obchodní, rukodělné, umělecké) nebo do oblasti společenské (řídící pracovníci, lékaři, personalisté, psychologové, právníci, pedagogové-všechny profese, u nichž stojí v popředí práce s člověkem), nebo může jít o orientaci na svět idejí a tvorby (filozofové, ideologové, teoretici). Zájem je velmi důležitý faktor, který podmiňuje úspěch v práci. Nicméně z pouhého zájmu nevyplývá ještě nutně úspěšnost.
Zájmy jsou často náplní volného času. Tři základní funkce volného času jsou: relaxace, zábava a rozvoj osobnosti.

Poznávání zájmů lze realizovat různými katalogovými dotazníky zájmů, které obsahují široký seznam titulů knih z pevně stanovených oborů. Dotazovaná osoba např. označí knihy o které má zájem a o které nemá zájem, resp. které by si vypůjčila či koupila nebo ani nevypůjčila ani nekoupila.
Důležité jsou také odpovědi na tyto otázky:
- Máte nějakého koníčka? Jakého?
- Co děláte nejraději ve volném čase?
- Kdyby Vám někdo mohl vyplnit jakékoliv tři přání, co byste si vybral?
Důležité pro poznání pracovních zájmů jsou jejich seznamy. Zkoumaná osoba má sestavit jejich pořadí (např. od 1 do 15). Seznam může obsahovat: řízení a vedení lidí, rukodělnou činnost, práci na strojích a přístrojích, kreslení, rýsování, malování, výpočty, práci v přírodě, vyměřování, tvoření, provozování hudby, modelování, administrativa, ošetřování, péče o malé děti, práci o samotě, práci s ostatními lidmi, kontrolování, plánování, opravování a údržba strojů nebo přístrojů, opravy televizorů, počítačů, telefonů, nákup a prodej, elektrické nebo vodárenské či plynové instalace, modelování.Poznání mimopracovních zájmů také pomáhají odhalit jejich seznamy, které zkoumaná osoba seřadí podle důležitosti pro její osobu: sport, příroda, turistika, politika, zahrádkaření, umění, historie, hrady a zámky, jazyky, přátelská setkání, tanec, bary, vinné sklepy, hudba, malířství, móda, technika, výchova dětí a komunikace s nimi, dobrodružná, riskantní či adrenalinová činnost, kulinářská činnost, studijní činnost, cestování v tuzemsku nebo v zahraničí, moře, hory, krásná literatura, společenské kontakty.Mezi závady a poruchy zájmů řadíme např. hazardní hráčství (gambling), ztrátu zájmu o školu a profesi, extrémní zájmovou závislost na televizních pořadech, videu, počítačových hrách, pornografii, nedostatek zájmů a koníčků nebo jejich extrémní nadbytek.

2. Hodnoty a ideály

O hodnotě člověka nerozhoduje co zná, ale co koná
J.G. Fichte ( 1762-1814).
Politováníhodný je ten, kdo žije bez ideálů
I.S. Turgeněv (1818-1889).

Člověk v životě neustále hodnotí, co je dobré, prospěšné, mravné, a co je špatné, nežádoucí. Věc, člověka nebo ideu, která je někomu drahá, potřebná, nebo na níž lpí, cíl, kterého chce dosáhnout, nazýváme hodnotou. Různí lidé mají rozličné hierarchie hodnot podle toho, které hodnoty staví do popředí a které pro ně mají pouze okrajový význam. Přijaté hodnoty souvisejí s emocemi i s vyššími city.
Ideály jsou vysoké, často obtížně dosažitelné cíle, dokonalé vzory a modely.
Hodnotou se mohou stát sociálně uznávané předměty a ideje (hodnoty morální, estetické), ale i to, co společnost jako žádoucí neuznává (např. alkohol). Jako ideály se někdy označují morálně uznávané hodnoty. Sem patří i politické, filozofické a ideologické postoje. Hodnoty a ideály jsou důležitými motivy našeho chování, protože určují do značné míry stanoviska, která jednotlivec zaujímá k tomu, co se kolem něho děje. Osobní hierarchie hodnot je zčásti stálá a částečně se mění.

Osobní systém hodnot má u každého člověka několik subsystémů, např. pro hodnoty ideové (pravda, svoboda, vlast, víra), dále pro hodnoty sociálně emoční (např. životní partner, vlastní děti, rodiče, přátelé, uspokojivá komunikace ve společnosti ), profesní a zájmově činnostní (práce, sport, fit centra, vědecká činnost, umělecká a manuální činnost, poznávání krajiny a přírody apod.), osobně ctižádostivé (ambiciózní) hodnoty (společenské postavení, pracovní zařazení, úspěšnost, oblíbenost), materiální hodnoty (auto, vlastní byt či dům, chata či chalupa, možnost cestovat, sbírání starožitností, elegantní oblékání, úspory apod.), tělesné hodnoty (krása vlastního těla, dobré jídlo a pití, dobré zdraví, pohodlí, bohatý intimní život apod.).

Hodnotový systém a stav sebehodnocení bývá označován za jádro struktury osobnosti.

Vznik i změny hierarchie hodnot závisejí na řadě činitelů (věk, inteligence, vzdělání, výchova, profese, rodina, společenské zařazení).

Pro každou činnost je příznačná hodnotová orientace a v ní zahrnutý cíl. Cílem může být např. nová znalost, dovednosti, postoje, ale i zisk či majetek.

Hodnotové orientace je možno ve shodě s americkým psychologem a filozofem německého původu Williamem Sternem (1871-1938) podle základních směrů rozlišovat na autotelické, heterotelické a hypertelické.

Autotelické hodnoty zdůrazňují vlastní "já" (z řeckého autos-sám, telos-cíl, účel),
heterotelické hodnoty směřují k druhým lidem (z řeckého heteros = druhý)
a hypertelické jsou zaměřené na nadosobní cíle, na ideály (z řeckého hyper = nad).

Podrobnější třídění hodnot je na hodnoty ideové: pravda, svoboda, náboženská víra, užitečnost společnosti, dobrá politická situace ve státě, dobrá politická situace ve světě, dále sociálněemoční: osobní emoční zázemí, jádrová rodina, prožitek lásky, sourozenci, partner či manžel, vlastní rodina, děti, soukromí, rodiče, přátelé, dobré rodinné vztahy, soulad mezi příbuznými, soulad v pracovní skupině, dobré mezilidské vztahy, společenská zábava a rekreace, zájmově činnostní: vzdělanost, zejména ve svém oboru, práce, studium, četba, umělecká činnost, koníčky a záliby, sport, osobně ambiční: úspěch, vzestupná pracovní kariéra, vedoucí místo, uplatnění ve společnosti, oblíbenost, společenské postavení, vlivnost, sláva, úcta, respekt, všeobecný přehled, kulturní přehled, ekonomický přehled, materiální: byt, bytové zařízení, elegantní oblečení a obutí, auto, chata, peníze, soulad vlastní osoby s módními trendy, celkové materiální a finanční zajištění i do budoucnosti, tělesné: výhodný vzhled, jídlo, pití, zdraví, pohodlí, pohlavní život.

Často citovanou klasifikací 36 hodnot podle jejich funkce je klasifikace M. Rokeache (1968,1973). Rozlišuje dvě základní kategorie hodnot, které označuje za dva základní hodnotové systém jedince, a to hodnoty instrumentální (instrumental values) a hodnoty cílové (terminal values).

Cílové hodnoty ovlivňující a usměrňující chování osob:

pohodlný život (prosperující život);
vzrušující život (aktivní život);
pocit, že bylo něčeho dosaženo (trvalý příspěvek);
svět v míru (bez válek nebo konfliktů);
rovnost (bratrství, stejné šance pro každého);
jistota pro rodinu (starat se o své milované);
svoboda (nezávislost, svoboda rozhodování);
štěstí (spokojenost);
vnitřní harmonie (soulad se sebou samým);
zralá láska (duchovně-sexuální důvěrnost);
národní jistota (jistota před útoky);
příjemnost (příjemný, slastiplný život);
spasení (k věčnému životu);
sebeúcta (respekt k sobě samému);
společenské uznání (respekt, obdiv);
pravé přátelství (úzké kamarádství);
moudrost (hluboké porozumění životu).

Instrumentální hodnoty usnadňující dosahování cílových hodnot:
ambice (píle, aspirace);
tolerance(otevřenost);
kompetence (schopnost, účinnost);
radost (veselost);
čistota (pořádkumilovnost);
odvaha (stát za přesvědčením);
shovívavost (být připraven jiným promíjet);
pomoc (starat se o blaho druhých);
čestnost (upřímnost, pravdivost);
fantazie (smělost, tvořivost);
nezávislost (soběstačnost, sebedůvěra);
intelekt (inteligence, reflexivnost);
logičnost (konzistentnost, racionalita);
láska (něžnost, oddanost);
poslušnost (vědomí povinnosti, respekt);
zdvořilost (dobré vychování);
odpovědnost (spolehlivost);
ovládání se (zdrženlivost, disciplinovanost).

3. Životní strategie

Můžeme tje řídit na primárně materiální (orientované na hmotnou stránku života), primárně výkonové (orientované na vysoký pracovní výkon, často až workoholický) a primárně statusové (orientované na vzdělání, kultivaci sebe sama a společenské postavení).
Cílem výchovy je dosáhnout primární dominantní hodnotové orientace na morálně pozitivní a duchovní hodnoty. Jde o proces axiologizace osobnosti, tj. formování správných hodnotových orientací, jako je dobro, pravda, láska, čestnost, vstřícnost, spravedlnost, tolerance.
Hodnotové orientace charakterizoval německý vývojový psycholog Hans Thomae(1915-2001) technikami, jimiž se snaží jedinec svou existenci uplatnit, prožít, vystupňovat a rozšířit.
Techniky uplatnění existence jsou:
výkon (vytvoření objektivního přírůstku hodnoty);
přizpůsobení (kompromis mezi útočnou reakcí a úzkostí);
bezohledné sebeprosazování;
vyhýbání se dané situaci;
zlehčování nezdaru;tvoření iluzí.
Techniky prožitku existence:
práce v okruhu předem daném;
lehké přizpůsobování;
bezohledné prosazování působící prožitek;
hravý styk s lidmi a se světem;
opozice pro pouhý požitek z opozice;
obrácení člověka ke světu a k člověku;
slepé podřízení osudu.
Techniky stupňování existence:v
ytvoření díla; utváření sebe;
získávání moci;
opozice a boj;
obětavost a pomoc druhým;
prohloubené obrácení se k Bohu a ke světu.
Techniky rozšířené existence:
vytváření díla pro uznání kvality;
přizpůsobení;
zdůraznění vnější formy;
koketerie, lichocení, svádění;
uspokojení a štěstí z úspěchů druhých lidí.

Literatura

KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM 2002.
KOHOUTEK, R. Psychologie osobnosti a zdraví žáka. Brno: Masarykova univerzita, 2000.


MOTIVACE A STIMULACE ČLOVĚKA

23. ledna 2018 v 13:04 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.

Motivace je vnitřní elán
(Denis Waitley).


Ptáme-li se, proč se určitý člověk nějakým způsobem chová, ptáme se vlastně po motivech, po příčinách jeho chování, provádíme motivační analýzu. Při motivačním rozboru musíme mít na mysli, že může být rozpor mezi skutečnými a deklarovanými motivy a že existují nejen motivy, o nichž člověk může vypovídat-tedy uvědomělé, vědomé, ale i neuvědomělé, nevědomé motivy. Člověk navíc dokáže někdy předstírat motivy, které nemá, nebo skrývat motivy morálně nežádoucí. Nejčastějšími motivy jsou: zájmy, afekty, hodnoty, ideály a potřeby.
Pozoruhodné je třídění motivů na vnitřní ( intrinsické) a vnější (extrinsické). Mezi intrinsické motivy práce patří např. uspokojení z úspěšného výkonu. Mezi extrinsické motivy práce patří např. potřeba peněz.

Na motivy působí incentivy (pobídky). Jsou to vnější stimulační podmínky zaměřenosti. Mohou být nižší (biologické a hmotné) i vyšší (kulturní, duchovní). Synonymně se užívá rovněž pojmu stimuly a motivátory (vnější prostředky motivace). Jsou to často odměny a tresty. Incentivy a stimuly podněcují již existující motivy k takovému chování, které vede k uspokojení potřeb. Motivy vycházející z nitra člověka (podvědomí) se nazývají impulzy.

Potřeby, zájmy, hodnoty, postoje, vztahy a tendence všeho druhu se v psychologii nazývají motivy neboli pohnutky, protože jsou příčinami jednání. Je jen zdánlivým paradoxem, že i nečinnost má své motivační pozadí, např. strach před obtížemi nebo potřebu odpočinku. Motivy jsou všechny síly, které přímo či nepřímo uvádějí naše chování do pohybu-proto bývají také nazývány rysy dynamickými či tendencemi. Pojem tendence zahrnuje směrový moment-vždy jde o zaměření k něčemu; pojem dynamický rys zahrnuje silový moment - např. intenzitu potřeby. Všechny motivy nejsou vědomé. Týká se to např. některých složitých instinktivních a emočních reakcí, majících svoji výraznou podmíněně reflexní komponentu, která se neuvědomuje vždy plně a jasně. Reálné "vědomí" je jednotou uvědomovaného a neuvědomovaného. Motivace je tedy komplexní, složitá. Představa jediného působícího motivu je nereálnou abstrakcí. Motivy způsobují stav určitého vnitřního napětí, neklidu, který člověka determinuje.
Každá lidská činnost je nějak motivována, ať už za ní stojí jakékoliv potřeby nebo zájmy. Uspokojení potřeb vlastně znamená redukci, uvolnění motivačního napětí.
Jednání je obvykle zapříčiněno více motivy. Všechny motivy mají určitý cíl, určitý směr, intenzitu, trvalost a míru variability vzhledem k zaměřenosti na cílový objekt.
Každý motiv má kvalitativní a kvantitativní charakteristiku (sílu motivace lze měřit překážkou, kterou je jedinec schopen překonat pro dosažení možného cíle). Primární tendence živočichů jsou "chutě" (apetence) a "averze". Apetence jsou (často) cyklické. Hlavní lidské averze jsou strach (vede k vyhýbání se zdrojům strachu) a bojovnost (vede k útoku).
Za velmi důležitou vlastnost člověka se považuje jeho motivační šíře, tj. možnost aktivizovat a realizovat motivy. Každý člověk má svůj motivační horizont, v jehož šíři na něho lze působit.
Motivační programy řeší otázku, jak by měl řídící systém v konkrétních případech nakládat s jednotlivými organizačními odměnami, jimiž jsou např. společenské postavení, peníze, uznání, symboly postavení, pracovní režim a situační hodnoty.
Operováním s organizačními odměnami všech typů se současně působí nejenom na daného pracovníka, ale i na jeho spolupracovníky. Udělením individuální odměny či trestu vytváří vedoucí pracovník situaci aktivního sociálního učení pro celou pracovní skupinu.
Úspěch pracovní motivace (výkon) je závislý především na schopnostech člověka a na jeho pracovních vlastnostech. Motivy práce se u jednotlivých lidí liší.

Vztah k práci je motivován hlavně těmito faktory:
pracovní jistotou, že pracovník má stálé povolání, že ve své práci bude moci pokračovat;
příležitostí k pracovnímu postupu, povýšení;
vedením;
mzdou;
vnitřním charakterem práce, tvořivostí, pestrostí, odpovědností, jednoduchostí;
bezprostředním nadřízeným;
společenskými aspekty pracovní činnosti (úroveň spolupráce, porozumění, přátelství, hrdost na členství ve skupině);
komunikací (informace o smyslu plánů i úkolů);
pracovními podmínkami (pracovní dobou);
požitky (dovolená, důchodové a nemocenské zabezpečení aj.);
možností odborného růstu.
Dobře motivovaný pracovník často pracuje více, než je jeho povinností, nedá se odradit těžkostmi a překážkami, má lepší systém vlastní kontroly práce i pracovní výsledky, práce jej těší.
Nedostatečně motivovaný, resp. demotivovaný zaměstnanec pracuje často pouze pod přímým dohledem nadřízených, je nesvědomitý, povrchní, nestálý. Příčina nedostatečné motivace může být v nesprávné volbě povolání (odtud plyne důležitost poradenství pro volbu povolání), v různých konfliktových situacích, v málo objektivním hodnocení pracovníků a ve mzdové nivelizaci.
Ve vztahu k nadosobním hodnotám připomeňme alespoň vztah k věcem a k penězům, který může být charakterizován štědrostí nebo marnotratností až bezohledností.
V současné společnosti se pro posedlou starost o prostředky často zapomíná na cíle. Lidé se všemožně snaží vydělat peníze-prostředek k získání příjemných věcí-a "radost ze života se ztrácí" uvádí např. německý a americký psychoanalytik, sociální psycholog a humanistický filozof Erich Fromm (1900-1980).
Velmi hodnotná a vnitřně mimořádně bohatá je kultivovaná osobnost "tvůrce", který přistupuje osobitě jak k vytváření hodnot, tak ke tvořivé komunikaci mezi lidmi a usiluje o estetické a etické sebevyjádření ve světě idejí. Hledání pravdy a lidská solidarita patří mezi nejvyšší lidské ideály.
Zdá se, že typologické rozlišování lidí podle převahy a kvality jejich orientace na věci, lidi a ideje je nosné.
Určitý směr myšlení, cítění a jednání člověka určují také jeho postoje.

Postoj je stanovisko, které člověk zaujal. Projevuje se připraveností plnit určité úkoly a cíle. Postoj, v němž převládá představa o něčem, se nazývá názor, postoj, v němž převládá racionální složka, je smýšlení, iracionální složka převládá u víry.
Chceme-li člověka a jeho osobnost dobře poznat a pochopit, musíme zjistit, oč vlastně ve svém životě usiluje. Existují již také škály pro hodnocení dominantních zájmů, postojů a hodnot osobnosti. Jednou z nich je Study of Values Gordona Willarda Allporta(1897-1967), Philipa Erwarta Vernona(1905-1987) a Gardnera Edmunda Lindzeye(1920-2008).
Mezi závady a poruchy hodnotového systému člověka řadíme např. přeceňování velmi bohatých lidí, materiálních hodnot, drahých a luxusních předmětů, automobilů, chat, domů, bankovních kont a přeceňování kamarádů a závadových part, osobní obdiv vůči hedonistickému, prospěchářskému, bohémskému, siláckému, agresivnímu i disociálnímu a kriminálnímu chování svých vzorů a nedoceňování či dokonce odmítání adekvátní výchovné stimulace ze strany rodiny a školy.

Nejdůležitějším druhem motivů jsou potřeby.
Potřebou nazýváme pociťovaný, resp. prožívaný nedostatek nebo nadbytek něčeho. Potřeby jsou nejdůležitějším druhem motivů. Potřeba je provázena vnitřním duševním napětím, které nás vede k určitému chování, jehož cílem je uspokojení potřeby. Tím dojde i k redukci, resp. vymizení tohoto duševního napětí. Ihned se ovšem objeví nová potřeba s novým napětím. Neuspokojení potřeby nazýváme frustrací nebo deprivací. Dlouhodobá frustrace potřeb má téměř vždy nepříznivé důsledky pro duševní rovnováhu a u dětí i pro jejich duševní vývoj. Své potřeby si člověk nemusí přesně uvědomovat. Nejběžnější je dělení potřeb na materiální a kulturní, na potřeby biologické a sociálně psychologické, resp. na potřeby základní a vyšší. Každý člověk má určitou strukturu potřeb. Tato struktura je složitý dynamický celek. Na jeho vývoj má vliv např. věk, pohlaví, vzdělání, výchova, povolání, rodinný stav, životní standard.
Potřeby biologické jako je potřeba spánku, potravy, dýchání, vyměšování, sexuální potřeba atd., jsou vrozené. Tyto potřeby má člověk společné s živočichy, nicméně je zde zásadní rozdíl, protože u člověka jsou všechny tyto původně zcela biologické potřeby značně socializovány a zušlechtěny.Uspokojování základních potřeb nestačí samo zajistit zdravý vývoj osobnosti člověka. Teorie psychické deprivace poukázala na fakt, že i když dítě dostane jíst, pít, je oblečeno, v teple a v hygienických podmínkách (ale nic víc), přesto se vyvíjí neuspokojivě.
Potřeby sociálně-psychologické jsou do jisté míry získané (např. potřeba citového vyžití, sebeuplatnění, senzorické stimulace, sociálního kontaktu, prožívání a poznávání).
Potřeba citového vyžití (lásky, afiliace) se projevuje jako touha být v bezpečí, být chráněn, mít se kam uchýlit, mít "citový přístav", mít sociální odezvu. Pro malé dítě je to matka, pro dospělého manželský druh. Zvláště důležité je uspokojení této potřeby v raném dětství, kdy se vytvářejí základy osobnosti. Stav dlouhodobého citového strádání, který nazýváme emoční deprivací, má závažné negativní důsledky na celý psychický vývoj jedince. Bývá příčinou přecitlivělosti (hypersenzitivity) nebo slabé a malé citlivosti (hyposenzitivity). Proto je zdůrazňováno normo senzitivní emoční zakotvení jako předpoklad zdravého vývoje osobnosti.
Potřeba sebeuplatnění je velmi silná a významná lidská potřeba. Projevuje se snahou po dosažení pracovních, společenských a životních úspěchů, touhou po uznání a obdivu druhých lidí. Podle Adlerovy tzv. individuální psychologie je touha po sebeuplatnění, resp. touha po moci, dominantní, nejhlubší pohnutkou veškerého chování člověka. Souvisí s ní potřeba sebeúcty, sebe utváření a seberealizace, potřeba prestiže, dobré pověsti, úspěchu.Potřeba sebeuplatnění se uspokojuje také vlastněním finančních prostředků, zisků a určitých předmětů, např. auta, domu atp. Toto vlastnictví představuje nonverbální komunikaci, je symbolem úspěšnosti a zdrojem prestiže.Na pracovišti může dojít někdy k nedostatečnému uspokojování potřeby sebeuplatnění necitlivým přístupem k pracovním, odborným i osobním aspiracím určitého pracovníka.
Obecně převládá mínění, že tzv. hmotná zainteresovanost, tedy výše výdělku, je nejdůležitějším nebo výlučným faktorem pracovní motivace a pracovní spokojenosti. Práce však ení jen potřebou vydělávat, nýbrž je i zdrojem uspokojení dalších potřeb, často ještě významnějších, např. potřeby sebeuplatnění, seberealizace a tvůrčí aktivity. To platí tím více, čím je profese složitější a náročnější na kvalifikaci a speciální schopnosti pracovníka.
Potřeba sociálního kontaktu, společenského styku se projevuje touhou po společnosti, po chvílích lidské vzájemnosti, komunikace, družnosti, po možnosti s někým si pohovořit, být někomu nablízku.
Patří sem i potřeba nechat se vést osobami s pozicí, mocí a autoritou. Delší absolutní osamění vede u lidí k vážným duševním poruchám.
Potřeba prožívat, resp. užívat, je vlastně potřebou zábavy, zážitků a dojmů, potřebou uvolnění nahromaděného napětí, třeba z pracovní činnosti. Malou schopnost relaxovat, odpočívat a rekreovat se zjišťujeme u některých typů neurotiků a u workoholiků.Potřeba poznávat se projevuje hladem po vědění, touhou po rozšíření duševního obzoru. Někdy bývá nazývána kognitivní či intelektuální potřebou. Souvisí úzce s celkovou úrovní inteligence. Je to potřeba učit se a vzdělávat se. S potřebou poznávat se pojí také potřeba manipulace, hry, experimentování a pracovní činnosti.Ve společenském chování lidí hrají značnou úlohu také tzv. skryté potřeby. Patří sem např. potřeba sexuálního vyžití, která má u jednotlivých osob různou kvantitu. Mezi skryté potřeby patří i odchylné a úchylné potřeby, jako je např. exhibicionismus, masochismus.Čím vyšší je kulturní úroveň a vzdělanost lidí, tím více vystupují do popředí jejich psychosociální potřeby. Strádání v oblasti uspokojování potřeb nazýváme deprivací(sociální, emocionální, kognitivní apod.). Sociální determinace a autoregulace psychiky může za příznivých okolností vést ke kultivaci způsobů uspokojování biologických potřeb a ke vzniku specificky lidských potřeb (např. krásna, tvoření).Pokud jde o vznik nových potřeb, je pozoruhodné, že děti je často přejímají z rodinného prostředí, stejně jako způsob jejich uspokojování.

Často je citovaná hierarchie potřeb podle amerického psychologa Abrahama Harolda Maslowa (1908-1970), který jako by sestavil lidské potřeby do pyramidy od břicha k hlavě. Jeden z duchovních vůdců Indie Mahátma Gándhí (1869-1948)napsal že hladovějícímu se zjevuje Bůh v podobě jídla. A.H. Maslow dal fyziologické potřeby, hlad, žízeň, sex, spánek apod., zejména potřebu být nasycen do základny, tj. do prvního stupně pyramidy potřeb. Další, druhý stupeň pyramidy zaujímá potřeba mít své místo (tj. potřeba ochrany, bezpečí a jistoty, řádu, pravidelnosti, rytmu), třetí stupeň zaujímá potřeba někam patřit (potřeba sdružování, náklonnosti, přátelství, identifikace, lásky), čtvrtý stupeň zaujímá potřeba dosáhnout uznání (potřeba ocenění, úspěchu, prestiže) a konečně nejvyšší stupeň je potřeba seberealizace (aktualizace a prezentace sebe sama). Pokud nejsou alespoň do jisté míry uspokojeny potřeby nižší, nedochází k uspokojení potřeb vyšších.

Pocit celkové životní spokojenosti či nespokojenosti člověka je ovlivněn jeho očekáváními (expektacemi), přáními (aspiracemi) a skutečností (realitou). Rozdíl mezi realitou a aspiracemi (tím, co člověk chce), rozdíl mezi jeho osobními materiálními podmínkami a tím, co mají druzí, má největší vliv na jeho spokojenost či nespokojenost (míru jeho zklamání).U většiny lidí nároky rostou v souvislosti s ekonomickým vzestupem dané společnosti. Lidem nestačí pouze to, co skutečně potřebují ke své existenci, nestačí jim uspokojit základní bazální životní, subsistenční potřeby. Lidé se stále sociálně komparují, porovnávají s ostatními. Srovnávají se také s tím, co oni sami měli v minulosti (je o tzv. historickou komparaci).

Mezi nejčastější závady a poruchy potřeb patří extrémní závislost na některých nežádoucích a nezdravých potřebách jako jsou např. cigarety, alkohol a drogy, což vede k nikotinismu, alkoholismu, narkomanii.

Literatura

KOHOUTEK, R. Základy psychologie osobnosti. Akademické nakladatelství CERM. Brno, 2000.






MYŠLENÍ A TVOŘIVOST

23. ledna 2018 v 10:46 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.

Nikdo se moudrým nerodí, nýbrž stává se jim
(Seneca).

Myšlení je zprostředkované zobecněné poznání skutečnosti, vytváření vztahů (souvislostí) mezi vjemy, představami, pojmy a soudy, a to jak ve směru horizontálním, tak i ve směru vertikálním (to znamená jak mezi vjemy, pojmy, představami, soudy a úsudky navzájem, tak mezi vjemy a představami, mezi vjemy a pojmy, mezi vjemy a soudy, mezi představami a pojmy atd.). Často se rozlišuje myšlení praktické a teoretické či kategoriální. Když dítě na obrázek čtverce reaguje slovem "okénko", jde o případ myšlení praktického. Pokud popíše obrázek jako čtverec, jde o myšlení kategoriální.
Podle švýcarského lékaře a zakladatele analytické psychologie Carla Gustava Junga (1875-1961) lze myšlení třídit na empirické, intuitivní a spekulativní. Myšlení může vysoce zefektivňovat činnost člověka. I když nejčastěji patrně myslí člověk ve slovech, tedy verbálně, existuje i vizuální myšlení. Jde o schopnost vytvářet ve vědomí nové vizuální představy a myslet v představách. S termínem vizuální myšlení souvisí pojem vizuální gramotnost. Je to soubor schopností a dovedností porozumět vizuálnímu materiálu (slovu, znaku, symbolu, ikoně, grafu, diagramu, schématu, tabulce aj.).
Pojem je výsledek odrazu obecných, podstatných vlastností předmětů a jevů v našem vědomí. Jinými slovy: pojem je pochopení podstatných vlastností (podstaty) předmětů a jevů. Na rozdíl od představy je nenázorný. Každý předmět má mnoho vlastností. Některé z nich musí mít, jinak by nebyl, čím je. To jsou tzv. vlastnosti obecné. Pochopíme-li, jaké podstatné vlastnosti má předmět, máme pojem tohoto předmětu (např. strom). Pojem vyjadřujeme slovem nebo skupinou slov (termíny).
Soud vyjadřuje vztah mezi pojmy. To, čeho se soud týká, je subjekt soudu. To, co se o subjektu tvrdí, je predikát soudu. Např. v soudu "tráva je zelená" je "tráva" subjekt a "je zelená" predikát. Soud je často vyjádřen větou.
Úsudek je nový soud vyvozený z jiných známých soudů nebo je to vyjádření vztahu mezi soudy. Soudy, z nichž vycházíme, se nazývají premisy. Nový soud je závěr.
Rozlišujeme tyto druhy úsudku:
induktivní úsudek (je dosahován formou myšlení zvanou indukce) je ten, při kterém docházíme k obecnému závěru na základě poznání jednotlivých konkrétních případů. Z jednoho nebo několika případů určité třídy soudíme na všechny případy třídy. Zjistíme například, že měď vodí elektřinu, železo vodí elektřinu, stříbro vodí elektřinu atd., učiníme tedy závěr, že kovy vodí elektřinu. Induktivní úsudky vedou k hypotézám nebo obecným tvrzením, zdůvodněným pravděpodobnostně.
Deduktivní úsudek (je dosahován formou myšlení zvanou dedukce) je ten, při němž z obecného soudu vyvozujeme závěr pro jednotlivé případy. Např. z obecného pravidla o obsahu kvádru vyvodíme závěr o množství vzduchu v pracovně.
Úsudek z analogie (per analogiam) je dosahován formou myšlení zvanou analogizace. Je to úsudek založený na podobnosti dvou jevů. Zjistíme-li, že dva předměty mají několik shodných vlastností, usuzujeme z toho, že mají i některé další vlastnosti stejné. Metody analogie se používá např. při projektování nových organizačních struktur.
Induktivní a deduktivní úsudky i úsudky z analogie patří stejně jako myšlenková analýza a syntéza mj. mezi základní metody řízení (managementu).
Analýza (rozbor) je racionální postup myšlenkových pochodů založený na kritickém rozboru celku i jeho částí s cílem oddělit podstatné prvky od nahodilých, obecné od jedinečných, a tak proniknout k podstatě jevu, případně jeho příčinných zákonitostí a souvislostí. Bývá zdrojem důkazu, který je označován za základ vědy.
Základem tzv. hodnotové kritické analýzy je vyhledávání hlavních, vedlejších a neužitečných funkcí sledovaného objektu. Určuje např. neužitečné, nadbytečné náklady.
Systémová analýza pomáhá přesně formulovat cíle jak vyšších orgánů řízení, tak i jejich podsystémů. Jejím charakteristickým rysem je podřízení cílů podsystému cíli nadsystému.
Síťová analýza stanoví grafickou formou optimální průběh současných nebo budoucích akcí v daném čase. Používá se např. při plánování velkých staveb.
Organizační analýza rozebírá současný stav dané organizace a zjišťuje její nedostatky. Vede k návrhu změn do budoucnosti.
Syntéza (sjednocení) je myšlenkový postup spočívající ve spojování jednotlivých druhů materiálních nebo ideálních systémů (resp. kooperačních celků) v jeden celek. Často navazuje na analytické práce. Podstatou syntetických prací je zásada, že se spojuje to, co existuje jako jednota i ve skutečnosti. Syntetické informace zpravidla ústí do návrhu na opatření. Analyticko-syntetická metoda se využívá pravidelně např. při kontrolní činnosti na pracovištích.
Důležité je také prognostické myšlení člověka, tj. myšlení předvídavé, předpovídající, předvídající např. varianty vývoje dané problematiky v budoucnosti, též prediktivní myšlení a anticipační myšlení.
V současné době je v centru zájmu také kreativita (z lat. creo = tvořím), tvořivost člověka. Je podmíněna složitým a dynamickým komplexem podmínek materiální i duchovní povahy. Tvořivost bývá označována jako faktor C (creativity).
Podle amerického psychologa, psychometrika inteligence Joy Paula Guilforda (1897-1987) jsou s tvořivostí nejúžeji spjaty schopnosti divergentního (tvůrčího) myšlení. Kombinací operací divergentního myšlení s produkty a obsahy rozlišuje Guilford 18 faktorů. Faktorové analýzy potvrdily Guilfordovy předpoklady, a tak umožnily stanovit faktory tvořivého myšlení.
U schopnosti produkovat obsahy se rozlišují např. faktory flexibility a senzitivity. Faktor flexibility, pružnosti je schopnost měnit řešení, opuštění konvenčních způsobů. Snad bychom sem mohli zařadit také zkracování myšlenkových operací.
Zavedení nového způsobu symbolizace, stručnějšího, ekonomičtějšího, lakoničtějšího má také tvořivý, originální charakter a vyžaduje nestandardní myšlení. Velmi podstatná je také schopnost aplikovat dovednost získanou při řešení jedné úlohy na řešení úlohy jiné, tj. umění oddělit specifické "jádro" problému a přenést je do jiných oblastí. Je to v podstatě schopnost elaborovat, rozpracovávat zevšeobecňující strategie. Jde o hledání analogií - např. bionika přenáší do techniky, čeho si technici všimli ve stavbě živých organismů.
Faktor citlivosti na problémy, senzitivita je schopnost vidět problémy, rozpoznat jádro problému a praktické problémy. Někdy se hovoří o všímavosti při hledání problémů. Z proudu vnějších podnětů vnímají lidé obyčejně jen to, co zapadá do mozaiky či koordinátní sítě jejich dosavadních vědomostí a představ, ostatní informace podvědomě zavrhují. Na vnímání mají vliv navyklé orientace, hodnocení, city a též věrnost všeobecně přijatým názorům. Schopnost nezávisle pozorovat věci, které se nevtěsnají do rámce toho, co jsme si již osvojili, je víc než jen pozorovací schopnost. Tak svěžest pohledu a "citlivost" nejsou spojeny s bystrým zrakem nebo se zvláštnostmi sítnice, ale jsou kvalitou myšlení, protože člověk nevidí jen očima, ale především mozkem, podobně jako nepíše jen rukou, ale především mozkem.
Tvořivé myšlení je dáno specifickými schopnostmi, které jsou v různé míře závislé na výši inteligence. Při nízké inteligenci se vysoká úroveň tvořivosti těžko projeví, ale ani vysoké inteligenci automaticky nemusí odpovídat vysoká tvořivost.
Rozvíjením poznávacích procesů se zabývá rozumová výchova. Hlavními úkoly rozumové výchovy jsou: vytváření vědomostí, dovedností a návyků, rozvoj tvořivosti a myšlení.
Problematikou stylů učení žáků a studentů se u nás monograficky zabývá např. Jiří Mareš (1998).
Velmi rozšířenými metodami tvůrčího myšlení jsou brainstormingové metody. Vycházejí ze zásady upřednostnění optimálního řešení před respektováním autorit. Jejich základním prvkem je odložení kritiky nápadu na pozdější dobu, plné využití představivosti a poznání, že i "nejdivočejší" nápady mohou inspirovat k dobrému řešení. Brainstormingové metody jsou založeny na vzájemném obohacování nápadů. Umožňují zapojení i méně zkušených a kvalifikovaných pracovníků.
Brainstormingovou metodou, při níž paralelně pracuje několik týmů, které řeší stejný problém je possession. Nejlepší nápady se projednávají v plenárním zasedání.
Zpětný brainstorming zjišťuje, ve kterém směru může zvolená myšlenka zklamat.
Často se používá i metod modelování.Modelem rozumíme myšlenkový nebo reálný systém, který zobrazuje originál, případně jiný reálný systém. Model umožňuje rozpoznat včas některé problémy budoucích rozhodnutí. Při tvorbě modelu je nutné vyloučit všechny nepodstatné prvky, protože jejich zařazením je v podstatě prohlašujeme za rozhodující. Z hlediska zobrazení originálu rozeznáváme modely izomorfní a homomorfní.
U modelů izomorfních je tvarová i funkční jednota mezi originálem a modelem (modely měst, aut, strojů atd.). U modelů homomorfních existuje mezi originálem a modelem pouze podobnost. Jde o jednosměrné přiřazení prvků a jejich vlastností, případně vazeb (např. mapy).
Podle způsobu realizace mohou být modely materiální a ideální. U modelů materiálních je model zpracován podle fyzických prvků (maketa sídliště, letadla atd.). Modely ideální vyžadují větší odbornou představivost a kvalifikační přípravu.
Modely analogové zobrazují pomocí předem stanovené soustavy znaků (čar a jiných symbolů) dynamické nebo statické jevy (grafy, mapy, výkresy).
Symbolické modely zobrazují originál pomocí slov nebo jiných symbolů a mohou být popisné, logické nebo matematické.
Vypracováním formalizovaných, matematických, grafických nebo jiných modelů se souborně zabývá metoda organizačního modelování. Jako organizační modely se zpracovávají i organizační vztahy, nejen organizační struktura.
Existují vlastnosti myšlení, které poukazují na určitá spojení myšlení a inteligence. Zde jsou příklady.
Šíře myšlení se projevuje schopností obsáhnout široký okruh dané problematiky.
Hloubka myšlení je charakterizována schopností vnikat do podstaty problému, zjišťovat příčiny jevů.
Samostatnost myšlení je typická pro člověka, který hledá nová fakta a zákonitosti, objasnění a teorie.
Pružnost myšlení je schopnost změnit obvyklý způsob řešení, jestliže se ukázal nesprávným a najít nové metody zkoumání.
Hbitost myšlení je nutná, kdykoli se vyžaduje rychlé řešení. Přitom nemá dojít k újmě její kvality, hloubky, důslednosti a správnosti. Pomalé myšlení bývá často kvalitní, důsledné, hluboké a správné.

Závady a poruchy myšlení
Nejčastější poruchy myšlení jsou dány tím, že jde o nesprávnou syntézu z nesprávné analýzy, o nepřiměřený výklad skutečnosti, který je však provázen přesvědčením o správnosti závěrů. Také sníženou či zvýšenou kritičnost myšlení můžeme zařadit mezi závady a poruchy myšlení.
Jednou ze skupin poruch myšlení jsou bludy. Jsou poruchou interpretace skutečnosti. Jde o chorobně vzniklé sebeklamy. Určitou pohotovost k bludům tvoří tzv. paranoidní tendence (vztahovačnost).
Dalším typem poruch myšlení jsou ty poruchy, kde převládá jeden z obou základních nervových procesů (vzruch nebo útlum) a dochází buď k myšlení chorobně zrychlenému nebo chorobně utlumenému.
Při chorobně zrychleném (až překotném) myšlení (tachypsychismu) může dojít až k myšlenkovému trysku. Postižený člověk nestačí zpracovat myšlenky, nedokončuje věty. Je zesílena dynamická složka myšlení. Nastává silný tok, příliv myšlenek, zrychlená výbavnost představ často s náhodnými či povrchními asociacemi. Determinující tendence zde sice nechybí, ale nemůže se dobře uplatnit, neboť postižený často nedovede myšlenku do konce. Další myšlenka vždy navazuje na předchozí pouze povrchní podobou. Tok řeči je zrychlen. Kvantita a halasnost je zvýšena na úkor kvality. Člověk se nechává odvádět ve svém usuzování okamžitými nápady a emočními vlivy.
Útlum myšlení (bradypsychismus, bradyfrenie, bradyfázie, bradyfrázie) - bývá obyčejně spojen s útlumem tělesným a se zpomaleným tempem psychických aktivit. Dynamický element je oslaben, odpovědi přicházejí pomalu, po latencích, nemocný nemá potřebu myslet, je duševně unaven, ulpívá na tématu, je těžkopádný při vybavování asociací. Často se zarazí v myšlení, neboť ho nic nenapadá. Úplný myšlenkový útlum (mutismus) je charakteristický tím, že postižený neodpovídá ani na otázky životně důležité.
Při roztržitém myšlení se člověk nedovede dostatečně soustředit na určitý myšlenkový komplex, a následkem toho nedokáže udržet determinující tendenci. Řeč je podobná jako u překotného myšlení.
Při zabíhavém myšlení jedinec nevolí kroky myšlení podle důležitosti a determinující tendence, odbočuje k vedlejším myšlenkám, které sice souvisejí s hlavním tématem, ale nejsou podstatné pro to, co chtěl právě říci, opakuje se. Není schopen spontánně se vrátit k původní myšlence. Toto myšlení se vyskytuje hlavně u dětí, primitivů, starých lidí a slabomyslných.
Perseverace (ulpívání v myšlení) znamená, že člověk opakuje stejné slovo nebo skupinu slov. Normálně se vyskytuje při únavě, v opilosti, při oslabené pozornosti apod. Někdy člověk vkládá do řeči parazitní výrazy. Perseverace se vyskytuje hlavně u encefalopatií, mozkových arterioskleróz, afázií, různých organicit, které postihly mozek z větší části, či jako difuzní proces a u duševně nemocných se známkami demence.
Nevýpravnost myšlení působí, že postižený člověk se nemůže dostat v myšlení dál, protože se točí kolem jedné myšlenky či tématu. Chceme-li, aby se dostal k jinému předmětu, musíme mu pomoci otázkami. Někdy odpoví správně, ale zase se vrací ke svému původnímu tématu. Je to typické pro epilepsie, výskyt je častý též u starších lidí, zejména u senilní demence. Též slabomyslní, zvláště imbecilové jsou nevýpravní.
Myšlenkový záraz znamená, že člověk se náhle bez zjevné příčiny zarazí, někdy i uprostřed slova nebo věty. Někdy lze stěží rozhodnout, zda jde o záraz v řeči či v myšlení. Tento patologický jev souvisí i s jednáním, bývá pozorovatelný např. u schizofrenie. Bývá doprovázen i útlumem motoriky. Subjektivně mívá člověk pocit úniku myšlenek, prázdné hlavy, není schopen spontánně pokračovat ve sdělování myšlenek.
Inkoherentní myšlení je nesouvislé, myšlenky nejsou logicky a obsahově spojené, řeč se skládá z jednotlivých vět, úryvků, eventuálně slov, která nejsou vázána obsahovým poutem. Inkoherentní myšlení má dvě varianty odlišující se vznikem, patogenezí a zevní formou, a to myšlení zmatené a roztříštěné.
Zmatené myšlení je projevem obluzeného vědomí. Pozornost nedokáže řídit myšlení daným směrem, determinující tendence není zachována. Při obluzeném vědomí jsou i všechny vjemy nejasné, často se mění v iluzi, střídají se emoce, soudnost je otupena. Nejasné vjemy, iluze i vlastní představy se ve vědomí spojují v nejasné a nesouvislé myšlenky, protože jim chybí řídící element. Člověk nemá vliv na vznik představ, přijímá jednotlivé představy pasivně, a ty se pak spojují bez pravidel do nesouvislých myšlenek. Je to stav podobný snům, proto nazýváme tuto změnu snové či oneirické vědomí a představy vzniklé v tomto stavu jako oneirické (snové).
Roztříštěné (rozbíhavé) myšlení nelze subjektivně pochopit. Logická stavba vět zaniká, věty jsou pronášené bez obsahové souvislosti. Asociace jsou rozvolněny (slovní salát). Typické je toto myšlení u schizoformních psychóz.
Autistické (dereistické) myšlení znamená, že člověk se nechá v myšlenkách volně unášet svojí fantazií bez ohledu na skutečnost a vlastní zkušenost. Látku dodávají obyčejně přání emočně vyhovující, ale těžko uskutečnitelná.
Přání určí směr, ale tento směr není dále řízen logickými zákony, zkušenostmi či skutečnými možnostmi. Někdy bývá předmětem autistického myšlení nějaká záliba, zřídka obavy. Každý z nás se občas oddává autistickému myšlení. Patické je autistické myšlení teprve tehdy, je-li příliš časté, takže narušuje společenský kontakt a nedovoluje člověku přizpůsobit se prostředí. Patická je také ztráta schopnosti rozlišovat mezi skutečností a jejím fantastickým přehodnocením.
Magické (symbolické) myšlení má blízko k pověrám. Přisuzuje jevům jakýsi tajemný, symbolický význam.
Katatýmní myšlení-je ovládáno emocemi, afekty, předsudky, subjektivními, osobními důvody.
Patří sem i sebe ospravedlňování a bezděčná tendence připisovat příčinám vlastního chování, jednání i prožívání pozitivnější motivy, než jak to odpovídá realitě (jde o racionalizaci). Je zde souvislost s tzv. základní atribuční (interpretační a příčinnou) chybou.
Dominující myšlenka- silně emočně a afektivně zabarvená, obvykle obava z budoucnosti, nepřiměřené starosti často preferovaně ventilované (sdělované a svěřované) ostatním atd.
Vztahovačné (paranoidní) myšlení, domnívá se, že sledován(a), že mu (jí) někdo chce ublížit
V oblasti poruch myšlení a poruch osobnosti zaujímají specifické místo bludy.
Jsou to především nesprávné soudy a úsudky, vzniklé z chorobných předpokladů, které neodpovídají skutečnosti, o jejichž reálnosti je však postižený mylně, ale nevývratně emočně až afektivně přesvědčen a které mají zpravidla nežádoucí vliv na jeho rozhodování i jednání (konativitu).
Jsou poruchou interpretace skutečnosti. Jde o chorobně vzniklé sebeklamy. Určitou pohotovost k bludům tvoří tzv. paranoidní tendence (vztahovačnost).
Bludy jsou i chorobná a nevývratná přesvědčení neodpovídající realitě, ale svědčící nejen o poruše myšlení, ale i percepce, emocionality a celé osobnosti.
Vyvracet nemocnému blud často znamená ztratit jeho důvěru a tím i možnost mu pomoci.

Literatura

KOHOUTEK, R. Základy psychologie osobnosti. Akademické nakladatelství CERM. Brno, 2000.

VÝKONNOST LIDSKÉ PAMĚTI

23. ledna 2018 v 10:44 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Moudrý není ten, který mnoho ví, ale který ví, čeho je potřeba ((přísloví).

Paměť je schopnost organismu přijímat, uchovávat a vyvolávat minulé informace, zkušenosti, vjemy a představy, a to i po odeznění vyvolávajících podnětů.

Můžeme rozlišovat několik druhů či typů paměti.
Eidetická (ultrakrátká, vizuálně senzorická, fotografická).
Echoická-krátká, okamžitá, auditivně senzorická paměť pro sluchové vjemy zachycující např. na dvě až tři vteřiny zvuk.
Genetická (tj. dědičnost, druhová paměť, která zabezpečuje stálostbiologických forem a funkcí a je i podkladem instinktivního chování).
Imunologická (tj. obranná např. protiinfekcím), která
umožňuje organismus rozpoznat své vlastní buňky a diferencovat je od buněk cizích, dovoluje např. úspěšně se bránit některým infekčním zárodkům, se kterými se organismus již dříve setkal a umožňuje očkování proti nakažlivým chorobám.
Orgánová paměť(některé vnitřní orgány lidského organismu si pamatují své minulé aktivity, což má vliv na jejich aktivity budoucí).
Často se užívá třídění paměti na mechanickou, logickou a smíšenou.
Fylogenetická (instinkty, nepodmíněné reflexy).
Ontogenetická (deklarativní, tj. vědomá a nedeklarativní, tj. nevědomá)
.
Často se užívá třídění paměti na mechanickou, logickou a smíšenou.

Základní fáze procesu pamatování jsou:

převod přijímaných informací do mozkové tkáně
podržení informací v příslušné podobě v mozku
vybavení těchto informací při další činnosti.

Třem fázím paměťového procesu odpovídají dílčí paměťové schopnosti: impregnace, retence a reprodukce.
Impregnace (vštípivost je schopnost ukládací. Procesy, které proběhly v mozkové kůře, zanechávají po sobě více nebo méně trvalé "stopy". Jedná se o zapamatování. I bezděčné zapamatování má za normálních okolností výběrový ráz. Je určeno vztahem subjektu k okolí. Záměrné zapamatování je složitá rozumová činnost, podřízená úkolu zapamatovat si. Úkolový charakter zapamatování velmi zvyšuje jeho produktivnost. Při vštěpování se tvoří analyticko-syntetické struktury, nejde o pouhý pasivní proces. Každá nová vědomost se buď zařazuje do již vytvořené struktury vědomostí, nebo se vytvoří nová tvůrčí struktura. Vštípení rozsáhlé látky je samozřejmě obtížnější než vštípení informace malého rozsahu. Významný odborník na problematiku paměti, (jíž se zabýval i výzkumně) byl německý filozof a psycholog, jeden ze zakladatelů experimentální psychologie Hermann Ebbinghaus (1850-1909), který při zkoumání paměti užíval smyslu prostých slabik.
Schopnost udržení, uchování, zapamatování, ukládání vštípeného v paměti (retence)-překlenuje časový odstup mezi vštípením a vybavením (reprodukcí), udává úroveň pamatování. Je tedy pro paměť nejcharakterističtější. Ze schopnosti retence se ještě vyčleňuje konzervační schopnost paměti. Uchování se posiluje používáním a občasným vybavováním (na to by neměli zapomínat zejména starší lidé). Podobně jako pozornost vykazuje i paměť selektivní aktivitu.
Schopnost a dovednost reprodukce (vybavení informace, obsahu) je určována zaměřením činnosti, které paměť slouží. Je ovlivněna emocionálním stavem, trémou a dalšími činiteli. Z běžné zkušenosti je známo, že afekt (např. rozčilení) ztěžuje vybavování. Retence může být úplná a správná, avšak pamatované nelze přechodně vybavit. Při reprodukci se můžeme opírat o asociační zákonitosti, podle dotyku, tj. současnosti, podle následnosti, číselné řady, podle příčiny.
Vedle aktivního vybavování existuje druhá, jednodušší a vývojově dřívější forma reprodukce, a to znovupoznání. Při vnímání objektu, se kterým jsme již dříve měli zkušenost, máme více či méně určitý pocit známosti.
Zapomínání je vyhasínánípaměťové stopy (engramu) a překrývání engramu novými obsahy, což někdy vede k interferenci, negativnímu transferu.

Typy paměti

Rozlišujeme typy paměti buď podle toho, zda si člověk pamatuje lépe slova (typ slovně logický) či věci a obrazy, schémata, nákresy (typ názorně obrazný-performační), nebo podle analyzátoru, jehož prostřednictvím si nejlépe pamatuje (typ vizuální /zrakový/, auditivní /sluchový/, haptický /hmatový/, motorický/pohybový/, olfaktorický (čichový), chuťový, typ smíšený). Nosné je rozlišování paměti slovní (verbální) a neslovní (nonverbální). Nonverbální paměť obsahuje např. některé minulé příjemné i nepříjemné zážitky lidského organismu.
Také v dané době prožívaná emoce má vliv na zapamatování. Uvažuje se i o tzv. paměti emoční či citové (např. při vzpomínce na neštěstí znovu prožíváme strach).
Další třídění je z časového hlediska (z hlediska doby uchování obsahu) na paměť ultrakrátkou, krátkodobou a dlouhodobou:
ultrakrátkou (vteřinovou, okamžitou či senzorickou);
krátkodobá (recentní) paměť je také nazývaná pamětí operativní či pracovní (minuty a hodiny);
dlouhodobá paměť (léta) se dále dělí na deklarativní a nedeklarativní.
Deklarativní (explicitní) - vědomá:
sémantická, tj. významová-pro obecná fakta, významy pojmů, termínů, vědomosti, znalosti.;
lexikální, slovní, slovníková, týkající se slovní zásoby;
epizodická, pro příběhy a události-co, komu, kdy, kde.
Nedeklarativní (implicitní, reflexní) - nevědomá (je starší a odolnější než paměť vědomá):
procedurální (pamatování si dovedností a pravidel, např. i prelinguálních motorických dovedností, např. jízdy na kole);
paměť, která nevědomě, podprahově orientuje a ovlivňuje, stimuluje chování a prožívání člověka (priming);
navykání na velmi známé podněty a předměty, např. na tikot budíku a jejich ignorování vědomým vnímáním (habituace);
zesilování odpovědi na nové, zejména emočně sycené podněty (senzitizace).
Biologové rozpracovávají problematiku vnitřní paměti imunologické, díky níž se organismus dokáže úspěšně bránit některým infekčním zárodkům, se kterými se již dříve setkal. Umožňuje také očkování proti nakažlivým chorobám. Rozlišujeme také vnitřní paměť genetickou, která zabezpečuje např. stálost tělesných forem živých tvorů, stálost jejich fyziologických pochodů a je podkladem instinktivního chování živočichů a paměť vnější, tedy to, co lidé udělali, vymysleli, vytvořili (chrámy, knihy, teorie, předměty atd.). Interiorizace části vnější paměti je součástí osobnostního rozvoje.
Jsou lidé s vysokou úrovní zapamatování, s vysokým memory kvocientem a s nízkým pamětním kvocientem. Tento kvocient nemusí být v těsné korelaci s inteligenčním kvocientem. Podle toho, do jaké míry se zapojují do zapamatování myšlenkové pochody, rozlišujeme paměť mechanickou a logickou. Často se uvádí více méně kvalifikované odhady, že si člověk zapamatuje 10 % z toho, co četl, 30 % z toho, co viděl, 20 % z toho, co slyšel a 50 % z toho, co současně viděl a slyšel. Asi 70 % lidí dává přednost zrakovému vnímání a podstatně méně jich vnímá především akusticky. Zapamatování je úzce vázáno na motivaci člověka. Obsahy se záporným citovým nábojem se přitom zapomínají více než obsahy s kladným citovým nábojem. Neutrální obsahy se zapomínají nejvíce. Zapomínání lze znázornit exponenciálou, která se nikdy nedostane až k nule.
Kapacita krátkodobé paměti bývá vyjádřena číslem 7. V průměru si zapamatujeme sedmimístné číslo, z velkého počtu slov sedm atp. Americký kognitivní psycholog Georgie A. Miller(1920-2012) popsal tzv. magické číslo což je průměrný počet prvků, které člověk udrží v krátkodobé paměti tj. 7 plus minus 2.
Jen nevelká část vstupních informací se dostává do tzv. dlouhodobé paměti. Jde např. o informace, k jejichž zapamatování došlo častým opakováním, např. v procesu učení a výchovy. Do dlouhodobé paměti se dostávají i podněty, které sice působily např. pouze zlomek vteřiny, ale vyvolaly silnou emoci (afekt). Čím je emocionální význam informace větší, tím déle trvá aktivace nervového systému.
Informace, které si člověk pamatuje, můžeme třídí na hlavní (kardinální), středové (centrální), vedlejší (sekundární), okrajové (málo významné) a nadbytečné (redundantní). Někteří lidé tyto informace od sebe nedovedou dobře diferencovat a nezřídka je zaměňují.
V současné době se rozpracovává již zmíněná teorie epizodické a sémantické paměti.
Epizodická paměť se soustřeďuje na události a ukládá je podle prostorově časových hledisek.
Sémantická paměť se týká verbálních symbolů, pojmů, vztahů mezi pojmy, významů slov.

Závady a poruchy paměti

Deteriorace paměti- celkové oslabení, redukce paměti, v únavě (vyčerpání) nebo organického původu, progredující a ireverzibilní proces, oslabena může být každá složka paměti (nejčastěji vštípivost) nebo všechny složky.
Palimpsest = alkoholické okénko - výpadek paměti vlivem intoxikace, drogy, narkózy.
Amnézie je totální (úplná) nebo parciální (dílčí, ostrůvkovitá) závada, porucha či ztráta deklarativní paměti (absence vzpomínky na určitý časový úsek).
Retrográdní amnézie-ztráta paměti vztahující se na časový úsek před úrazem hlavy, otřesem mozku, kómatem.
Anterográdní amnézie-závada či porucha paměti pro nové informace (např. po úrazu), a tobuď
totální(úplná) amnézie nebo
parciální (dílčí, ostrůvkovitá) amnézie.
Hypermnézie je zvýšení pamětních schopností (totální nebo selektivní).
Hypomnézie je celkové nebo částečné snížení výkonu paměti (např. zapomínání při únavě).
Paramnézie jsou vzpomínkové klamy.
Ekmnézie je nesprávná časová lokalizace vybavené vzpomínky. Např. minulý zážitek je pokládán za současný.
Paramnézie - porucha konzervace paměti, zkreslení zapamatovaných obsahů.
Vzpomínkový klam- neskutečná událost se jeví být ve vzpomínce skutečnou, nezvratné přesvědčení o správnosti vzpomínky.
Druhem vzpomínkového klamu je kryptomnézie-postižený se domnívá, že nejde o vzpomínku, ale o novou originální myšlenku (možnost neúmyslného plagiátorství).
Konfabulace-doplňování chybějících vzpomínek údaji smyšlenými či vymyšlenými ad hoc.
Bájivá lhavost(pseudologia phantastica) - sdělování vybájených zážitků, obvykle dramatické popisy, kde je postižený hlavním hrdinou.
Zapomínání (vyhasínání spojů) je poplatné několika podmínkám. První je časový interval zapomínání (po delším čase zapomeneme více než po kratším). Druhá je druh, typ osvojené látky (smysluplná látka se pamatuje déle než látka bez logiky), třetí je metoda (látka, které jsme porozuměli a měla vztah k našim zkušenostem, se pamatuje déle). Čtvrtá podmínka se týká počtu opakování. Další jsou subjektivní činitelé, věk učícího se, jeho vlastnosti, motivace a zvláštní okolnosti (např. silně afektivní situace, onemocnění apod.).
Pokles výkonnosti paměti bývá projevem únavy, vyčerpání, neurotičnosti, organického postižení mozku, např. arteriosklerotickými změnami mozku u osob vyššího věku.
Staří lidé si pamatují, co prožívali před mnoha lety, ale méně si pamatují, události čerstvého data, např. z posledního dne. Jejich novopaměť je poškozena.
Adekvátní a optimální úroveň paměti je nutná pro úspěšnost člověka v řadě profesích, např. pedagogických, hereckých, politických, manažerských.

Literatura

KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Akademické nakladatelství CERM, Brno, 2002. 544 stran.

POZORNOST, PŘEDSTAVIVOST A OBRAZOTVORNOST

23. ledna 2018 v 8:29 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.

Pozornost jsou ty jediné dveře do naší duše, kterými bezprostředně prochází vše, co je ve vědomí (K.D. Ušinskij).


Pozornost je zaměřenost vědomí na určitý podnět. Může být bezděčná(neúmyslná, orientační reflex) nebo záměrná(mající cílevědomý, výběrový charakter). Zaměřenost vědomí je způsobována vnitřními faktory (např. zájmy, potřebami, ideály) i faktory vnějšími (zejména silou působícího podnětu).
Základními vlastnostmi pozornosti jsou:
koncentrace (soustředění) - schopnost a dovednost zaměřit se na jednotlivý jev a vyloučit vše, co s tímto jevem přímo nesouvisí.
Kapacita (rozsah) - určuje se podle toho, kolik jevů dovedeme současně postřehnout ve velmi krátkém časovém úseku.
Tenacita-schopnost a dovednost obírat se po dlouhou dobu jedním předmětem (koncentrace v čase).
Vigilita (čilost) - jasnost a bdělost vědomí, schopnost a dovednost přecházet od jednoho předmětu k druhému a orientovat se v místě, čase a situaci.
Selektivita-schopnost a dovednost vybrat si ze shluku jevů vždy jen jev určitého druhu-barvy, tvaru apod.
Distribuce-schopnost a dovednost pozorovat několik jevů současně.
Oscilace-střídavé oslabování a opětné oživování pozornosti.
Stabilita-opak oscilace, schopnost a dovednost zabývat se jedním předmětem stejnoměrně po delší dobu.
Podmínkou efektivní orientace v místě, čase a situaci i kontroly průběhu prožívání a jednání je lucidita, tj. jasnost, bdělost a ostrost vědomí.
Hyperlucidita může být na překážku tam, kde je podmínkou optimální činnosti automatizace dovedností. Nadměrná kontrola vědomí někdy ruší spontánní, přirozený průběh aktivity, např. ve sportu, při jízdě autem apod.

Mezi lidmi jsou zřetelné interindividuální rozdíly v šíři pole (úžině) vědomí. Úzké pole vědomí souvisí spíše s detailním (analytickým) způsobem vnímání, kdežto široké pole vědomí je spjato s globálním poznávacím (kognitivním) stylem. Lidé s úzkým polem vědomí mívají méně pohotovou a chudší nabídku představ než lidé se širokým polem vědomí. Záleží ovšem i na temperamentu a dalších složkách osobnosti.
Patřičná úroveň pozornosti je důležitá pro úspěšnost člověka v mnoha profesích.

Pro vývoj a výchovu pozornosti je nutno vědět, že pozornost připoutává každý motivačně relativně silný podnět (stimul) a vše, co přináší změnu.

Podle teorie filtru pozornosti od anglického kognitivního a experimentálního psychologa Donalda Erica Broadbenta (1926-1993) veškeré informace zaznamenané senzorickými vstupy jsou ihned filtrovány nebo oslabovány. K úrovni vnímání jsou pak připuštěny jen některé, ostatní stimuly pak do úrovně vnímání nedojdou.

Řada aktů chování je tak prováděna automaticky, tj. bez vědomí pozornosti (Broadbent, 1958 in Sternberg, 1999).

Selektivní pozornost pak může zapříčiňovat závady a poruchy např. v komunikaci.


Psychologickou diagnostikou pozornosti se zabývá např. Bourdonův test pozornosti, který upravili slovenští psychologové J. Ch. Raiskup a také J. Kuruc, J. Senkaa M. Čečer.

Využíván je i Koncentračně-výkonový test (KVT) vyvinutý původně D. Abelsem a upravený J. Velkoborským. Také brněnský psycholog M. Kučera sestavil Test koncentrace pozornosti (TKP). Používají se též různé korekturní testy.

Závady a poruchy pozornosti

Paraprosexie je pozornost zaměřená nesprávným směrem (např. na něco patologického).

Hyperprosexie je výrazně zvýšená pozornost věnovaná např. sebepozorování, mimořádná pozornost věnovaná jednomu problému či předmětu nebo ději.

Hypoprosexie je výrazně snížená pozornost (v jedné nebo ve všech jejich složkách).

Aprosexie je úplná neschopnost soustředit se, např. v důsledku fyzického a psychického vyčerpání.

Tyto poruchy souvisejí se stavem sensoria (vědomí), tj. schopnosti vnímat a poznávat vzájemné vztahy mezi vlastní osobou a životním prostředím. V praxi se místo termínu vědomí často používá pojmu časoprostorová orientace, osobní orientace, situační orientace, místní orientace. Úroveň těchto orientací však může pouze zprostředkovaně informovat o stavu vědomí.

V běžném životě se často setkáváme se špatnou koncentrací (soustředěním) a špatnou distribucí (rozdělováním) pozornosti, což se projevuje roztržitostí. Roztržitost se vyskytuje např. v rozčilení, u zastřeného vědomí, u somnolence (chorobné dřímoty), u narkolepsie (neodolatelných záchvatů spánku), v deliriu (obluzeném vědomí, ztrátě orientace provázené zmateností), u obnubilací (mrákotných stavů, ve kterých si postižený počíná jako v hypnóze), u depersonalizace (lehkých poruch vědomí, při nichž vlastní osoba připadá postiženému cizí).

Někdy rozlišujeme roztržitost zdánlivou ("profesorskou") a skutečnou. Zdánlivě roztržitý člověk je natolik zaujatý jednou věcí, že nemůže věnovat pozornost věci jiné. Skutečně roztržitý člověk není schopen soustředit se na cokoliv.

Častou poruchou pozornosti je absence bezděčné pozornosti.

Vážnou poruchou pozornosti je ADD, tj. Attention Deficit Disorder.

Porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou se diagnostikuje jako ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder).

Pro vývoj a výchovu pozornosti je nutno vědět, že pozornost připoutává každý motivačně relativně silný podnět (stimul) a vše, co přináší změnu.

Představaje vybavený obraz předmětu nebo jevu na základě vnímané skutečnosti uchované v paměti.

Představivost vybavuje obraz předmětu nebo jevu na základě zrakově, sluchově nebo kinesteticky vnímané skutečnosti uchované v paměti.

Vizuospaciální schopnosti a dovednosti

se týkají se zrakově prostorové představivosti a prostorové orientace zrakem.

Ve srovnání s vjemy jsou představy:
méně jasné (např. představy barev předmětů jsou matné);
méně zřetelné (např. představa kytice je nepřesná v porovnání s vjemem kytice);
úryvkovité, fragmentární-odrážejí obyčejně jen nápadné vlastnosti předmětů, kdežto detaily jim chybějí;
nestálé (vnímat můžeme určitý předmět i několik hodin, avšak trvání představy můžeme počítat jen na vteřiny);
chybí jim přesvědčení o skutečnosti (představíme-li si např. dům, víme, že jde jen o představu, a ne o vjem domu).

Tyto vlastnosti představ platí jen obecně pro většinu lidí. Ve výjimečných případech se např. u dětí může představa velmi blížit vjemu (tzv. eidetická vloha).

Eidetismus je nadměrná senzitivita, živá představivost, dokonalá představa, exaktní paměťová stopa vjemu, fotografická paměť.

Uvádí se, že ji má asi 4-5 % osob.

Eidetické vlohy jsou vyvinuty hlavně u dětí, jsou důležité pro vývoj (učení), získáváním zkušenosti se vytrácí, v dospělosti nahrazena živou představivostí (méně věrná reprodukce); např. u hysterických značně senzitivních osob může přejít do stavu, kdy člověk ztrácí náhled, co je skutečnost a co je fantazie.

Představy mají velmi důležitou úlohu při regulaci činnosti. Zejména představy o morálním jednání.

Představy úzce souvisejí se všemi psychickými procesy, především s pamatováním. Ovlivňují vnímání, poskytují materiál pro vytváření obrazů předtím nikdy nevnímaných, tj. imaginace, obrazotvornosti či fantazie, pro tvoření pojmů, vyvolávají určité city apod.

Obrazotvornost (fantazie, imaginace) tvoří obrazy předem nikdy nevnímané.

Fantazie na jedné straně může svými subjektivními přístupy zkreslovat informace, na druhé straně může být zdrojem kreativity (fantazie tvůrčí, konstrukční). Zvláštním druhem fantazie je snění.

Ovlivňování vlastní osobnosti (včetně biologických dějů organismu) navozováním určitých představ a obrazotvorností se nazývá vizualizace. Je významná např. v oblastech, které zkoumá psychoimunologie. Např. vizualizace úspěšného zápasu vlastních bílých krvinek s mikroby a viry (včetně onkovirů) může vést ke zlepšení zdravotního stavu.

Literatura

KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Akademické nakladatelství CERM, Brno, 2002. 544 stran.

VNÍMÁNÍ A VĚDOMÍ ČLOVĚKA

23. ledna 2018 v 8:17 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.
Uvědomte si, že vaše vnímání světa je odrazem stavu vašeho vědomí
(Eckhart Tolle).

Vnímání patří mezi základní procesy orientace člověka; je to proces odrazu předmětů a jevů, které v daném okamžiku působí na smyslové orgány (oko, ucho, hmatová tělíska v kůži, chuťové pohárky aj.), které jsou receptory čili přijímači podnětů. Jejich vlastností je, že jsou citlivé na různé vlnové délky světla, na různé chemické látky, na tlak, teplo apod.
V současné době se uvádí smysl: zrakový, sluchový, čichový, pro dotyk, pro teplo, pro chlad, pro tlak, pro bolest, statický či polohový, kinestetický (svalový, kloubní, šlachový), vibrační. Mnoho našich vjemů vzniká za účasti několika smyslů. Tak vznikají složitější struktury (vjemové celosti), splynuliny.
Někdy se stává, že počitek či vjem jednoho smyslu vyvolává počitek či vjem jiného smyslu. Jde o tzv. synestezie. U hudebníků bývá např. barevné slyšení.
Rozlišují se také smysly, které nás informují na dálku, tzv. distanční analyzátory, tj. zrak a sluch, a analyzátory kontaktní, kde máme možnost analyzovat to, co přichází do styku s lidským tělem (chuť, čich, hmat). Ve svalech existují gama receptory, které nás informují, jak je určitý sval napjat. Nejvíce informací získáváme zrakovým vnímáním (kolem 80 %). Proto je nutno zrakovému vnímání věnovat maximální pozornost. Přestane-li podnět působit na sítnici oka, vzruch ještě krátce trvá, a tím vzniká pozitivní stopa v téže kvalitě nebo negativní stopa v jiné kvalitě. (Např. místo zelené barvy vidíme ve stopě červenou.)
Zrakem si uvědomujeme barvy a světlo, sluchem tóny, šelesty a zvuky a základními chuťovými kvalitami jsou sladké, kyselé, slané a hořké.

Nejjednodušší kvalitou vědomí je počitek. Vzniká přímým podrážděním smyslového orgánu (receptoru). Je odrazem určité jednoduché vlastnosti okolních jevů a skutečností nebo změn v tělesných dějích (např. změna v žaludku při hladovění). Každý další údaj určující blíže tuto vlastnost, např. i tak jednoduchý, jako že si uvědomíme lokalizaci počitku, je již znakem vjemovým. Obsahem počitku jsou výlučně stejnorodé danosti jednotlivých smyslů, jako např. barvy, tóny, chutě (hořká, slaná, kyselá), vůně a pachy, teplo, chlad, bolest, hluk apod.

Vjemy jsou výsledkem vnímání. Jde o složité komplexní obrazy, které představují souhrn vlastností daného předmětu nebo jevu jako celku. Vjem je vždy v určité míře doplňován a zprostředkován naší zaměřeností, znalostí, našimi dosavadními zkušenostmi a postoji i vztahy, tj. motivací. Vnímání je výběrové. Konstantní domněnka, že stejným popudům odpovídají stejné počitky a vjemy, se dnes neuznává. Např. lidské oko nevidí jako fotografický aparát. Při vnímání nejde o pouhé kopírování skutečnosti, ale i o produkty mozku (často značně subjektivní), a může dokonce docházet k tzv. falešným alarmům, kdy člověk přijal určitý signál, který nebyl vyslán.
Pro udržení normální činnosti mozku má pravděpodobně značný význam neustálý přívod, proud zevních podnětů (patří mezi ně i doteky), jinak dochází k tzv. senzorické deprivaci (strádání v oblasti smyslové). Smyslová deprivace vede např. k únavě, depresím, nespokojenosti. Jestliže vnímáme více smysly, není výsledný vjem pouze aritmetickým součtem jednotlivých vjemů, ale vjemy se vzájemně ovlivňují. Navíc na ně působí naše apriorní postoje, které často vnímání subjektivizují a deformují.
Vnímání je druhem kompromisu mezi tím, co člověk vnímaje očekává a
tím co fakticky v okolním světě nachází.
Zákonitost německého lékaře (považovaného za jednoho ze zakladatelů experimentální psychologie) Ernsta Heinricha Webera (1795-1878) vystihuje fakt, že po silnějším dojmu si slabý dojem neuvědomujeme, ač o sobě si jej uvědomíme. Trváním se počitky a vjemy pozměňují.
Smyslové orgány jsou přizpůsobeny jen určitým popudům. Psychologie se zabývá hledáním tzv. minimálních (dolních) prahů vnímání, tj. jaká minimální energie je zapotřebí k tomu, aby člověk přijal určitou informaci.
Naproti tomu horní prahy vnímání znamenají, co ještě je člověk schopen vnímat.
Teorie barevného vidění.
Jde především o trichromatickou teorii Young-Helmholtzovu.
Mezi tři základní barvy zařadili červenou, zelenou a modrou.
Hermann von Helmholtz (1821-1894) byl německý přírodovědec.
Thomas Young (1773-1829) byl anglický vědec.
Naproti tomu německý chemik Friedrich Wilhelm Ostvald(1853-1932), nositel Nobelovy ceny za chemii, rozlišoval čtyři základní barvy: červenou, modrou, zelenou a navíc žlutou.
Mezi zvláštní projevy vnímání patří eidetismus, paobrazy a pareidolie.
Eidetismus je schopnost a dovednost navodit si představu, která má živost vjemu. Jde o určitou formu nadání, ne o patologii.
Eidetik je schopen vybavovat si určité obrazy s neuvěřitelnou věrností a s detaily. Tato schopnost a dovednost bývá rozvinuta zvláště u dětí, postupně s věkem se redukuje.
Paobrazy jsou převládající vjemy v době, kdy vyvolávající podnět již nepůsobí. Vznikají krátce po vjemu a mohou být černobílé nebo barevné, komplementární nebo pozitivní. Trvají jen krátkou dobu.
Pareidolie je schopnost a dovednost z nepřesně ohraničených počitků vytvářet jasné a ucelené vjemy. Pareidolik např. vidí v mracích, vzorcích látek postavy, předměty a výjevy. Vnímající někdy i slyší v neurčitých zvucích a šelestech smysluplná slova.
V současné době je studována také tzv. extrasenzorická percepce, tj. mimosmyslové vnímání. Zkoumá se např. tzv. prekognice, tj. vnímání budoucích událostí. Pravděpodobnější je spíš tzv. telepatická percepce, tedy vnímání na dálku, která má řadu stupňů (počínaje neklidem).
Každý jedinec podléhá jevu sociální percepce, tzn. že jeho vnímání je závislé na sociálních faktorech, resp. na sociální zkušenosti vůbec. Sociální percepce je jakýmsi druhem kompromisu mezi tím, co člověk vnímaje na základě své zkušenosti očekává, a tím, co se fakticky, skutečně v okolním světě nachází. Sociální percepce se projevuje selektivitou, fixací, organizací a akcentací vnímání. Tyto čtyři funkce sociální percepce lze demonstrovat na pokusu, který provedl německý tvarový psycholog Karl Duncker(1903-1940). Předložil pokusným osobám při kašírovaném červeném světle ze zelené látky vystřižený stromový list a požádal je, aby zhodnotily jeho barvu. Pak je nechal v téže situaci posuzovat barvu z téže látky vystřižené figury oslíka. Barva listu byla shledávána zelenější než barva oslíka. Barvová diference mezi oběma figurami je projevem fixace, "mnemicky (pamětně) zhodnoceného očekávání". Organizace vnímání se projevila v preferenci kontur obou figur (list, oslík) před jejich barvou.
Selekce se projevila v tom, že z míry možných očekávání se uskutečnila taková, která vedla k závěru o rozdílu v barvách obou objektů. Konečně akcentace se projevila v tom, že byl zdůrazněn, dominoval určitý způsob vnímání na úkor jiného způsobu. Nevnímáme realitu zcela objektivně, ale podle jejího významu pro nás.
Sociální percepce především znamená, že mezi vnímaným objektem a subjektem, který vnímá tento objekt, existuje jakýsi sociální filtr. Člověk často vidí svět z části očima druhých lidí. Nevnímáme vždy skutečnou objektivní realitu.
S tím úzce souvisí teorie kognitivních stylů Hermana A. Witkina(1916-1979).Tento americký kognitivní a pedagogický psycholog rozlišoval kognitivní styl globální, který je značně závislý na vjemovém poli, na okolí, na lidech, příp. na alkoholu a drogách, a kognitivní styl diferencovaný (artikulovaný), který je relativně nezávislý na vjemovém poli (okolí), lidech atd. Diferencovaný styl je analyticky rozčleněný do detailů, má nezávislé myšlení a vnímání.
Synestezie vnímání (automatické asociace vjemů z různých čidel bez adekvátního podnětu):
Fonismy jsouzrakové vjemy doprovázené sluchovýmí představami, iluzemi nebo pseudoiluzemi, jde o tzv. zvukové vidění bez adekvátního podnětu na akustický smyslový orgán.
Fotismy jsou sluchové vjemy doprovázené zrakovými (barevnými) představami, iluzemi či pseudoiluzemi, jde o tzv. barevné slyšení (audition coloreé) bez adekvátního podnětu na optický orgán.
Synestezie jsou označovány jako subjektivní typ vnímání, protože probíhá bez adekvátních podnětů na smyslové orgány. Naproti tomu vnímání, které je v souladu s adekvátními podněty na smyslové orgány se označuje jako objektivní typ vnímání.
Americký sociolog a teoretik vědeckého poznání japonského původu Magoroh Maruyama je zakladatelem paradigmatologie, oboru, který zkoumá většinou neuvědomované ustálené způsoby myšlení a vnímání u různých civilizací, ras, národů, sociálních skupin, profesí i jednotlivců, a navrhuje způsoby, jak zlepšit vzájemné dorozumění mezi lidmi s odlišnými paradigmaty.
Zajímavým jevem v psychologii je vnímání podprahových podnětů, reakce na podněty, které nejsou vědomě vnímány v takové míře, abychom o nich mohli vypovídat (jde o jev subcepce). Využívá např. v propagaci a reklamě (reklamy se někdy ve filmu či televizním vysílání promítají tak rychle, že si toto promítnutí ani neuvědomujeme, ale pravděpodobně občas jednáme i podle takového reklamního doporučení).
Podle teorie nativismu je naše vnímání závislé na jeho vrozené organizaci. Naproti tomu podle teorie empirismu je naše vnímání závislé především na osobních zkušenostech.

Závady a poruchy vnímání
K závadám a poruchám vnímání patří především defekty způsobené kvantitativními a kvalitativními odlišnostmi čidel, ať je to krátkozrakost, dalekozrakost, šeroslepost, nedoslýchavost atp.

Kvantitativní jsou např.:
- nedoslýchavost a hluchota,
- přecitlivělost na zvuky (hyperakuze),
- dvojité, zdvojené slyšení (diplakuze);
- slabozrakost až slepota;
- částečná či úplná ztráta schopnosti a dovednosti vnímat chuťové podněty (dysgeuzie, hypogeuzie až ageuzie);
- opakem je pozitivní a subjektivní hédonická chuťová reakce na vůni, vzhled, konzistenci a strukturu konzumovaných nápojů a jídel (palatabilita);
- závada či porucha čichového vnímání (parosmie).

Kvalitativní (v oblasti zrakové, sluchové, hmatové, čichové, chuťové) jsou:
- zkreslený vjem, nesprávná interpretace zevního podnětu (iluze).
Vjem je vyvolán skutečným podnětem, ale plně mu neodpovídá, vnímající si nereálnosti může být vědom, ale nedokáže ji korigovat, např.:
zrakové iluze-člověk v šeru má dojem, že pohybující se strom je útočník, který ho může ohrozit,
sluchové - štěkot psa vnímá jako nadávky člověka,
tělové - např. iluze gravidity u žen. Iluze se může objevit i u zcela zdravých jedinců.
Pokud si člověkuvědomuje nereálnost vnímané interpretace, jde o pseudoiluzi.
Občas se setkáváme s úplnou barvoslepostí, neschopností a nedovedností rozeznávat barvy, s černobílým viděním (je o achromatopsychii).
Barvoslepost bývá u mužů častější než u žen.
Dichromatopsie (dichromazie)- ječástečná barvoslepost např. protanopie (pro červenou barvu a červené světlo) a lehčí protanomálie (pro červené světlo), deuteranopie či achloroblepsie (pro zelenou barvu) a lehčí deuteranomálie (pro zelenoubarvu a zelené světlo), tritanopie (pro modrofialovou barvu) a lehčí tritanomálie (pro modrou barvu).
Vysoký výskyt výrazné selektivní percepce pod vlivem afektů, emocí nebo stáří může signalizovat percepční obranu, stres nebo i vážnější poruchu znemožňující objektivní vnímání a hodnocení reality.
Mezi tzv. percepční dysfunkce patří tendence k zrcadlovému vidění, nižší úroveň tvarové diferenciace, nedotváření celosti tvaru z organizovaně strukturovaných částí.
Vážnou poruchou vnímání je daltonismus, což je úplná nebo částečná barevná slepota. Místo barev vidí postižený odstíny šedi.
Nejvážnější poruchou vnímání jsou halucinace, klamné, šalebné vjemy. Při nich objektivně nepůsobí na čidla zvenčí určitý podnět, člověk však má přesto nejen dojem, ale nevývratné přesvědčení, že jde o skutečný vjem. Halucinace mohou být akustické (sluchové), např. akoasmata (jednoduchové sluchové halucinace jako jsou záslechy, zvonění, skřípání, praskání, hukot), dále optické (zrakové), např. záblesků, barevných skvrn, jisker, tj. fotomy, dále mikropsie
(zrakové vnímání předmětů ve zmenšených rozměrech, než je tomu ve skutečnosti), čichové(odorace či olfakce), chuťové (gustace), např. mladý psychotik tvrdil, že ho jeho matka chtěla otrávit pomocí cyankali, které mu dala do jídla, které mělo chuť jader meruněk, hmatové (taktilní), verbálně motorické, intrapsychické, kombinované. Nemocní mají zvýšený pocit pravdivosti zážitku a nejsou schopni kritického ověření jeho pravosti. Halucinace se vyskytují také u intoxikací.
Pseudohalucinace jsou zdánlivé vjemy vznikající bez vnějšího podnětu, kdy však člověk připouští omyl, nereálnost vnímaného a je schopen kritické opravy.
Při vnímání prostorových vlastností předmětů mohou vznikat zrakové klamy. Mnohé z nich se vysvětlují tzv. centrací, což je soustředění vnímání na jednu část zorného pole, na tzv. figuru. To, co vnímáme nejasně, je tzv. pozadí. Figura se ovšem za určitých okolností může stát pozadím a naopak.
Jiným klamem je tzv. fí-fenomén jednoho ze zakladatelů tvarové psychologieMaxeWertheimera(1880-1943). Podněty vyskytující se současně nebo objevující se rychle po sobě nejsou vnímány jako elementy vedle sebe, ale vzájemně na sebe působí a vytvářejí tvar (Gestalt), tj. celek, který se nedá redukovat na součet částí.
Pro diagnostiku různých poruch je důležitá např. mydriáza, rozšířením zornic.

Vědomí
Vědomí je v psychologii označováno jako stav bdělosti, pozornosti, jasnosti (arousal, vigilita, lucidita), uvědomování si sebe sama i svého okolí, světa i své mysli.
Je to vlastně hladina úrovně aktivace a pohotovosti duševní reaktivity na podněty. Nadměrná nabuzenost, zvýšená aktivace, vzrušenost až podrážděnost je zvýšený arousal. Útlum, ospalost, snížená jasnost vědomí snížená aktivační úroveň je snížený arousal, snížená vigilita a lucidita.

Závady a poruchy vědomí, spánku a dýchání
Poruchy vědomí se projevují např. kolapsem (mdlobou), což je krátká a úplná ztráta vědomí, nebo osobní dezorientací (člověk si např. nemůže vzpomenout na vlastní jméno, neví, kdy se narodil atp.), místní dezorientací (člověk neví, kde bydlí apod.), situační dezorientací (člověk neví, jakou má právě roli ve svém prostředí), časovou dezorientací (člověk neví, jaké je právě datum). U všech typů dezorientace člověk není schopen opravit chyby přes nápomoc, jde o případy afázie a agnozie.
Poruchy vědomí se projevují např. kolapsem (mdlobou), což je krátká a úplná ztráta vědomí, nebo osobní dezorientací (člověk si např. nemůže vzpomenout na vlastní jméno, neví, kdy se narodil atp.), místní dezorientací (člověk neví, kde bydlí apod.), situační dezorientací (člověk neví, jakou má právě roli ve svém prostředí), časovou dezorientací (člověk neví, jaké je právě datum). U všech typů dezorientace člověk není schopen opravit chyby přes nápomoc, jde o případy afázie a agnozie.
Závady a poruchy vědomí mohou být kvantitativní (krátkodobé a dlouhodobé) nebo kvalitativní.

Kvantitativní poruchy vědomí jsou např.:
snížená bdělost, ospalost, chorobná dřímota (somnolence);
strnulost, malátnost, ochablost, ochromenost (torpor);
krátká mdloba, krátkodobá ztráta vědomí (synkopa);
středně těžká forma bezvědomí (sopor);
těžká ztráta vědomí (koma).

Kvalitativní poruchy vědomí jsou např.:
obluzené vědomí (delirium);
obluzené vědomí s neklidem, s afektivní labilitou (delirium foribundní);
obluzení bez výraznějšího neklidu a afektů (delirium blandní);
obluzení s mírnými automatickými produkcemi vyvolanými halucinacemi (delirium musitující);
stav zmatenosti (amence);
mrákotné stavy (obnubilace);
vzácnější forma obnubilace, např. u vězňů se nazývá Ganserův syndrom, resp. syndrom pseudodemence;
odcizení okolí, ztráta reálnosti vnějšího světa (derealizace).

Závady a poruchy spánku jsou např.:
nedostatečná hloubka spánku, mělký spánek, postiženou osobu lze velmi snadno probudit (dysnytaxis);
narušení kvantity spánku (dyssomnie);
krátké trvání spánku (hyposomnie);
nespavost (insomnie totéž co agrypnie);
nadměrná spavost i ve dne (hypersomnie);
spaní hlavně ve dne, bdění v noci (inverzní spánek);
náměsíčnost (lunatismus, somnambulismus);
noční děs provázený křikem (pavor nocturnus);
živý úzkostný sen, který si jedinec pamatuje (noční můra).

Použitá literatura:
KOHOUTEK, R. Základy psychologie osobnosti. Akademické nakladatelství CERM. Brno, 2000.
263 stran.

AFEKTY člověka a jejich zvládání

22. ledna 2018 v 20:05 | Prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.

Stejné afekty jsou u mužů a žen přece jen odlišné tempem. Proto si muž a žena neustále nerozumějí (Friedrich Nietzsche).

Afekty můžeme definovat jako krátkodobá silná hnutí mysli a vzrušení, která ovlivňují uspořádanost duševního života v určitých životních situacích.
Projevují se výraznými vegetativními změnami (např. zrychlením dechu, zvýšenou potivostí, zblednutím, ale i mimikou a gestikulací). Mají výbušný charakter. Jsou vyvolány často neočekávaným emočním podnětem.
Afekty provokují člověka k akci (aktivizují ho), udržují určité indukované vzorce chování člověka, které se opakují, dále determinují kladné či záporné chování a vedou k formaci vzorců chování, které se stávají naučenými způsoby chování. Osobnost je afekty vyšinuta ze svého pravidelného způsobu života.
Všem stavům vzrušení je společný jeden znak: noetický horizont (tzn. představy a myšlenky, kterými člověk uspořádává svoje odrážení světa a kterými tvoří základ vědomého, zaměřeného životního stylu) se zatemňuje, popř. zcela mizí; dochází k odbourání noetické vrstvy a poklesu osobnosti do před intelektuální a předtuchové sféry života.
Stupeň afektivní vzrušivosti je ukazatelem pevnosti kognitivní, poznávací (noetické) a volní vrstvy osobnosti. Velký sklon k afektůmznamená nepevnost noeticko-volní nadstavby. Mají ho lidé se slabě organizovanou, uspořádanou, harmonicky propracovanou, vyváženou osobností, lidé málo racionalizovaní a socializovaní, málo rozvážní a málo voluntaristicky založení. Čím je člověk rozvážnější, rozumnější, vyrovnanější, tím menší má sklon k afektům. Vedle stupně afektivní vzrušivosti nás však] zajímá také forma afektů. Hovoříme zejména o afektech vzteku, rozčilení, úzkosti, extáze. Vztek (zuřivost) patří do třídy afektů stenických, má útočný, agresivní ráz, je spojen s pocitem síly, kdežto úzkost a rozčilení jsou charakterizovány reakcí úniku, slabostí patří mezi afekty astenické).
Jak v afektu vzteku, tak v afektu rozčilení a úzkosti se člověk cítí nějak ohrožen, ale reaguje na toto nebezpečí různě podle svého založení. Sklon k tenznímu prožívání nových situací je diagnosticky velmi významný.
Afekty, které jsou člověkem považovány za společensky nepřijatelné, jsou často vytěsňovány do podvědomí, ale svou nevybitou energií ovlivňují prožívání a jednání osobnosti a mohou být zdrojem neurotických poruch a poruch chování. Mohou být vyvolány i některými farmaky a přímým drážděním určitých mozkových oblastí. Dají se zvládnout jen v počátečním stádiu. Násilné potlačení afektogenních obsahů vede k městnání afektu s možným pozdějším "výbuchem" i pro nepatrné příčiny. Každý afekt má tendenci k vybití, přičemž může někdy dojít k tzv. přesunutí afektu na jinou osobu nebo věc.

Afekt vzteku
Vztek je reakce na omezování formou protiúderu a protestu, který se vlivem nahromaděného intrapsychického napětí explozivně vybíjí jako ničivý pud. Tento pud je slepý, bez rozvahy, působí i proti věcem, které nic nezavinily. Při vzteku je utlumeno jasné myšlení a vědomé chtění, jde o afektogenní krátký spoj. Osoby, které mají výrazný sklon k afektu vzteku, patří k jednoduchým (simplexním) až primitivním osobnostem. Také další formy afektů vycházejí z vývojově starších, nižších vrstev duševna. Dispozice k afektům vzteku a zuřivosti někdy vznikají např. po otřesech mozku (úrazech hlavy, po dlouhodobé frustraci atd.).
Vztek je často provázen zvýšenou pohybovou aktivitou, zvýšeným sliněním, křikem, verbální i brachiální agresivitou, přičemž je snížena lucidita vědomí.

Afekt rozčilení
Můžeme jej pozorovat ve formě chaotické hyperprodukce pohybů již u nižších organismů. U člověka jde o takovou poruchu duševní rovnováhy, při níž je otřesena rozumová a volní vrstva osobnosti. Sklon k afektu rozčilení úzce souvisí se schopností člověka snášet zátěže (s jeho frustrační tolerancí). Člověk se sníženou frustrační tolerancí těžce nese každý svůj neúspěch a prožívá v zátěžových situacích silné vnitřní napětí.
Za normálních okolností se liší člověk od primitivních organismů tím, že díky noetické nadstavbě a vědomé volbě dovede najít cestu z nebezpečné či obtížné situace rozumovou činností. Přehlédne racionálně situaci a vědomě hledá logické a vhodné východisko.
V rozčilení však ztrácí rozumová a volní vrstva duševna převahu a uvolňuje se místo pohybovému neklidu (chaotickému, překotnému zmatku všech možných pohybů), a to jak v oblasti tělesné, tak ve vědomí. Jde o chaos, zmatek v průběhu představ a myšlenkových pochodů, ztrátu cílových představ, nakupení neuvědomělých pohybů, narušení vegetativní rovnováhy, ztrátu duševního klidu.
Za určitých situací jsou k rozčilení náchylní všichni lidé. (Představme si paniku v divadle, ve kterém hoří.) Sklon k rozčilení je významný tehdy, když se projevuje i při takové míře zatížení, kterou normální člověk dobře, klidně zvládne. Je především příznakem konstituční neurózy (u osob náchylných k afektům rozčilení často pozorujeme také lehce narušitelný sebecit a sklon k dysforickým náladám).

Úzkost (anxiozita)
Je charakterizována stísněním, tenzí, animozitou (nepříjemnou zaujatostí, zápornou předpojatostí) pronikající až do sféry tělových pocitů. Se stavem rozčilení má společný neklid (bušení srdce, zrychlení pulzu a chvění orgánů). Trvalý stav úzkostlivosti bývá někdy nazýván skrupulozitou. Souvisí s psychofyziologickou reakcí na signály tělesného či duševního ohrožení. Úzkost a strach mohou vést až k panickým reakcím.
I při úzkosti odpadá vrstva noeticko-volní: z psychiky se ztrácí obraz světa jako oblast souvislostí a vztahů, které lze přehlédnout a uspořádat. Člověk se cítí bezprostředně ohrožen anonymní mocí, jde o jakési setkání s ničím. Úzkost je svou podstatou vždy úzkost ze zániku. Pocit úzkosti je elementárním otřesem životního pocitu, promítá se také do snů. Sklon ke stavům úzkosti je velmi příbuzný sklonu k rozčilení a je rovněž příznačný pro lidi nervově vyčerpané.
Projevuje se pocitem sucha v ústech, pocením, třesem, rozšířením zornic, změnou dechového rytmu, krevního tlaku, elektrického odporu kůže, impotencí, poruchou žaludečně střevní funkce.

Extáze
Extáze znamená vyvrcholení životního pocitu, zásadní změnu vědomí sebe a vědomí světa. Podle líčení mystiků extáze ruší všechny hranice individuálnosti. Jde o jakýsi "duchovní orgasmus".
V extázi zažíváme nekonečnou plnost jasu, světla, osvobození od všech hranic, nejvyšší rozmach, máme zážitek nekonečnosti, rozšíření, na život nazíráme bezprostředně. Kategorie Já a ne-Já v extázi mizí. Tento stav se vyskytuje např. při kultických zážitcích primitivních národů, které stojí ještě bezprostředně blízko základům života. Stavy extáze bývají vyvolány mj. narkotickými nápoji, monotónní hudbou apod.
Neextatický postoj rozumového člověka znamená ochuzení a zúžení bytí, života, jsoucnosti. Schopnost extatického vzrušení je někdy poslední oblast, ve které člověk hledá smysl svého bytí.
Souvislost emocí s činností celého lidského organismu je průkazná registrací fyziologických změn (krevního oběhu, dýchání, činností zažívacích orgánů atp.). Značná část těchto změn je podmíněna podrážděním sympatické složky nervového systému a vylučováním adrenalinu z nadledvinek, což má za následek větší přívod krve do kosterních svalů a zvýšený přívod cukru do krve. Organismus se tak připravuje na zvýšenou námahu, na větší výdaj energie. Cukr v krvi umožňuje zvýšenou činnost svalů, adrenalin pak obnovuje pracovní schopnost unaveného svalu. Tyto procesy mají ráz doprovodu emocí.

Závady a poruchy afektů
City mohou být např. zvýšeně intenzivní nebo sníženě intenzivní, ploché, nedostatečně rozvinuté nebo porušené na vrozené bázi nebo při organických postiženích centrální nervové soustavy.
Disociální porucha se projevuje emoční plochostí, nedostatkem soucitu a empatie až bezcitností (anetičností), extrémním egoismem, nezdrženlivostí, nedostatkem ohledů a pochopení pro sociální okolí, nelítostností, bezohledností vůči zdraví i životu ostatních lidí a vůči společenským normám, pravidlům a závazkům, absencí pocitu viny a neschopností poučit se z trestů.
Histriónská porucha se projevuje výraznou emoční nezralostí, nadměrnou povolností a závislostí na jedné straně a krajním egocentrismem a hostilitou na straně druhé. Histrión touží být co nejvíce a často středem pozornosti, životní příběhy druhých lidí ho příliš nezajímají, má navenek velmi výraznou, ale mělkou, a hlavně labilní emotivitu a afektivitu. Snaží se o svůdný a přitažlivý zjev, chová se často teatrálně a hystericky.

Afekty mohou být někdy i patické. Projevují se chorobně přehnanými afektivními reakcemi (např. zlosti, vzteku) na i jen mírně nepříjemné, stresové vnější podněty. Afektivní reakce jsou provázeny bouřlivými motorickými výboji, poruchami vědomí (např. mrákotným stavem) a následnou amnézií na vyvrcholení afektu.
Jde např. o tyto afekty:
patická afektivní iritabilita - projevuje se sklonem k nadměrně silným afektům a extrémní dráždivosti a podrážděnosti např. u osob mentálně retardovaných a dementních. Příčinou afektů jsou organické mozkové poruchami, ale i intoxikace.
Paroxysmální afekty -krátkodobé a prudké afektivní záchvaty např. velké úzkosti, někdy i zlosti. Mohou být způsobeny organickým onemocněním.
Afektivní a emoční inkontinence - neschopnost zadržet nebo ovládnout výrazové projevy afektů a emocí, a to ani na v podstatě málo emoční nebo neemoční podněty, rychlé střídání kladných i záporných reakcí. Jde často o organicky podmíněnou psychickou poruchu.
Fobie - vtíravé chorobné strachy, např.:
z pavouků (arachnofobie),
z myší (musofobie),
ze včel (apifobie),
z cizinců (xenofobie),
z lidí (antropofobie), která bývá spojena s depresí a panickou poruchou,
sociální fobie,tj. strachmluvit, psát či i jíst před lidmi, vázána na určitou sociální situaci, kontakt s lidmi; vede k nízkému sebehodnocení až sociální izolaci,
mužů z žen (gynekofobie),
žen z mužů (androfobie),
ze červenání, ze zrudnutí (ereutofobie),
z krve, z krvácení (hematofobie)
z konkrétního onemocnění (nozofobie), choroby (např. z rakoviny, tj. karcinofobie),
z infekce, bacilů (bacilofobie).
ze zvířat (zoofobie),
ze psů (kynofobie),
z koček (ailurofobie),
z hadů, plazů (herpetofobie).
Afektivní poruchy bez psychotických příznaků se dělí např. na manickou epizodu, bipolární afektivní poruchu, depresivní epizodu, periodickou (rekurentní) depresivní poruchu.
Manickou epizodu
charakterizuje hypománie nebo mánie, rozjařená nálada, zvýšená aktivita nebo neklid, zvýšená hovornost, utrácení, nadměrná familiárnost bez psychotických příznaků.
Bipolární afektivní poruchu charakterizuje
periodické střídání různě dlouhých manických (chorobně povznesených) a depresivních (chorobně smutných) epizod, úvahy o sebevraždě i dokonané pokusy os sebevraždu po různě dlouhých intervalech zdraví (remisích), bez psychotických příznaků.
Depresivní epizoda
je poměrně častá afektivní porucha: smutná až zoufalá nálada v trvání alespoň dvou týdnů, pokles energie, stupor nebo agitovanost, úzkost, úvahy o sebevraždě, avšak bez psychotických příznaků.
Pokud obsahují afektivní poruchy psychotické symptomy popisuje je psychiatrie jako schizoafektivní poruchy depresivního typu, manického typu a smíšeného typu.
U manického typu je typická expanzivní nálada se zvýšeným sebevědomím, vzrušením, někdy agresivitou. Současně jsou přítomny megalomanické nebo perzekuční bludy a halucinace.
U depresivního typu je depresivní nebo úzkostně depresivní nálada, ztráta životního elánu, autoakuzace (sebeobviňování a sebepodceňování) i autoakuzační nebo hypochondrické bludy, resp. bludy perzekuční (pronásledování).
Patologická afektivita se léčí nejen psychoterapeuticky, ale např. i farmakoterapeuticky.

Uvádí se odhady, že afekty:
úzkosti působí nejvíce na funkci srdce a plic.
Úleku (děsu) působí nejvíce na funkci štítné žlázy.
Hněvu působí na mozkové arterie.
Zlosti působí nejvíce na kardiovaskulární systém.
Lakoty a skrblictví působí na zažívací trakt se žaludkem.
Afektivita dominuje u mnoha lidí zejména v zátěžových situacích. Může se jevit jako výrazná nebo nevýrazná, dobře ovládaná a kultivovaná rozumem a vůlí nebo charakterizovaná sklonem k častým afektům, málo regulovaná, impulsivní.

Emotivní až afektivní konzumace jídel a nápojů. Nadměrné přejídání se a zapíjení až přepíjení záporných afektů a emocí jako jsou pocity nepohody, subdeprese, deprese, pocity zvýšeného vnitřního napětí, stresu, frustrace a pocitů osamocenosti, opuštěnosti. Není vyloučeno, že predispozice k zajídání a zapíjení záporných emocí je někdy u těchto emotivních konzumentů (emotional eaters) i geneticky podmíněna.

Čím je člověk kulturně vyspělejší, tím lépe dovede (alespoň navenek, výrazově) ovládat své afekty a emoce, nejedná ukvapeně a pouze pod jejich vlivem, ale až po kognitivní rozvaze, s rozmyslem, kortikálně. Diencefalické prožívání často není dobrým rádcem pro jednání. Ví, že emoční reakce jsou fylogeneticky starší a méně dokonalé než reakce rozumové.

Mezi emoční poruchy se začátkem specifickým pro dětství patří např.:
separační úzkostná porucha v dětství (dítě se např. obává, že ztratí nejbližší osoby);
fobická úzkostná porucha v dětství (dítě má strachy a úzkosti);
sociálně úzkostná porucha v dětství (dítě se vyhýbá neznámým dospělým i vrstevníkům);
porucha sourozenecké rivality (dítě projevuje negativní emoce k mladšímu sourozenci).
Jiné poruchy chování a emocí, začínající obvykle v dětství a v adolescenci
neorganická enuréza-pomočování u dětí starších pěti let;
neorganická enkopréza-nevhodné kálení (defekace) u dětí starších čtyř let;
poruchy příjmu jídla-trvalé odmítání jídla, ruminace - přežvykování již jednou polknuté potravy, která se navrátila (regurgitovala) zpět ze žaludku do hltanu a úst;
poruchy se stereotypními pohyby;
koktavost-zadrhávání v řeči trvající nejméně tři měsíce;
breptavost-extrémně rychlá řeč s porušením plynulosti.

Další články


Kam dál